ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.839.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 839/2019-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , identifikační číslo osoby: 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupena Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalované: Česká republika – Zemský archiv v Opavě , identifikační číslo osoby: 709 79 057, se sídlem v Opavě, Sněmovní 2/1, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 254/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 11 Co 63/2018-279, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl „ve správném znění“ potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 27. listopadu 2017, č. j. 6 C 254/2015-243, vydaný jako rozsudek částečný, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání ve výroku specifikovaných movitých věcí, jež funkčně souvisely či souvisejí s pozemkem parc. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v katastrálním území XY.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále pak např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení z Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
Příslušná pasáž dovolání (čl. II. bod 3) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatelka, ač obligatorně zastoupena advokátem, ve vztahu k přípustnosti dovolání toliko ocitovala kompletní znění ustanovení §237 o. s. ř., aniž by jakkoliv vymezila, které z více hledisek přípustnosti (ve smyslu §237 o. s. ř.) považuje v daném případě za splněné. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Nad rámec uvedeného sluší se k současně vymezenému důvodu dovolání [jímž dovolatelka klade otázky procesního práva, zdali v dané věci byl dán důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v situaci dosud neskočeného dovolacího řízení o vydání nemovitých věcí žalobci, resp. zda v případě jiného rozhodnutí o vydání věci (úspěchu dovolatelky v souvisejícím řízení) byl by dán důvod obnovy řízení] odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se posouzení daných otázek odvolacím soudem nikterak nepříčí), dle níž je důvod pro obligatorní přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b/ dán tehdy, závisí-li rozhodnutí na řešení předběžné otázky, kterou soud nesmí sám v rámci tohoto řízení řešit (srov. zejména otázky vymezené v §135 odst. 1 o. s. ř.), zatímco v nyní posuzované věci žalobkyně argumentovala předběžnou otázkou patřící do kompetence soudu, o níž bylo vedeno u soudu jiné řízení (tedy okolností představující důvod pro fakultativní přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.); z tohoto důvodu bylo také dané řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. soudem přerušeno – viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 C 254/2015-150. Jakmile odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno (v souvisejícím řízení bylo vydáno pravomocné rozhodnutí), byl soud povinen pokračovat v přerušeném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018), bez zřetele na to, že proti pravomocnému rozhodnutí bylo podáno dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2376/2018). Přerušení řízení na dobu do rozhodnutí o dovolání do pravomocného rozhodnutí v související věci je v mezích ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. výjimečně možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti), jen je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015), pročež o takový případ v souzené věci nejde.
K současně kladné otázce týkající se možnosti obnovy řízení lze pak také odkázat na ustálenou soudní praxi, podle níž důvodem pro povolení obnovy řízení (ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) může být i pozdější rozhodnutí příslušného orgánu, řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-li o případ, v němž byl soud před původním rozhodováním vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 o. s. ř.), nebo o případ, v němž soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem (§135 odst. 2 o. s. ř.), anebo soud si sám vyřešil předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), protože vycházel z toho, že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto (k tomu srov. např. již stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1983; nebo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 1. 1995, sp. zn. 15 Co 20, 21/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55, ročník 1996; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 83/2006, a ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1496/2010). Tedy ani ta argumentace dovolatelky, že v případně nového rozhodnutí, pokud by jím byla otázka vlastnického práva k nemovité věci vyřešena odchylně, nebude moci žádat povolení obnovy tohoto řízení, v konfrontaci se shora citovanou judikaturou neobstojí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz .).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu