ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4187.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4187/2018-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Štěpánovice , IČ 650 50 851, se sídlem v Lišově, Kostelní 171/2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, s adresou pro doručování: územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 61/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2018, č. j. 4 Co 279/2016-124, ve znění opravného usnesení ze dne 4. července 2018, č. j. 4 Co 279/2016-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 8. 2016, č. j. 11 C 61/2015-92, rozhodl, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. Č. XY v katastrálním území XY, vyslovil, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 22. 9. 2015 (výrok I.), a uložil účastnici nahradit náklady řízení žalobkyni (výrok II.). Žalobkyně doložila, že sporné pozemky jí byly odňaty postupem dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), aniž by za ně obdržela jakoukoli náhradu. Soud se proto zabýval tím, zda jejich vydání žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení §8 odst. 1 písm. a), resp. §8 odst. 1 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Z provedeného dokazování vyplynulo, že požadované pozemky přímo sousedí s pozemkem parc. XY, na němž se nachází hrací plocha hřiště, a pozemek parc. č. XY přiléhá k pozemku par. č. XY s objektem šaten. Přestože logika věci by svědčila pro jejich nevydání, jelikož je lze považovat za hřiště v širším smyslu, není naplněna jedna z podmínek výlukového důvodu dle §8 odst 1 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb., a to vynětí ze zemědělského půdního fondu. Budova šaten je přitom přístupná z veřejné komunikace, pročež pozemek parc. č. XY není pro užívání stavby nezbytně nutný. Z předestřených důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 4 Co 279/2016-124, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2018, č. j. 4 Co 279/2016-139, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že tvrzení účastnice o existenci bezprostřední souvislosti a užitné nutnosti předmětných pozemků se sousedními nemovitostmi využívanými pro sportovní účely, resp. pro umožnění komfortního pobytu veřejnosti, neobstojí z hlediska výlukového důvodu dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Pokud jde o posouzení existence výluky dle §8 odst. 1 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb., pak její důvodnost není dána, jelikož pozemky nejsou vyňaty ze zemědělského půdního fondu, pročež ani v tomto směru není jejich vydání žalobkyni vyloučeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala Česká republika – Státní pozemkový úřad dovolání, uvádějíc, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu v posouzení otázky vydání pozemků jako funkčního celku stavby, které navíc dle dovolatelky jsou veřejným prostranstvím. V daném případě se jedná o pozemky funkčně související se stavbami – fotbalovým hřištěm, částečně zastavěným budovou šaten, přičemž jejich vydáním dojde k zúžení vlastnického práva žalobkyně na tzv. holé vlastnictví, což se příčí smyslu a účelu restitučních předpisů. Česká republika – Státní pozemkový úřad tedy navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek, ve znění opravného usnesení, zrušil a věc vrchnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu ovšem přípustným shledat nelze.
Dovolatelce lze v obecné rovině přitakat potud, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry artikulované při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pakliže §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. stanoví, že se za zastavěnou (a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ( mutatis mutandis srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo též nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98).
Odvolací soud však principiální aplikovatelnost dřívějších závěrů rozhodovací praxe o existenci funkčně provázaného areálu jakožto překážce vydání věci nikterak nezpochybnil, právě naopak z nich důsledně vycházel, přičemž usoudil, že předmětné pozemky nejsou bezprostředně související a nezbytně nutné k užívání stavby šaten na pozemku parc. č. XY z důvodu existence areálu ve shora uvedeném smyslu. Zpochybňuje-li pak dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se připomenout, že zjištění, zda je určitá nemovitost prvkem uceleného areálu (tedy v souvislostech řešené kauzy, zdali zmiňované pozemky vykazují dostatečně úzkou vazbu na objekt šaten), stejně jako argument o vzniku tzv. holého vlastnictví žalobkyně, představují otázky nikoli právní, nýbrž skutkové, odpověď na něž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012).
Nadto nelze přehlédnout, že poukaz na skutečnost, že by pozemky měly být svým charakterem veřejným prostranstvím, přednesla dovolatelka teprve v dovolání (zohlednění řečené námitky dovolacím soudem pak brání §241a odst. 6 o. s. ř., neb se jedná o nepřípustné uplatnění nových skutečností, podobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013).
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než dovolání odmítnout pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), dle jejíhož §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) částku 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu