ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.859.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 859/2019-659
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně OPZ PLUS, a.s. , identifikační číslo osoby: 452 74 835, se sídlem v Praze 1, Hradební 761/3, proti žalovaným 1) J. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, a 2) H. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o zaplacení 1 078 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 242/2006, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2018, č. j. 19 Co 41/2018-567, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
První žalovaný dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. dubna 2013, č. j. 11 C 242/2006-230, a to tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 784 000 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení, a že se ve zbylém rozsahu výroku pod bodem I, v němž bylo žalobnímu žádání vyhověno, žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před oběma soudy nižších stupňů, jakož i o nákladech státu (výroky II až IV).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a kdy absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li být dovolání přípustné (podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
K tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále pak např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu – k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání, v rovině ústavněprávní – pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17; shodně srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Příslušná pasáž dovolání (čl. II. odst. třetí) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání [uvádí-li v ní dovolatel ve vztahu k přípustnosti dovolání – ač obligatorně zastoupen advokátem – toliko to, že je přípustné „s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu“, aniž by vymezil, které z více hledisek přípustnosti (ve smyslu §237 o. s. ř.) považuje v daném případě za splněné].
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska). Uvádí-li dovolatel (čl. II odst. desátý), že „… Odvolací soud tak dle názoru dovolatele měl v kontextu ustálené judikatury vyšších soudů aplikovat korektiv tzv. dobrých mravů …“, postrádá jím koncipované dovolání jakékoliv upřesnění toho, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem (dle jeho názoru) odchyluje.
K důvodu dovolání sluší se snad také připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu znovu srovnej důvody již shora odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uplatňuje-li pak dovolatel (v čl. II odst. druhém) jako dovolací důvod, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“ s odkazem „na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.“, přehlíží, že tento dovolací důvod již od 1. 1. 2013 dovolatel k dispozici nemá.
Bezcenné je pak i dovolatelem dovozované (akcentované) hledisko „zásadního významu věci po právní stránce“, jelikož přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013, není budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí; k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) – dovolatel neuplatňuje ani vůči rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení, nehledě na to, že proti nákladovým výrokům je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy ostatním účastníkům, kteří měli by na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v tomto dovolacím řízení účelné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz .).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 4. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu