ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3892.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3892/2017-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně O. M. d. l. M. T. M. v.D., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému městu Mikulov, se sídlem v Mikulově, Náměstí 158/1, identifikační číslo osoby: 00283347, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 84/2010, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2017, č. j. 14 Co 158/2016-440, takto:
Dovolání žalobkyně a žalovaného se odmítají .
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 10 C 84/2010-310, zamítl žalobu na určení, že A. D., narozený XY, byl ke dni své smrti dne 12. 1. 1964 vlastníkem všech pozemků a staveb (vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, ohledně něhož bylo řízení pravomocně zastaveno) blíže označených v žalobě žalobkyně ze dne 22. 4. 2010, která se co do označení jednotlivých pozemků a staveb stává součástí výroku I. tohoto rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 18.006,- Kč (výrok II.).
Předmětem řízení byl požadavek žalobkyně na určení, že její otec byl ke dni 12. 1. 1964 vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a to na základě tvrzení, že toto vlastnické právo nabyl před rokem 1945 a že je nepozbyl ani v konfiskačním řízení provedeném podle dekretů prezidenta republiky, na jehož základě měl vlastnické právo nabýt stát, od něhož žalovaný, jenž je v současnosti evidován v katastru nemovitostí jako vlastník, odvozuje své vlastnické právo. Se zřetelem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovanému pod č. 477/2005 Sb. (zmíněné stanovisko, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), soud prvního stupně dovodil, že nedostatek naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení vlastnického práva podané podle obecných právních předpisů se vztahuje nejen na žaloby původních vlastníků, ale i na žaloby jejich dědiců. Shledal, že pro tvrzené porušení vlastnického práva otce žalobkyně nemá preventivní ochrana dotčené osoby již žádného smyslu, naopak se v takovém případě určovací žaloba stává nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Připuštěním existence naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě by docházelo k obcházení restitučního zákonodárství taxativně vymezujícího případy, v nichž lze zasáhnout do principu právní jistoty vztahů založených minulými právními předpisy. Konstatoval, že závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, ohledně vymezení okruhu věcí podléhajících režimu zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (dále „zákon č. 143/1947 Sb.“), nelze použít na právní poměry osob, jichž se citovaný zákon netýkal (tj. v projednávané věci otce žalobkyně), a proto je nutno v posuzované věci vycházet ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., které je všeobecně aplikovatelné.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 14 Co 158/2016-440, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části zamítavého výroku I. ohledně určení vlastnictví k pozemku, který je dnes částí pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY, jen tak, že se zamítá žaloba na určení vlastnictví pozemku, který je dnes částí pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY, jinak jej v této části potvrdil bod a) výroku, zrušil v části zamítavého výroku I. ohledně určení vlastnictví k pozemku parc. č. XY o výměře 1.465 m 2 se stavbou č. p. XY v katastrálním území XY, vše zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a ve výroku II. o nákladech řízení a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení bod b) výroku a potvrdil v celé zbývající části zamítavého výroku I. bod c) výroku.
Odvolací soud se poté, co označil postup soudu prvního stupně, jímž byly označeny ve výroku rozsudku všechny nemovitosti odkazem na podanou žalobu, za neobvyklý, avšak za účelný a nerozporný s jakýmkoliv ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby na straně žalobkyně (vyjma jeho aplikovatelnosti i ve vztahu k pozemku parc. č. XY se stavbou č. p. XY v katastrálním území XY, tedy tzv. XY). Tzv. XY má charakter pietního místa, a tudíž prostřednictvím vlastnického práva k této nemovitosti je realizováno právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (článek 10 Listiny základních práv a svobod) a právo na respektování soukromého a rodinného života (článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), což vede k tomu, že obecné závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., jsou „prolomeny“, neboť zmíněné stanovisko se týká jen „prostého“ vlastnického práva jako práva majetkového, které nemá přesah do uvedených základních osobnostních práv. Protože je tedy dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva jejího otce k tzv. XY k datu jeho úmrtí, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti bodům a) a c) výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Předně žalobkyně klade otázku, zda může ve smyslu ustanovení §157 o. s. ř. výroková část rozsudku odkazovat ohledně specifikace předmětu projednávané věci (označení nemovitosti) na procesní podání žalobkyně bez pochybností o její určitosti a vykonatelnosti. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že výrok rozsudku může odkazovat na hmotněprávní, nikoli však na procesní úkon účastníka řízení. Procesní podání účastníka řízení je listinou ryze soukromou, jež může obsahovat údaje nadbytečné, nepodstatné, případně již neaktuální, což může způsobit neurčitost nebo zmatečnost (tedy nevykonatelnost) výrokové části rozsudku, a tudíž soud sám je povinen jednoznačným a nezaměnitelným způsobem specifikovat nemovitosti, jež jsou předmětem sporu. Rozsudek soudu prvního stupně také nebyl ve vztahu k jednotlivým pozemkům vyhlášen zákonem požadovaným způsobem.
Odklon odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu spatřuje v převzetí závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., bez zohlednění argumentace žalobkyně, jež určení vlastnického práva zůstavitele považuje za předběžnou otázku ve vztahu k ochraně a výkonu dědického práva; na podporu svých tvrzení dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2769/2005 (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dále žalobkyně vymezila otázku, zda lze omezit její ústavně zaručené dědické právo odkazem na ustanovení nekomplexního souboru tzv. restitučních zákonů; nikdy nedošlo k převodu ani přechodu vlastnického práva k nemovitostem na žalovaného a neobstojí ani námitka vydržení z titulu držby v dobré víře, neboť konfiskace nemovitostí A. D. je notoricky známou realitou. Dle názoru dovolatelky nemohou obstát ani závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., v tom smyslu, že po porušení práva nemá preventivní ochrana vlastnického práva význam. Zdůrazňuje, že vlastnické právo je nepromlčitelné (u jejích právních předchůdců nikdy nezaniklo) a nemůže proto dojít k jeho konstituci nebo obnově, ale toliko k deklaraci jeho existence ke dni úmrtí otce dovolatelky. Restituční zákony na věc nedopadají z důvodu, že se vztahují na majetkové křivdy způsobené v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jakož i z důvodu jejich speciality – z napadeného rozhodnutí přitom není zřejmé, který konkrétní zákon by měl být ve vztahu k ochraně dědického práva žalobkyně zákonem speciálním a nahrazujícím obecnou právní úpravu. V neposlední řadě pak vyjadřuje přesvědčení, že postup odvolacího soudu byl vůči žalobkyni diskriminační a fakticky vedl k odepření přístupu k soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v bodech a) a c) jeho výroku, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu [výslovně toliko proti bodu b) výroku] brojí také žalovaný dovoláním, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (zejména od stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., či od rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), in eventum pro existenci otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené, respektive otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak (za předpokladu, že by projednávaná věc byla totožná s věcí řešenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08). Nesouhlasí s právním posouzením existence naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. v rozhodném znění. Poukazuje na skutečnost, že do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tvrzeno či prokazováno, že by tzv. XY měla být vyjmuta z předmětu tzv. Benešových dekretů, pročež postup odvolacího soudu označuje s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, a na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, za nepřípustný, porušující právo žalovaného na spravedlivý proces a rozsudek odvolacího soudu označuje za překvapivý. Připomíná rovněž, že věc nelze projednávat meritorně, neboť došlo k zániku možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby.
Odvolacímu soudu dále vytýká nepřípustnou diferenciaci „prostého vlastnictví“ a vlastnictví „k místu posledního spočinutí předků“ a protiústavní preferenci takového práva žalobkyně nad právem žalovaného, včetně neakceptovatelného prolomení obecného principu nedostatku naléhavého právního zájmu neobsahujícího vázanost na základní lidské právo na respekt k rodinnému a soukromému životu. Otázkou nezbytnosti naléhavého právního zájmu ve věcech obdobných projednávané kauze, jakož i možností domáhat se nároku prostřednictvím žaloby ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. ve věcech spadajících do restitučního zákonodárství se přitom zabýval jak Ústavní soud ve svém stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném pod č. 477/2005 Sb., tak Nejvyšší soud např. v jeho usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3068/2016 (z něhož plyne, že žaloba na určení vlastnictví musí být zamítnuta, pokud není dán naléhavý právní zájem), rozsudku ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009, usnesení ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3436/2014, rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015, usnesení ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3412/2013, a v dalších v dovolání citovaných rozhodnutích.
Má za to, že odvolací soud věc posoudil mimo svou zákonnou pravomoc. Nesprávně pak podle žalovaného odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, neboť uvedené rozhodnutí je založeno na otázce výkladu ustanovení zákona č. 143/1947 Sb., tedy zcela odlišného konfiskačního titulu, než je v projednávané věci, v níž byla budova č. p. XY na pozemku parc. č. XY, včetně pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY konfiskována dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, jenž dopadá na všechen nemovitý majetek a část majetku movitého nepřátelských osob (dále „dekret č. 108/1946 Sb.“). Připomíná názor Ústavního soudu formulovaný v nálezu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13, podle něhož soudy nemohou postupem in favorem restitutionis svévolně překračovat vůli zákonodárce, stanovenou rozsahem i účelem zákona. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud bod b) výroku rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, in eventum aby dovolací soud bod b) výroku rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v dovoláním dotčeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 22. 4. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že byla splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobkyně a žalovaného přípustná (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně pro otázky, jejichž podstatou jsou námitky proti možnosti omezit dědické právo žalobkyně odkazem na ustanovení nekomplexního souboru tzv. restitučních předpisů a možnosti omezit přístup k soudu ve věci dědického práva s odkazem na běh času (s argumentací, že vlastnického právo je ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 zákona č, 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nepromlčitelné), není přípustné, neboť odvolací soud se v rozsahu rozhodování dotčeného dovoláním žalobkyně od rozhodovací praxe dovolacího soudu (a rovněž Ústavního soudu) neodchýlil, přičemž dovolací soud neshledává žádný relevantní důvod, pro který by měly být vymezené otázky posouzeny jinak. Sluší se přitom uvést, že dovolací soud následuje závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, proti němuž žalobkyně brojila ústavní stížností, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1160/18, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. V nyní projednávané věci jde totiž o spor o určení vlastnického práva totožných účastníků (v odkazované věci bylo město Mikulov v řízení před dovolacím soudem jedním ze sedmi žalovaných) založený na téměř totožných skutkových okolnostech (rozdíl spočívá pouze v tom, že v odkazované věci se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k jiným pozemkům a stavbám).
V usnesení ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/15, uvedl Nejvyšší soud k otázkám vymezeným výše následující:
Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis (viz výše citované Stanovisko, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3412/2013). Samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového a věcného a bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet. Rámec restitučního zákonodárství vytyčený státem nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit (kromě již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11.2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, srovnej dále např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 22/2006, či nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 192/2004, anebo aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5996/2016). Ke konfiskaci majetku otce dovolatelky došlo ke dni účinnosti Dekretu, a pokud restituční předpisy nestanovily způsob zmírnění jeho majetkové újmy, nemůže se dovolatelka domáhat určení vlastnického práva ke konfiskovaným nemovitostem o několik desítek let později prostřednictvím obecných občanskoprávních předpisů, pročež není relevantní ani její argumentace závěry vyplývajícími z judikatury týkající se nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka.
V souvislosti s posouzením existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na navrhovaném určení sluší se zdůraznit, že závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11.2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, do poměrů projednávané věci, ač dovolatelka tvrdí opak, zcela dopadají. Naopak závěry vyjádřené v žalobkyní odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2769/2005, v přítomné právní věci promítnout nelze. V odkazovaném rozsudku dovolací soud řešil situaci, kdy odvolací soud, aniž se otázkou naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti darovací smlouvy podle §80 o. s. ř. výslovně zabýval, vycházel z právního názoru, že tento předpoklad určovací žaloby je v daném případě splněn. V nyní řešené věci se ovšem jak soud prvního stupně, tak soud odvolací otázkou naléhavého právního zájmu zabývaly, a tuto odůvodnily. Kromě toho citovaný rozsudek řešil běžný občanskoprávní spor bez přesahu do právních vztahů v období let 1945 – 1948, u nichž je (nejenom) při posouzení naléhavého právního zájmu nutno přihlížet ke specifickým okolnostem (blíže viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05).
Pokud žalobkyně v souvislosti s řešenou otázkou existence naléhavého právní zájmu namítala, že postup odvolacího soudu, jenž jí odepřel možnost v rámci řádného spravedlivého procesu uplatnit tvrzení a předložit důkazy k věcnému projednání nároku, pak dovolací soud nemůže neodkázat na ustálené závěry vlastní rozhodovací praxe formulované v tom smyslu, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné, protože takový přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn. Jinými slovy, závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu je pro možnost věcného zkoumání určovací žaloby relevantní, neboť věcný přezkum a priori vylučuje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod č. 21/1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud musel v případě závěru o absenci naléhavého právního zájmu potvrdit v meritu věci zamítavý rozsudek soudu prvního stupně bez toho, aby byl povolán zabývat se odvolacímu námitky, jež cílily na věcné důvody určovací žaloby.
Pokud jde o námitku nedostatečné určitosti, a tím i nevykonatelnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou odvolací soud neakceptoval, dovolatelka jejím prostřednictvím vystihuje vadu řízení, které není podle právní úpravy institutu dovolání účinné od 1. 1. 2013 způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014), což ovšem není případ dovolání podaného žalobkyní. Považuje se za vhodné v uvedeném směru připomenout i názor vyjádřený v usnesení ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/15, v němž Nejvyšší soud uvedl, že ani případný závěr o pochybení soudu při formulaci výroku by dovolatelce nepřivodil ve sporu lepší postavení, neboť nemůže být úspěšná kvůli závěru o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva k nemovitostem, a také nelze ztratit ze zřetele, že negativní rozhodnutí o určení vlastnického práva není možné vykonat. Dovolatelka by zcela zjevně nebyla v lepším postavení, ani pokud by ve výroku byly výslovně identifikovány všechny nárokované nemovitosti. Odlišná formulace výroku s uvedením těchto nemovitostí by žalobkyni ničeho nepřinesla.
Dovolání žalovaného - pro řešení právní otázky existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě (§80 o. s. ř.), pokud se dotýká majetku, jenž byl konfiskován na základě Dekretu č. 108/1945 Sb. (v poměrech projednávané věci se jedná o pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v katastrálním území XY) před obdobím rozhodným pro uplatnění nároků podle některého z restitučních předpisů - rovněž není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu, neodchýlil a závěry rozhodnutí dovolacího soudu (v dovolání žalovaného specifikované) do poměrů projednávané věci nedopadají (shodně tento důvod přípustnosti dovolání není naplněn ani ve vztahu k závěrům plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05).
Přípustnosti dovolání nelze přisvědčit ani z hlediska požadavku dovolatele na odchylné řešení vymezené otázky, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci uplatní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, vztahující se ke sporu o tzv. Schwarzenberskou hrobku. Striktně vzato, dovolatel uplatňuje důvod přípustnosti dovolání, jejž ustanovení §237 o. s. ř. upravující taxativní výčet poměrů rozhodnutí odvolacího soudu k judikatuře Nejvyššího soudu nezná. Z obsahového hlediska lze však dovodit, že dovolatel namítá neaplikovatelnost závěrů citovaného nálezu (pro absenci specifických skutkových okolností případu, jež Ústavní soud ve věci týkající se tzv. Schwarzenberské hrobky vzal v potaz) a potřebu následovat obecné judikatorní závěry k řešené otázce, jež jsou prezentovány zejména v plenárním stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3436/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3412/2013.
Otázka možnosti žalobou (včetně žaloby na určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni svého úmrtí vlastníkem určitého majetku) ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. domáhat se určení vlastnického práva k majetku, jenž byl konfiskací státem původnímu vlastníku odňat před rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), je ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu, vyřešena. Specifické poměry dané zvláštní povahou předmětu, k němuž má být právo určeno, může dovolací soud reflektovat prostřednictvím rozhodovací praxe Ústavního soudu (představované nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08). Pro specifičnost věci, která limituje možnost přijmout obecný závěr, jenž by měl přesah do jiných řízení, shledává dovolací soud za dostatečné aprobovat do vlastní rozhodovací praxe právě závěry prezentované v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08.
Dovolací soud nikterak ani v poměrech projednávané věci nesnižuje relevanci vlastní ustálené rozhodovací praxe a ani judikatury Ústavního soudu týkající se obcházení restitučního zákonodárství prostřednictvím vlastnické žaloby (tedy i žaloby na určení vlastnického práva) a možnosti uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, před rozhodným obdobím, jak je definováno restitučním zákonodárstvím. O tom ostatně svědčí výklad podaný dovolacím soudem výše v souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání žalobkyně.
Dovolací soud opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné; docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, byl přijat závěr, že „se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil následovně: „Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 – 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných… Vyjádřil-li totiž zákonodárce svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí 25. února 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu, lze při takto jasně vyjádřené vůli přiznat mu právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba, a pokud tato potřeba v dalším z hlediska palčivosti řešené problematiky vyvstala (např. ohledně židovského majetku), tak již cestou zákona v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici učinil (zákon č. 243/1992 Sb., okrajově zákon č. 212/2000 Sb.)… Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě kterých k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně“.
Na citované plenární stanovisko (v rozsahu citovaného závěru a jeho odůvodnění) navazuje judikatura dovolacího soudu žalovaným v dovolání specifikovaná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 493/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1755/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2029/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3412/2013), jež souhrnně řečeno stojí na závěru o nemožnosti domáhat se ochrany vlastnického práva (formou vlastnické žaloby) v případech, kdy k odnětím vlastnického práva došlo konfiskacemi, znárodněním nebo na základě obdobných právních důvodů (tedy například i na základě zákona č. 143/1947 Sb.) před rozhodným obdobím. Současně ovšem sluší se uvést, že v žádné z odkazovaných věcí nebyly soudy postaveny před řešení otázky ochrany vlastnického práva původního vlastníka, popřípadě jeho právního nástupce, k majetku, jenž by bylo možné označit za majetek osobní povahy (ze skutkových okolností v odkazovaných věcech se přinejmenším nic takového nepodává). Případnými nejsou dále odkazy dovolatele na (v dovolání citované) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 649/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1093/2008, rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1823/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3739/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2038/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3436/2014, v nichž byla řešena problematika střetu žaloby na ochranu vlastnického práva a žaloby podle restitučních předpisů v situacích, kdy majetková křivda byla oprávněné osobě způsobena v rozhodném období, a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí představovanou zejména shora označeným plenárním stanoviskem Ústavního soudu, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dovolací soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době na základě některého z důvodů obsažených v restitučních předpisech , se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. (dnes ustanovení §80 o. s. ř.), mohla-li žádat vydání věci právě toliko podle restitučních předpisů. Přiléhavé nejsou ani odkazy na závěry citované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1167/2012, v němž byla řešena problematika existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě církevní právnické osoby, přičemž absence preventivní funkce určovací žaloby byla shledána v tehdy nově přijaté právní úpravě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb., jmenovitě v ustanovení §18 odst. 1 citovaného zákona, jež bez nutnosti tvrdit a prokazovat existenci podmínky naléhavého právního zájmu otevíral možnost oprávněné osobě zpochybnit převody církevního majetku, k nimž došlo v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě. Do poměrů projednávané věci pak rovněž nemohou dopadat konkluze vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, p. zn. 22 Cdo 4366/2015, neboť v odkazované věci byla podmínka naléhavého právního zájmu posuzována v podmínkách žaloby na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy právem odpovídajícím věcnému břemeni, tedy ve sporu bez jakékoliv souvislosti s restituční či konfiskační problematikou.
Dovolatel brojí proti správnosti rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadené části věcným argumentem o nesouměřitelnosti konfiskačních titulů – na straně jedné zákona č. 143/1947 Sb. v případě sporu o tzv. Schwarzenberskou hrobku a dekretu č. 108/1945 Sb. na straně druhé, na jehož základě přešel pozemek parc. č. XY se stavbou č. p. XY do vlastnictví státu. Poukazuje na omezený rozsah majetku hlubocké větve rodu Schwarzenbergů, jenž byl vlastnickému přesunu na stát podroben (jednalo se o „nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský, zapsaný knihovně na Josefa Adolfa knížete ze Schwarzenbergů, Jana knížete ze Schwarzenbergů a dr. Adolfa Schwarzenberga, v to počínaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky, dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškeren provozní kapitál“ – srovnej §1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb.) a dává tako vymezený předmět regulace do kontradikce s předmětem úpravy dekretu č. 108/1945 Sb., jenž konfiskací postihoval veškerý nemovitý i movitý majetek, jakož i majetková práva osob vyjmenovaných v ustanovení §1 odst. 1 citovaného dekretu, vyjma části movitého majetku fyzických osob, jíž je nevyhnutelně třeba k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob a jejich členů rodiny (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje) – srovnej ustanovení §2 odst. 1 dekretu.
Samotný rozdíl v rozsahu majetku, který byl postižen oběma konfiskačními tituly, ovšem - dle mínění dovolacího soudu - nezakládá nemožnost přihlédnout k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, i v poměrech projednávané věci. Ústavní soud sice v nálezu vzal v úvahu, že zákon č. 143/1947 Sb. se nevztahoval na majetek osobní povahy (což může být závěr problematický vzhledem k tomu, že přechodem na stát bylo postiženo i veškeré zařízení budov a zámků, v nichž některé věci osobní povahy uloženy být mohly), nicméně v jiné věci týkající se hlubocké větve rodu Schwarzenbergů shledal ústavně konformním takový postup a rozhodnutí obecných soudů, které pod režim zákona č. 143/1947 Sb. zařadily i umělecký portrét stěžovatelčiny prababičky s odůvodněním, že jde o „kulturně historický artefakt“, jenž je součástí obecného kulturního dědictví, na němž lpí důležitý veřejný zájem, pročež nelze žalobě o určení vlastnického práva stěžovatelky, popřípadě o určení, že movitá věc je součástí ležící pozůstalosti po právním předchůdci stěžovatelky, vyhovět (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 791/09). Nemůže tak být zcela relevantní argument žalovaného (převzatý jako jeden z několika z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci tzv. Schwarzenberské hrobky), že zásadní rozdíl mezi oběma výše označenými konfiskačními tituly spočíval v tom, že účelem zákona č. 143/1947 Sb. nebylo zbavit příslušníky rodu Schwarzenbergů ryze osobního majetku, ale pouze jim odejmout věci sloužící ekonomické činnosti, kdežto v případě dekretu č. 108/1945 Sb. byl postižen veškerý nemovitý a část movitého majetku nepřátelských osob (vyjma movitého majetku specifikovaného v ustanovení §2 odst. 1 citovaného dekretu). Ostatně Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 791/09, uvedl, že „z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 je jasně patrné, že ratio decidendi tu spočívá v nutnosti zvláštních ohledů veřejné moci na emocionální vztahy pozůstalých osob k místu, kde jsou uloženy ostatky jejich zemřelých blízkých.“ Jinými slovy řečeno, aplikace zákonných ustanovení vážící se k ochraně vlastnického práva k majetku jednotlivých osob nemůže ignorovat, jsou-li v předkládané věci přítomny, takové skutečnosti, jejichž nerespektováním by došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na rodinný a soukromý život (článek 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jež je mimo vnitrostátní kontext projektováno do práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V nyní posuzované věci doplnil odvolací soud dokazování, na jehož základě učinil zjištění, že stavba č. p. XY na pozemku parc. č. XY tzv. XY, byla vystavěna v letech 1623 – 1705 F. z D., M. z D. a L. z D. a přestavěná v letech 1845 – 1852 na hrobní kostel (resp. pohřební kapli) XY. Po přestavbě byly boční lodě použity k uložení rakví členů rodu XY zemřelých v letech 1670 až 1852 a dodnes se v hrobce nachází 45 rakví, z toho 44 příslušníků rodu XY. Pozemek parc. č. XY je zastavěn budovou č. p. XY a jejím vnitřním nádvořím, přičemž okolí budovy a zastavěného pozemku s nimi není nijak spojeno a je tvořeno jinými nemovitostmi.“ Dospěl-li na základě takto doplněného dokazování k závěru, že žalobkyně má na žalobě na určení vlastnického práva jejího otce k datu úmrtí, pokud jde o označený pozemek se stavbou, naléhavý právní zájem, pak tento závěr v poměrech projednávané věci plně obstojí, neboť konvenuje závěru přijatému v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08. Konkluze formulované v plenárním stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež se nezabývalo otázkami respektu či ochrany práva na rodinný život, byť může být zprostředkováno skrze vlastnické právo k věcem, se tudíž neuplatní v případě určovací žaloby (při zkoumání existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení), u níž ochrana vlastnického práva (prostřednictvím žaloby na určení) má být poskytnuta ve vztahu k věcem ryze osobní povahy.
Právě závěry artikulované v citovaném nálezu se pro shodu v podstatných rysech skutkových okolností obou případů prosadí i v přítomné právní věci a dovolací soud neshledává žádný relevantní důvod pro jiné (dovolatelem požadované) posouzení dovoláním vymezené právní otázky. Nemohou proto obstát ani námitky dovolatele, jimiž odvolacímu soudu vytýká vykročení mimo zákonem vymezenou pravomoc ve smyslu ustanovení článku 2 odst. 3 Ústavy ČR a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod při aplikaci ustanovení §80 [písm. c)] o. s. ř. a dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., jakož ani výtky o nepřípadném zvýhodňování vlastnického práva k majetku osobní povahy před tzv. „prostým“ vlastnickým právem. Odvolací soud vycházeje ze závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci tzv. Schwarzenberské hrobky naopak plně respektoval aplikační zásadu stare decisis navazující na požadavek vázanosti vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vtělený do ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR.
Výtkou o porušení práva na spravedlivý proces a o překvapivosti rozsudku odvolacího soudu, dovolatel vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv (tedy i práva na spravedlivý proces). Žalobkyní uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Odkaz dovolatele na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, do poměrů projednávané věci promítnout nelze, neboť v nálezu byla řešena exekuční a insolvenční problematika (právo soudního exekutora a insolvenčního správce na odměnu za provedenou dražbu), přičemž v uvedeném ohledu byl nález postaven na konceptu rovného postavení soudního exekutora a insolvenčního správce, což obecné soudy nezohlednily.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nenese ani žádné atributy rozhodnutí překvapivého. Žalovaná totiž pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). V projednávané věci již v řízení před soudem prvního stupně a opakovaně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně tvrdila, že v případě posouzení existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, pokud jde o stavbu tzv. XY, by soudy neměly přehlédnout aplikovatelnost závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ve sporu o tzv. Schwarzenberskou hrobku. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, na nějž dovolatel odkazuje na podporu svých tvrzení o překvapivosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, na posuzovanou věc nedopadá, neboť v odkazovaném případě se na rozdíl od nyní projednávané věci jedná o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem v odlišných skutkových poměrech řízení o náhradu nemajetkové újmy posuzuje rozhodovanou věc a jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat.
Sluší se dodat, že uplatnění závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08 (a naopak neaplikovatelnost stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05) v poměrech posuzované věci znamená pouze tolik, že žalobkyně na navrhovaném určení má naléhavý právní zájem. Posouzení důsledků konfiskace majetku osobní povahy podle dekretu č. 108/1945 Sb. na trvání vlastnického práva otce žalobkyně a na něj navazující úvaha, zda na základě proběhlých majetkových dispozic je třeba upřednostnit řešení souladné se zásadou právní jistoty nabyvatelů před ochranou rodinného a soukromého života, bude úkolem nalézacího soudu v rámci zkoumání věcné důvodnosti určovací žaloby.
K namítané skutečnosti, že stavba č. p. XY na pozemku parc. č. XY je jako kulturně historický artefakt součástí obecného kulturního dědictví, na němž lpí důležitý veřejný zájem, dovolací soud nepřihlížel, neboť byla uplatněna až v dovolacím řízení (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně a žalovaného nejsou přípustná, a proto Nejvyšší soud obě dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním žalovaného napadená část rozsudku odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu