ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.3275.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3275/2015-2977
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci úpadce B. F. , narozeného XY, naposledy bytem XY, zastoupeného opatrovnicí JUDr. Boženou Konvalinkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1368/26, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 K 16/99, o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, o dovolání společností 1/ Artissica s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na příkopě 583/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24132730, 2/ GENOR Finance s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Zdařilá 817/8, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 64051561, a 3/AGROMORAVIA, a. s. , se sídlem v Moravské Nové Vsi, Anenská 1006, PSČ 691 55, identifikační číslo osoby 25342479, všech tří zastoupených JUDr. Janem Nekolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. 1 Ko 20/2014-2424, takto:
Dovolání se odmítají.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 2. června 2014, č. j. 59 K 16/99-2307, Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce B. F. (dále jen „úpadce F“) schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty P. P., (dále jen „P. P.“) ze dne 31. ledna 2014 (č. l. 2047-2097) [ dále též jen „konečná zpráva“ ] , podle které:
1/ příjmy konkursní podstaty činí 53.276.667,24 Kč,
2/ výdaje konkursní podstaty činí 48.574.407,68 Kč,
3/ odměna správce konkursní podstaty, včetně daně z přidané hodnoty, činí 6.867.449,83 Kč,
4/ odměna zvláštního správce (bez daně z přidané hodnoty) činí 200.000 Kč,
5/ k rozvrhu určená částka činí 4.702.259,56 Kč.
[2] Konkursní soud – vycházeje především z ustanovení §107a odst. 1 a §107 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení §27 odst. 2 a §29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – dospěl po přezkoumání konečné zprávy při vypořádání námitek (označených dále číselně podle struktury odůvodnění usnesení konkursního soudu), které proti ní podali AB - CREDIT a. s. ( dále též jen „společnost AB“), Artissica s. r. o. ( dále též jen „společnost A“), AGROMORAVIA, a. s. ( dále též jen „společnost AG“) a GENOR Finance s. r. o. ( dále též jen „společnost G“) [společně dále též jen „namítající věřitelé“], k následujícím závěrům:
[3] Námitka č. 1. I když namítající věřitelé deklarují, že nenapadají platnost kupní smlouvy z 9. února 2000 ( dále jen „kupní smlouva“) , většina námitek přesto směřuje ke zpochybnění její platnosti (poukazováním na nesprávný postup správce konkursní podstaty a konkursního soudu před jejím uzavřením). Přitom sami uvádějí, že schválená konečná zpráva bude podkladem rozhodnutí v řízení o náhradu škody proti státu, vedeného věřitelem úpadce Vít Potraviny a. s. ( dále jen „ úpadce V“) [Global Financial Restructuring Czech s. r. o. ( dále jen „ společnost GF“)].
[4] Námitka č. 2. Otázka správnosti soupisu konkursní podstaty a platnosti kupní smlouvy byla pravomocně vyřešena v nalézacích řízeních [ ve sporu vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 13 Cm 50/2000 (následně v témže sporu pod sp. zn. 13 Cm 61/2008) a v dalším sporu vedeném žalobcem Michelské pekárny a. s.] zamítnutím žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy.
[5] Námitka č. 3 až 5 a 7. Ke správnosti zařazení nemovitostí do soupisu konkursní podstaty s poznámkou dle §19 odst. 2 ZKV se poukazuje na ustanovení §6 odst. 3, §15, §16, §19 a §27 odst. 4 a 5 ZKV, když do soupisu konkursní podstaty patří nejen věci ve vlastnictví úpadce, ale také majetek třetích osob, zejména z neplatných a neúčinných úkonů, vlastníků zástav a dříve i ručitelské plnění. Správce konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce V) sepsal nemovitosti do konkursní podstaty pouze proto, aby nemohly být dále zcizeny [konkurs byl prohlášen dříve, než konkurs na majetek zástavního dlužníka (úpadce F)]. Po prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka (úpadce F) byly nemovitosti vyřazeny ze soupisu konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce V) a zapsány do soupisu konkursní podstaty úpadce F, což upravovala dohoda správců konkursních podstat obou úpadců uzavřená 8. července 1999 (dále jen „dohoda správců“) se souhlasem věřitelských výborů obou úpadců. Odvolací soud i dovolací soud dovodily ve věci žalob o určení neplatnosti kupní smlouvy platnost dohody správců i souhlasu správce konkursní podstaty úpadce V se zpeněžením nemovitostí v konkursní podstatě úpadce F. V té době nebylo ještě zřejmé, že se nepodaří zpochybnit prodej podniku (pozdějším úpadcem F) společnosti La Panthéra, spol. s r. o. (dále jen „společnost L“). Důvodem soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce F nebylo ustanovení §19 odst. 2 ZKV, nýbrž neúčinnost prodeje podniku úpadce F. Jelikož osoby, které správce konkursní podstaty úpadce F vyzval k podání vylučovací žaloby (společnost L a Pražská bytová výstavba s. r. o.), tak neučinily, nastala domněnka správnosti soupisu dle ustanovení §19 odst. 2 věty druhé ZKV. Konkurs na majetek úpadce F byl prohlášen v roce 1999 a nemovitosti byly zpeněženy na počátku roku 2000. Ustanovení §18 ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000, neobsahovalo podrobná ustanovení o náležitostech soupisu a tyto úkony nelze posuzovat podle pozdějšího znění zákona o konkursu a vyrovnání a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ], zejména byly-li nemovitosti již zpeněženy a nebyl-li důvod soupis měnit. Správce konkursní podstaty nemůže jednou sepsaný majetek sám o sobě vyloučit (to lze učinit postupem dle §27 odst. 6 ZKV, má-li správce konkursní podstaty dostatek podkladů pro závěr, že k sepsání nemělo dojít). Společnost L byla (v roce 2004) vymazána z obchodního rejstříku poté, co prošla konkursem a pohledávka za touto společností z titulu nezaplacení nákladů na opravu byla postoupena za úplatu. Namítající věřitelé nadto zaměňují neplatnost a neúčinnost.
[6] Dohoda správců řešila jejich spolupráci v obou konkursních řízeních a „nezavazovala správce konkursní podstaty k odstranění vad následným zpeněžením nemovitostí“. Kupní smlouva byla uzavřena na základě platného soupisu konkursní podstaty (včetně dodatků) po souhlasu věřitelského výboru a soudu a byly splněny podmínky prodeje stanovené usnesením konkursního soudu; tyto otázky tedy již nelze znovu řešit.
[7] Jedinou možností JUDr. Evy Krásné ( dále jen „ E. K.“), správkyně konkursní podstaty úpadce V, jak znovu zapsat nemovitosti do konkursní podstaty úpadce V, bylo podat vylučovací žalobu; to neučinila, od dohody správců neplatně odstoupila a soupis upravila tak, že v něm zapsala toliko pohledávku na vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí; teprve následně sepsala nemovitosti znovu do konkursní podstaty, v té době však již tomu bránil soupis nemovitostí do konkursní podstaty úpadce F [ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1052/2009, (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 173) a R 81/2005 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ].
[8] I kdyby E. K. podala vylučovací žalobu, zřejmě by neuspěla, jelikož na nemovitostech vázlo zástavní právo „za závazky“ úpadce V a úpadce F tak byl pouze zástavním dlužníkem. V rozhodné době se zástavy mohly prodávat pouze po řízení o soudním prodeji zástavy. Dle ustanovení §151f zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. srpna 1998, a přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, se smlouva o zřízení zástavního práva, včetně vymáhání závazků, řídí právem v době jejího uzavření; bylo tedy nutné, aby věřitel zažaloval zástavního dlužníka rozdílného od osobního dlužníka o zaplacení dlužné částky s tím, že bude uspokojen ze zástavy; jiný způsob realizace nebyl možný [ rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. „31 Cdo 1191/99“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), „rozsudek“ Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2525/99 (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ]. Proto by správce konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce F) nemohl bez dalšího zapsat nemovitosti do soupisu konkursní podstaty a zpeněžit je.
[9] Lze mít pochybnosti o výši zpeněžení, ale je třeba brát v úvahu situaci v letech 1999 a 2000, znění tehdy platného zákona o konkursu a vyrovnání a tehdy ustálenou judikaturu. V době, kdy oba úpadci čerpali úvěr, byla hodnota zastavovaných nemovitostí (což bylo obvyklé) nadnesena bez ohledu na skutečnou hodnotu a technický stav, aby úvěry mohly být poskytnuty v nejvyšší možné míře. V době „realizace“ byly nemovitosti v havarijním stavu a věřitelé nebyli ochotni poskytnout zálohy na opravu; hodnota nemovitostí byla určena znaleckými posudky dle jejich tehdejšího technického stavu a s ohledem na právní závady na nich váznoucí. V té době (ani dosud) nebylo policií prokázáno, že šlo o fiktivní právní závady.
[10] Námitka č. 10. Věřitelský výbor souhlasil (dle §27 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000) s prodejem nemovitostí 24. září 1999 a znovu 25. listopadu 1999, takže ke změněnému názoru věřitelského výboru a některých věřitelů již správce konkursní podstaty nepřihlédl a výzvy konkursního soudu, aby se vyjádřil k námitkám věřitelského výboru a úpadce V si vyzvedl až po uzavření kupní smlouvy (takže prodej již nebylo možné zastavit). Zbylé věci byly buď zpeněženy, vyloučeny ze soupisu postupem dle §27 odst. 6 ZKV, případně rozhodnutím soudu v incidenčním sporu nebo vyřazeny správcem konkursní podstaty proto, že neměly být zapsány, jelikož s nimi bylo naloženo jinak.
[11] Námitka č. 12, 13 a 16. Vydání výtěžku odděleným věřitelům se řídilo ustanovením §28 odst. 4 ZKV ve znění účinném v době rozhodnutí o vydání výtěžku. Přechodná ustanovení ke každé novele zákona o konkursu a vyrovnání upravují tzv. nepravou zpětnou účinnost; proto bylo odděleným věřitelům vydáno 70 % čistého výtěžku zpeněžení. Namítající věřitelé dovozují, že E. K. měla obdržet 100 % výtěžku, leč neuvádějí proč, když takový postup je v rozporu s ustanovením §28 odst. 4 věty druhé ZKV, účinným v roce 2001, kdy byl výtěžek vydáván. Případná dohoda dlužníka a věřitele nemůže modifikovat kogentní ustanovení §28 odst. 4 ZKV. Účast věřitelů, kteří uplatňovali toliko vydání výtěžku ze zpeněžení zástav [E. K. místo zástavních věřitelů přihlášených do konkursního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka (úpadce V), a Komerční banka, a. s., coby právní předchůdci společnosti A a společnosti G], v konkursním řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka (úpadce F) skončila vydáním výtěžku zpeněžení. Na tom nic nemění, že konkursní soud vzal nejprve na vědomí postoupení pohledávek. Správce konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce V) obdržel výtěžek pro věřitele se zajištěnými pohledávkami, kterým jej měl vydat (právo na zajištění nemohl postupovat jiným nezajištěným věřitelům). U společnosti G došlo k zániku nezajištěné pohledávky tím, že o ní nebylo rozhodnuto v incidenčním sporu. Sami namítající věřitelé uvádějí, že z téhož titulu má společnost A přihlášenou zjištěnou pohledávku s právem odděleného uspokojení u osobního dlužníka (úpadce F), takže by měla počítat s plněním vyplaceným osobním dlužníkem a snížit pohledávku o vydané plnění, dovolává-li se účasti v konkursním řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka (úpadce V).
[12] Namítající věřitelé se dovolávají dohody správců a požadují vydání 100 %, fabulujíce, že to správci měli v úmyslu. Dohoda správců však nemá žádné ustanovení o výši výtěžku, neboť v době jejího uzavření neobsahovalo ustanovení §28 odst. 1 ZKV omezení ohledně rozsahu vydání výtěžku (70 %); v době vydání výtěžku již tomu bylo jinak. Citované judikáty nelze aplikovat na úkony v tomto řízení, neboť k nim došlo až po provedených úkonech. Později bylo vydáno i „R 31/2007“ [ jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněný pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 31/2007“) ], jehož se dovolává správce konkursní podstaty , lze však na ně plně odkázat, neboť pregnantně vyjadřuje dříve používanou praxi. Namítající věřitelé interpretují R 31/2007 výhradně ve svůj prospěch, majíce za to, že ustanovení §27 odst. 5 ZKV se týká jen zástavního dlužníka, který vyplácí svůj závazek. Opomíjejí však, že konkurs byl prohlášen na majetek osobního i zástavního dlužníka. Pro vydání výtěžku zpeněžení (což je případ E. K., respektive společnosti G) však platí ustanovení §28 odst. 4 věty první ZKV ve znění účinném po 1. květnu 2000. Po vydání výtěžku zpeněžení již neuspokojená část pohledávky nepřechází do rozvrhu mezi pohledávky druhé třídy. Kdyby odvolací soud případně dospěl k závěru, že zástavní věřitelé přihlášení do konkursního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka měli i právo na vydání zbývajících 30 % výtěžku zpeněžení, pak by oprávněným nebyla společnost G, nýbrž jen věřitelé s právem na oddělené uspokojení, v jejichž prospěch vymáhal správce konkursní podstaty úpadce V vydání tohoto výtěžku.
[13] Námitka č. 5 a 6. Podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000, se zástavní dlužník stal po vydání výtěžku automaticky věřitelem pohledávky osobního dlužníka z titulu regresu (nemusel podávat podmíněnou přihlášku, jak je uvedeno v §20 odst. 4 ZKV ve stávajícím znění). V době vydání výtěžku již nebylo možné přihlásit pohledávku z titulu regresu, neboť přezkumné jednání úpadce V proběhlo již v roce 1999 (zůstalo tedy zachováno právo zástavního dlužníka na regres po vydání výtěžku, aniž by musel pohledávku přihlásit). Proto správce konkursní podstaty zástavního dlužníka (úpadce V) požádal o zařazení pohledávky mezi pohledávky osobního dlužníka, zapsal ji do soupisu konkursní podstaty a posléze ji postoupil s rizikem, že v konkursním řízení vedeném na majetek osobního dlužníka (úpadce F) nebude uspokojena . Zpeněžené nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty, takže správce konkursní podstaty měl právo s nimi disponovat a požádat o vydání regresu (jinak by poškodil věřitele přihlášené do konkursní řízení vedeného na majetek úpadce F).
[14] Námitka č. 5 a 8. Správce konkursní podstaty popíral dle ustanovení §24 odst. 1 ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000, pohledávky věřitelů, které konkursní soud následně vyzýval k podání určovací žaloby; v případě pohledávek zaměstnanců č. 47 až 53, popřených při druhém zvláštním přezkumném jednání, tak učinil usnesením ze dne 16. března 2000. Určovací žaloby nebyly podány, proto na pohledávky nebyl brán zřetel (§24 odst. 2 ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000). Šlo o zaměstnance úpadce V, nikoli o zaměstnance úpadce F a přihlášku měli podat do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce V.
[15] Námitka č. 9. Amnestií zastavené trestní stíhání trvající více než 10 let neprokazuje fiktivní zatížení prodávaných nemovitostí.
[16] Námitka č. 3 a 15 až 20. Konečná zpráva je souhrnem a přehledem nejdůležitějších událostí, zejména příjmů a výdajů s uvedením a doložením pouze těch zásadních a nejdůležitějších. Podrobné zprávy jsou průběžně podávány během řízení a jsou založeny ve spise, účetnictví je archivováno u správce a důležité doklady v archívech. Konečná zpráva musí být přehledná a musí mít rozumný rozsah i proto, že se vyvěšuje na úřední desce soudu. Předmětná konečná zpráva splňuje jak náležitosti vymezené ustanovením §29 odst. 1 ZKV, tak náležitosti vymezené „rozhodnutím“ (jde o zrušující usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2013, č. j. Ko 320/2013-2009. Spor se společností GF byl osobním sporem správce konkursní podstaty , jenž si odměnu svého zástupce hradil sám.
[17] Námitka č. 21. Odměna správce konkursní podstaty byla stanovena podle ustanovení §7 a §8 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „vyhláška“), přičemž u správce konkursní podstaty (nikoli u zvláštního správce) je zvýšena (dle §8 odst. 3 ZKV) o částku odpovídající dani z přidané hodnoty. V řízení po určitou dobu byli činní 2 správci; zvláštní správce vyúčtoval odměnu ve výši 200.000 Kč a o tuto částku (3,5 % odměny) soud odměnu navýšil dle ustanovení §8 vyhlášky (usnesením ze dne 24. února 2014, proti němuž podali namítající věřitelé odvolání). Důvody pro snížení odměny konkursní soud neshledal.
[18] Z hotových výdajů správce konkursní podstaty patří k nejvyšším „telefony“ (345.626,52 Kč), které se za 15 let „velmi těžko“ dokazují. Zpočátku bylo třeba vyřizovat v řízení hodně záležitostí a 1 minuta volání tehdy byla podstatně dražší než nyní. Potřebným nákladem byly i výdaje na pořízení znaleckých posudků. Vzhledem k tomu, že od 1. května 2000 se pohledávka výživného stala pohledávkou za podstatou, uhradil správce konkursní podstaty v minimální výši i výživné pro nezletilého syna úpadce. Výživné pro nezletilou dceru úpadce již nehradil. Ostatní výdaje jsou vzhledem k délce trvání konkursního řízení téměř zanedbatelné.
[19] Nejvyšší náklady spojené se správou a udržováním podstaty ve výši téměř 3 milióny Kč spočívají ve zprostředkovatelské činnosti třetích osob, aby byly vyhledány a vyhodnoceny nejvýhodnější nabídky a aby to bylo učiněno objektivním způsobem. Mzdové náklady, včetně sociálního a zdravotního pojištění v celkové výši 838.887 Kč byly vynaloženy pro zaměstnance a spolupracovníky správce konkursní podstaty . Vysokou položkou jsou i různé daně z příjmů, nemovitostí, z přidané hodnoty, které měl správce povinnost odvést do státního rozpočtu. Správce musel některé nemovitosti opravovat, vytápět přes zimu, pojistit apod. I tyto náklady musely být vynaloženy, aby byl zachován majetek podstaty.
[20] Odděleným věřitelům byl vyplacen ve dvou splátkách (v roce 2001 a 2011) výtěžek zpeněžení ve výši 31.447.327,04 Kč (včetně úroků).
[21] Odměnu členů věřitelského výboru i jejich hotové výdaje odsouhlasil svým rozhodnutím konkursní soud.
[22] Konečná zpráva obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem a neodporuje obsahu spisu, proto ji konkursní soud schválil jako věcně správnou a úplnou.
[23] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. března 2015, č. j. 1 Ko 20/2014-2424:
1/ Odmítl odvolání společnosti A a společnosti G proti usnesení konkursního soudu (první výrok).
2/ Potvrdil usnesení konkursního soudu na základě odvolání společnosti AB a společnosti AG (druhý výrok).
[24] Ohledně odvolání společnosti A odvolací soud – vycházeje z obsahu přihláškového spisu P1 – poukázal na to, že společnost A uplatňovala v konkursu toliko nárok na oddělené uspokojení pohledávky z titulu zajištění (zástavního práva) váznoucího na nemovitostech úpadce. Poté, co byl tento předmět zajištění zpeněžen, skončila účast společnosti A v řízení vydáním výtěžku zpeněžení zajištění (jelikož nešlo o osobního věřitele dlužníka). Společnost A tudíž není subjektivně oprávněna k podání odvolání.
[25] Ohledně odvolání společnosti G odvolací soud – vycházeje z obsahu přihláškového spisu P10 – poukázal na to, že společnost G uplatňovala v konkursu nevykonatelné pohledávky ve výši 279.075.147 Kč a 914.648.428 Kč, které správce konkursní podstaty popřel, přičemž řízení o jejich určení skončilo pravomocným zastavením 3. listopadu 2004. Společnost G tudíž není subjektivně oprávněna k podání odvolání.
[26] Odvolání společnosti AB a společnosti AG pak odvolací soud – vycházeje z ustanovení §29 ZKV – neměl za důvodná, když se ztotožnil se způsobem, jakým se s námitkami všech odvolatelů vypořádal konkursní soud. Podle odvolacího soudu konečná zpráva dostatečně identifikuje položky majetku sepsaného do konkursní podstaty a dostatečně konkretizuje příjmy a výdaje včetně jejich důvodu a výše v rozsahu, jenž umožňuje jejich přezkoumání. Správce konkursní podstaty pak dostačujícím způsobem objasnil souvislosti daného konkursu s konkursem úpadce V, specifikoval důvod zápisu nemovitostí do soupisu konkursní podstaty, a svůj náhled na smlouvu o prodeji podniku ze dne 7. prosince 1998, na postup podle §27 odst. 5 a §19 odst. 2 ZKV a na dohodu správců.
[27] Odvolací argumentace není ve své podstatě ničím jiným než opakováním výhrad vyjádřených dříve proti konečné zprávě, jimiž se důsledně zabýval konkursní soud a které (správně) neshledal důvodnými.
[28] Marginální výhrady odvolatelů ( společnosti AB a společnosti AG) k některým eventuálním nepřesnostem popisné části konečné zprávy a jejich jiný náhled na věc a na postupy správce konkursní podstaty v letech 1999 a 2000, činěný z pozice roku 2014 poté, co jejich právní předchůdci neměli k průběhu konkursu a k činnosti správce konkursní podstaty dříve žádných výhrad, shledává odvolací soud irelevantními, jelikož nemají dopad na věcnou správnost výroku usnesení konkursního soudu.
[29] Tvrzení, že věřitelský výbor neudělil souhlas ke zpeněžení nemovitostí, vyvrací stanovisko věřitelského výboru (č. l. 2375) a zápisy ze zasedání věřitelského výboru ze dne 24. září 1999 a 25. listopadu 1999.
[30] Konkursní soud rovněž nepochybil, jestliže v době vydání usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištění (13. listopadu 2001, č. l. 733, a 13. září 2011, č. l. 1631) postupoval podle §28 odst. 4 ZKV, ve znění účinném od 1. května 2000, a vydal odděleným věřitelům 70 % výtěžku zpeněžení zajištění na ně připadajícího, i když ke zpeněžení došlo před 1. květnem 2000.
[31] Na věcnou správnost konečné zprávy a napadeného usnesení nemá žádný vliv argumentace odvolatelů ( společnosti AB a společnosti AG) ohledně postavení společnosti A a společnosti G v konkursním řízení a ohledně platnosti smlouvy o prodeji podniku nebo jejich kritika přezkumu některých přihlášených pohledávek správcem konkursní podstaty, ani spekulace o motivech jejich vstupu do konkursního řízení dávaná do souvislosti s žalobou na náhradu škody vůči státu.
[32] Určení výše konkursní odměny odpovídá §8 odst. 3 ZKV a §7 odst. 1, 2 a 4 vyhlášky a její přiměřené navýšení, se kterým souhlasil věřitelský výbor (č. l. 2099), pak ustanovení §8 vyhlášky.
[33] Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání společnost A (dále jen „první dovolatel“), společnost G (dále jen „druhý dovolatel“) a společnost AG (dále jen „třetí dovolatel“).
[34] První dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním v obou výrocích a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení (jakož i usnesení na něm závislá) zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
[35] Přípustnost dovolání vymezuje první dovolatel ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
[36] První dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolání argumentuje v prospěch závěru, že jeho účast v konkursním řízení nezanikla (nemohla zaniknout).
[37] Druhý dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním v obou výrocích a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení (jakož i usnesení na něm závislá) zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
[38] Přípustnost dovolání vymezuje druhý dovolatel ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
[39] Druhý dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolání argumentuje v prospěch závěru, že jeho účast v konkursním řízení nezanikla (nemohla zaniknout).
[40] Třetí dovolatel směřuje dovolání proti druhému výroku napadeného usnesení a požaduje, aby Nejvyšší soud toto usnesení v označeném výroku zrušil (stejně jako usnesení na něm závislá) a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
[41] Přípustnost dovolání vymezuje třetí dovolatel ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Míní též, že napadené usnesení nerespektuje ani konstantní judikaturu Ústavního soudu, zejména povinnost soudu projednat a řádně odůvodnit své rozhodnutí, čímž došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces.
[42] Pro rozhodnutí věci je podle třetího dovolatele nezbytné zodpovězení následujících otázek:
1/ U společnosti A (prvního dovolatele): Je přípustné kdykoli v průběhu konkursního řízení znovu přezkoumat již jednou přezkoumanou a zjištěnou pohledávku (je možné začít považovat zjištěnou „konkursní pohledávku“ za pohledávku nekonkursní)? Je přípustné a v souladu s principem právní jistoty, aby se s věřitelem, s nímž bylo léta jednáno jako s konkursním věřitelem, začalo náhle jednat jako s věřitelem nekonkursním?
2/ U společnosti G (druhého dovolatele): Jaké jsou důsledky zániku popírajícího věřitele bez právního nástupce na probíhající incidenční řízení, zejména na trvání (zánik) popěrného úkonu?
[43] Třetí dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2013), v jehož rámci argumentuje následovně:
[44] I. K postavení věřitelů (společnosti A a společnosti G).
Třetí dovolatel míní, že postavení společnosti A a společnosti G má přímý vliv na správnost konečné zprávy a má za nesprávný a účelový výklad, podle kterého (již) nejde o konkursní věřitele. Následně snáší argumenty ve prospěch závěru, že obě společnosti zůstaly konkursními věřiteli, s tím, že výčet úpadcových věřitelů v konečné zprávě tudíž není správný, k čemuž se dovolává závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3905/2010 ( jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2013, pod číslem 141) .
[45] V „souvislosti s otázkou postavení některých věřitelů“ vytýká třetí dovolatel správci konkursní podstaty, že nepřistupoval jednotně k přezkumu přihlášených pohledávek téže povahy (některé popřel, jiné uznal).
[46] II. K postupu dle dohody správců konkursních podstat.
Třetí dovolatel dovozuje, že při posuzování postupu dle dohody uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty úpadce V a správcem konkursní podstaty úpadce F se soudy odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu představované závěrem, že uzavřou-li správci konkursních podstat osobního dlužníka a zástavního dlužníka dohodu o zpeněžení zástavy v konkursní podstatě zástavního dlužníka (ač by jinak mělo dojít ke zpeněžení v konkursní podstatě osobního dlužníka), „mělo by dojít k rozdělení výtěžku zpeněžení způsobem, který není v rozporu s pravidly uspokojování konkursních věřitelů“. Za uspokojení v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání lze podle druhého dovolatele stěží považovat situaci, kdy oddělení věřitelé úpadce V obdrželi místo 70 % (respektive až 100 % výtěžku v rámci rozvrhu) pouze 49 % výtěžku zpeněžení. Uvádí-li soud, že dohoda správců konkursních podstat neobsahuje ustanovení o výši výtěžku k vyplacení, pak není zřejmé – pokračuje třetí dovolatel – z čeho plyne závěr správce konkursní podstaty v konečné zprávě, že se správci konkursních podstat dohodli na vyplacení výtěžku ve výši 70 %. Z konkursního spisu a z kroků obou správců konkursních podstat naopak plyne, že se dohodli na postupu podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV a tím i na vydání výtěžku ve výši 100 %. V době uzavření dohody nadto zákon o konkursu a vyrovnání neobsahoval omezení vydání výtěžku zpeněžení zajištění 70 %. K tomu třetí dovolatel poukazuje na to, že správkyně konkursní podstaty úpadce V by měla vedle vyplacení výtěžku zpeněžení ve výši 70 % i právo na další uspokojení při rozvrhu dle §28 odst. 4 věty druhé ZKV (ve znění účinném před i po 1. květnu 2000).
[47] III. K postupu správců konkursních podstat při vymáhání zajištění.
Třetí dovolatel kritizuje i závěr soudu, podle kterého zástava mohla být realizována jen podle §151f obč. zák., ve znění účinném do 31. srpna 1998, maje takový úsudek pro konkursní poměry za nepřípadný a poukazuje na to, že výklad k postupu podle §27 odst. 5 ZKV byl podán již pod bodem XXXV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), a názor předestřený soudem odmítl Nejvyššího soudu již v roce 2002, s poukazem na svá předchozí rozhodnutí z roku 1997, a to v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“) ] .
[48] IV. Ke správnosti soupisu konkursní podstaty.
Třetí dovolatel poukazuje na to, že správce konkursní podstaty měl smlouvu o prodeji podniku původně za neplatnou i neúčinnou a nemovitosti sepsal do konkursní podstaty z tohoto důvodu, od kterého ale posléze ustoupil (na základě závěrů znaleckého posudku o přiměřenosti ceny). K tomu poukazuje na str. 15a konečné zprávy, s tím, že ta obsahuje zjevné protimluvy, neboť buď platí, že cena podniku úpadce byla nepřiměřená (a smlouva o prodeji podniku tudíž mohla být neúčinná dle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV), nebo cena „byla ještě navýšena“ a smlouva nemohla být neúčinná. Rozpor s tvrzeným důvodem soupisu dovozuje třetí dovolatel i z textu na str. 44a konečné zprávy.
[49] Podle třetího dovolatele mohly nastat jen 2 situace:
1/ smlouva o prodeji podniku byla platná a účinná a pak měly být nemovitosti vyřazeny z konkursní podstaty, neboť neexistoval titul jejich soupisu (bez ohledu k absenci vylučovacích žalob), nebo
2/ smlouva o prodeji podniku byla absolutně neplatná a pak bylo nadbytečné zabývat se její neúčinností a nemovitosti měly být zpeněženy v konkursním řízení bez jejich fiktivního zatížení.
[50] Třetí dovolatel tedy usuzuje, že v konečné zprávě měl být uveden skutečný postup správce konkursní podstaty ohledně soupisu předmětných nemovitostí.
[51] V. K právu na spravedlivý proces.
Třetí dovolatel rovněž vytýká odvolacímu soudu, že potvrdil usnesení konkursního soudu přes zjevné nedostatky, které obsahuje konečná zpráva, přičemž v napadeném rozhodnutí zcela rezignoval na formulaci jakéhokoli vlastního právního názoru, když otázkám, jimž se nevěnoval konkursní soud, se nevěnoval ani odvolací soud. Obecné soudy podle třetího dovolatele ignorovaly všechny důkazy navržené věřiteli a rozhodnutí odvolacího soudu navíc postrádá řádné odůvodnění. Míní, že nedostatečnost odůvodnění odvolacího soudu zakládá jak rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, tak rozpor s judikaturou Ústavního soudu; potud odkazuje (mimo jiné) na nález Ústavního soudu ze dne 2. června 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 [jde o nález uveřejněný pod číslem 129/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ], nebo na nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, uveřejněný pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
[52] Oproti mínění (všech) dovolatelů (kteří se přes přiléhavé poučení odvolacího soudu chybně dovolávají občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) je pro dovolací řízení rozhodné znění občanského soudního řádu účinné do 31. prosince 2007, což plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[53] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podaných prvním a druhým dovolatelem.
[54] První a druhý dovolatel svými dovoláními shodně napadají oba výroky usnesení odvolacího soudu. Proti prvnímu výroku napadeného usnesení (o odmítnutí odvolání společnosti A a společnosti G) není dovolání objektivně přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu, takže Nejvyšší soud obě dovolání potud bez dalšího odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 128/2011 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. května 2011, sp. zn. II. ÚS 1504/11).
[55] Není-li dovolání přípustné proti prvnímu výroku napadeného usnesení [ jejž odvolací soud odůvodnil tím, že ani společnost A, ani společnost G není (ve smyslu §218 písm. b/ o. s. ř.) osobou k podání odvolání oprávněnou ] , pak nelze otázku, zda společnost A nebo společnost G byla osobou oprávněnou k podání odvolání řešit prejudiciálně při projednání jejich dovolání proti druhému výroku (jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu k odvolání jiných osob (společnosti AB a společnosti AG). Odtud plyne, že ani první ani druhý dovolatel není osobou oprávněnou k podání dovolání proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř.); srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3236/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2014, pod číslem 145). Nejvyšší soud proto dovolání společnosti A i dovolání společnosti G proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. b/ o. s. ř.
[56] Dovolání třetího dovolatele proti druhému (potvrzujícímu) výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když třetí dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
[57] Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
[58] Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
[59] Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
[60] Ustálená judikatura obecných soudů k institutu konečné zprávy spočívá na následujících závěrech:
A/ K podobě konečné zprávy.
[61] Konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek konkursních věřitelů; o tom rozhoduje konkursní soud v rozvrhovém usnesení (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2002, sp. zn. 1 Ko 552/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 224, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 1111/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2007, pod číslem 170, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2106/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 49).
[62] Konečná zpráva má obsahovat údaj o tom, jak vysoký výtěžek zpeněžení má být rozdělen mezi konkursní věřitele, jakož i přehled pohledávek (včetně označení tříd), jež z tohoto výtěžku mají být hrazeny (včetně údaje o pohledávkách předurčených k uspokojení před rozvrhem), nikoli však údaj o tom, jaká výše uspokojení v procentech či podílu náleží konkursním věřitelům pro jejich pohledávky první nebo druhé třídy (ten je vyhrazen rozvrhovému usnesení); srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3905/2010.
[63] Konečná zpráva má obsahovat též výsledky přezkumných jednání a incidenčních sporů (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2106/2010).
B/ K přezkoumání konečné zprávy.
[64] Při jednání o konečné zprávě a vyúčtování dle §29 odst. 3 ZKV nelze zásadně vznášet jiné výhrady než ty, které byly uplatněny v zákonné patnáctidenní lhůtě dle §29 odst. 2 ZKV, a odvolací soud se při posuzování správnosti usnesení o schválení konečné zprávy nemůže zabývat (skutkově novými) námitkami proti konečné zprávě, jež odvolatel neuplatnil ve lhůtě dle §29 odst. 2 ZKV, ač tak mohl učinit (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 1 Ko 433/2001, uveřejněné pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 397/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 4555/2009).
[65] Právo účastníků konkursního řízení poukázat při jednání o konečné zprávě před konkursním soudem (§29 odst. 3 ZKV), popřípadě v rámci odvolání podaného proti usnesení o schválení konečné zprávy, na rozpor konečné zprávy se skutečnostmi plynoucími z obsahu spisu (tedy se skutečnostmi věcně podloženými dosavadním obsahem konkursního spisu, nikoli s nedoloženými tvrzeními), není dotčeno ustanovením §29 odst. 2 ZKV (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5037/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 118).
C/ K „dokazování“ při přezkoumání konečné zprávy.
[66] O tom, zda ve smyslu §29 ZKV schválí konečnou zprávu, rozhoduje soud i tam, kde proti konečné zprávě nejsou vzneseny námitky, na základě vlastního obsahu konečné zprávy (vysvětlení v ní podaných a listin tato vysvětlení dokládajících) a na základě obsahu konkursního spisu, jenž by měl být s těmito tvrzeními v souladu. Hodnotící skutkové soudy o opodstatněnosti údajů obsažených v konečné zprávě a ve vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty pak konkursní soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami připojenými ke konečné zprávě nebo tvořícími obsah spisu. Potřeba „dokazování“ rozhodných skutečností se výjimečně může projevit též (zpravidla na základě námitek proti konečné zprávě, jež svým rámcem přesahují skutečnosti seznatelné ze spisového materiálu); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 105.
[67] Správce konkursní podstaty je oprávněn reagovat doplněním, opravou nebo zpřesněním konečné zprávy nejen na chyby a nejasnosti nalezené před vyvěšením konečné zprávy na úřední desce konkursního soudu po (předběžném) přezkoumání konečné zprávy konkursním soudem, nýbrž i na chyby a nejasnosti v konečné zprávě, na které byl upozorněn námitkami podanými proti konečné zprávě oprávněnými osobami. Není rovněž vyloučeno, aby ještě předtím, než se uskuteční jednání o konečné zprávě, „vzal zpět“ požadavek na projednání konečné zprávy, s tím, že ji po přepracování na základě uplatněných námitek předloží znovu. To, zda i v tomto případě dokončí proces přezkoumání konečné zprávy na základě vznesených námitek (tím, že ji projedná při zvláštním soudním jednání), je však vždy v rukou konkursního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3169/2011).
[68] Ve výše ustaveném judikatorním rámci lze k jednotlivým, dovoláním třetího dovolatele předestřeným, právním otázkám v podrobnostech uvést následující:
[69] I. K postavení věřitelů. K argumentům, jimiž třetí dovolatel obhajuje účast společnosti A (prvního dovolatele) a společnosti G (druhého dovolatele) v konkursním řízení (srov. odstavce [42] až [44]), Nejvyšší soud uvádí, že v situaci, kdy konkursní věřitelé, s jejichž pohledávkami již konečná zpráva nepočítá (pro účely uspokojení v rozvrhu), sami předjímanými procesními postupy neuplatnili výhrady proti konečné zprávě (nepodali námitky proti konečné zprávě) nebo opravné prostředky (odvolání, dovolání) proti rozhodnutím, jimiž byla konečná zpráva i tak schválena, nebo kdy tito konkursní věřitelé s takovými námitkami nebo opravnými prostředky sami neuspěli, nelze stejnou otázku věcně otevírat (řešit) jen proto, že ji (coby osoba, jednající v zájmu oněch konkursních věřitelů) formou svých vlastních námitek proti konečné zprávě nebo svého opravného prostředku (odvolání, dovolání) proti rozhodnutím, jimiž byla konečná zpráva i tak schválena, předkládá k řešení jiný konkursní věřitel. V situaci, kdy odvolací soud odmítl odvolání společnosti A a společnosti G, s tím, že ve smyslu ve smyslu §218 písm. b/ o. s. ř. nejde o osoby k podání odvolání oprávněné (že již nejsou konkursními věřiteli), a kdy Nejvyšší soud tímto rozhodnutím odmítl dovolání těchto konkursních věřitelů proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu jako objektivně nepřípustná a proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustná (srov. odstavce [53] až [55]), pak není důvod připustit dovolání třetího dovolatele pro řešení účasti právě těchto konkursních věřitel v konkursním řízení (formou promítnutí jejich pohledávek do konečné zprávy).
[70] K námitce nejednotného přístupu správce konkursní podstaty k přezkumu pohledávek téže povahy (odstavec [45]) Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka zjevně nemá vliv na věcnou správnost konečné zprávy (poměřováno judikatorními závěry shrnutými v odstavcích [61] až [67] ), přičemž jde opět o námitku, která případně náleží těm věřitelům, jež jí mají být dotčeni (nikoli třetímu dovolateli).
[71] II. K postupu dle dohody správců konkursních podstat. Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud ani pro řešení otázek, jež třetí dovolatel otevírá v souvislosti dohodou správců (odstavec [46]). K tomu budiž řečeno, že platností předmětné dohody správců se Nejvyšší soud zabýval nejen v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1052/2009 (zmíněném v odstavci [7]), nýbrž (předtím) i v rozsudku ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1513/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod číslem 36. V něm uzavřel, že není vyloučeno, aby správci konkursních podstat osobního dlužníka a zástavního dlužníka uzavřeli dohodu o tom, že zástava bude zpeněžena v konkursní podstatě zástavního dlužníka, ač by ke zpeněžení měl jinak přistoupit správce konkursní podstaty osobního dlužníka. Tamtéž dodal, že ospravedlnitelným důvodem takového kroku může být například situace, kdy konkurs na majetek osobního dlužníka je prohlášen a nárok v režimu §27 odst. 5 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2007 vůči konkursní podstatě zástavního dlužníka je uplatněn v době, kdy správce konkursní podstaty zástavního dlužníka již organizačně zajistil možnost výhodného zpeněžení zástavy ve svém konkursu. Ekonomický přínos takové dohody pro obě konkursní podstaty může spočívat i v tom, že bude-li zástava zpeněžena jako součást souboru věcí (na které by konkursní podstata osobního dlužníka postupem dle §27 odst. 5 uvedeného zákona nedosáhla), zvýší se tím celková výtěžnost zpeněžení. K tomu Nejvyšší soud dále zdůraznil, že u takových dohod je významný klíč, podle kterého se správci konkursních podstat dohodnou na rozdělení výtěžku zpeněžení (mělo by se tak zásadně stát způsobem, který není v rozporu s pravidly uspokojení konkursních věřitelů ustavenými zákonem o konkursu a vyrovnání).
[72] S přihlédnutím k době uzavření dohody správců ( 8. července 1999) je zjevné, že nebyl důvod zabývat se možnou rozdílnou mírou uspokojení pohledávky zajištěného (odděleného) věřitele podle toho, zda zajištěná pohledávka bude uspokojována z výtěžku zpeněžení zajištění v konkursní podstatě osobního dlužníka (zde úpadce V) nebo v konkursní podstatě zástavního dlužníka, odlišného od dlužníka osobního (zde úpadce F), jelikož v té době měl zajištěný (oddělený) věřitel (až do 30. dubna 2000) právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištění v zásadě v nekrácené podobě [ nešlo-li o situaci, kdy výtěžek ze zpeněžení ostatního majetku patřícího do podstaty nepostačoval k úhradě odměny a výdajů správce a k úhradě nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a odměnu a výdaje správce nebylo možné v plném rozsahu uhradit ani ze zálohy na náklady konkursu (§28 odst. 4 ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000) ] . V situaci, kdy k následnému zpeněžení zajištění v konkursní podstatě zástavního dlužníka došlo až po 1. květnu 2000, je závěr, že míra uspokojení zajištěného (odděleného) věřitele z výtěžku zpeněžení zajištění v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka, odlišného od dlužníka osobního, se řídí ustanovením §28 odst. 4 ZKV, ve znění účinném od 1. května 2000, souladný se závěrem, jenž na dané téma formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 519/2001, uveřejněném pod číslem 18/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[73] Důvod věcně zkoumat relevanci námitky, že zajištěnému (oddělenému) věřiteli (úpadci V, respektive konkursní podstatě úpadce V, reprezentované původně E. K.) náleželo 100 % výtěžku zpeněžení zajištění na základě dohody správců, by Nejvyšší soud měl, jen kdyby šlo o námitku toho věřitele, v jehož poměrech by se v důsledku takové námitky mohl projevit výsledek konkursního řízení příznivěji (kdyby s námitkou uspěl); takovým věřitelem však třetí dovolatel s nezajištěnou pohledávkou ve výši 21.043 Kč (srov. i následně vydané rozvrhové usnesení ze dne 17. dubna 2015, č. j. 59 K 16/99-2464) není [ jeho majetková situace by se při úspěchu takové námitky mohla (poměřováno pohledávkou zjištěnou v konkursu vedeném na majetek úpadce F) jen zhoršit ] . Dovolání tak ani potud není přípustné.
[74] III. K postupu správců konkursních podstat při vymáhání zajištění. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že úsudek konkursního soudu vyjádřený v odstavci [8], jejž odvolací soud napadeným rozhodnutím nekorigoval, je zjevně nepřiléhavý (srov. bod XXXV. stanoviska nebo R 27/2003). Sám o sobě však tento úsudek nečiní konečnou zprávu nesprávnou. K problematice zajištění se Nejvyšší soud vyjádřil v odstavcích [71] až [73] a důvod připustit dovolání pro přezkum (byť nesprávného) závěru, který nemůže mít vliv na výsledek rozhodnutí o schválení konečné zprávy, Nejvyšší soud nemá.
[75] IV. Ke správnosti soupisu konkursní podstaty. Námitky uplatněné v tomto směru třetím dovolatelem (odstavec [48]) se vztahují ke skutkovému popisu událostí souvisejících se soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce F a svým charakterem tak vybočují (poměřováno judikatorními závěry shrnutými v odstavcích [61] až [67] ) z mezí právních skutečností rozhodných pro schválení konečné zprávy.
[76] V. K právu na spravedlivý proces. Námitkou nedostatečnosti odůvodnění napadeného usnesení (odstavec [51]) vystihuje třetí dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potud je ale napadené rozhodnutí opět souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje, a to i s přihlédnutím k mezím „dokazování“ při přezkoumání konečné zprávy; srov. opět v odstavci [66] citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 738/2007.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu