ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4126.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4126/2018-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Střítež nad Ludinou, se sídlem ve Stříteži nad Ludinou 76, identifikační číslo osoby: 45180211, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 20/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2018, č. j. 5 Co 11/2018-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit účastnici řízení náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 Co 11/2018-59, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2018, č. j. 23 C 20/2016-41, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. XY, nacházejícího se v katastrálním území XY, a zapsaného na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“), a takto mělo být nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 9. 12. 2015, spisová značka 540363/2013/521352/R566, č. j. SPU 644439/2015/521201/Ne, a výrokem II. rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žalobkyně je povinna nahradit účastnici řízení náklady řízení ve výši 900,- Kč (výrok I.). Dále žalobkyni odvolací soud uložil povinnost nahradit účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 300,- Kč.
Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nevyzvala povinnou osobu k vydání předmětného pozemku ve lhůtě 12-ti měsíců, jdoucí ode dne nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. (zákon nabyl účinnosti, vyjma ustanovení §13, dne 1. 1. 2013), a proto její nárok zanikl. Připomněl přitom, že ve včas doručené výzvě (datované dne 6. 12. 2013) předmětný pozemek uveden nebyl, čehož si byla vědoma i žalobkyně, jež o jeho vydání požádala výzvou doručenou povinné osobě až dne 11. 6. 2015. Odvolací soud neshledal opodstatněnou argumentaci žalobkyně, jež neuvedení předmětného pozemku do včasné výzvy dala do souvislosti s pochybením příslušného katastrálního úřadu, jenž žalobkyni poskytl v průběhu lhůty stanovené pro doručení výzvy povinné osobě chybné porovnání parcel, jakož ani argumentaci odkazující na obsah projevené vůle, z níž úmysl žalobkyně žádat o vydání všech pozemků zapsaných v knihovní vložce č. XY pozemkové knize byl zřejmý. K této argumentaci uvedl, že výkladem nelze rozšířit úkon podaný ve lhůtě 12-ti měsíců tak, aby byl s obsahem tohoto úkon v rozporu. Dále připomněl, že žalobkyně mohla z opatrnosti – stejně jako se to děje v jiných obdobných případech – vyzvat k vydání pozemků zapsaných v jedné určité knihovní vložce, popřípadě je označit původními parcelními čísly. Potřebnou opatrnost měla žalobkyně zachovat i vzhledem k tomu, že již ze specifikovaných výměr pozemků zařazených do porovnání parcel bylo zřejmé, že v něm všechny pozemky uvedeny nejsou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (od závěrů formulovaných v nálezech specifikovaných v dovolání) vztahující se k uplatňování zásady ex favore restitutionis . Připomíná, že výzvu doručenou povinné osobě dne 18. 12. 2013 je nutno vykládat tak, že projevila vůli po vydání veškerého historického majetku zapsaného v pozemkové knize ve vložce č. XY, pokud je tento majetek ve vlastnictví státu. Ostatně k výzvě také kopii výpisu z pozemkové knihy (knihovní vložky č. XY) připojila a ta se stala její součástí. Tuto argumentaci podpořila odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 428/2012 Sb. (k ustanovení §9 – náležitosti výzvy) a závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1119/2011 (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Namítá, že v daném případě to byl stát, respektive jeho orgán – příslušný katastrální úřad, který jí podal nesprávnou informaci a její opravu provedl až dodatečně v době, kdy již žalobkyně nemohla podle závěrů správního orgánu a soudů obou stupňů o vydání předmětného pozemku úspěšně požádat. Dovolatelka rovněž nabádá přihlédnout k účelům a ústavním dosahům zákona č. 428/2012 Sb. a v této souvislosti odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu (v dovolání specifikovanou) vyzdvihující nutnost při nalézání práva vždy přihlédnout k tomu, že každé rozhodnutí musí být se zřetelem na individuální, mnohdy jedinečné a komplikované, okolnosti každého případu nejen zákonné, ale i spravedlivé. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastnice řízení označila dovolání za nepřípustné, neboť žalobkyně v rozporu s ustanovením §237 o. s. ř. řádně nevymezila některé v něm uvedené hledisko přípustnosti dovolání. Dále má za to, že vůli žalobkyně obsaženou ve výzvě k vydání pozemků doručené dne 18. 12. 2013 povinné osobě nelze vykládat tak, že by jí byly k vydání žádány veškeré pozemky zapsané ve vložce č. XY pozemkové knihy. Je toho názoru, že žalobkyně nepostupovala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt při zjišťování jejího historického majetku, přičemž ovšem měla dostatek podkladů k tomu, aby si ověřila, že do tohoto majetku náležel i pozemek dle PK č. XY. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 6. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť se odvolací soud při uplatňování zásady ex favore restitutionis v poměrech projednávané věci od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, která je reflektována i judikaturou Nejvyššího soudu, nijak neodchýlil. Ostatně tím, že dovolatelka vymezený důvod přípustnosti dovolání verifikuje doslovnou citací bodu 94. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. PL. ÚS 10/13, přehlíží, že tento bod v kontextu citovaného nálezu má ve vztahu k dalšímu výkladu toliko reglementační povahu. Nelze pustit ze zřetele, že v bodě 96. odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že v judikatuře Ústavního soudu se opakovaně připomíná, že „restituční zákonodárství je směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a že záměrem zákonodárcovým nemůže být i při jeho sebelepší vůli odstranění všech protiprávním komunistickým režimem napáchaných křivd. Ústavní soud přitom akcentuje vůli zákonodárcovu v tom směru, že je právě na něm, aby určil, následky kterých majetkových křivd bude zmírňovat.“
Korigování náhledu na potřebu absolutně prosadit v rozhodovací praxi soudů zásadu ex favore restitutionis je traktováno ve vztahu k aplikaci zákona č. 428/2012 Sb. judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Dlužno dodat, že tuto zásadu, z níž Ústavní soud již od svých prvních rozhodnutí v restitučních věcech vycházel a již zdůrazňoval (viz jeho nálezy ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 154/95, ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09) a na něž dovolatelka poukázala, v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (v tomto ohledu z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a z rozhodovací praxe Ústavního soudu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29.).
V souvislosti se zákonu odpovídajícím a judikaturou vrcholných soudů traktovaným uplatňováním zásady ex favore restitutionis se sluší uvést, že v poměrech projednávané věci nenastala v případě rozhodnutí soudů obou stupňů kolize mezi požadavkem na vydání zákonného a současně spravedlivého rozhodnutí. Pokud je dovolatelka přesvědčena o opaku a odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (cituje bod 15. odůvodnění nálezu), dovozuje, že v projednávané věci soudy nedostály požadavku na vydání spravedlivé rozhodnutí, pak přehlíží právě skutečnost, že obecné vnímání toho, co je spravedlivé, vždy závisí na individuálně daných okolnostech každého případu (ve věci posuzované Ústavním soudem se jednalo o případ vydržení vlastnického práva k pozemku, přičemž na podkladě zcela jedinečných okolností případu byla posuzována držba pozemku v omluvitelném omylu držitele). V poměrech projednávané věci bylo postaveno najisto, že žalobkyně uplatnila u povinné osoby nárok na vydání předmětného pozemku téměř rok a půl po uplynutí zákonné lhůty upravené v ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Má za to, že jí to umožnila až opravená informace o porovnání parcel, kterou jí po uplynutí zákonné lhůty poskytl příslušný katastrální úřad. Jak ovšem správně odvolací soud uvedl, žalobkyni nic nebránilo formulovat ve včas podané výzvě k vydání věci požadavek na vydání pozemků obecně, tedy například pouze uvedením „všech pozemků“ příslušné knihovní vložky pozemkové knihy. Lze souhlasit i se stanoviskem účastnice řízení obsaženým ve vyjádření k dovolání, že žalobkyně si nepočínala při zjišťování jejího historického majetku dostatečně obezřetně (v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt ). Měla-li dovolatelka, jak sama v dovolání uvádí, k dispozici výpis z pozemkové knihy (knihovní vložky č. XY), který k výzvě ze dne 6. 12. 2013 připojila, pak snadno a včas (v zachované lhůtě k uplatnění nároku u povinné osoby) mohla zjistit, že příslušná knihovní vložka obsahuje výčet 57 pozemků (včetně pozemku č. XY), z nichž žalobkyně požádala výzvou o vydání 51 pozemků. Údaje z pozemkové knihy mohla žalobkyně před podáním výzvy rovněž porovnat s údaji zaslanými katastrálním úřadem, jež jí byly poskytnuty více než sedm měsíců před uplynutím zákonné lhůty k uplatnění nároku, a v případě pochybností zvolit z opatrnosti postup, jenž by vedl k zachování jejího nároku. Z hlediska právě připomenutých okolností případu tak nelze rozhodnutí odvolacího soudu, jakož ani rozhodnutí soudu prvního stupně, kvalifikovat jako nespravedlivé.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že projev vůle žalobkyně vtělený do včas podané výzvy ze dne 6. 12. 2013 (doručené povinné osobě dne 18. 12. 2013) měl být soudy obou stupňů vykládán tak, že dovolatelka požádala o vydání všech pozemků z vložky č. XY pozemkové knihy, jež zůstaly ve vlastnictví státu, a to i s přihlédnutím k tomu, že opis knihovní vložky ke zmíněné výzvě připojila.
Dovolatelkou kritizovaný závěr soudů nižších stupňů, že ve včas podané výzvě nebyl uplatněn požadavek na vydání předmětného pozemku, je závěrem skutkovým, nikoliv právním. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, nebo jiného právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod číslem 46, ročník 2002). Polemika dovolatelky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), není. Navíc, odkazuje-li dovolatelka na závěr formulovaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1119/2011, pak přehlíží, že skutkové okolnosti posuzované dovolacím soudem v odkazovaném rozhodnutí byly odlišné, což ostatně z citace části odůvodnění rozhodnutí vyplývá (nemovitosti tvořily jeden funkční celek a explicitně byl vyjádřen požadavek na vydání celku nemovitostí).
Pokud žalobkyně v dovolání výslovně neuvedla, že jím napadá pouze některý z výroků rozhodnutí odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i ve vztahu k části výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrzen ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona -přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se účastnice řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu