ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.116.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 116/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně H. K. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované Mgr. D. D. , zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, o vyklizení nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 389/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2010, č. j. 14 Co 469/2008-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č. j. 19 C 389/2004-81, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném MUDr. L. P. vyklizení garáže bez čísla popisného a čísla evidenčního a pozemku parc. č. 1885 o výměře 21 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, pro obec Brno a k. ú. Kohoutovice (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). Žalobkyně svůj požadavek na vyklizení nemovitostí odůvodňovala tvrzením, že kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2002 převedla na původně žalovaného (právního předchůdce nynější žalované; dále též „žalovaný“) předmětné nemovitosti, přičemž v kupní smlouvě bylo dohodnuto, že kupní cena bude uhrazena při podpisu kupní smlouvy. Jelikož k zaplacení kupní ceny nedošlo, žalobkyně vyzvala žalovaného k její úhradě a následně od kupní smlouvy odstoupila, čímž se obnovilo její vlastnické právo. Soud vyšel ze zjištění, že dle znění písemné kupní smlouvy měla být kupní cena nemovitostí 180.000,- Kč a až následně byla ústně dohodnuta kupní cena ve výši 300.000,- Kč. Z provedeného dokazování vzal soud dále za zjištěné, že tato částka byla žalobkyni zaplacena, a nebyl tak dán podklad proto, aby žalobkyně mohla odstoupením od smlouvy obnovit své vlastnické právo. Neopodstatněnými byly soudem shledány i pochybnosti žalobkyně vyslovené ohledně platnosti kupní smlouvy. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 3. 6. 2010, č. j. 14 Co 469/2008-139, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se i po doplnění dokazování ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, dle kterého byla ústně dohodnutá kupní cena ve výši 300.000,- Kč zaplacena při podpisu kupní smlouvy. Odvolací soud se blíže zabýval platností smluvních ujednání mezi účastníky a dovodil, že byla-li v písemné smlouvě sjednána kupní cena ve výši 180.000,- Kč, avšak ve skutečnosti byly nemovitosti prodány za cenu 300.000,- Kč, je třeba ujednání stran posoudit podle ustanovení o simulovaných a disimulovaných právních úkonech. Písemně uzavřená kupní smlouva jako předstíraný právní úkon neodpovídající skutečné vůli účastníků je v souladu s ustanovením §41a odst. 2 obč. zák. právním úkonem neplatným. Ústně uzavřená kupní smlouva na 300.000,- Kč sice odpovídá skutečné vůli účastníků, pro absenci písemné formy je však i tento právní úkon v souladu s §40 odst. 1 obč. zák. stižen neplatností. Nebyla-li platně uzavřena kupní smlouva, žalobkyně nepřestala být vlastnicí předmětných nemovitostí. Za těchto okolností pak nelze přikládat význam závěrům soudu prvního stupně týkajícím se odstoupení od smlouvy, neboť smlouva byla neplatná již od počátku, a smluvní strany tak měly v souladu s §457 obč. zák. povinnost vrátit si vše, co podle smlouvy obdržely. Povinnost žalované vyklidit nemovitosti je však podmíněna povinností žalobkyně vrátit jí částku 300.000,- Kč. Nevyjádřila-li žalobkyně podmíněnost uplatněného nároku ve svém žalobním návrhu, pak žalobě nelze vyhovět. Nepřichází přitom v úvahu ani to, aby byla žalobkyně poučena o potřebné úpravě žaloby v tomto směru, neboť žaloba je založená na tvrzení, že žalobkyně tuto částku neobdržela, z čehož je zřejmé, že uplatněný nárok není podmiňován vzájemnou povinností vrátit žalované 300.000,- Kč. Žalobu je tedy za daných okolností třeba považovat za nedůvodnou, pročež odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výroku I., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost je dle ní dána s ohledem na odlišnost posouzení věci soudy obou stupňů, a tedy měnící charakter rozhodnutí odvolacího soudu, ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání je rovněž možné dovodit ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jenž dovolatelka spatřuje v tom, že „rozhodná právní otázka hodnocení důkazů“ má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka ve svém dovolání zpochybnila skutkové závěry soudů obou stupňů a jejich oporu v provedeném dokazování. Závěr o údajné simulaci soud učinil bez zkoumání skutečné vůle účastníků a jakéhokoliv dokazování v tomto směru. Dovolatelka poukázala na to, že soudy obou stupňů akceptovaly jako podloženou skutkovou verzi žalované, aniž by se náležitě zabývaly důkazy navrženými žalobkyní, jež nasvědčovaly tomu, že tato verze není pravdivá. Hodnocení v řízení učiněných vypovědí pak dle dovolatelky přehlíží logické rozpory ve výpověďmi osvědčované verzi průběhu rozhodných skutkových okolností. Doplnění dokazování provedené odvolacím soudem dovolatelka považuje za rozsáhlé, přesahující rámec daný ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř., a současně odvolacímu soudu vytýká, že neakceptoval její důkazní návrhy (dotaz na čas výběru peněz v bance, širší dokazování obsahem souvisejících trestních spisů). V návaznosti na nesprávná skutková zjištění pak odvolací soud učinil chybné právní závěry. Další pochybení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v tom, že se nevypořádal s jejími argumenty, za pomoci nichž dovozovala absolutní neplatnost kupní smlouvy z jiných skutečností, než z údajného rozdílu ve výši sjednané kupní ceny. Část odvolacích námitek směřujících proti bodu III. rozsudku nalézacího soudu (dovolatelka má patrně na mysli výrok III. rozsudku) pak odvolací soud odbyl odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka označila za nespravedlivé, věc neřešící a navrhla, aby je Nejvyšší soud zrušil, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V projednávané věci nelze souhlasit s tvrzením dovolatelky dovozující přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě soudy shodně konstatovaly, že dovolatelce nepřísluší právo domáhat se vyklizení předmětných nemovitostí, a není tak důvodu považovat rozhodnutí odvolacího soudu za měnící ve smyslu uvedeného ustanovení.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy shledá-li dovolací soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelkou předestřené argumenty však rozhodnutí zásadně právně významným shledat neumožňují. Dovolatelka se ve svých námitkách zaobírá především správností učiněných skutkových zjištění a závěrů, k nimž na základě provedeného hodnocení dospěl odvolací soud. Již z výše citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (a dále i §241a odst. 3 o. s. ř.) vyplývá, že dovolacímu soudu není umožněno přihlížet při zvažování zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí ke správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Výtkám dovolatelky zpochybňujícím skutková zjištění tedy v tomto směru nelze přiznat žádnou relevanci. K námitce, že k závěru o simulaci právního úkonu nebylo provedeno žádné dokazování o skutečné vůli stran, pak lze podotknout, že tento závěr se opíral o dokazování týkající se písemného ujednání stran i jejich následného jednání a nejeví se nikterak nepodloženým.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitky týkající se rozsahu dokazování prováděného před odvolacím soudem. Předně je třeba uvést, že toto tvrzení, zpochybňující správnost procesního postupu odvolacího soudu, směřuje k naplnění dovolacího důvodu vymezeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z vady řízení však lze na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat jen tehdy, je-li spjata s otázkou sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), jež však v projednávané věci dovolatelkou nijak vymezena nebyla. Nadto lze uvést, že v daném případě žádné pochybení v tomto směru odvolacímu soudu vytýkat nelze. Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. umožňuje odvolacímu soudu doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování; tyto předpoklady přitom musí být naplněny kumulativně. Uvedené ustanovení je možno považovat za normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé. Za vadný by tento postup mohl být považován pouze v případě naprosto zjevné nedostatečnosti dokazování před soudem prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). V dané věci bylo dokazování před odvolacím soudem prováděno pouze ke zjištění, zda žalobkyní navrhované důkazy jsou způsobilé zpochybnit skutkové závěry učiněné na základě jiných, před soudem prvního stupně prováděných důkazů, aniž by jím bylo řízení doplňováno o rozsáhlejší okruh skutkových okolností, a není tak důvodu pro závěr, že by rozsah dokazování v odvolacím řízení přesáhl výše předestřené meze.
Vytknula-li současně dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl jiný, jí navrhovaný důkaz, pak lze opět odkázat výše zmíněný předpoklad pro dovození zásadního právního významu napadeného rozhodnutí z vady řízení, jímž je spjatost tvrzené vady s problematickým výkladem procesního předpisu, jež však v dané věci není naplněna. Krom toho je možné připomenout, že soud není v souladu s §120 odst. 1 o. s. ř. povinen provést veškeré navržené důkazy, jestliže některé z nich neprovede, ukládá mu §157 odst. 2 o. s. ř. uvést, proč tak neučinil, což odvolací soud splnil zhodnocením dalších důkazních návrhů jako odporujících ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. (tento závěr přitom dovolatelkou není rozporován). Za vadu ohrožující správnost rozhodnutí ve věci by bylo možné případné pochybení v tomto směru považovat navíc pouze v případě, že by navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností významných z hlediska právního posouzení věci, které již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007). Spatřuje-li dovolatelka pochybení odvolacího soudu v tom, že se nedotázal banky na čas výběru sporované částky, pak za situace, kdy již měl soud za dostatečně prokázané předání této částky jinými důkazními prostředky, když navíc i výběr částky v dovolatelkou tvrzeném čase by byl dle přesvědčivého odůvodnění odvolacího soudu v souladu s ostatními skutkovými závěry soudů obou stupňů, jen těžko by mohlo být neprovedení tohoto důkazu považováno za vadu ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Z tvrzení dovolatelky, že měly být k důkazu provedeny i další části ze souvisejících trestních spisů, pak není zcela jasné, jak a v jakém širším rozsahu mělo být toto dokazování provedeno a jak mohlo zvrátit právní závěr odvolacího soudu, jenž provedl dokazování sdělením podstatné části spisů. Jen stěží by tak bylo možno tento postup odvolacího soudu považovat za ohrožující správnost rozhodnutí ve věci.
Za zcela bezpředmětné se za daného stavu jeví rovněž tvrzení, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami dovolatelky dovozujícími neplatnost smlouvy z jiných skutečností, než z rozdílu sjednané a skutečné ceny. Shledal-li odvolací soud smlouvu neplatnou již s ohledem na zmiňovaný rozdíl cen, pak mu nelze vytknout, že se nezabýval případnými jinými důvody její neplatnosti, neboť by šlo o hypotetické otázky přesahující zákonnou povinnost soudu (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.) uvést v odůvodnění svého rozhodnutí, jak věc posoudil po právní stránce.
K výtce dovolatelky směřující proti nevypořádání se s odvolacími námitkami zpochybňujícími správnost výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, pak je třeba uvést, že již skutečnost, že jí je napadáno rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení, brání tomu, aby byla z této námitky dovozována přípustnost podaného dovolání, neboť proti rozhodnutí o nákladech řízení není zákonem připuštěna možnost dovolacího přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, číslo 1/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, Nejvyšší soud je tudíž podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu