ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.293.2017.3
sp. zn. 29 Cdo 293/2017-2223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelek a) VENTEN MANAGEMENT LIMITED , se sídlem v Larnace, Inomenon Ethon 50, 6042, Kyperská republika, registrační číslo 108344, zastoupené Mgr. Radimem Smolenem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, b) LEXBURG ENTERPRISES LIMITED , se sídlem v Larnace, Arch. Makariou iii 9, 6017, Kyperská republika, registrační číslo 135194, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, PSČ 110 00, c) Shepherd Investments International Ltd. , se sídlem v Road Town, HWR Services, Craigmuir Chambers, P. O. Box 71, Tortola, Britské Panenské ostrovy, a d) Stark International , se sídlem v Hamiltonu, Arthur Morris, Christensen & Co., Century House, 31 Richmond Road, HM 8, Bermudské ostrovy, společně zastoupených JUDr. Pavlem Širokým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, za účasti TELEFONICA SA , se sídlem v Madridu, Gran Via 28, 28013, Španělské království, registrační číslo 000012387, zastoupené Mgr. Karolínou Horákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, o přezkoumání přiměřenosti ceny akcií v povinné nabídce převzetí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 20/2006, o dovolání společnosti TELEFONICA SA proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1840, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1894, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1840, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1894, se – s výjimkou výroků I. 2, IV. a V. – ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatelky se vůči společnosti TELEFONICA SA (dále jen „společnost Telefonica“) domáhají doplacení rozdílu mezi přiměřenou cenou a cenou uvedenou v povinné nabídce převzetí (dále jen „nabídka převzetí“), kterou jim jako tehdejším akcionářkám společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s. (nyní O2 Czech Republic a. s.), identifikační číslo osoby 60193336 (dále jen „cílová společnost“), učinila společnost Telefonica.
[2] Jde o nároky na doplacení částek ve výši:
1) 644.280.000 Kč, jde-li o navrhovatelku VENTEN MANAGEMENT LIMITED (dále jen „společnost Venten“),
2) 227.760.000 Kč, jde-li o navrhovatelku LEXBURG ENTERPRISES LIMITED (dále jen „společnost Lexburg“),
3) 57.021.400 Kč, jde-li o navrhovatelku Shepherd Investments International Ltd. (dále jen „společnost Shepherd“), a
4) 22.555.600 Kč, jde-li o navrhovatelku Stark International (dále jen „společnost Stark“).
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2014, č. j. 30 Cm 20/2006-1483:
1) zamítl návrh společnosti Venten na zaplacení 664.280.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.),
2) zamítl návrh společnosti Lexburg na zaplacení 227.760.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.),
3) zamítl návrh společnosti Shepherd na zaplacení 57.021.400 Kč s příslušenstvím (výrok III.),
4) zamítl návrh společnosti Stark na zaplacení 22.555.600 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a
5) rozhodl o nákladech řízení (výrok V. až XI.).
[4] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2011, č. j. 7 Cmo 261/2010-975, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2010, č. j. 30 Cm 20/2006-737, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[5] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Cílová společnost měla v obchodním rejstříku od 9. 9. 1995 do 14. 11. 2012 zapsaný základní kapitál ve výši 32.208.990.000 Kč.
2) Základní kapitál cílové společnosti byl od 12. 9. 2001 do 23. 8. 2010 rozdělen na:
a. 1 akcii na jméno o jmenovité hodnotě 1.000 Kč se zvláštními právy a
b. 322.089.890 akcií na majitele o jmenovité hodnotě 100 Kč (dále jen „kmenové akcie“).
3) Dne 16. 6. 2005 nabyla společnost Telefonica od Fondu národního majetku České republiky kmenové akcie odpovídající 51,1% podílu na cílové společnosti. Společnost Telefonica nabyla kmenové akcie za cenu 502 Kč za akcii (dále jen „prémiová cena“).
4) Společnost Telefonica učinila akcionářům cílové společnosti (se souhlasem Komise pro cenné papíry) nabídku převzetí, jejíž závaznost byla stanovena na dobu od 30. 7. do 19. 9. 2005, za cenu 456 Kč za jednu kmenovou akcii (dále jen „cena uvedená v nabídce převzetí“).
5) Přiměřenost ceny uvedené v nabídce převzetí byla doložena posudkem znalce Ing. Petra Šímy ze dne 18. 7. 2005, který uvedl, že přiměřená cena za jednu kmenovou akcii činí 437,60 Kč.
6) Navrhovatelky nabídku převzetí přijaly a převedly na společnost Telefonica:
a. společnost Venten 8.260.000 kmenových akcií,
b. společnost Lexburg 2.920.000 kmenových akcií,
c. společnost Shepherd 1.082.000 kmenových akcií a
d. společnost Stark 428.000 kmenových akcií.
7) Vážený průměr z cen, za něž byly uskutečněny obchody s kmenovými akciemi v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, činil 443,25 Kč (dále jen „vážený průměr cen“).
[6] Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou možného použití směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/25/ES ze dne 21. 4. 2004, o nabídkách převzetí (Úřední věstník Evropské unie L 142, 30. 4. 2004, s. 12–23, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 17, svazek 2, s. 20–31) [dále jen „směrnice o nabídkách převzetí“]. Vzal v úvahu, že rozhodné znění §183c zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), vychází z odkazu na upravený návrh třinácté směrnice o právu obchodních společností vztahující se k nabídkám převzetí ze dne 13. 12. 1997 (Úřední věstník Evropských společenství, C 378, 13. 12. 1997, s. 10–19) [dále jen „návrh třinácté směrnice“]. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 160/2006, nicméně uvedl, že „nelze hovořit o vadném implementování“ směrnice o nabídkách převzetí, neboť „ta v roce 2000 ve své podobě ještě neexistovala a původní pracovní návrh neobsahující způsob stanovení přiměřené ceny doznal ještě několika změn.“ Transpoziční lhůta uplynula (teprve) 20. 5. 2006, a proto nelze „účinky“ směrnice o nabídkách převzetí „dovodit“.
[7] Při věcném posouzení přiměřenosti ceny uvedené v nabídce převzetí vyšel soud z toho, že základním kritériem pro stanovení přiměřené ceny je vážený průměr z cen, za něž byly uskutečněny obchody s kmenovými akciemi v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí. Přesto je nutné respektovat, že přiměřeností ceny neměl zákonodárce na mysli „stanovení zcela přesné ceny hodnoty akcie, jež je předmětem nabídky převzetí.“ Doložil-li tedy přiměřenost ceny uvedené v nabídce znalec s tím, že přiměřená cena za jednu kmenovou akcii je 437,60 Kč, přiblížil se váženému průměru cen, přičemž šlo o cenu, která nebyla nižší než prémiová cena snížená o 15 %.
[8] Soud prvního stupně uzavřel, že byla-li navrhovatelkám vyplacena cena uvedená v nabídce převzetí, nemají nárok na doplacení požadovaného plnění.
[9] Proti usnesení soudu prvního stupně podaly všechny navrhovatelky odvolání.
[10] Poté, kdy podáním datovaným 17. 9. 2014 (č. l. 1672) společnosti Shepherd a Stark vzaly svá odvolání zpět, vůči nim Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 30 Cm 20/2006-1676, zastavil odvolací řízení.
[11] Usnesením ze dne 5. 8. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1840, ve znění usnesení ze dne 30. 9. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1894, Vrchní soud v Praze k odvolání společností Venten a Lexburg
1) změnil výrok I. a II. usnesení soudu prvního stupně tak, že
a. společnost Telefonica je povinna zaplatit společnosti Venten 644.280.000 Kč s příslušenstvím,
b. společnost Telefonica je povinna zaplatit společnosti Lexburg 227.760.000 Kč s příslušenstvím,
2) potvrdil výrok IX. usnesení soudu prvního stupně,
3) změnil výrok X. usnesení soudu prvního stupně tak, že společnosti Telefonica uložil, aby státu nahradila náklady řízení ve výši 75.250,10 Kč (první výrok), a
4) rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý až šestý).
[12] Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou účinků směrnice o nabídkách převzetí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006 dospěl k závěru, že ke směrnici o nabídkách převzetí musí přihlédnout. Přitom uvedl, že tento závěr není v rozporu se zásadou předvídatelnosti (jak namítala společnost Telefonica), neboť tzv. nepravá retroaktivita je zásadně akceptovatelná (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05).
[13] Poté konstatoval, že §183c obch. zák. (v rozhodném znění) je třeba vykládat tak, že prémiovou cenu nelze snížit až o 15 % (ačkoli odchylku nevylučují stanovy), neboť by šlo o „excesivní a diskriminační výjimku z principu zakotveného směrnicí o nabídkách převzetí“. Nemožnost snížit prémiovou cenu přitom podle názoru odvolacího soudu vyplývá i ze zásady rovnosti, kterou je třeba respektovat při výkladu všech ustanovení obchodního zákoníku.
[14] Ohledně pravidel pro doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou odvolací soud uvedl, že pro stanovení (výše) doplatku neplatí zákonná pravidla uvedená v §183c odst. 3 obch. zák. Akcionář sice má právo na doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou, pravidla stanovená §183c odst. 3 obch. zák. však dopadají výhradně na cenu uvedenou v nabídce převzetí. K tomu odvolací soud dodal, že i kdyby tyto závěry neplatily, musí se přiměřená cena vždy rovnat prémiové ceně, a „určí-li tak znalecký posudek v rámci soudního přezkumu přiměřenosti protiplnění, může být i vyšší.“
[15] Nato se odvolací soud zabýval závěry jednotlivých znaleckých posudků a vysvětlil, z jakých důvodů vycházel z posudku společnosti Expert Group s. r. o., který stanovil jako přiměřenou cenu částku 535 Kč za kmenovou akcii. Přitom (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010) zdůraznil, že základem pro stanovení přiměřené ceny kmenových akcií by měla být (podobně jako u práva výkupu účastnických cenných papírů) hodnota podniku cílové společnosti. Poznamenal, že při určení přiměřené ceny kmenových akcií vzal v úvahu dividendy, jež byly cílovou společností vypláceny v letech následujících poté, kdy byla nabídka převzetí realizována.
[16] Jelikož společnosti Venten a Lexburg považovaly za přiměřenou cenu (nižší) částku 534 Kč, odvolací soud změnil výroky I. a II. usnesení soudu prvního stupně tak, že jejich žalobám v plném rozsahu vyhověl.
[17] Společnost Telefonica podala dovolání proti:
1) prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil výrok I., II. a X. usnesení soudu prvního stupně,
2) druhému výroku usnesení odvolacího soudu,
3) třetímu výroku usnesení odvolacího soudu a
4) šestému výroku usnesení odvolacího soudu.
[18] Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice otázek, zda:
1) v řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou má být přiměřená cena určena podle kritérií §183c odst. 3 obch. zák.,
2) je možné vyložit §183c obch. zák. tak, že přiměřenou cenou je vždy nejméně prémiová cena,
3) je v souladu s právem účastníka na spravedlivý proces, pokud soud založí rozhodnutí na jediném znaleckém posudku, ačkoli závěry posudku odporují závěrům znalce ustanoveného soudem.
[19] Dovolatelka namítá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadené části změnil tak, že návrh společností Venten a Lexburg zamítne a dovolatelce přizná náhradu nákladů řízení, popřípadě aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadených částech zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že nařídí, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát (neboť došlo k závažným vadám).
[20] Závěr odvolacího soudu, podle něhož pro stanovení doplatku mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou neplatí pravidla uvedená v §183c odst. 3 obch. zák., podle dovolatelky odporuje dikci tohoto ustanovení, které předpokládá existenci jediné přiměřené ceny. V řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou se nelze vyhnout hodnocení kritérií uvedených v §183c odst. 3 obch. zák. Opačný výklad by vedl k extrémní právní nejistotě. Mimoto je napadené právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006, v němž dovolací soud nerozlišoval mezi různými přiměřenými cenami (stejný závěr vyplývá ostatně také z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4946/2010, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2256/2013).
[21] Dovolatelka napadá také názor odvolacího soudu, podle něhož přiměřená cena nesmí být nižší než prémiová cena. Uvádí, že nebyla naplněna ani jedna ze tří základních podmínek pro eurokonformní výklad stanovených v ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, a odkazuje (mimo jiné) na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. 7. 2006, Adeneler a další, C-212/04, bod 113 [dále jen „rozsudek Adeneler a další“], stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, Cpjn 200/2011 (uveřejněné pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 8 Afs 69/2011, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 8 As 67/2012.
[22] Dovolatelka poukazuje na to, že směrnice o nabídkách převzetí nebyla v rozhodném období transponována, a zdůrazňuje, že transpoziční lhůta uplynula teprve 20. 5. 2006. Výklad, podle kterého nesmí být přiměřená cena nižší než prémiová cena, je v přímém rozporu s dikcí §183c odst. 3 obch. zák., který umožňuje snížit prémiovou cenu až o 15 %. Nadto dovolatelka uvádí, že i kdyby byl takový „eurokonformní výklad“ možný, bylo by nutné vycházet z prémiové ceny, která činila 502 Kč (za jednu kmenovou akcii), nikoli z částky 535 Kč (za jednu kmenovou akcii), k níž dospěl odvolací soud.
[23] Závěrem dovolatelka brojí proti postupu odvolacího soudu, který vyšel z posudku společnosti Expert Group s. r. o. Uvádí, že tento znalecký posudek byl zpracován na objednávku navrhovatelek, byl v rozporu se závěry znalce ustanoveného soudem, obsahoval nejvyšší ocenění kmenových akcií a byl z hlediska správnosti rozporován několika dalšími znaleckými posudky. Za této situace má dovolatelka za nesprávný postup odvolacího soudu, který vyšel z jediného znaleckého posudku a odmítl doplnit dokazování dalšími znaleckými posudky.
[24] Dovolatelka své dovolání opakovaně doplňovala celou řadou podání, jimiž zpřesňovala argumentaci a reagovala na vyjádření společností Venten a Lexburg.
[25] Společnosti Venten a Lexburg se k dovolání dovolatelky opakovaně vyjádřily v celé řadě podání. Uvedly, že argumentace odvolacího soudu (podle níž pro stanovení výše doplatku neplatí zákonná pravidla uvedená v §183c odst. 3 obch. zák.) není významná, neboť odvolací soud uvedl, že i kdyby tyto závěry neplatily, nesměla by být přiměřená cena nižší než prémiová cena.
[26] K otázce účinků směrnice o nabídkách převzetí společnosti Venten a Lexburg uvedly (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13), že bylo povinností soudu volit při více interpretačních metodách tu, která bude v souladu s právem Evropské unie. Společnosti Venten a Lexburg dodaly, že touto povinností byly soudy vázány i před uplynutím transpoziční lhůty, a odkázaly na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 4. 2009, VTB-VAB NV, C-261/07, a Galatea BVBA, C-299/07 (dále jen „rozsudek VTB-VAB“).
[27] Dále zdůraznily, že se nikdy nedovolávaly přímých účinků směrnice o nabídkách převzetí, nýbrž (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006) jejích nepřímých účinků.
[28] Závěrem se společnosti Venten a Lexburg vyjádřily nesouhlasně k námitce dovolatelky, podle které bylo právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu nesprávné, když své rozhodnutí založil na jediném znaleckém posudku, ačkoli závěry tohoto znaleckého posudku odporují závěrům znalce ustanoveného soudem.
[29] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení (níže specifikovaných) otázek výkladu §183c obch. zák., při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.
[30] S ohledem na okamžik vzniku nabídkové povinnosti společnosti Telefonica, která nabyla kmenové akcie odpovídající 51,1% podílu na cílové společnosti dne 16. 6. 2005, jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná ustanovení §183b obch. zák. ve znění zákona č. 554/2004 Sb. a §183c obch. zák. ve znění zákona č. 257/2004 Sb.
[31] Podle §183b odst. 1 obch. zák. jsou-li účastnické cenné papíry cílové společnosti kótované, je akcionář, který získá buď sám nebo společně s jinými osobami jednáním ve shodě (§66b) podíl na hlasovacích právech, který mu umožňuje ovládnutí společnosti (§66a), povinen do 60 dnů ode dne, který následuje po dnu, v němž akcionář tento podíl získá nebo překročí, učinit nabídku převzetí všem vlastníkům účastnických cenných papírů cílové společnosti. Podá-li tento akcionář žádost podle odstavce 8 nebo 11, prodlužuje se tato lhůta o dobu 20 pracovních dnů. Stejnou povinnost má i akcionář a osoby jednající s ním ve shodě, jejichž podíl na účastnických cenných papírech nebo hlasovacích právech získaný podle první věty dosáhne nebo překročí hranici dvou třetin a tří čtvrtin hlasovacích práv. Povinnost učinit nabídku převzetí vzniká dnem následujícím po dnu, v němž akcionář podíl, který tuto povinnost zakládá, získá nebo překročí.
[32] Podle §183c odst. 3 obch. zák. cena nebo směnný poměr uvedené v povinné nabídce převzetí musí být přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů. Při stanovení ceny pro účely povinné nabídky převzetí při ovládnutí společnosti se přihlédne k váženému průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody těmito cennými papíry v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, které byly evidovány osobou oprávněnou k vedení centrální evidence cenných papírů podle odstavce 4 (dále jen „průměrná cena“). Jestliže akcionář nebo osoba jednající s ním ve shodě nabyla v posledních 6 měsících cenné papíry, které jsou předmětem nabídky převzetí, za cenu vyšší, než je průměrná cena (dále jen „prémiová cena“), nesmí být cena navrhovaná v nabídce převzetí nižší než prémiová cena snížená až o 15 %, jestliže stanovy tuto odchylku nevylučují nebo nezpřísňují. Takto snížená prémiová cena nesmí být nižší než průměrná cena.
[33] Podle §183c odst. 5 obch. zák. musí být přiměřenost ceny nebo směnného poměru cenných papírů při povinné nabídce převzetí doložena posudkem znalce. Přestože cena v povinné nabídce převzetí nebyla přiměřená, je smlouva platná. Ten, kdo takovou nabídku převzetí přijal, je oprávněn domáhat se doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou. Soudní rozhodnutí, jímž se přiznává právo na doplacení tohoto rozdílu, je co do základu přiznaného práva pro navrhovatele závazné i vůči ostatním osobám, které nabídku převzetí přijaly.
[34] Článek 5 odst. 1 písm. a) návrhu třinácté směrnice určoval: „For the purposes of the implementation of this Directive, Member States shall ensure that the rules or other arrangements made pursuant to this Directive respect the following principles: all holders of securities of an offeree company who are in the same position are to be treated equally …“ (členské státy mají pro účely implementace této směrnice zajistit, že zákonná ustanovení a další opatření přijatá na základě této směrnice budou vycházet z principu, podle něhož se všemi držiteli účastnických cenných papírů cílové společnosti, kteří jsou ve stejném postavení, má být zacházeno rovnocenně … ).
[35] Podle čl. 5 odst. 1 směrnice o nabídkách převzetí pokud fyzická či právnická osoba v důsledku toho, že je sama nebo prostřednictvím osob jednajících ve shodě s ní nabude, drží cenné papíry společnosti uvedené v čl. 1 odst. 1, které, po přičtení ke stávající držbě takových cenných papírů této osoby a k držbám cenných papírů osob jednajících ve shodě s ní, této osobě přímo či nepřímo dávají zvláštní procento hlasovacích práv v této společnosti, a tím jí zajišťují ovládnutí této společnosti, zajistí členské státy, aby byla tato osoba povinna učinit nabídku jako prostředek ochrany menšinových akcionářů společnosti. Taková nabídka je co nejdříve adresována všem držitelům těchto cenných papírů na všechny cenné papíry v jejich držení za spravedlivou cenu definovanou v odstavci 4.
[36] Podle čl. 5 odst. 4 směrnice o nabídkách převzetí se za spravedlivou považuje nejvyšší cena, kterou za stejné cenné papíry zaplatí předkladatel nabídky nebo osoby jednající ve shodě s ním v období, které určí členské státy jako období nejméně šesti měsíců a nejvíce dvanáct měsíců před nabídkou uvedenou v odstavci 1. Pokud po zveřejnění nabídky a před uzavřením nabídky pro přijetí předkladatel nabídky nebo kterákoliv osoba jednající ve shodě s ním koupí cenné papíry za cenu vyšší, než je cena nabídky, zvýší předkladatel nabídky svou nabídku tak, aby nebyla nižší než nejvyšší cena zaplacená za takto nabyté cenné papíry.
[37] Podle čl. 21 odst. 1 věty první směrnice o nabídkách převzetí uvedou členské státy v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 20. 5. 2006.
[38] Z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, respektive Evropského soudního dvora (dále jen „Soudní dvůr“), se podává:
1) Směrnice zásadně nemůže sama o sobě zakládat povinnosti pro jednotlivce, a nelze se jí tedy jako takové vůči němu dovolávat (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 1986, Marshall, C-152/84, bod 48, ze dne 14. 7. 1994, Faccini Dori, C-91/92, bod 20, jakož i ze dne 5. 10. 2004, Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, bod 108) [dál jen „rozsudek Marshall“, „rozsudek Faccini Dori“ a „rozsudek Pfeiffer a další“]. Rozšíření možnosti dovolávat se ustanovení neprovedené nebo nesprávně provedené směrnice na oblast vztahů mezi jednotlivci by znamenalo přiznat Evropské unii pravomoc s okamžitým účinkem stanovovat povinnosti k tíži jednotlivců, ačkoli má tuto možnost pouze tam, kde má pravomoc přijímat nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek Faccini Dori, bod 24).
2) I jasné, přesné a bezpodmínečné ustanovení směrnice, která má přiznat práva nebo uložit povinnosti jednotlivcům, zásadně nemůže být jako takové uplatňováno v rámci sporu probíhajícího výlučně mezi jednotlivci (viz rozsudek Pfeiffer a další, bod 109, rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 1. 2012, Dominguez, C-282/10, bod 42, jakož i ze dne 15. 1. 2014, Association de médiation sociale, C-176/12, bod 36).
3) Vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného (viz zejména rozsudek Pfeiffer a další, bod 113). Tato povinnost výkladu se týká všech předpisů vnitrostátního práva, přijatých jak před směrnicí, o niž se jedná, tak po ní (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 11. 1990, Marleasing, C-106/89, bod 8, a rozsudek Pfeiffer a další, bod 115).
4) Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 6. 2005, Pupino, C-105/03, body 44 a 47) [dále jen „rozsudek Pupino“]. Zásada konformního výkladu nicméně vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, tak, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (viz rozsudek Pfeiffer a další, body 115, 116, 118 a 119).
5) Před uplynutím lhůty pro provedení směrnice nelze členským státům vytýkat, že ještě do svého právního řádu nepřijaly opatření k jejímu provedení (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 1997, Inter-Environnement Wallonie, C-129/96, bod 43) [dále jen „rozsudek Inter-Environnement Wallonie“].
6) V případě opožděného provedení směrnice existuje obecná povinnost vnitrostátních soudů vykládat vnitrostátní právo v souladu se směrnicí teprve od doby, kdy uplynula lhůta pro její provedení (viz rozsudek Adeneler a další, bod 115).
7) Povinnost členských států přijmout všechna opatření nezbytná k dosažení výsledku stanoveného směrnicí je uložena všem vnitrostátním orgánům, včetně soudů v rámci jejich pravomocí (viz zejména rozsudek Inter-Environnement Wallonie, bod 40, a rozsudek Pfeiffer a další, bod 110).
8) V době běhu lhůty pro provedení směrnice se členské státy, jimž je směrnice určena, musejí zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit výsledek stanovený touto směrnicí (rozsudek Inter-Environnement Wallonie, bod 45, a rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 5. 2003, ATRAL, C-14/02, bod 58, ze dne 22. 11. 2005, Mangold, C-144/04, bod 67) [dále jen „rozsudek ATRAL“ a „rozsudek Mangold“]. V tomto ohledu je nepodstatné, zda dotčené pravidlo vnitrostátního práva přijaté po vstupu dotyčné směrnice v platnost směřuje k provedení této směrnice, či nikoli (viz rozsudek ATRAL, bod 59, a rozsudek Mangold, bod 68).
9) Vzhledem k tomu, že všechny vnitrostátní orgány členských států podléhají povinnosti zajistit úplný účinek ustanovení práva Společenství (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 1991, Francovich a další, C-6/90 a C-9/90, bod 32, rozsudek ze dne 13. 1. 2004, Kühne & Heitz, C-453/00, bod 20, jakož i rozsudek Pfeiffer a další, bod 111), vztahuje se povinnost zdržet se jednání, která by mohla vážně ohrozit výsledek stanovený směrnicí, i na vnitrostátní soudy.
10) Od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se soudy členského státu musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení (viz rozsudek Adeneler a další, bod 123, a rozsudek VTB-VAB, bod 39).
[39] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k §183b a §183c obch. zák. se podává:
1) Citovanou úpravu začlenil do obchodního zákoníku zákon č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Před touto novelizací ustanovení §183c odst. 3 obch. zák. určovalo, že pokud se povinný veřejný návrh smlouvy týkal veřejně obchodovatelných akcií, musela být cena za jednu akcii stanovena alespoň jako vážený průměr cen, které byly uveřejněny z obchodů uskutečněných na veřejných trzích v době šesti měsíců přede dnem, kdy vznikla povinnost učinit veřejný návrh smlouvy. Až do 31. 12. 2000 byl tedy vážený průměr cen z obchodů na veřejných trzích jediným kritériem, od něhož se odvíjela výše minimální ceny povinné nabídky převzetí podle ustanovení §183b obch. zák.
2) Z důvodové zprávy k zákonu č. 370/2000 Sb. se podává, že cílem novelizace nebyl zásadní koncepční odklon od způsobu zjišťování minimální ceny povinné nabídky převzetí a kritérií, na jejichž základě má být tato cena určena, nýbrž pouze dílčí korekce, umožňující lépe reflektovat konkrétní okolnosti toho kterého případu. Lze odkázat zejména na následující část zprávy: „Vzhledem k nestandardnosti českého kapitálového trhu je jen obtížné naformulovat přesná pravidla pro stanovení přiměřené ceny registrovaných účastnických cenných papírů, a proto návrh zákona na rozdíl od stávající úpravy nestanoví přesně postup při stanovení minimální ceny, jež musí být obsažena v povinné nabídce převzetí, nýbrž pouze stanoví, že cena musí být přiměřená a stanoví kritéria, k nimž se přihlíží při stanovení přiměřené ceny. Nadále se bude přihlížet k váženému průměru cen z obchodů, jež se uskutečnily s těmito cennými papíry v době posledních šesti měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, avšak na rozdíl od stávající právní úpravy nejen k obchodům uskutečněným na veřejných trzích, ale k jakýmkoliv obchodům, které byly evidovány ve Středisku cenných papírů v souladu s odstavcem 4 a požadavky stanovenými zvláštními předpisy. Kromě toho se bude přihlížet k tzv. prémiové ceně, tj. ceně, za kterou navrhovatel nabyl cenné papíry zúčastněné společnosti v době posledních šesti měsíců, pokud je nabyl za cenu vyšší než tato cena průměrná.“
3) Skutečnost, že novelizované znění §183c odst. 3 obch. zák. nadále ukládá přihlížet k váženému průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody těmito cennými papíry v době šesti měsíců před vznikem povinnosti, které byly evidovány Střediskem cenných papírů, potvrzuje závěr, že tento průměr zůstal i po 1. 1. 2001 (vedle nově zavedeného kritéria prémiové ceny) hlavním indikátorem (tržní) hodnoty cenných papírů, které jsou předmětem povinné nabídky, a tedy i minimální ceny této nabídky.
4) Cílem právní úpravy povinné nabídky převzetí při ovládnutí cílové společnosti (či při posílení ovládání na hranice uvedené v §183b odst. 1 obch. zák.) a její minimální ceny není sankcionovat ovládající osobu za uskutečněnou akvizici tím, že by musela ostatním akcionářům nabídnout za jejich účastnické cenné papíry plnění, které formálně odpovídá libovolně vysoké imaginární „hodnotě“ dotčených cenných papírů, jak se tato hodnota jeví znalci, i kdyby na trhu (lhostejno z jakých důvodů) takovou „hodnotu“ v době vzniku povinnosti nebylo možné realizovat. Účelem této úpravy je pouze zajistit minoritním akcionářům likviditu cenných papírů dotčených provedeným či posíleným ovládnutím a umožnit jim tak snadný výstup z jejich investice za podmínek, které reflektují tržní situaci před ovládnutím či jeho posílením, ale také respektují zásadu rovnosti akcionářů, když navrhovatel musí nabídnout všem akcionářům (nemají-li se ocitnout v horším právním postavení) alespoň cenu, již se v rozhodné době zavázal uhradit jinému akcionáři či jiným akcionářům (princip prémiové ceny).
5) Naznačenému účelu může vyhovovat jedině taková interpretace požadavků na minimální cenu povinné nabídky převzetí, která v maximální možné míře a prioritně odráží právě panující tržní podmínky v době vzniku povinnosti. Ostatním metodám určování hodnoty účastnických cenných papírů pro účely stanovení minimální ceny povinné nabídky převzetí podle §183b obch. zák. je nutno přisoudit pouze podpůrný význam, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh byl v rozhodné době deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci (např. mimořádně nízkou likviditou, zakázanými manipulacemi atd.). Za běžných tržních poměrů nelze výsledky těchto metod bez dalšího stavět nad průměrnou, resp. prémiovou cenu. Zhodnotit, do jaké míry je opodstatněné uchýlit se k alternativním metodám ocenění, a tyto metody případně vhodně kombinovat, je přitom hlavním úkolem znalce, jejž zákon do procesu tvorby minimální ceny za tím účelem vtahuje prostřednictvím ustanovení §183c odst. 5 obch. zák.
6) Na podporu uvedeného závěru je možné argumentovat i tím, že zákon č. 370/2000 Sb. byl převážně novelou harmonizační. Primární snahou zákonodárce tedy bylo uvést úpravu obsaženou v §183c obch. zák. do souladu s požadavky, byť v té době pouze návrhu, směrnice o nabídkách převzetí (tzv. třináctá směrnice). Odkaz na tento návrh se v důvodové zprávě objevuje výslovně: „Návrh Třinácté směrnice výslovně nestanoví, podle jakých kritérií musí být cena stanovena, pouze obsahuje požadavek ceny přiměřené a požadavek rovného zacházení se všemi akcionáři.“ Směrnice o nabídkách převzetí byla přijata až 21. 4. 2004. Ustanovení čl. 5 odst. 4 této směrnice ukládá členským státům odvíjet tzv. spravedlivou cenu výlučně od ceny prémiové. Potřeba, ba možnost požadovat znalecké posudky, tím jednoznačně odpadá. Jen jako výjimku mohou členské státy připustit, aby orgán dohledu minimální cenu zjištěnou prostřednictvím prémiové ceny upravil s ohledem na konkrétní okolnosti případu a předem vymezená kritéria. Třebaže požadavky směrnice dosud nejsou do českého práva transponovány a v době vzniku povinnosti ještě nebyly ani přijaty, Nejvyšší soud se domnívá, že podpůrně je nutno k nim přihlížet alespoň v rámci interpretace tehdy účinné právní úpravy, když jejím hlavním cílem bylo zajištění souladu s tehdejším zněním návrhu směrnice.
7) Na zásadě, podle níž klíčovým, často jediným, v každém případě však prioritním indikátorem hodnoty cenného papíru, který je přijat k obchodování na veřejném (nyní regulovaném) trhu, je právě kurz dosahovaný na tomto trhu, ostatně stojí řada platných právních předpisů.
[40] Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2256/2013, či ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4435/2016.
[41] K souladu popsaných závěrů s ústavním pořádkem srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006), a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 185/16 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2256/2013).
[42] Přitom platí, že ačkoli jde o závěry přijaté ve vztahu k dikci §183c obch. zák. ve znění zákona č. 370/2000 Sb., prosadí se i v poměrech znění naposledy označeného ustanovení, které je rozhodné pro projednávanou věc. Je tomu tak proto, že základní mechanismus stanovení a přezkumu přiměřenosti ceny zůstal nezměněn.
[43] Odvolací soud se v projednávané věci při posouzení otázky stanovení přiměřené hodnoty kmenových akcií výše uvedenými judikatorními kritérii neřídil.
I. K použití §183c odst. 3 obch. zák. při stanovení přiměřené ceny v řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou
[44] Otázkami souvisejícími se způsobem stanovení přiměřenosti ceny uvedené v povinné nabídce převzetí se ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Ačkoli se přitom výslovně nevyjádřil k dovolatelkou formulované otázce, zda v řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou má být přiměřená cena stanovena podle kritérií uvedených v §183c odst. 3 obch. zák., je z jeho rozhodovací praxe zřejmé, že tomu tak je (srov. za všechny například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4435/2016); tento závěr odpovídá jazykovému, systematickému i teleologickému výkladu §183c obch. zák.
[45] Z ustanovení §183c odst. 3 obch. zák. se podává zákonný příkaz, podle něhož musí být cena nebo směnný poměr uvedené v nabídce převzetí přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů, přičemž se stanoví základní kritéria, z nichž je nutné při posuzování přiměřenosti vycházet. K této právní normě bezprostředně „přiléhá“ §183c odst. 5 obch. zák., podle něhož je smlouva uzavřená na základě nabídky převzetí platná i přesto, že cena či směnný poměr uvedené v nabídce převzetí nebyly přiměřené (byly stanoveny v rozporu s §183c odst. 3 obch. zák.). Za této situace však zákon opravňuje osoby, které nabídku převzetí přijaly, aby se domáhaly doplacení rozdílu mezi (nezákonně) stanovenou cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou. Z toho je zřejmé, že smyslem §183c odst. 5 věty třetí obch. zák. bylo (pouze) dát dotčeným osobám možnost domáhat se doplacení ceny, která měla být uvedena v nabídce převzetí, pokud by byla dodržena zákonná pravidla §183c odst. 3 obch. zák. Proto je nabíledni, že i v řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou (ve smyslu §183c odst. 5 věty třetí obch. zák.) je třeba respektovat kritéria stanovená v §183c odst. 3 obch. zák.
[46] Vyšel-li odvolací soud z opačného závěru, je jeho právní posouzení této otázky nesprávné.
II. K použití směrnice o nabídkách převzetí
[47] Od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se soudy členského státu musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení (viz např. rozsudek Adeneler a další, bod 123, a rozsudek VTB-VAB, bod 39). Z toho však nelze dovozovat povinnost vnitrostátních soudů vykládat vnitrostátní právo v souladu se směrnicí před tím, než uplyne lhůta pro její provedení (viz rozsudek Adeneler a další, bod 115). Navíc (i kdyby tomu tak bylo) je tato povinnost omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, přičemž nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (viz obdobně rozsudek Pupino, body 44 a 47).
[48] Ve světle právě uvedených výkladových kritérií je Nejvyšší soud ve vazbě na poměry projednávané věci přesvědčen, že výklad, podle něhož může být cena uvedená v nabídce převzetí přiměřená hodnotě účastnických cenných papírů (za zákonem stanovených podmínek a v závislosti na okolnostech konkrétního případu) také tehdy, jestliže cena uvedená v nabídce převzetí odpovídá prémiové ceně snížené až o 15 %, nijak vážně neohrožuje dosažení cíle sledovaného směrnicí o nabídkách převzetí po uplynutí lhůty pro její provedení.
[49] Přitom platí, že ani v případě opačného závěru by k obsahu směrnice o nabídkách převzetí nebylo možné přihlížet, neboť možnost snížit prémiovou cenu až o 15 % se podává z výslovného znění §183c odst. 3 obch. zák., které je plně souladné se smyslem a účelem dané právní normy. Výklad, který by ignoroval možnost snížit prémiovou cenu až o 15 %, by byl contra legem a znamenal by přímé použití čl. 5 směrnice o nabídkách převzetí na spor mezi jednotlivci (což je postup, který právo Evropské unie zásadně vylučuje – viz zejména rozsudky Marshall, bod 48, Faccini Dori, bod 20, a rozsudek Pfeiffer a další, bod 108).
[50] V poměrech projednávané věci se tedy z předpisů práva Evropské unie nepodává povinnost (jakékoli) aplikace směrnice o nabídkách převzetí (srov. též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5016/2009, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1260/10, jímž byla ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta).
[51] Opačný závěr neplyne ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006. Poukazoval-li v něm Nejvyšší soud na potřebu přihlédnout při výkladu §183c obch. zák. k obsahu návrhu třinácté směrnice, resp. ke směrnici o nabídkách převzetí, činil tak v rámci teleologického výkladu (s ohledem na cíl, který zákonodárce změnou označeného ustanovení provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. sledoval), a to při posuzování významu tzv. průměrné ceny pro určení přiměřené ceny. Z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu v žádném případě nelze dovozovat – jak učinil odvolací soud, že by označené ustanovení bylo možné vykládat proti jeho jednoznačnému znění (jež respektuje i jeho účel) jen proto, že následně (po jeho přijetí) došlo ke změně návrhu třinácté směrnice a že třináctá směrnice (oproti rozhodné vnitrostátní právní úpravě) považuje za přiměřenou cenu (bez dalšího) cenu prémiovou, bez možnosti jejího snížení. Jak Nejvyšší soud vysvětlil výše, takový výklad odporuje zákazu přímého použití směrnice na horizontální vztahy.
III. Ke způsobu stanovení přiměřené ceny ve smyslu §183c odst. 3 obch. zák.
[52] Aby byla cena uvedená v povinné nabídce převzetí přiměřená, musí v maximální možné míře a prioritně odrážet právě panující tržní podmínky v době vzniku nabídkové povinnosti. Proto §183c odst. 3 obch. zák. určuje jako hlavní indikátor tržní hodnoty účastnických cenných papírů, které jsou předmětem nabídky převzetí, vážený průměr, za nějž byly uskutečněny obchody těmito cennými papíry v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí. Přitom dále platí, že nabyl-li akcionář nebo osoba jednající s ním ve shodě v posledních 6 měsících cenné papíry, které jsou předmětem nabídky převzetí, za cenu vyšší, než je průměrná cena, nesmí být cena navrhovaná v nabídce převzetí nižší než (tato) prémiová cena snížená až o 15 % (jestliže stanovy tuto odchylku nevylučují nebo nezpřísňují). Takto snížená prémiová cena nesmí být nižší než průměrná cena.
[53] Ostatním metodám určování hodnoty účastnických cenných papírů pro účely stanovení minimální ceny povinné nabídky převzetí je nutno přisoudit pouze podpůrný význam, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh byl v rozhodné době deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci (např. mimořádně nízkou likviditou, zakázanými manipulacemi atd.). Cena uvedená v nabídce převzetí se odvozuje od tržní hodnoty účastnických cenných papírů (respektive jejich prémiové ceny) a zásadně se nestanoví jako poměrná část hodnoty podniku cílové společnosti připadající na účastnický cenný papír [srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4435/2016].
[54] Z řečeného se podává, že přiměřenou cenou ve smyslu §183c odst. 3 obch. zák. je cena odpovídající buď váženému průměru cen (průměrné ceně), nebo prémiové ceně snížené (až) o 15 %, podle toho, která z uvedených hodnot je vyšší. Akcionáři tak mají zaručeno, že budou moci ze své investice vystoupit (přijetím povinné nabídky převzetí) minimálně za cenu odpovídající váženému průměru cen, popř. za cenu ve výši alespoň 85 % prémiové ceny (podle toho, která z uvedených hodnot byla vyšší). Povinnost vyplatit více než uvedenou částku (a to až do prémiové ceny) mohou zakotvit stanovy cílové společnosti.
[55] Pouze v případě, že zde jsou důvody zvláštního zřetele hodné (např. deformace trhu), v jejichž důsledku by cenu stanovenou na základě těchto kritérií nebylo možné považovat za přiměřenou s ohledem na smysl a účel právní úpravy povinné nabídky převzetí, je na místě uchýlit se k alternativním metodám ocenění. Jak Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně zdůraznil, zhodnotit, do jaké míry je takový přístup opodstatněný, a jednotlivé metody případně vhodně kombinovat, je přitom hlavním úkolem znalce, jejž zákon do procesu tvorby minimální ceny za tím účelem vtahuje prostřednictvím ustanovení §183c odst. 5 obch. zák.
[56] S ohledem na názor odvolacího soudu má Nejvyšší soud za potřebné dále poznamenat, že cena určená podle §183c odst. 3 a 5 obch. zák. je nejnižší přípustnou cenou, na čemž nic nemění ani to, že povinná osoba může nabízet odkoupení účastnických cenných papírů i za vyšší cenu (viz Štenglová, I. §183c in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník: komentář. 11. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 647). Jinak řečeno, povinnost, aby nabídla za účastnické cenné papíry vyšší než zákonnou cenu, povinné osobě zákon neukládá.
IV. Aplikace výše uvedených (obecných) závěrů v projednávané věci
[57] Vyšel-li odvolací soud z toho, že při stanovení přiměřené ceny v řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou nelze vycházet z kritérií stanovených v §183c odst. 3 obch. zák., že při výkladu §183c odst. 3 obch. zák. je nutné vyjít ze směrnice o nabídkách převzetí a že cena uvedená v nabídce převzetí nemůže být za žádných okolností nižší než prémiová cena, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
[58] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky – usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu (tj. s výjimkou výroků I. 2, IV. a V.) zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.)
[59] Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení došlo k závažným vadám ve smyslu §243e odst. 3 věty první o. s. ř. (k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 555/2016, ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3641/2015, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016), a proto nenařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát, ani věc nepřikázal k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.
[60] V další fázi řízení se bude odvolací soud nejprve zabývat tím, zda v projednávané věci byly naplněny důvody zvláštního zřetele hodné, v jejichž důsledku by cenu stanovenou na základě kritérií §183c odst. 3 obch. zák. nebylo možné považovat za přiměřenou. Teprve v případě kladné odpovědi na tuto otázku přihlédne při posuzování přiměřenosti ceny uvedené v nabídce převzetí k ostatním metodám určování hodnoty kmenových akcií.
[61] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[62] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[63] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu