ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.927.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 927/2019-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) M. Š. , narozené XY, bytem XY, a b) R. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 87/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2019, č. j. 15 Co 276/2018-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokátky JUDr. Zuzany Navrátilové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 9. 2018, č. j. 7 C 87/2018-143, potvrzen ve výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemků parc. XY, vše v k. ú. XY, a ve výroku II., kterým bylo žalobcům uloženo doplatit žalované rozdíl mezi cenou vydávaných náhradních pozemků a výší uspokojovaného restitučního nároku částkou 2 183 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn v nákladovém výroku III. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky liknavosti a svévole při uspokojování restitučního nároku žalobců. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017. Předestřela rovněž otázku, zda lze za vhodné náhradní pozemky označit ty pozemky, které jsou zahrnuty do veřejné nabídky organizované dovolatelkou, a zda tím nedochází k diskriminaci ostatních restituentů. Měla za to, že uvedená otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Namítala taktéž, aniž ve vztahu k této své námitce vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání, že náhradní pozemky byly oceněny částkou, která převyšuje restituční nárok žalobců.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikované pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobci o uspokojení restitučního nároku neusilovali dostatečně aktivně) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobců nadto není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců nebyl dosud jejich restituční nárok uspokojen (o právu na vydání náhradních pozemků bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 2002, leč uspokojení restitučního nároku bránila okolnost, že dovolatelka až do roku 2012 lpěla na jeho nesprávném ocenění), následkem čehož došlo na straně dovolatelky k mnohaletému prodlení (k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Uvedený postup přitom ve světle výše citované judikatury (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) očividně nelze pokládat za diskriminující vůči ostatním oprávněným osobám.
Právní posouzení věci odvolacím soudem se současně nijak neodchyluje ani od dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá o oproti projednávané věci odlišné individuální skutkové okolnosti, kdy se oprávněná osoba na rozdíl od posuzovaného případu, v němž byl postup dovolatelky stižen dlouhodobě prosazovaným nesprávným oceněním restitučního nároku, veřejných nabídek pozemků bezdůvodně neúčastnila.
Závěr odvolacího soudu, dle něhož pozemky zařazené do veřejné nabídky organizované dovolatelkou představují vhodné náhradní pozemky ve smyslu zákona o půdě, pak zcela koresponduje ustálené judikatuře dovolacího soudu, jež za vhodné náhradní pozemky označuje právě takové pozemky, jež jsou do veřejné nabídky zařaditelnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014). Právo žádat o vydání i těch náhradních pozemků, které dosud nebyly zařazeny do veřejné nabídky, bylo totiž rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, přiznáno oprávněným osobám očividně bez toho, že by jim tím snad mělo být znemožněno domáhat se vydání pozemků do veřejné nabídky již zařazených (jak vyžadovala dřívější judikatura – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2008).
Ve vztahu k námitce, že náhradní pozemky byly oceněny částkou, která převyšuje restituční nárok žalobců, pak dovolatelka žel neuvádí, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění v zákonem stanovené lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek neprojednatelnost dovolání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., či odůvodnění usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála, jestliže v dovolání ve vztahu k námitce, že náhradní pozemky byly oceněny částkou, která převyšuje restituční nárok žalobců, neuvedla, zda se odvolací soud při řešení prostřednictvím dané námitky vznesené otázky odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo nevyjádřila mínění, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Prostřednictvím dotčené námitky tudíž na přípustnost dovolání očividně usuzovat nelze.
Závěr odvolacího soudu, dle něhož za vhodný náhradní pozemek lze se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i takový pozemek, jehož hodnota nepatrně převyšuje restituční nárok oprávněné osoby, jež souhlasí s úhradou doplatku ceny pozemku Pozemkovému fondu ČR, resp. Státnímu pozemkovému úřadu, ostatně judikatuře dovolacího soudu nikterak neodporuje (srov. např. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není pak dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 4 000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 203 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu