ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.429.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 429/2019-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Nová Ves nad Popelkou, se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Jeronýmova 142, identifikační číslo osoby: 49295420, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) obec Nová Ves nad Popelkou, se sídlem v Nové Vsi nad Popelkou 244, identifikační číslo osoby: 00275948, zastoupena JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 203/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2018, č. j. 19 Co 141/2018-370, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 10 C 203/2015-343, zamítl vůči žalovaným 1) a 2) žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků v katastrálním území XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (dále „předmětné pozemky“) s právem hospodařit s těmito nemovitostmi jako majetkem státu pro Státní pozemkový úřad (výrok I.). Dále vůči žalovaným 1) a 2) zamítl žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků, které byly ke dni 31. 8. 2016 (do dne předcházejícího dni, ve kterém nabylo právní moci rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj, XY, č. j. SPU 043196/2016 ze dne 10. 8. 2016, o výměně nebo přechodu vlastnických práv, o zrušení věcného břemene a o zřízení věcného břemene) v katastru nemovitostí zapsány jako pozemky parc. č. XY, parc. č. 1 XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. 1 XY (výrok II.). Rovněž zamítl zcela žalobu vůči žalovanému 3), Lesy České republiky, s. p. – výrok III. Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 1) k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 24.684,- Kč (výrok IV.), žalované 2) náklady řízení ve výši 2.400,- Kč (výrok V.) a žalovanému 3) – Lesy České republiky, s. p. – náklady řízení ve výši 600,- Kč (výrok VI.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně, jež směřovalo proti výrokům I., II., IV. a V. týkajícím se žalovaných 1) a 2), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 1) k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.294,70 Kč (výrok II.) a žalované 2) náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně se žádaného určení vlastnického práva žalované 2) k předmětným pozemkům domáhala jakožto oprávněná osoba ve smyslu §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a právní nástupce Římskokatolického kostela v Nové Vsi – původního vlastníka předmětných pozemků. Tyto pozemky byly, mimo jiných, od původního vlastníka vykoupeny (ovšem bez náhrady) podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 46/1948, o nové pozemkové reformě, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 46/1948 Sb.“) výměrem Okresního národního výboru v Semilech ze dne 16. 6. 1949, zn. 611-1949-IX., jenž byl opraven výměrem Okresního národního výboru v Semilech ze dne 15. 12. 1949, zn. 611-25.IX.1949.-IX.-Ves. Ke dni 1. 10. 1949 byly pozemky parc. č. XY a parc. č. XY odevzdány do držby obci XY [právní předchůdkyně žalovaného 1), jak prokazuje individuálně koncipovaný zápis ze dne 18. 7. 1950]. Soudy obou stupňů konstatovaly, že ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 46/1948 Sb. přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělcům dnem převzetí držby a na tomto závěru ničeho nemůže změnit ani procedura zápisu poznámky vlastnického práva pro československý stát ve smyslu §10 odst. 2 a 3 zákona č. 46/1948 Sb., jenž neměl jiného významu než vyznačit, že pozemky, o které jde, podléhají režimu zákona č. 46/1948 Sb. (v tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Obec XY se vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY stala ex lege v intencích §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť se jednalo o historický majetek obce, který nabyla před 31. 12. 1949.
V případě pozemku parc. č. XY pak soudy obou stupňů dovodily, že k přechodu vlastnického práva na žalovanou 1) došlo rovněž ex lege podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky, jež citované ustanovení pro přechod vlastnického práva věci z majetku státu do majetku obce upravuje. Na pozemek parc. č. XY se přitom nemohl uplatnit režim ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť ten konstituoval přechod vlastnického práva ke školním objektům a zařízením, jimiž nezastavěný pozemek uvnitř areálu školy být nemůže. Protože k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovanou 1) došlo dříve, než nabylo účinnosti blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), soud prvního stupně žalobu na určení vlastnického práva státu založenou na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jež směřovala proti žalovaným 1) a 2), zamítl a odvolací soud, jenž se zcela ztotožnil se skutkovými závěry, jakož i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně toliko proti výroku I., kterým byl potvrzen věcný výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Má je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017), a pro právní otázku – dle jejího mínění – rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a to, zda přechod vlastnického práva podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje u nemovitostí tvořících součást školského zařízení přechod vlastnického práva podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Ve vztahu k důvodu přípustnosti dovolání spočívajícímu v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů zaměnily režim přechodu vlastnického práva ze státu na obec upravený v ustanovení §2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb. V poměrech projednávané věci pozemky parc. č. XY a parc. č. XY nemohou být historickým majetkem obce – žalované 1) – neboť k odnětí vlastnického práva k nim církevní právnické osobě došlo až ke dni 1. 3. 1950, kdy usnesením Okresního soudu v Železném Brodě, pobočka v Lomnici nad Popelkou, bylo v důsledku výměru poznamenáno v příslušné knihovní vložce podle ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 46/1948 provedení jejich výkupu. Protože tak došlo k zápisu poznámky o výkupu až po 31. 12. 1949, nemohl stát pozemky přidělit k 1. 10. 1949 obci. Převod vlastnického práva na žalovanou 1) tak byl vyloučen jak ve smyslu ustanovení §2, tak i podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. Ve vztahu k důvodu přípustnosti dovolání spočívajícím v poukazu na právní otázku dosud neřešenou (ve vztahu k přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY) žalobkyně namítá, že tento pozemek byl z režimu zákonného přechodu ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. vyloučen, neboť ze zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že jde o školský majetek (školní zahradu jako součást školského zařízení) a vlastnické právo k takovému pozemku mohla žalovaná 1) nabýt toliko v režimu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., tedy na základě rozhodnutí příslušného ministerstva. V dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se samostatnými podáními vyjádřili oba žalovaní. Ztotožňujíce se s rozsudkem odvolacího soudu navrhují, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto, respektive k (k návrhu žalované 1) odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. 9. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou vymezené otázky předpokladů nabytí vlastnického práva obce k jejímu historickému majetku (§2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a dále – dle mínění žalobkyně – dosud neřešená právní otázka (nemožnost nabytí vlastnického práva obce podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. k majetku vymezenému v ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona) již byla dovolacím soudem ve skutečnosti řešena a odvolací soud se od judikatorně přijatého řešení nijak neodchýlil.
Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 172/1991 Sb. dnem jeho účinnosti přecházejí do vlastnictví obcí nezastavěné pozemky, pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek a pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 (účinností zákona č. 114/2000 Sb.) přecházejí i nemovitosti vyjmenované v ustanovení §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2.
Ve vztahu k citovaným ustanovením Nejvyšší soud konstantně judikuje, že dle prvního z nich nabývaly obce do vlastnictví objekty, jež tvořily jejich historický majetek, pročež mezi předpoklady naplnění skutkové podstaty uvedené v ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. patří prostá existence vlastnického práva obce k datu 31. 12. 1949, tedy dni předcházejícímu zrušení obcí a jejich nahrazení národními výbory ve smyslu zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 671/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 23/2018, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). Úprava zakotvená v ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. se vedle toho vztahuje k majetku, jenž byl dle tam zmíněných norem obcím přidělen, aniž by jej však nabyly před koncem roku 1949 do svého vlastnictví (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017). Účelem novelou zákona č. 172/1991 Sb. zavedené samostatné skutkové podstaty restituce obecního majetku bylo rozšířit možnosti restituce obecního majetku na ten, který jim byl formálně přidělen až po 31. 12. 1949, přejít tak mohl i majetek v případě sporných přídělových rozhodnutí vydaných okolo roku 1950, respektive později, či takový, o jehož přídělu svědčící písemnosti absentovaly zcela (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018).
Byť lze přisvědčit mínění dovolatelky vyžadující rozlišení mezi jednotlivými skutkovými podstatami restituce majetku ze strany obcí obsaženými v zákoně č. 172/1991 Sb., není možné přitakat jejím úvahám, že by se naznačenému přístup odvolacího soudu některak příčil. Odvolací soud, aprobuje skutková zjištění soudu prvního stupně (avizuje přitom souhlas i s jeho právním posouzením věci), vycházel v projednávané kauze z prokázaného zjištění, že se právní předchůdce žalované 1) chopil držby pozemků parc. č. XY a parc. č. XY dne 1. 10. 1949, tedy ještě přede dnem účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., jehož důsledkem bylo zrušení obecního vlastnictví. Předmětné skutkové zjištění pak při podřazení pod ustanovení §17 zákona č. 46/1948 Sb. mohlo vést pouze k závěru, že právní předchůdce žalované 1) nabyl vlastnické právo k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY do 31. 12. 1949, a že se tudíž v režimu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. jednalo o tzv. historický majetek obce. Nelze přitom dovolatelce přisvědčit v domněnce, podle níž je právní posouzení v rozporu s jí odkazovanou judikaturou. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, s nímž shledává dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v kolizi, řešilo problematiku účinků rozhodnutí o přidělení konfiskovaného majetku obci, kdy část textu byla předtištěná (a ukazovala by na nabytí vlastnického práva obce k 31. 12. 1949), avšak dopsaný text rozhodnutí vyloučil i s ohledem na právní předpisy v textu uvedené možnost nabytí vlastnického práva obcí před 1. 1. 1950; odkazované rozhodnutí tak posuzovalo zcela odlišnou skutkovou situaci. Pokud dále dovolatelka cituje z části odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, pak není zcela zřejmé, se kterým závěrem z citovaného textu by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu. I v případě tohoto odkazovaného rozhodnutí ovšem platí, že posuzovalo odlišnou skutkovou situaci (proti projednávané věci), kdy řešilo otázku přídělce podle přídělové listiny vydané po 1. 1. 1950 (zda se jednalo o obec nebo již příslušný místní národní výbor). Pokud pak žalobkyně namítá, že vlastnické právo obce ve smyslu §17 zákona č. 46/1948 Sb. ke dni 1. 10. 1949 nevzniklo s ohledem na datum poznámky o vlastnictví státu provedené knihovním soudem v pozemkové knize až ke dni 1. 3. 1950, pak se zcela přiléhavým shledává odkaz odvolacího soudu na dobovou judikaturu [srovnej rozhodnutí bývalého Krajského soudu v Liberci ze dne 13. 12. 1949, sp. zn. R III 425/1949, jež je přístupné v databázi právních informaci ASPI, v němž byl přijat tento závěr: „Poznámka podle §10 odst. 2 zák. č. 46/1948 Sb. má podle výslovného ustanovení odstavce 3 téhož paragrafu účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. Účelem zákona je, aby vlastnické poměry k půdě byly upraveny podle zásady, že půda patří těm, kdo na ní pracují (§1 odst. 1 uved. zák., čl. XII odst. 1 Ústavy), a aby vykoupená půda byla přidělena podle §16 uved. zák., pokud si ji neponechá stát pro účely obecně prospěšné. Jde tedy o poznámku zvláštního druhu mající za účel vyznačit, že pozemky, o které jde, podléhají ustanovením zákona č. 46/1948 Sb. Pokud si půdu neponechá stát, dojde nejprve k přídělu a potom k provedení knihovního pořádku.“]. K vyslovenému se nadto sluší dodat, že skutkové závěry nalézacích soudů [v poměrech souzené věci především okamžik faktického převzetí držby pozemků ze strany právního předchůdce žalované 1)] není možné podrobit přezkumu před dovolacím soudem (k tomu blíže mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dále žalobkyně, že na žalovanou 1) nemohlo přejít ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo k pozemku parc. č. XY, neboť se jednalo o školské zařízení, u nějž se případná právní dispozice směrem k obci mohla uskutečnit toliko v režimu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., pak tato námitka přípustnost dovolání (pro otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou) nezakládá. Touto právní otázkou se dovolací soud již zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 199/2019. V něm, mimo jiného, uvedl, že „z výslovného znění ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vyplývá, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky bylo ve smyslu uvedeného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat toliko o přechodu vlastnického práva ke stavbám, v nichž byly provozovány školy a školská zařízení (viz zákonná dikce …. objekty škol a školských zařízení ….), a nikoliv též k pozemkům.“ Z citovaného je zřejmé, že ani při řešení této (již dovolacím soudem řešené) otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 4. 9. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu