ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4426.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 4426/2013-512
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti žalovanému České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, o zaplacení částky 371.606.238,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 199/2004, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti čtvrtému výroku o nákladech odvolacího řízení; jinak se dovolání žalobce zamítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, se s výjimkou prvního výroku a té části druhého výroku, která se týká zamítavého výroku ve věci samé, mění takto:
1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380, se ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 343.347.885,55 Kč mění tak, že žaloba se i potud zamítá .
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 8. června 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380, rozhodl Městský soud v Praze (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) o žalobě žalobce (Československé obchodní banky, a. s.), směřující vůči žalovanému [ České republice - Ministerstvu financí (coby procesnímu nástupci původního žalovaného Fondu národního majetku České republiky - dále též jen „Fond“) ] , tak, že:
1/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 343.347.885,55 Kč s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 25. září 2004 do zaplacení (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 28.258.352,50 Kč s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 25. září 2004 do zaplacení (bod II. výroku).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce na náhradě nákladů řízení částku 4.317.811 Kč (bod III. výroku).
[2] Šlo přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, když jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 10. ledna 2007, č. j. 34 Cm 199/2004-115, Vrchní soud v Praze nejprve změnil (rozsudkem ze dne 2. října 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190) tak, že žalobě vyhověl. Poté, co Nejvyšší soud zrušil měnící rozsudek odvolacího soudu rozsudkem ze dne 8. června 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277 [jde o rozsudek uveřejněný posléze pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 148/2011“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ], a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. ledna 2007 usnesením ze dne 26. září 2011, č. j. 5 Cmo 245/2007-285, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce (jako věřitel) uzavřel dne 15. září 1989 se státním podnikem Zetor Brno (dále též jen „státní podnik“) jako dlužníkem smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytl státnímu podniku překlenovací úvěr ve výši 1.364.662.500 ESP. Státní podnik se zavázal splatit úvěr [ včetně sjednaných úroků (12 %), přičemž při neplnění povinností dlužníkem byl žalobce oprávněn zvýšit úrokovou sazbu až na dvojnásobek ] nejpozději do 30. září 1994, což se nestalo.
2/ V rozvaze státního podniku k 31. prosinci 1996 a k 31. prosinci 1997 a v přehledu dlouhodobých a krátkodobých úvěrů a ostatních finančních výpomocí státního podniku k 31. říjnu 1997 je evidována jistina úvěru poskytnutého státnímu podniku ve výši 231.803.865,45 Kč (při údajích v tisících jde o částku 231.800.000 Kč).
3/ Podle dodatku č. 1 k zakladatelskému privatizačnímu projektu státního podniku z června 1996 bylo mezi vedeními společnosti Zetor, a. s. (dále jen „společnost Z“) a státního podniku dohodnuto, že z pasiv státního podniku budou vyčleněny (k převzetí společností Z) mimo jiné závazky státního podniku vůči žalobci (z titulu úvěru) ve výši 231.804.000 Kč.
4/ Fond (jako převodce) uzavřel dne 19. července 1999 se společností Z (jako nabyvatelem) smlouvu o prodeji privatizovaného majetku státního podniku (v režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) [dále též jen „převodní smlouva“] .
5/ Ke dni účinnosti převodní smlouvy (k 1. srpnu 1999) činila celková výše pohledávky žalobce z úvěrové smlouvy vůči státnímu podniku částku 490.496.979,29 Kč, z čehož jistinu pohledávky tvořila částka 231.803.865,45 Kč a úroky z prodlení částka 258.693.113,83 Kč.
6/ Žalobci (coby věřiteli z úvěrové smlouvy) byl přechod práv a závazků z úvěrové smlouvy na společnost Z oznámen dopisem společnosti Z ze dne 25. října 1999.
7/ Žalobce v době od 1. ledna 1995 do 31. října 1999 úročil pohledávku z úvěrové smlouvy 24 %, v době od 1. listopadu 1999 pak uplatňoval nižší sazbu.
8/ K 30. listopadu 1999 činila pohledávka žalobce celkem 507.115.348,66 Kč, z čehož částka 231.803.865,45 Kč tvořila jistinu pohledávky a částka 275.311.483,21 Kč úroky z prodlení.
9/ Společnost Z uznala notářským zápisem ze dne 29. prosince 1999 vůči žalobci dluh z úvěrové smlouvy, přičemž podle onoho uznání činil nesplacený zůstatek úvěru vyčíslený k 30. listopadu 1999 částku 507.115.348,66 Kč.
10/ K 29. březnu 2001 činila pohledávka žalobce celkem 530.866.054,35 Kč, z čehož částka 231.803.865,45 Kč tvořila jistinu pohledávky a částka 299.062.188,90 Kč úroky z prodlení.
11/ Společnost Z podala 14. července 2000 u Krajského soudu v Brně (dále jen „vyrovnací soud“) návrh na povolení vyrovnání.
12/ Usnesením ze dne 21. února 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-129, povolil vyrovnací soud vyrovnání.
13/ Žalobce přihlásil 13. března 2001 pohledávku z úvěrové smlouvy do vyrovnání ve výši 529.345.807,24 Kč s příslušenstvím (celkem bylo přihlášeno 530.866.054,53 Kč); předtím ji soudně neuplatňoval.
14/ Usnesením ze dne 18. května 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-347, které nabylo právní moci, potvrdil vyrovnací soud vyrovnání.
15/ Usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 26 Kv 4/2000-459, prohlásil vyrovnací soud vyrovnání za skončené.
16/ Společnost Z v souladu potvrzeným vyrovnáním uhradila dne 19. června 2002 žalobci na pohledávku zjištěnou v přihlášené výši částku 159.259.816,30 Kč (30 % přihlášené pohledávky). Žalobce započetl poskytnutou platbu přednostně na příslušenství pohledávky.
17/ Žalobce podáním datovaným 15. září 2004 vyzval Fond, aby do 24. září 2004 splnil ručitelský závazek z úvěrové smlouvy co do částky 371.606.238,05 Kč, odkazuje potud na ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.
[4] Na výše uvedeném základě dospěl soud k následujícím závěrům:
[5] Zřejmým úmyslem zákonodárce při rozhodování o změnách §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. bylo postupné omezování ručení Fondu za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku. Na danou věc je pak nutno aplikovat ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném v době od 6. prosince 1994 do 31. prosince 2005, tedy ve znění přijatém zákonem č. „244/1994 Sb.“ (správně jde o zákon č. 224/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., zákona č. 264/1992 Sb., ústavního zákona č. 541/1992 Sb., zákona č. 544/1992 Sb., zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 306/1993 Sb., zákon České národní rady č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 285/1991 Sb., zákona České národní rady č. 438/1991 Sb., zákona České národní rady č. 569/1991 Sb., zákona České národní rady č. 282/1992 Sb. a zákona č. 210/1993 Sb., doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 74/1994 Sb., zákona č. 117/1994 Sb. a zákona č. 156/1994 Sb., a zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění zákona č. 331/1993 Sb. a zákona č. 117/1994 Sb.).
[6] Podmínkou pro vznik ručení Fondu za závazky nabyvatele privatizovaného majetku je jednak to, že tyto závazky vznikly před rozhodným datem, tedy před 13. srpnem 1993, jednak to, že věřitel se může domáhat splnění závazků na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu. Jak přitom v této věci judikoval odvolací i dovolací soud, druhá z uvedených podmínek byla splněna účastí žalobce ve vyrovnacím řízení.
[7] První podmínka (vznik závazku před 13. srpnem 1993) je v tomto případě také splněna, neboť závazek dlužníka splatit žalobci poskytnutý úvěr včetně sjednaných úroků vznikl na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 15. září 1989.
[8] Výši závazků, na něž se vztahovalo ručení Fondu, je pak třeba zjišťovat k datu, kdy přešly na nabyvatele v rámci privatizace, v daném případě (tedy) k 1. srpnu 1999, kdy nabyla účinnosti převodní smlouva. V řízení pak bylo prokázáno, že k 1. srpnu 1999 činila pohledávka žalobce celkem 490.496.979,29 Kč, z čehož částka 231.803.865,45 Kč tvořila jistinu pohledávky a částka 258.693.113,83 Kč „úroky“ (za použití „sankční“ sazby 24 %).
[9] Do vyrovnacího řízení přihlásil žalobce pohledávku (ještě) včetně úroků za dobu po 1. srpnu 1999; na tuto část pohledávky se však ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ( v rozhodném znění ) již nevztahuje (potud nejde o závazek vzniklý do okamžiku, k němuž se společnost Z stala nabyvatelem privatizovaného majetku). Fond tedy ručil žalobci za pohledávku z úvěrové smlouvy do částky 490.496.979,29 Kč.
[10] S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru obsaženému ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ke způsobu započtení částek připadnuvších žalobci v rámci vyrovnání na jistinu pohledávky a na uplatněné úroky (respektive úroky z prodlení) je třeba rozdělit částku 159.259.816,30 Kč (kterou žalobce obdržel v rámci vyrovnání) „na všechny části přihlášené pohledávky“ (včetně té části, na kterou se ručení Fondu již nevztahuje). Odtud plyne, že na pohledávku žalobce vzniklou do 1. srpna 1999 bylo možno započíst v rámci vyrovnání částku 147.149.093,70 Kč. Zbývající část neuhrazené pohledávky vyčíslené k 1. srpnu 1999 tedy činí 343.347.885,55 Kč. V tomto rozsahu proto soud žalobě vyhověl (na základě ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v rozhodném znění ) z titulu ručení Fondu (respektive žalovaného jako právního nástupce Fondu). Ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky 28.258.352,50 Kč) pak žalobu zamítl.
[11] Co do přiznaného úroku z prodlení (9,5 % ročně z přiznané částky) odkazuje soud na odůvodnění této sazby v prvním rozsudku odvolacího soudu.
[12] K odvolání žalobce (proti bodu II. výroku rozsudku) i žalované (proti bodu I. výroku rozsudku) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428:
1/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl i ohledně 9,5 % úroku z prodlení z částky 343,347.885,55 Kč za dobu od 25. září 2004 do zaplacení (první výrok).
2/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci samé (druhý výrok).
3/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (třetí výrok).
4/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od doručení rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 467.737,60 Kč (čtvrtý výrok).
[13] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[14] Z provedeného dokazování se nepodává žádná rozumná pochybnost ohledně závěru, že překlenovací úvěr souvisel s privatizovaným majetkem.
[15] Odvolací námitka, že ručení Fondu nevzniklo, staví na předpokladu, že jelikož ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném od 12. srpna 1993 do 5. prosince 1994, neobsahovalo možnost ručení za závazky privatizovaného státního podniku vůbec, pak okolnost, že ve znění platném od 6. prosince 1994 se tamtéž opět objevuje zmínka o možnosti domáhat se plnění na Fondu, znamená jen to, že vzniklo-li ručení Fondu do 12. srpna 1993, lze je uplatnit jen za omezujících podmínek nově stanovených. Takový výklad ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. však nemá odvolací soud za správný. Vedle jednoznačného textu zákona, jenž k úsudku předestíranému žalovaným nevybízí, je zde i okolnost, že bez detailní znalosti geneze zákona nelze takový výklad ani pomyslet.
[16] Podstatné pak je (uvádí odvolací soud), že v rozhodné době nemohl nikdo vědět, zda a jak bude předmětný předpis novelizován (nebylo žádného důvodu očekávat, že tento legislativní obrat, o němž z následného vývoje víme, že byl jen přechodný, není definitivním pohledem zákonodárce na problematiku ručení). Dovozovat výklad právního předpisu podle toho, jak byl v budoucnu novelizován, znamená klást na uživatele práva požadavky, jež snad by mohla naplnit kněžna Libuše, jež jsou však běžným lidem nesplnitelné – spolehlivě předvídat budoucnost. Jen na okraj lze poznamenat, že dovolací soud se touto otázkou nezabýval zcela zřejmě jen proto, že do té doby nebylo vůbec sporné, že ručení žalovaného přichází v úvahu. Ručení žalovaného je tedy dáno.
[17] Soud prvního stupně se proto správně zaměřil především na otázku, jak započíst plnění, které žalobce získal jako vyrovnací kvótu. V tomto směru byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že toto plnění nelze započíst podle zásady priority, obdobně nyní platnému §330 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), s tím, že zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále též jen „hosp. zák.“), pro toto započítávání žádné obecné pravidlo neobsahoval, takže přijaté plnění bylo nutno rozvrhnout poměrně. Soud prvního stupně pak požadavku plynoucímu ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu dostál. Žalobce se v odvolacím řízení dožaduje uznání práva, že si přijaté plnění mohl přednostně započítat na části pohledávky nezajištěné ručením (tedy na úroky, na které vzniklo právo až po prodeji privatizovaného majetku). Potud však jde o započítávání plnění podle priority, zavržené dovolacím soudem; tímto způsobem tedy nelze postupovat.
[18] K požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,5 % z dlužné částky za dobu od 25. září 2004 do zaplacení odvolací soud poukazuje na to, že hospodářský zákoník příslušenství vůbec neznal. Pravidelným důsledkem prodlení s placením byly poplatky z prodlení podle §378 hosp. zák., které podle výslovného znění §141 odst. 1 hosp. zák. byly tzv. majetkovou sankcí, tedy jakousi zákonnou pokutou. Vedle toho pro peněžní pohledávky, které nebyly řešeny v §378 hosp. zák., byly stanoveny úroky z prodlení ustanovením §378a hosp. zák.; ani ty však nebyly považovány za příslušenství. Bylo tedy možné přiznat tyto úroky jen jako pevnou částku za přesně stanovené a oprávněným uplatněné období, nikoli sazbou s neurčitým ukončením (do zaplacení). Tento závěr nebrání tomu přiznat úroky zahrnuté v celkově přiznané částce (jelikož ty již jsou vyčísleny pevnou částkou za konkrétní úsek). Tím odpadá i problém, zda nejde o zakázané úroky z úroků.
[19] Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný i žalobce.
[20] a/ K dovolání žalovaného.
Žalovaný, jehož dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu , opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil ve druhém až čtvrtém výroku, a aby současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku v rozsahu přiznané jistiny (343.347.885,55 Kč) a v bodu III. výroku (o nákladech řízení) a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[21] V mezích uplatněného dovolacího důvodu žalovaný namítá, že v dané věci má být aplikováno ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném k datu účinnosti převodní smlouvy (k 1. srpnu 1999), které je také datem privatizace, tedy ve znění zákona č. „244/1994 Sb.“ (správně zákona č. 224/1994 Sb.). K tomu dále namítá, že ručení Fondu se může týkat výhradně závazků, které souvisí s privatizovaným majetkem, k čemuž se dovolává závěrů obsažených v rozhodnutí (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 23 Odo 1805/2006 a v rozhodnutí (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2002, sp. zn. „29 Odo 179/2002“ (správně 29 Odo 173/2002), zdůrazňuje, že jeho (odvolací) námitka směřovala k tomu, že nebylo prokázáno, že předmětem privatizace byl i majetek, „který byl nakoupen z úvěrové smlouvy“.
[22] Žalovaný též poukazuje na to, že zásadní podmínkou pro vznik ručitelského závazku je, že musí jít o závazek vzniklý do 13. srpna 1993. K tomu s odvoláním na ustanovení §763 obch. zák., na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 151/2001, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 964/2004, uvádí, že hospodářský zákoník příslušenství pohledávky neznal. Kdyby tedy ručení žalovaného (dříve Fondu) vůbec vzniklo, pak by se týkalo pouze jistiny pohledávky k datu privatizace. I kdyby žalovaný připustil možnost uplatnění sankčních úroků (jež hospodářský zákoník neznal), pak by šlo pouze o úroky vzniklé nejpozději do 13. srpna 1993, jelikož za závazky vzniklé po tomto datu žalovaný neručí.
[23] Žalovaný následně uvádí, že otázkou vzniku ručení se Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku nezabýval (řešil pouze, zda vyrovnací řízení je postaveno na roveň konkursnímu řízení), přičemž s poukazem na rozdílná znění ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v čase (v době od 1. dubna 1991 do 7. prosince 1992, v době od 8. prosince 1992 do 12. srpna 1993, v době od 13. srpna 1993 do 5. prosince 1994, v době od 6. prosince 1994 do 31. prosince 2005 a v době od 1. ledna 2006) dovozuje, že novela provedená zákonem č. 224/1994 Sb. nezakládá nové ručení Fondu, nýbrž pouze konkretizuje uplatnění nároku vůči Fondu za závazky vzniklé před vyloučením zákonného ručení podle zákona č. 210/1993 Sb. Pro vznik a obsah ručitelského závazku je tak podle žalovaného zejména podstatné za účinnosti jakého znění zákona č. 92/1991 Sb. došlo k privatizaci; k tomu žalovaný cituje pasáže z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. září 1999 sp. zn. II. ÚS 401/97 [jde o nález uveřejněný pod číslem 124/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ], s tím, že obdobně věc hodnotil Nejvyšší soud v překonaném rozhodnutí sp. zn. 1 Odon 48/97 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 1997). Odtud žalovaný dovozuje, že v žádném z rozhodnutí vrcholných soudních orgánů není obsažen závěr, že by se novelou provedenou zákonem č. 224/1994 Sb. vrátil do zákona č. 92/1991 Sb. institut zákonného ručení Fondu. K tomu, aby mohl být aplikován institut zákonného ručení Fondu ve znění novely provedené zákonem č. 224/1994 Sb., tedy podle žalovaného musel předmětný úvěrový závazek vzniknout a být privatizován před účinností novely provedené zákonem č. 210/1993 Sb.
[24] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. K tomu především namítá, že žalovaný způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání. Pro případ věcného zkoumání dovolání žalovaného pak žalobce i s poukazem na odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu akcentuje požadavek vázanosti Nejvyššího soudu vlastním rozhodnutím, dovozuje, že Nejvyšší soud již vyjádřil názor, že žalovaný ručí žalobci za předmětný závazek podle stavu pohledávky k 19. červenci 1999. K tomu se dovolává závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, uveřejněném pod číslem 253/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, uveřejněném pod číslem 167/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008.
[25] Žalobce dále uvádí, že si je vědom později přijatého rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp. zn. 31 Cdo 2459/2012 [ jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 57/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 57/2016“) ], míní však, že při nezměněných skutkových okolnostech věci nemohou závěry obsažené v R 57/2016 překonat závěry formulované ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci. Vlastnímu odůvodnění R 57/2016 pak vytýká argumentační nepřesnosti a jeho závěry nemá za správné.
[26] b/ K dovolání žalobce.
Žalobce, jehož dovolání výslovně směřuje proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu , opírá přípustnost dovolání rovněž o ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil dle §243d písm. b/ o. s. ř. tak, aby žalobě bylo v konečném důsledku vyhověno v plném rozsahu a aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 5.079.777,11 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 701.606,40 Kč.
[27] Žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení několika otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jde o otázky, které dosud nebyly v rozhodovací praxi vyřešeny, nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a/nebo které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Konkrétně jde o následující otázky hmotného práva:
1/ (K zásadě proporcionality). Aplikuje se na úhrady obdržené v rámci vyrovnacího řízení zásada proporcionality v tom smyslu, že je třeba obdržené plnění rozdělit poměrně mezi jistinu a příslušenství?
2/ (K aplikaci zásady proporcionality). Jestliže se tzv. zásada proporcionality aplikuje na jistinu a příslušenství, je třeba rozlišovat také mezi jistinou a/nebo příslušenstvím zajištěným a nezajištěným ručením?
3/ (K úrokům z prodlení). Má (a jestliže ano, v jakém rozsahu) věřitel nárok na úhradu úroků z prodlení vůči ručiteli, jestliže se původní závazkový vztah řídí právní úpravou hospodářského zákoníku a ručení vzniklo až za účinnosti obchodního zákoníku?
[28] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu pak žalobce argumentuje k jednotlivým otázkám následovně:
[29] Ad 1/ K zásadě proporcionality.
Potud žalobce snáší argumenty, jimiž polemizuje se závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu o uplatnění zásady proporcionality v této věci (co do způsobu, jakým se dlužníkovo plnění z vyrovnání podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, má započíst na úhradu věřitelovy přihlášené pohledávky ) .
[30] V uvedeném duchu pak žalobce uzavírá, že při jiném posouzení problematiky proporcionality by měl nárok na přiznání celé žalované jistiny a s přihlédnutím k jim uvedeným argumentům by měl dovolací soud své závěry přehodnotit.
[31] Ad 2/ K aplikaci zásady proporcionality.
Bez zřetele k nesouhlasu s uplatněním zásady proporcionality v této věci žalobce dovozuje, že soudy tuto zásadu aplikovaly v rozporu se závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu. Přitom poukazuje na to, že soud prvního stupně rozdělil celou pohledávku na 3 části, konkrétně:
1/ Jistinu ve výši 231.803.865,45 Kč.
2/ Příslušenství za dobu do 1. srpna 1999 ve výši 258.693.113,83 Kč.
3/ Příslušenství za dobu po 1. srpnu 1999 ve výši 40.396.075,06 Kč.
Každá z těchto částí pohledávky byla dle soudu prvního stupně uspokojena v rámci vyrovnacího řízení z 30 %, takže po odečtení částek obdržených ve vyrovnacím řízení činil zůstatek jednotlivých částí pohledávky:
1/ Částku 162.262.705,18 Kč na jistině.
2/ Částku 181.085,179,681 Kč na příslušenství za dobu do 1. srpna 1999.
3/ Částku 28,258.352,542 Kč na příslušenství za dobu po 1. srpnu 1999.
Odvolací soud pak tento závěr potvrdil.
[32] Tento způsob aplikace principu proporcionality je pak v přímém rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu, jelikož soudy pohledávku rozdělily na více částí, než jen na jistinu a příslušenství, čímž dospěly k chybnému závěru o rozsahu ručení.
[33] Kdyby soudy aplikovaly princip proporcionality správně, musely by žalobě vyhovět v plném rozsahu. Žalobce přihlásil do vyrovnání celkem částku 530.866.054,35 Kč, z čehož 231.803.865,45 Kč (43,67 %) činila jistina a 299.062.088,90 Kč (56,33 %) činily úroky z prodlení. Při správné aplikaci principu proporcionality by tak z částky 159.259.816,30 Kč (vyplacené dovolateli v rámci vyrovnání) připadlo 43,67 % (69.548.761,78 Kč) na úhradu jistiny (jejíž neuhrazená část tak činí 162.255.103,67 Kč) a 56,33 % (89.711.054,52 Kč) na úhradu příslušenství (jehož neuhrazená část tak činí 209.351.134,38 Kč).
[34] Celkem tak zbývá k úhradě 371.606.238,05 Kč (žalovaná částka).
[35] Ad 3/ K úrokům z prodlení.
Potud žalobce odvolacímu soudu vytýká, že v napadeném rozhodnutí vycházel (byť to neuvedl výslovně) z předpokladu, že na právní vztah mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako ručitelem se uplatní hospodářský zákoník, který neznal pojem příslušenství pohledávky. Oba uvedené předpoklady má žalobce za chybné.
[36] Za subsidiárního použití právní úpravy obsažené v občanském zákoníku tedy lze dospět k závěru, že úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky z úvěrové smlouvy uzavřené dle hospodářského zákoníku a je proto možné ho požadovat v žalobcem uplatněné formě.
[37] Žalobce dále vytýká odvolacímu soudu procesní pochybení, jež má spočívat v tom, že dospěl-li v průběhu odvolacího řízení k závěru, že ručitelský závazek se řídí hospodářským zákoníkem, a měl-li tedy za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, byl povinen jej o tom poučit v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. (uplatnitelným v odvolacím řízení dle §213b o. s. ř.), což neučinil.
[38] Odvolací soud podle žalobce pochybil též při rozhodování o nákladech řízení. Žalobě mělo být vyhověno v plném rozsahu, takže dovolateli náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 5.079.777,11 Kč a náhrada nákladů odvolacího řízení v částce 701.606,40 Kč (za 3 úkony právní služby).
[39] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[40] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání.
[41] K dovolání žalovaného Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že neshledal důvod odmítnout je pro nevymezení přípustnosti dovolání (jak požadoval žalobce). Jakkoli se v tomto dovolání výslovně neuvádí, pro kterou ze situací upravených ustanovením §237 o. s. ř. (na něž je odkazováno) má žalovaný dovolání za přípustné, poměřováno obsahem dovolání je zjevné, že co do dovoláním rozebíraných otázek je odkazováno na označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a je tak kladen akcent na posouzení souladnosti napadeného rozhodnutí s onou judikaturou. Tím byl naplněn i požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, jak se v judikatuře podává především z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014), jakož i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sb. (dále jen „stanovisko pléna“).
[42]
Pro dovolání žalovaného v dané věci pak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a toto dovolání je tak přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí je potud v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[43] Žalobce podal dovolání i proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti čtvrtému výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud žalobce způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše formulované otázky se těchto výroků zjevně netýkají) a ohledně těchto výroků dovolatel v dovolání argumentoval jen tak, že mají být odklizeny jako závislé na (podle něj nesprávném) zamítavém výroku o věci samé. K vymezení přípustnosti dovolání srov. opět R 4/2014 a stanovisko pléna.
[44] V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu (měnícímu) výroku napadeného rozhodnutí (ohledně příslušenství z přiznané částky) a proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ohledně částky 28.258.352,50 Kč s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 25. září 2004 do zaplacení), může být dovolání žalobce přípustné jen podle §237 o. s. ř. (když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř.)
[45] Z dovolatelem položených otázek se prvního výroku týká jen otázka ad 3/ (K úrokům z prodlení). V tomto rozsahu (a pro tuto otázku) je dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí přípustné.
[46] Té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, se z dovolatelem položených otázek týkají otázky ad 1/ (K zásadě proporcionality) a ad 2/ (K aplikaci zásady proporcionality). Řešení otázky ad 3/ (K úrokům z prodlení) má význam jen zprostředkovaně (shledá-li Nejvyšší soud dovolání důvodným ohledně zamítnuté části jistiny, prosadí se řešení otázky ad 3/ při zkoumání nároku na příslušenství z této části jistiny).
[47] Důvod připustit dovolání v dotčeném rozsahu pro odpověď na otázku ad 1/ (K zásadě proporcionality), Nejvyšší soud nemá, když v argumentaci obsažené v dovolání nespatřuje důvod pro změnu závěrů, jež v dotčeném směru přijal v R 148/2011. Pro odpověď na otázku ad 2/ (K aplikaci zásady proporcionality) a na ni navazující odpověď na otázku ad 3/ (K úrokům z prodlení) shledává Nejvyšší soud dovolání žalobce přípustným.
[48] a/ K důvodnosti dovolání žalovaného.
Dovolání žalovaného je důvodné vzhledem k závěrům, jež Nejvyšší soud zformuloval na téma výkladu ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (ve vazbě na jeho postupné novelizace) v R 57/2016. V tomto rozhodnutí (jež má coby rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zásadní sjednocující význam pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu), přijal Nejvyšší soud závěr, podle kterého:
„Novela zákona č. 92/1991 Sb. provedená zákonem č. 224/1994 Sb. nezaložila znovu ručení Fondu národního majetku České republiky za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, nýbrž vázala na další podmínky splatnost těch pohledávek věřitelů vůči tomuto fondu z titulu ručení, které vznikly před 13. srpnem 1993, avšak nestaly se splatnými před 6. prosince 1994“.
[49] Nejvyšší soud nesdílí výhradu žalobce, že R 57/2016 je argumentačně nepřesné a že jeho závěry nejsou správné. K tomu budiž poznamenáno, že nosné části argumentace obsažené v R 57/2016 (na něž Nejvyšší soud potud v podrobnostech odkazuje) vycházejí i z tam označené (dříve přijaté) judikatury tříčlenných senátů Nejvyššího soudu, se kterou se ocitl v rozporu (jen) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 33 Cdo 75/2008 (jehož závěry byly překonány právě prostřednictvím R 57/2016). Z R 57/2016 ustáleně vychází i následná judikatura Nejvyššího soudu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2015, sp. zn. 32 Cdo 3409/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 2572/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 32 Cdo 22/2013 (podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. května 2016, sp. zn. III. ÚS 878/16), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 32 Cdo 1462/2014 (podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. října 2016, sp. zn. III. ÚS 1703/16), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016, sp. zn. 32 Cdo 5108/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. 32 Cdo 5459/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2017, sp. zn. 32 Cdo 5767/2016 (jež se týkalo sporu stejných účastníků jako v této věci).
[50] Výhrada žalobce, podle níž při nezměněných skutkových okolnostech věci nemůže právní názor zaujatý v R 57/2016 být podkladem pro změnu závazného právního názoru obsaženého v předchozím (zrušujícím) rozsudku Nejvyššího soudu, není opodstatněná. Nejvyšší soud především uvádí, že již v rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněném pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2008“), uzavřel, že odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval. K závěrům obsaženým v R 80/2008 se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dále dodal, že dovolací soud není svými právními názory vázán, jak o tom svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého senátu (v oné věci). Ostatně, žalobcův postoj k vázanosti Nejvyššího soudu právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku není prost účelovosti, neboť v rámci vlastního dovolání proti rozsudku odvolacího soudu sám žádá, aby Nejvyšší soud přehodnotil způsob, jakým se ve zrušujícím rozsudku vyjádřil k zásadě proporcionality. Především je však z předchozího (zrušujícího) rozsudku Nejvyššího soudu v této věci patrno, že ten se [ jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.); srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ] nevyjádřil závazně k vlastní otázce vzniku zákonného ručení Fondu; argumentací tehdejšího dovolatele (žalovaného) mu bylo vymezeno pouze vyjádřit se k výši částky, za kterou měl Fond ručit v rozsahu požadovaného příslušenství. Později (po uplynutí lhůty k podání dovolání) uplatněnou (obsahově novou) dovolací argumentací žalovaného se Nejvyšší soud s přihlédnutím k §242 odst. 4 o. s. ř. nezabýval (jak patrno z odstavce 5 na str. 7 zrušujícího rozsudku).
[51] S přihlédnutím k dovoláním nedotčenému skutkovému stavu věci (jak je shrnut v odstavci [3]) je zjevné, že podle doby uzavření převodní smlouvy (19. července 1999) i její účinnosti (1. srpna 1999) není předmětná pohledávka žalobce vůči Fondu (nyní vůči žalovanému) pohledávkou, která z titulu ručení vznikla před 13. srpnem 1993 a současně se nestala splatnou před 6. prosincem 1994 (R 57/2016), takže je (byl dán) důvod zamítnout žalobu ohledně celé požadované jistiny (tedy i ohledně částky 343.347.885,55 Kč, proti jejímuž přiznání žalovaný brojí podaným dovoláním).
[52] b/ K důvodnosti dovolání žalobce.
Podle ustanovení §243d odst. 1 o. s. ř., nepostupoval-li podle §243c, dovolací soud a/ dovolání zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, nebo b/ může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.
[53] Z dikce §243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je zjevné, že má-li Nejvyšší soud možnost přikročit ke změně rozhodnutí odvolacího soudu (za předpokladu, že odvolací soud rozhodl nesprávně a že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout), pak mu nemůže být (byť spíše coby výjimka z pravidla) upřeno (za použití argumentu a maiori ad minus) právo zamítnout podané dovolání na základě jiné právní argumentace, než je ta, kterou obsahuje dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Právě taková situace pak nastala ohledně těch výroků napadeného rozhodnutí, ve vztahu ke kterým shledal Nejvyšší soud přípustným dovolání žalobce. Je totiž zjevné, že bez ohledu na to, jak by se Nejvyšší soud vypořádal s důvody, pro něž žalobci nevyhověl (zčásti) odvolací soud, nelze žalobě ani v tomto rozsahu vyhovět především pro ty důvody, pro něž se svým dovoláním uspěl žalovaný. Ostatně, v čisté podobě se tento názor prosadí jen ve vztahu k prvnímu výroku napadeného rozhodnutí (týkajícímu se zamítnutí požadavku na úhradu příslušenství pohledávky); ve vztahu k té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ohledně částky 28.258.352,50 Kč s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 25. září 2004 do zaplacení), jsou již rozhodnutí soudů nižších stupňů založena na závěru, že potud žalobce pohledávku z titulu ručení vůči žalovanému (dříve Fondu) nemá, což je závěr, který R 57/2016 jen potvrzuje.
[54] V žádném ohledu pak nečiní dovolání žalobce důvodným ani námitka, podle níž odvolací soud pochybil, jestliže mu poté, co dospěl k závěru, že ručitelský závazek se řídí hospodářským zákoníkem, a měl tedy za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, neposkytl poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Je tomu tak proto, že poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí (nezbytné) dát účastníku prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011); přitom žalobce sám má (i podle svého vyjádření k dovolání žalovaného) skutkový stav věci za neměnný.
[55] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.):
a/ zamítl ve zbývajícím (neodmítnutém) rozsahu dovolání žalobce (§243d písm. a/ o. s. ř.);
b/ na základě dovolání žalovaného přikročil ke změně napadeného rozhodnutí (s výjimkou prvního výroku a té části druhého výroku, která se týká zamítavého výroku ve věci samé, což jsou výroky, ve vztahu ke kterým zamítl dovolání žalobce) v tom duchu, že žaloba se zamítá i ohledně přiznané jistiny ve výši 343.347.885,55 Kč.
[56] Výrok o nákladech řízení před soudy nižších stupňů se opírá o ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně neúspěšnému žalobci právo na náhradu těchto nákladů nevzniklo a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady řízení.
[57] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně neúspěšnému žalobci právo na náhradu těchto nákladů nevzniklo a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. července 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu