ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4961.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4961/2017-245
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. Karla Kuny , se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako insolvenčního správce dlužníka K. F., narozeného XY, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, proti žalovanému F. O. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, o zaplacení 212 669 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 72/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. května 2017, č. j. 23 Co 90/2017-227, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. května 2017, č. j. 23 Co 90/2017-227, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 4 C 72/2013-189, Okresní soud ve Svitavách:
1/ Zamítl žalobu, jíž se žalobce [Ing. Karel Kuna, jako insolvenční správce dlužníka K. F. (dále jen „K. F.“)] domáhal po žalovaném (F. O.) zaplacení částky 212 669 Kč, představující škodu způsobenou porušením povinnosti žalovaného jako jediného člena statutárního orgánu podat včas insolvenční návrh na majetek společnosti VITKA TEXTILES a. s. (dále jen „společnost V“) [bod I. výroku].
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 94 785 Kč (bod II. výroku).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozhodnutí - rozsudek ze dne 19. června 2014, č. j. 4 C 72/2013-98, kterým byla žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. ledna 2015, č. j. 23 Co 486/2014-128, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 19. července 2012, č. j. KSPA 59 INS 5426/2012-A-16, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zjistil úpadek K. F., prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.
2/ U Městského soudu v Praze bylo vedeno insolvenční řízení na majetek společnosti V, zahájené dne 4. května 2009 insolvenčním návrhem věřitelů (zaměstnanců). Insolvenční soud usnesením ze dne 22. července 2009, č. j. MSPH 77 INS 2492/2009-A-13, zjistil úpadek společnosti V a usnesením ze dne 30. září 2009, č. j. MSPH 77 INS 2492/2009-B-19, prohlásil konkurs na její majetek.
3/ K. F. přihlásil do insolvenčního řízení společnosti V pohledávku v celkové výši 212 669 Kč, splatnou dne 21. května 2009, z titulu neuhrazené ceny provedených prací (paření příze). Pohledávka byla zjištěna.
4/ Podle usnesení insolvenčního soudu ze dne 27. ledna 2012, č. j. MSPH 77 INS 2492/2009-B-181, o schválení konečné zprávy nebyly pohledávky nezajištěných věřitelů společnosti V uspokojeny ani částečně.
5/ Usnesením ze dne 27. února 2012, č. j. MSPH 77 INS 2492/2009-B-183, insolvenční soud zrušil konkurs na majetek společnosti V z důvodu, že majetek dlužníka je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů.
6/ Žalovaný byl jediným členem představenstva společnosti V v době od 31. ledna 2007 do 25. srpna 2012 (do dne jejího zániku).
7/ Dle znaleckého posudku ze dne 28. července 2016 vypracovaného Znaleckým a oceňovacím ústavem s. r. o. měla společnost V k 31. prosinci 2008 závazky po splatnosti minimálně ve výši 2 026 572 Kč vůči minimálně třem věřitelům (po započtení závazků vůči mateřské společnosti by šlo „o 8 112 837,10 Kč závazků vůči čtyřem věřitelům“) a na účtu měla k tomuto datu 593 000 Kč. Z účetního hlediska byla společnost V předlužena již k 31. prosinci 2007 (výše předlužení 7 570 000 Kč, ale k 31. prosinci 2008 již 26 738 000 Kč) a ani nedisponovala majetkem schopným vylepšit účetní hodnoty.
8/ Podle znaleckého posudku se měl žalovaný dozvědět o úpadkové situaci společnosti V nejpozději k 25. lednu 2009 (s ohledem na povinnost sestavit předběžnou účetní závěrku za prosinec) a míra konečného uspokojení pohledávek věřitelů nebyla ovlivněna opožděně podaným insolvenčním návrhem.
Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že společnost V byla v úpadku (ve formě platební neschopnosti i předlužení) nejpozději od 31. prosince 2008 a žalovaný nesplnil povinnost podat insolvenční návrh ve smyslu §98 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Pohledávka F. K. nebyla v insolvenčním řízení uspokojena, proto mu vznikla škoda ve výši žalované částky. Dále soud prvního stupně dovodil, že v dané věci není dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat insolvenční návrh a vznikem škody, když ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že opožděné podání insolvenčního návrhu nemělo vliv na míru uspokojení pohledávky K. F., a to s ohledem na absenci výraznějších změn vývoje majetkové situace společnosti V v období od konce roku 2008 do zjištění úpadku. To, že porušení povinnosti žalovaným nemělo vliv na míru uspokojení pohledávky K. F., je též liberačním důvodem dle §99 odst. 3 insolvenčního zákona.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. května 2017, č. j. 23 Co 90/2017-227:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první výrok).
2/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 95 780 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (druhý výrok).
3/ Uložil žalobci zaplatit České republice na nákladech řízení částku 22 289 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (třetí výrok).
4/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 960 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (čtvrtý výrok).
Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z §98 a §99 insolvenčního zákona - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil povinnost stanovenou v §98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a K. F. vznikla škoda v jím tvrzené výši, když jeho řádně přihlášená pohledávka nebyla v insolvenčním řízení společnosti V uspokojena. Žalovaný se své odpovědnosti za škodu zprostil, neboť znaleckým posudkem byl prokázán liberační důvod dle §99 odst. 3 insolvenčního zákona, když ani včasným podáním insolvenčního návrhu by se míra uspokojení pohledávky K. F. nezměnila.
Podle odvolacího soudu nelze nárok žalobce posoudit ani podle §194 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, když žalobce netvrdil, že „by žalovaný jako člen představenstva odpovídal společnosti za škodu“. Uzavřel, že „zákonné ručení žalovaného jako statutárního orgánu za závazky společnosti tak nemohlo vzniknout, pokud nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti“. Závěrem odvolací soud uvedl, že nepominul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 33/2008 (dále jen „R 33/2008“), který je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Odvolací soud mimo jiné uložil žalobci nahradit státu náklady, které mu vznikly na znalečném [§224 odst. 1 a §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. V této souvislosti odkázal na „rozhodnutí“ uveřejněné pod číslem 73/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. února 2003, sp. zn. 35 Co 40/2003, dále jen „R 73/2004“).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně R 33/2008), nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla (ve vztahu k insolvenčnímu řízení) vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu tyto otázky:
1/ Je insolvenční správce dlužníka (respektive dlužník s dispozičním oprávněním) povinen prokazovat při vymáhání pohledávek dlužníka za jeho dlužníky nemajetnost dlužníka?
2/ Lze uložit insolvenčnímu správci osvobozenému od soudních poplatků ze zákona, aby hradil náklady státu, jejichž vznik nezavinil?
3/ Je správné, aby soud, který zamítne žalobu proto, že osoba, která porušila povinnost podat insolvenční návrh, se zprostí odpovědnosti dle §99 odst. 3 insolvenčního zákona, zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému?
4/ Je zákonné osvobození insolvenčního správce dlužníka (respektive dlužníka s dispozičním oprávněním) od soudních poplatků samo o sobě důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř.?
5/ Je správný závěr soudu, že pozdní podání insolvenčního návrhu nemělo vliv na míru uspokojení věřitelů, jestliže se soud nezabýval otázkou, zda by při včas podaném insolvenčním návrhu pohledávky věřitelů vůbec vznikly?
6/ Je pro posouzení otázky, zda se příslušná osoba zprostila odpovědnosti dle §99 odst. 3 insolvenčního zákona, významné, že v důsledku prodlení s podáním insolvenčního návrhu se zvětšila míra zadluženosti dlužníka?
Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nevzaly při posuzování příčinné souvislosti a liberačního důvodu dle §99 odst. 3 insolvenčního zákona v úvahu, že kdyby žalovaný splnil povinnost podat insolvenční návrh včas, pohledávka K. F. by nevznikla. Právní hodnocení věci považuje dovolatel za rozporné se smyslem a účelem §99 insolvenčního zákona. Uvádí, že „tvrzení soudů nižších stupňů o tom, že (zjednodušeně řečeno) pokud bylo uspokojení věřitelů v konkursu rovno 0 %, pak se opožděné podání insolvenčního návrhu na uspokojení věřitelů nijak neprojevilo, je vysloveně absurdní, když danou věc nelze posuzovat striktně matematicky, nýbrž je třeba vzít v úvahu to, že pokud by zde nějaké uspokojení věřitelů bylo a opožděné podání insolvenčního návrhu by znamenalo tak, jako v našem případě, že se objem závazků dlužníka zvýšil, pak by právě v důsledku opožděného návrhu došlo ke snížení uspokojení věřitelů, neboť by se jejich uspokojení tzv. ‚rozmělnilo‘.“
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř. Zbývá tedy určit, zda dovolatelem položené otázky odpovídají zbývajícím (v §237 o. s. ř. uvedeným) kriteriím zakládajícím přípustnost dovolání v této věci.
Žádná z otázek ad 1/ až ad 4/ přípustnost dovolání nezakládá, když v jejich posouzení je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Podle této judikatury platí, že:
1/ Institut zákonného osvobození od soudních poplatků upravený v §11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nelze zaměňovat s institutem upraveným v §138 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 88/2015 nebo ze dne 25. ledna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5911/2017).
2/ Osvobození od soudních poplatků, které přiznává zákon o soudních poplatcích, platí pro všechna řízení tam vyjmenovaná a pro všechny osoby v nich uvedené bez ohledu na poměry účastníků, avšak tato skutečnost sama o sobě nevylučuje samostatnou aplikaci §138 o. s. ř., a to právě při rozhodování o povinnosti složit zálohu na důkaz ve smyslu §141 o. s. ř. a dále též při rozhodování o povinnosti nahradit státu náklady, které platil ve smyslu §148 odst. 1 o. s. ř. (viz důvody R 73/2004).
3/ Ve skutečnosti, že žalobcem je insolvenční správce, netkví důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení úspěšnému žalovanému (§150 o. s. ř.) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněného pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
4/ Okolnost, že v řízení „jeden z účastníků vystupuje z pozice své činnosti insolvenčního správce“ nic nemění na závěru, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Jinak řečeno, jen to, že žalobkyně v řízení vystupuje jako insolvenční správkyně dlužníka, neznamená, že by se rozhodování o nákladech řízení nemělo řídit standardními zásadami (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 5486/2017).
Dovolání je však přípustné pro řešení otázek ad 5/ a ad 6/ předestřených dovolatelem (týkajících se výkladu §99 insolvenčního zákona), neboť jejich posouzení odvolacím soudem je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají (ani nejsou dovolatelem namítány). Nejvyšší soud se proto, v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §98 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 19. července 2009 (tj. v období od úpadku společnosti V do podání insolvenčního návrhu), je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka (odstavec 2). Povinnost podat insolvenční návrh podle odstavců 1 a 2 není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut (odstavec 3).
Podle §99 insolvenčního zákona osoba, která v rozporu s ustanovením §98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2). Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3).
Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž:
1/ Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání četných změn, insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil.
Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z R 33/2008 vylučují) především tím, že ustanovení §99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Právním prostředkem k dosažení náhrady škody, která věřiteli vznikne tím, že člen statutárního orgánu dopustí, aby na sebe společnost vzala nový závazek v situaci, kdy již měla být splněna povinnost podat insolvenční návrh, popřípadě že tato povinnost (vznikla-li až poté, kdy společnost převzala takový závazek) nebyla řádně splněna a věřitel tak dosáhl nižšího uspokojení v rámci insolvenčního řízení, je (přímá, deliktní) odpovědnost členů statutárního orgánu věřitelům za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh upravená v §99 insolvenčního zákona (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, uveřejněného pod číslem 153/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3/ Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016).
4/ Pro vznik obecné občanskoprávní odpovědnosti je nutné splnění čtyř předpokladů - porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění. Ač požadavek na naplnění těchto podmínek lze spatřovat i v odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh, jsou v poměrech insolvenčního zákona určitým způsobem modifikovány.
Povinností, jejíž porušení je prvním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti, je v tomto případě povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku (§98 odst. 1 insolvenčního zákona) [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017].
5/ Věřitele, který se podle ustanovení §99 insolvenčního zákona domáhá náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, tíží (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že a/ dlužník byl v úpadku (v kterékoli z jeho forem), b/ žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti (§98 insolvenčního zákona) a c/ věřiteli vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016).
6/ Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vzniklou škodou je dána tehdy, pokud pozdní podání insolvenčního návrhu ovlivnilo míru uspokojení poškozeného v insolvenčním řízení. Jde zejména o případy, kdy se dlužníkovo jmění od doby, kdy povinné osobě vznikla povinnost podat jménem dlužníka insolvenční návrh, do doby podání insolvenčního návrhu, změnilo (ať snížením majetku či zvýšením závazků). Naopak, pokud porušení povinnosti podat včasný insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem, příčinná souvislost dána není a není zde ani odpovědnost za škodu. Příčinná souvislost je koncipována jako jeden z důvodů uvedených v §99 odst. 3 insolvenčního zákona, pro který se osoba odpovědná za škodu své odpovědnosti zprostí. Tento důvod - nedostatek příčinné souvislosti - však musí prokazovat odpovědná osoba (škůdce). Insolvenční zákon tak usnadňuje poškozeným možnost vymáhat škodu způsobenou včasným nepodáním insolvenčního návrhu tím, že presumuje příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou a ponechává na škůdci, aby příčinnou souvislost mezi těmito dvěma složkami odpovědnosti vyvrátil a prokázal její neexistenci.
Pro posouzení příčinné souvislosti není rozhodné srovnání výše pohledávek žalobce v době vzniku povinnosti člena statutárního orgánu podat insolvenční návrh a (jiných pohledávek) v době podání insolvenčního návrhu, ale změna rozsahu uspokojení pohledávek zjištěných v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, podstatné je to, že žalobce v tomto řízení uplatňuje nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku neuhrazení pohledávky, přihlášené do insolvenčního řízení, která by nevznikla (žalobce by se společností v úpadku dále neobchodoval), kdyby člen statutárního orgánu včas jménem společnosti podal insolvenční návrh (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1598/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4462/2017).
7/ Závěr ohledně úpadku právnické osoby je závěrem právním (nikoli skutkovým), stejně jako posouzení, zda a kdy se statutární orgán dozvěděl nebo při náležité péči měl dozvědět o úpadku společnosti, není posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§127 odst. 1 o. s. ř.), proto nemohou být předmětem znaleckého posudku.
Lhůta k podání insolvenčního návrhu (v době po datu, kdy se dozvěděl nebo měl statutární orgán dozvědět o úpadku právnické osoby) určená ustanovením §98 odst. 1 insolvenčního zákona, je lhůtou velmi krátkou, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4180/2016).
V takto ustaveném právním a judikatorním rámci činí Nejvyšší soud k otázkám ad 5/ a ad 6/ tyto závěry.
V projednávané věci je klíčové posouzení, zda mezi porušením povinnosti žalovaného podat včas insolvenční návrh na majetek společnosti V (§98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) a škodou vzniklou K. F. je dána příčinná souvislost a zda porušení této povinnosti nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky K. F. v insolvenčním řízení (ve smyslu zproštění odpovědnosti za škodu dle §99 odst. 3 insolvenčního zákona).
Další úvahy je nutno odvíjet od doby vzniku pohledávky věřitele. Je tedy třeba rozlišovat, zda pohledávka věřitele vznikla v době před prodlením osoby povinné podat insolvenční návrh dle §98 insolvenčního zákona nebo až v době, kdy byla tato osoba v prodlení s povinností podat jménem dlužníka insolvenční návrh.
Vznikla-li pohledávka věřitele před prodlením odpovědné osoby, je pro posouzení vlivu prodlení na uspokojení věřitele rozhodné, zda se dlužníkovo jmění od doby, kdy této osobě vznikla povinnost podat insolvenční návrh, do doby podání insolvenčního návrhu, změnilo (ať snížením majetku či zvýšením závazků). Tito věřitelé jsou chráněni pouze před tím, aby nedošlo v důsledku protiprávního jednání odpovědné osoby ke snížení toho, co jim v případě úpadku dlužníka náleží.
Jiná je situace, jestliže pohledávka věřitele vznikla až v době, kdy odpovědná osoba byla již v prodlení s povinností podat jménem dlužníka insolvenční návrh. Kdyby tato osoba svou povinnost splnila a insolvenční řízení bylo zahájeno, pohledávka by zpravidla vůbec nevznikla (věřitel by s dlužníkem neobchodoval). Nelze připustit, aby odpovědná osoba (statutární orgán právnické osoby) přijala plnění od věřitelů s vědomím, že na jejich pohledávku nebude plněno.
Odvolací soud se náležitě nevypořádal s námitkami dovolatele, že pohledávky K. F. by vůbec nevznikly (jelikož by dlužníkovi žádné další plnění neposkytl), kdyby žalovaný splnil svou povinnost podat insolvenční návrh. Zabýval se pouze tím, zda nárok K. F. nelze posoudit podle jiných právních předpisů než podle insolvenčního zákona. To vedlo k nesprávnému (jelikož v rozhodných souvislostech neúplnému) právnímu posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil včetně výroků o nákladech řízení (jež mají povahu závislých výroků) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1a 2 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu postavit najisto, kdy se žalovaný dostal do prodlení s plněním povinnosti podle §98 odst. 2 insolvenčního zákona. Přitom přihlédne k závěrům (výše citovaným) obsaženým v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4180/2016. Poté, co prověří, které pohledávky K. F. vznikly po tomto datu, posoudí, v jaké výši byla K. F. způsobena nesplněním povinnosti žalovaného škoda dle §99 insolvenčního zákona.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu