ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.610.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 610/2019-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, s adresou pro doručování Lesy České republiky, s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, Nádražní 2811, za účasti Biskupství ostravsko-opavského , se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, identifikační číslo osoby: 65468953, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 14/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2018, č. j. 1 Co 15/2018-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit dalšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 1 Co 15/2018-143, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2018, č. j. 23 C 14/2015-92, v odvoláním napadené části, tj. v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. SP19831/2014-571102, č. j. SPU 600536/2014/NM, v tom smyslu, že se účastníkovi nevydává část pozemku parc. č. XY (lesní pozemek) označená jako pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, okres Fr XY, dle geometrického plánu č. XY ze dne 27. 9. 2013, potvrzeného Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY dne 11. 10. 2013 pod č. XY (dále „předmětný pozemek“), a rovněž ve výroku III., jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit dalšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 16.456,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 6.206,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování o další listinný důkaz, aproboval úvahu soudu prvního stupně, jíž bylo konstatováno, že v daném případě není dána překážka vydání předmětného pozemku z důvodu jeho zastavěnosti §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 428/2012 Sb.“, neboť stavba vodního díla, tzv. Klauzu Panského, na předmětném vodním toku není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, ale tvoří součást pozemku. Přisvědčil tak názoru prvoinstančního soudu, že jde o stavební úpravu koryta potoka zajišťující jeho zpevnění, retenci vody v krajině, funkci protierozní, protipožární, krajinotvornou a umožňující migraci živočichů v potoku a ochranu před povodněmi a že tuto stavbu vodního díla nelze od pozemku oddělit bez jeho znehodnocení a nelze ji užívat jako samostatnou věc, pročež se tedy nejedná o zastavěný pozemek ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Ve shodě se soudem prvého stupně navíc zdůraznil, že vodní dílo Klauz Panský bylo vybudováno před obdobím majetkové křivdy a existovalo v době majetkové křivdy.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené, jakož i v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za neřešenou otázku považuje posouzení, zda je dána překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v případě, kdy se na pozemku nachází vodní dílo ve smyslu §55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 254/2001 Sb.“). Napadený rozsudek odvolacího soudu je dle mínění dovolatele založen na restriktivním výkladu citovaného ustanovení, a proto je nesprávný. Namítá, že se odvolací soud vyhnul právní kvalifikaci, za jakých podmínek by stavba vodního díla dle §55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. mohla být samostatnou věcí, a pouze konstatoval, že vodní dílo nikdy nemůže mít charakter samostatné věci v občanskoprávním smyslu. Dovolatel přitom odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, jakož i na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jimiž nedošlo k vydání restitučních pozemků v důsledku označení staveb vodních děl dle zákona č. 254/2001 Sb., obdobných předmětné stavbě, za samostatné věci v intencích občanského práva. Upozorňuje, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018 – označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
K vyřešení dovolacímu soudu dovolatel předkládá rovněž otázku zastavěnosti pozemků dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k pojmům zachování funkčních celků a funkční souvislosti. Tvrdí, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využívání, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Dovolatel podotýká, že předmětná stavba vodního díla slouží jako dopravní zařízení k přehradě.
Dále dovolatel klade otázku, zda nárok oprávněné osoby na vydání věcí dle zákona č. 428/2012 Sb. převažuje, či nikoli nad veřejným zájmem na nevydání pozemků zastavěných stavbami vodních děl. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96, a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14 (označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), dovolatel poukázal na to, že vztah mezi funkcí předmětných pozemků jako součástí veřejného statku a potenciální realizací restitučního nároku je nutné rozhodnout ve prospěch veřejného statku. Dovolatel vnímá jako diskriminační, označil-li odvolací soud za přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, přestože se týká skutkového stavu odlišného od posuzované věci, a to tenisového hřiště, které postrádá jak znak zastavěnosti, tak znak veřejného zájmu na jeho zachování.
V neposlední řadě dovolatel brojí proti postupu odvolacího soudu, jímž bylo doplněno dokazování o další listinný důkaz – fotografii informační tabule, aniž by provedení tohoto důkazu žalobce v průběhu soudního řízení navrhl. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud měl dokazování zopakovat, nikoli pouze doplnit, pročež se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3845/2009. Skutkový stav byl následně zjištěn nedostatečně, jestliže pouze z textu informační tabule byla dovozena neexistence překážky zastavěnosti předmětného pozemku ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nesouhlasí také s tím, že dokazování bylo doplněno na jednání odvolacího soudu, z něhož se žalobce omluvil, a tudíž dovolatel pozbyl právo se k provedenému důkazu jakkoli vyjádřit a činit odpovídající důkazy.
Závěrem pak dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil §243d písm. b) o. s. ř. tak, že se účastníkovi předmětná nemovitost nevydává a takto se nahrazuje v uvedeném rozsahu příslušné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, nebo aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i dotčenou část výroku I. a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně.
Účastník ve svém vyjádření uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný, přičemž poukázal na závěr vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 71 Co 136/2017, podle kterého „úpravy potoka nelze považovat za samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, když je nelze od pozemku oddělit bez jeho znehodnocení a nelze je samostatně užívat“. Současně odkázal na řadu soudních rozhodnutí, a to nejen Nejvyššího soudu, ale též Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě a okresních soudů týkající se vydávání koryt vodních toků. Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání žalobce zamítl a aby účastníkovi přiznal nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 6. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné. Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k vodním dílům ve smyslu §55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, na nějž následně odkázala další rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017). S jeho závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto (dovolacím soudem) již vyřešených právních otázek.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Sluší se ovšem uvést, že výlukové ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se nemůže – již toliko se zřetelem na jeho gramatický výklad – uplatnit v případech, kdy stavba, jež by bránila vydání pozemku oprávněné osobě, byla zřízena (vznikla) před způsobením majetkové křivdy. O takový případ se v projednávané věci podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů jedná a následné stavební úpravy vodního díla Klaus Panský nijak nezměnily jeho charakter součásti předmětného pozemku. Dovolací argumentace žalobce, jež míří na závěry odvolacího soudu o právní povaze vodního díla, tudíž nemůže obstát. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že se jedná o samostatnou stavbu, pak tato stavba učinila předmětný pozemek zastavěným již před obdobím, v němž se pozemek stal předmětem majetkové křivdy. Z judikatury dovolacího soudu se přitom podává, že v případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1979/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017). Pokud proto žalobkyně brojila námitkami i proti dalším závěrům odvolacího soudu, na nichž byl založen potvrzující rozsudek, tj. že stavba vodního díla Klaus Panský je samostatnou věcí v občanskoprávním slova smyslu, pak tyto námitky nemohou zpochybnit správnost závěru, že pozemek parc. č. 3435/47 byl zastavěn před vznikem majetkové křivdy a ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se tudíž na něj nevztahuje.
K námitkám žalobce týkajícím se povahy vodního díla Klaus Panský – i při vědomí toho, že nemohou založit s ohledem na shora uvedené přípustnost dovolání – považuje dovolací soud za potřebné zmínit následující. Odvolací soud, ztotožňuje se s názorem prvoinstančního soudu, zohlednil charakter stavby, tzv. Klauzu Panského – nádrže Panská, spočívající především ve zpevnění koryta potoka, a proto jeho závěr nelze považovat za zjevně nepřiměřený, a to i s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu konstatující, že stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, jenž byl publikován pod č. 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004). Konkluze vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb nelze generalizovat, neboť jsou výsledkem individuálního posouzení daných skutkových okolností věci. Relevantní úvahy soudů obou stupňů v projednávané věci vyslovené ve vztahu k předmětnému pozemku tedy nekolidují s dovolatelem odkazovanými rozhodnutími – usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 610/02, usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 707/02, usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1499/09, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, v němž Nejvyšší soud připustil, že i hráz rybníku může být samostatným předmětem právních vztahů, nicméně navíc i v něm uvedl, že „nelze učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí“. Dovolatelem citované usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1094/15, pak na otázce zastavěnosti pozemku nespočívá. Pro úplnost sluší se uvést, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, činí tak právě pro obecné závěry v něm vyslovené, jejichž použitelnost není dotčena tím, že v dané věci byly skutkové okolnosti odlišné od projednávané věci (jak namítá dovolatel).
Nepřípadný je odkaz dovolatele na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 47 A 23/2012, nikoliv snad pouze proto, že se jedná o rozhodnutí vydané v soustavě správního soudnictví, ale zejména z toho důvodu, že jde o rozsudek, jenž byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 9 As 179/2012-47, s odůvodněním, že k posouzení otázky vlastnického práva k melioracím (a potažmo související otázky jejich povahy jako součásti pozemku, či samostatné věci) byl kompetentní rozhodovat pouze soud v občanskoprávním řízení (a že Krajský soud v Praze postupoval nesprávně, pokud tuto otázku posoudil sám v soudním řízení správním).
Pokud dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, v němž dovolací soud (mimo jiné) uvedl, že „snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám (totiž) nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi, a že soudy tak nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly“, pak přehlíží, že tento právní názor byl zaujat ve věci, v níž bylo zjištěno, že majetek církevní právnické osoby byl státem konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, tedy před rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka veřejného zájmu na nevydání pozemků zastavěných stavbami vodních děl dle §55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. ve vazbě na účel a preambuli zákona č. 428/2001 Sb., neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Stejný závěr činí dovolací soud i ohledně námitky žalobce, že měl odvolací soud zohlednit potřebu zachovat funkční celek předmětného pozemku s majetkem státu, tedy okolními pozemky (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Za nepřípadné je nutno považovat výtky dovolatele zpochybňující postup odvolacího soudu, jímž odvolací soud doplnil dokazování o listinný důkaz – fotografii informační tabule, neboť z protokolu o jednání před soudem prvního stupně plyne, že účastník fotografii informační tabule předložil (viz č. l. 75 spisu). Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (podle něhož odvolací soud postupoval, jak je patrno z bodu 5. odůvodnění jeho rozhodnutí) přitom odvolací soud opravňuje doplnit dokazování o důkazy, které dosud nebyly provedeny. Takto lze provést též důkazy, které navrhli účastníci již v řízení před soudem prvního stupně, ale které tento soud z nějakého důvodu neprovedl. Odvolací soud není oprávněn dokazování sám doplnit pouze tehdy, je-li dokazování v řízení před soudem prvního stupně zcela zjevně nedostatečné (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3669/2009); o takový případ se v nyní projednávané věci nejedná. Pro úplnost se sluší k námitce dovolatele dodat, že možnost, aby odvolací soud prováděl dokazování z vlastní iniciativy bez ohledu na návrhy účastníků, vyplývá z §213a odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky navržené důkazy (§120 odst. 2 věta první), nebo opakuje-li dokazování (§213 odst. 2 a 3), provede dokazování sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 799/2005).
Nepřiléhavým se pak jeví odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3845/2009, neboť odvolací soud neshledal odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí nepřezkoumatelným. Povinnost zopakovat dosud provedené důkazy tíží odvolací soud výhradně tehdy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (viz §213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), což ovšem v posuzované kauze nenastalo.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy není zákonem zmocněn k tomu, aby revidoval skutkové úvahy nižších instancí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
Vada řízení vytýkaná dovolatelem spočívající v doplnění dokazování o listinný důkaz – fotografii informační tabule, a to na jednání, z něhož se žalobce omluvil, přičemž souhlasil s jednáním a rozhodnutím o podaném odvolání v nepřítomnosti pověřeného zaměstnance žalobce, nemohla založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání jinak podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4847/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5614/2017). Uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není, neboť – jak uvedeno výše – dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Pokud má žalobce opravdu za to, že mu nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednání před soudem, mohl by svou námitku uplatnit (samozřejmě za předpokladu, že by mu dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.
Pokud žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení a ve vztahu k části výroku I., potvrzující rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastník domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu