ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3841.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3841/2019-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně VENDORA Invest SE , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 688/165, IČO 02619113, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, proti žalované AVA investor s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Vážní 1003, IČO 62062999, zastoupené JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, „o placení příspěvku na údržbu a opravy účelové komunikace ulice Markovice, která je zřízená na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, částkou 6.050 Kč (včetně DPH), po dobu užívání této komunikace“, a o zaplacení částky 180.000 Kč s příslušenstvím, resp. částky 217.800 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 367/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2019, č. j. 21 Co 31/2019-144, ve znění opravného usnesení ze dne 1. října 2019, č. j. 21 Co 31/2019-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2019, č. j. 21 Co 31/2019-144, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 10. 2019, č. j. 21 Co 31/2019-173, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2018, č. j. 17 C 367/2017-115, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 9. 2019, č. j 17 C 367/2017-167 [kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně v části, v níž se domáhala po žalované „placení příspěvku na údržbu a opravy účelové komunikace ulice Markovice, která je zřízená na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, částkou 6.050 Kč (včetně DPH), po dobu užívání této komunikace“ (výrok I.), dále v části, v níž se domáhala po žalované „zaplacení částky 217.800 Kč (včetně DPH) za užívání komunikace na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně za období od 7. 12. 2014 do 7. 12. 2017“ (výrok II.), a jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 66.308 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.)], a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 26.523 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.)], neboť v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a současně v něm ani nebyl uplatněn (jediný možný) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - §241a odst. 2 o. s. ř. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. (K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
V dané věci dovolatelka v dovolání uvedla jen to, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odvolací soud tak nesprávně vyřešil právní otázku, která měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatelka sice v dovolání poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013, na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2117/17, s těmito rozhodnutími však nespojila žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, jež by měla být dle jejího mínění dovolacím soudem nyní vyřešena jinak.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně na jejich náhradu nemá právo a náklady vynaložené žalovanou na sepis vyjádření k dovolání advokátem nelze za situace, kdy dovolání trpí vadami, které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu