ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3739.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3739/2019-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, proti žalované H. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o zaplacení částky 61.950,- Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 109/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2019, č. j. 17 Co 95/2019-378, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.694,80 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Lukáše Havla, advokáta se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 9 C 109/2016-346, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 61.950,- Kč (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 25.728,- Kč (výrok II.) a co do částky 3.216,- Kč vzájemný návrh žalované zamítl (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 290.241,- Kč (výrok IV.) a o povinnosti účastníků nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení, a to žalobce částkou 4.604,- Kč a žalovaná částkou 2.302,- Kč (výrok V.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům I., III., IV. a V.) rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, č. j. 17 Co 95/2019-378, řízení o odvolání proti výrokům III. a V. zastavil (výrok I.), ve výrocích I. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.672,- Kč (výrok III.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem (aprobujícím závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2018, č. j. 17 Co 147/2018-336), že účastníci řízení mají v rovnodílném (podílovém) spoluvlastnictví bytovou jednotku v domě XY (dále „předmětná bytová jednotka“), kterou užívala od roku 2010 výlučně žalovaná. Soudy obou stupňů shledaly, že žalovaná v září 2011 výměnou zámku od vstupních dveří zamezila žalobci užívat jeho spoluvlastnický podíl na předmětné bytové jednotce, pročež se v žalovaném období od 1. 8. 2014 do 31. 5. 2016 bezdůvodně obohacovala na úkor žalobce ve smyslu ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to ve výši, jež se odvíjí od obvyklého nájemného v předmětné bytové jednotce.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Nesouhlasí s tím, že by předmětnou bytovou jednotku v rozhodném období užívala výlučně sama, a ani s tím, že by žalobci bránila v užívání jeho spoluvlastnického podílu. Vyjadřuje přesvědčení, že k tíži žalované nemůže být dáváno rozhodnutí žalobce nevykonávat své vlastnické právo k předmětné bytové jednotce. Brojí rovněž proti nákladovým výrokům, neboť dle mínění dovolatelky by si každý z účastníků měl s ohledem na předmět sporu nést své náklady sám. Poukazuje též na nezohlednění osvobození žalované od placení soudního poplatku, jakož i možnosti aplikace ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů.
Žalobce označil dovolání za nepřípustné a rovněž nedůvodné, jelikož žalovaná pouze polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, a to aniž by řádně vymezila přípustnost dovolání. Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. 6. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalované splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (označené stanovisko, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
Z obsahu dovolání žalované nelze dovodit, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatelka sice ohlašuje jako důvod přípustnosti dovolání potřebu odlišného posouzení již dříve (dovolacím soudem) řešené právní otázky, nicméně tuto právní otázku a ani rozhodnutí dovolacího soudu, v níž byla řešena, nevymezuje. Argumentace dovolatelky obsažená v dovolání (z hlediska uplatněného důvodu přípustnosti dovolání) je zcela mylně založena na požadavku odlišného posouzení právní otázky řešené soudem odvolacím soudem dovolacím. V souvislosti ovšem nezbývá než připomenout, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na rozporování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nelze tedy přiznat právní relevanci dovolacím námitkám žalované založeným na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu (o možnosti žalobce předmětnou bytovou jednotku užívat i přes výměnu zámku žalovanou).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i v části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku IV. o nákladech prvostupňového řízení, a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu