ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2531.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2531/2018-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce MIPL, spol. s r. o. , se sídlem v Uherském Brodě, Šumická 2325, PSČ 688 01, identifikační číslo osoby 47 91 10 34, zastoupeného Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 456/9, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) FAL Services s. r. o. , se sídlem v Horní Suché, Na Františku 1370/5, PSČ 735 35, identifikační číslo osoby 28 56 60 84, zastoupenému Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, PSČ 702 00, a 2) iCTM DISTRIBUTOR s. r. o. , se sídlem v Ostravě, V Zátiší 810/1, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 27 84 93 68, zastoupenému Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Národní třída 856/1, PSČ 736 01, o zaplacení částky 6.651.613,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 98/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. března 2017, č. j. 60 Co 54/2017-267, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. 5 C 98/2015-192, zamítl žalobu, kterou se žalobce (MIPL, spol. s r. o.) domáhal vůči žalovaným [1) FAL Services s. r. o. a 2) iCTM DISTRIBUTOR s. r. o.] zaplacení částky 6.651.613,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí aktivní legitimace k vedení tohoto sporu, neboť „se jedná“ o právnickou osobu, na kterou byl prohlášen konkurs, a podle ustanovení §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přešlo oprávnění „nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší žalobci jako dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, na insolvenčního správce“.
S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 (jde o rozsudek ze dne 20. ledna 2011) dále zdůraznil, že „v daném případě insolvenční správce podal soudní žalobu na vymáhání předmětné pohledávky, která byla sepsána do majetkové podstaty žalobce jako dlužníka, a tak žalobci ani z tohoto důvodu aktivní legitimace v tomto sporu nevznikla“.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání.
Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 28. ledna 2016, č. j. 5 C 98/2015-211, vyzval žalobce, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 332.581 Kč; toto usnesení bylo žalobci doručeno 3. února 2016.
Jelikož žalobce soudní poplatek za odvolání neuhradil, Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 19. března 2016, č. j. 5 C 98/2015-215, odvolací řízení zastavil (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, namítaje, že je od placení soudních poplatků osvobozen ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích; Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 16. června 2016, č. j. 60 Co 166/2016-222, zrušil usnesení soudu prvního stupně (ze dne 19. března 2016) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 29. července 2016, č. j. 5 C 98/2015-229, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 25. října 2016, č. j. 60 Co 311/2016-251, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (ze dne 29. července 2016). Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož v poměrech dané věci jde ze strany žalobce o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když prohlášením konkursu na majetek žalobce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na insolvenčního správce a předmětem řízení je majetek patřící do majetkové podstaty. Současně doplnil, že žalobce se domáhá přezkumu postupu insolvenčního správce v insolvenčním řízení a nejde o nečinnost insolvenčního správce při vymáhání pohledávky patřící do majetkové podstaty, když žalobce existenci pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení dovozuje z toho, že úkony učiněné v insolvenčním řízení jsou neplatné.
Podáním datovaným 22. prosince 2016 (č. l. 254) žalobce (opětovně) požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a současně „doplnil žalobu o třetího žalovaného - insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského“.
Usnesením ze dne 14. ledna 2017, č. j. 5 C 98/2015-256, Okresní soud v Uherském Hradišti zastavil řízení o odvolání žalobce proti rozsudku ze dne 7. října 2015, č. j. 5 C 98/2015-192, a to pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Proti posledně označenému usnesení soudu prvního stupně podal žalobce odvolání; Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 10. března 2017, č. j. 60 Co 54/2017-267, zamítl návrh žalobce „na přistoupení“ insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského na straně žalované (výrok I.), zastavil řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 22. prosince 2016 (výrok II.), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §92 odst. 1 a §216 odst. 1 o. s. ř.– zdůraznil, že žalobce za odvolacího řízení „nemůže navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník“; učiní-li tak, nemůže mít takový návrh „sledované právní účinky“. Proto návrh žalobce na přistoupení dalšího žalovaného do řízení zamítl.
S poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 803/2011 a sp. zn. 29 Cdo 1924/2014 (jde o usnesení ze dne 29. srpna 2011 a ze dne 16. dubna 2015) dále odvolací soud zastavil řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků pro nedostatek podmínek řízení, spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté (§104 odst. 1 o. s. ř.). Potvrzující výrok ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení §9 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, když žalobce, který nebyl ze zákona osvobozen od soudních poplatků, před výzvu soudu soudní poplatek za odvolání nezaplatil.
Podáním datovaným 21. dubna 2017 žalobce požádal, aby odvolací soud vydal opravné usnesení, s tím, že podle jeho názoru ve výrocích II. a III. „zřejmě překlepem vypadla předpona ,ne‘ před slovy zastavuje (II.) a potvrzuje (III.)“.
Usnesením ze dne 16. května 2017, č. j. 60 Co 54/2017-292, zamítl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně návrh žalobce na opravu výroku usnesení ze dne 10. března 2017.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 30. května 2017 (č. l. 299-302) podal žalobce dovolání proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu ze dne 10. března 2017, č. j. 60 Co 54/2017-267.
Dovolání má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. a to k řešení otázek, které odvolací soud (podle jeho názoru) posoudil v rozporu „s ustálenou judikaturou“, a to:
1) Přísluší dlužníku v insolvenčním řízení (žalobci) aktivní věcná legitimace k podání žaloby, ve které se domáhá majetku (pohledávky) náležejícího do majetkové podstaty, když insolvenční správce tento majetek ignoruje anebo svým počínáním insolvenční správce způsobil majetkové podstatě škodu? A je pak v případě vymáhání pohledávky takový žalobce osobou s dispozičním oprávněním?
2) Je vymáhání pohledávky insolvenčním dlužníkem, zapsané či nezapsané v majetkové podstatě, zřejmě bezúspěšné uplatňování práva?
3) Je odvolací soud vázán ustanovením §154 odst. 1 o. s. ř.?
4) Lze odejmout přiznané osvobození od soudních poplatků ze zákona během řízení? A není takový postup ze strany soudu, jenž vede k zastavení řízení, nepřípustným odepřením spravedlnosti?
Dovolatel s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 (jde o rozsudek ze dne 20. ledna 2011) a sp. zn. 29 Cdo 2316/2009 (jde o rozsudek ze dne 29. června 2011, uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovozuje, že „jako insolvenční dlužník je oprávněn vymáhat pohledávku, pokud ji nevymáhá insolvenční správce (nevymáhá; nezapíše do soupisu podstaty; vyloučí ji ze soupisu; dá najevo, že pohledávku nebude vymáhat atd.). V poměrech dané věci přitom insolvenční správce činí dispoziční úkony jen s pohledávkou ve výši 3.151.613,- Kč, a to jen vůči druhému žalovanému (tuto pohledávku za druhým žalovaným „zpeněžil prvnímu žalovanému“ za cenu ve výši 3 % jistiny).
Dále dovolatel snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu, podle něhož jde v dané věci ze strany žalobce o bezúspěšné uplatňování práva (z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce).
Přitom v poměrech dané věci – pokračuje dovolatel – neposuzovaly soudy majetkové poměry žalobce a ani odvolací soud po žalobci nepožadoval žádné dodatečné důkazy osvědčující nemožnost zaplatit soudní poplatek; to, že je žalobce nemajetný (insolvenční dlužník), soudy nižších stupňů nezpochybnily. Závěr soudů nižších stupňů ohledně bezúspěšného uplatňování práva má rovněž za rozporný s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 987/2013 (jde o usnesení ze dne 26. února 2014, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále dovolatel upozorňuje na „výrazné změny právních poměrů v insolvenčním řízení, zejména pak na skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. února 2017, sp. zn. 1 VSOL 1207/2015-B-352, zrušil „některá rozhodnutí v insolvenčním řízení“, s tím, že v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 24 INS 4979/2008 tato rozhodnutí vydala nezákonná soudkyně. Odvolací soud tak nemohl mít „najisto postavené“, zda žalobce není osobou s dispozičním oprávněním, natož skutečnost, zda z jeho strany jde vskutku o bezúspěšné uplatňování práva.
Konečně dovolatel zdůrazňuje, že mu bylo sděleno (soudem prvního stupně v usnesení ze dne 25. června 2015, č. j. 5 C 98/2015-70), že je osvobozen od placení soudního poplatku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích; teprve po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně „mu bylo dáno najevo, že již nadále není osobou osvobozenou od placení soudního poplatku“. Za stavu, kdy „přiznané osvobození od placení soudního poplatku platí pro celé soudní řízení, tj. i pro řízení u odvolacího soudu“, shledává možnou změnu názoru soudu na jednou přiznané zákonné osvobození od placení soudního poplatku za odnětí spravedlnosti. V této souvislosti považuje za právně nevýznamné, zda soud (ne)pochybil, kdy žalobci „přiznal zákonné osvobození od placení soudního poplatku“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní považují závěr o tom, že žalobce nesplňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, za správný.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Ve vztahu k výroku II. usnesení odvolacího soudu tak učinil proto, že v této části nejde o usnesení, jímž se končí odvolací řízení (odvolací soud tímto výrokem rozhodl o třetí žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků).
V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti výroku III. usnesení odvolacího soudu, tak učinil proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov. usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněná pod číslem 99/2013 a 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek– dále jen „R 99/2013“ a „R 49/2014“).
2) Nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje (R 49/2014).
3) V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).
Viz usnesení ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
4) Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků), založený výlučně na hodnocení aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů (k tomu srov. důvody usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016).
5) Jelikož dlužník není od prohlášení konkursu na jeho majetek (ve vztahu k majetkové podstatě) osobou s dispozičním oprávněním [takovou osobou je podle ustanovení §229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona insolvenční správce], je pojmově vyloučeno, aby mu bylo přiznáno postavení subjektu osvobozeného od soudních poplatků podle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Srov. např. usnesení ze dne 13. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 857/2016, vydané Nejvyšším soudem ve věci žalobce (MIPL spol. s r. o.) proti žalovanému (FAL Services s. r. o.).
Od shora uvedených závěrů Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Současně dodává, že nabylo-li právní moci usnesení, jímž soud prvního stupně nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků proto, že ve věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (z důvodu nedostatku věcné legitimace žalobce), i takové usnesení přestavuje (při nezměněných poměrech) překážku věci pravomocně rozhodnuté pro (případné) řízení o „nové“ žádosti o osvobození od soudních poplatků.
O tom, že na straně žalobce nedošlo k žádné změně poměrů (oproti stavu, který zde byl k datu rozhodnutí odvolacího soudu o první žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků), jež by mohla mít vliv na závěr ohledně (ne)existence dispozičního oprávnění žalobce k uplatněné pohledávce, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
Další dovolatelem kladené otázky, vztahující se k „vázanosti odvolacího soudu ustanovením §154 o. s. ř.“ a k možnosti odnětí „přiznaného osvobození od soudních poplatků ze zákona během řízení“, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání již proto, že účastník řízení může být osvobozen od soudního poplatku (v daném případě od soudního poplatku za odvolání) buď ze zákona (např. §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích) nebo na základě rozhodnutí soudu (§138 o. s. ř.). Jelikož tzv. zákonné osvobození od soudních poplatků nemá svůj původ v rozhodnutí soudu, nepřichází pojmově v úvahu ani „odnětí“ takového osvobození rozhodnutím soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovaným v dovolacím řízení nevznikly účelně vynaložené náklady. Jakkoli se žalovaní (podáními datovanými 22. ledna 2018, respektive 17. ledna 2018) k dovolání žalobce vyjádřili, je zcela zjevné, že argumentace ve vyjádření obsažená se zcela míjí s důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu