ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4462.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4462/2017-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce V. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, PSČ 702 00, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Jopkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, PSČ 739 61, o zaplacení částky 1 237 637,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 206/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2016, č. j. 57 Co 272/2016-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 407,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. října 2015, č. j. 11 C 206/2013-199, Okresní soud ve Frýdku -Místku uložil žalovanému (J. K.) zaplatit žalobci (V. J.) částku 1 237 637,33 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z žalované částky za dobu od 15. května 2013 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal úroku z prodlení z žalované částky ve výši 7,05 % ročně za dobu od 2. března 2013 do 14. května 2013 (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Doplňujícím rozsudkem ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 11 C 206/2013-208, pak uložil žalovanému zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně částku 4 750 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem v napadených bodech I. a III. potvrdil (první výrok), ve výroku o náhradě nákladů řízení státu rozsudek změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně částku 950 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalovaný byl od 2. ledna 2008 jediným jednatelem a společníkem pozdějšího insolvenčního dlužníka – společnosti K+W servis, s. r. o. (dále jen „pozdější insolvenční dlužník“ nebo „dlužník“).
2/ Pozdější insolvenční dlužník byl v úpadku ve formě platební neschopnosti ke dni 30. září 2008, přičemž i v roce 2009 měl více věřitelů a nebyl schopen své závazky plnit, a k jeho předlužení pak došlo poprvé ke dni 31. prosince 2009.
3/ Společnost KARIMPEX, a. s. (dále jen „společnost K“) byla největším dodavatelem i odběratelem zboží pozdějšího insolvenčního dlužníka. Dne 2. července 2009 byl zjištěn úpadek společnosti K. Již ze zprávy předběžného správce z června 2009 plynulo, že závazky této společnosti činily přibližně 525 mil. Kč a hodnota majetku byla odhadnuta na 150 mil. Kč, přičemž jeho významná část byla předmětem zajištění. Pozdější insolvenční dlužník uplatnil své pohledávky v insolvenčním řízení společnosti K; uznány mu byly pohledávky ve výši 5 726 000 Kč, popřeny pohledávky ve výši 690 000 Kč.
4/ Již od roku 2009 docházelo ke kontinuálnímu zhoršování hospodářské situace pozdějšího insolvenčního dlužníka. V letech 2010 a 2011 se významně zvyšovaly jeho závazky a v roce 2011 se snížil majetek oproti letům 2009 a 2010. V roce 2010 došlo k prudkému zhoršení hospodářské situace pozdějšího insolvenčního dlužníka, neboť společnost K postoupila pohledávku za ním na jinou společnost a znemožnila tak případné započtení vzájemných pohledávek.
5/ Společnost EXPIM spol. s r. o. (dále jen „společnost E“) dodávala pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku pohonné hmoty, a to na základě jednotlivých objednávek, které byly po dodání vyúčtovány fakturami. Pozdější insolvenční dlužník faktury hradil, i když s určitým zpožděním, avšak pouze do doby, než se společnost E „dostala do insolvence“. Sporné pohledávky byly splatné od 28. ledna 2011 do 1. března 2011.
6/ Žalovaný podal za dlužníka insolvenční návrh dne 21. března 2012. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2012, č. j. KSOS 38 INS XY, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs.
7/ Insolvenční správce společnosti E uplatnil jako věřitel č. 6 za dlužníkem přihláškou (vedenou pod č. P6) nezajištěné pohledávky v celkové výši 1 248 537,46 Kč, které byly v celé výši zjištěny. Tyto pohledávky následně insolvenční správce společnosti E postoupil žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek dne 14. ledna 2013 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. ledna 2013, č. j. KSOS 38 INS XY, rozhodl o vstupu žalobce do insolvenčního řízení na místo dosavadního věřitele č. 6 (insolvenčního správce společnosti E).
8/ Na základě rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. února 2013, č. j. KSOS 38 INS XY, byla pohledávka žalobce uspokojena ve výši 10 900,13 Kč.
9/ Dopisem ze dne 15. května 2013 žalovaný sdělil žalobci v reakci na upomínku ze dne 26. dubna 2013 k úhradě částky ve výši 1 237 637,33 Kč z titulu náhrady škody za pozdně podaný insolvenční návrh, že tento nárok neuznává.
Na tomto základě odvolací soud – cituje §98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že bylo jednoznačně prokázáno, že pozdější insolvenční dlužník se dostal do úpadku již v roce 2008, přičemž žalovaný v té době nepodal insolvenční návrh, ačkoli tak měl učinit nejpozději v roce 2009. Tehdy se totiž dozvěděl nebo při náležité pečlivosti dozvědět měl, že pozdější insolvenční dlužník byl v úpadku. Poznat to při náležité pečlivosti musel již v době, kdy bylo zřejmé, že pohledávka pozdějšího insolvenčního dlužníka ve výši přes 5 mil. Kč nebude v insolvenčním řízení společnosti K uspokojena, resp. bude uspokojena v minimální výši.
Odvolací soud zdůraznil, že kdyby žalovaný podal včas insolvenční návrh, škoda by nevznikla, neboť by původní dlužníkův věřitel (společnost E) nevstoupil do obchodního vztahu a nedošlo by ani k postoupení pohledávky na žalobce. Byl-li insolvenční návrh podán až v roce 2012, míra uspokojení věřitelů se s ohledem na stále se zhoršující ekonomickou situaci dlužníka (nárůst závazků a pokles aktiv) snižovala. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že výše škody odpovídá rozdílu mezi výší zjištěné pohledávky a výší jejího uspokojení v rozvrhu (1 248 537,46 Kč – 10 900,13 Kč = 1 237 634,33 Kč). K argumentaci žalovaného, že nebyl prokázán jeho úmysl ani nedbalost, uvedl, že není právně významná, neboť v případě §99 odst. 1 insolvenčního zákona jde o objektivní odpovědnost za škodu.
K námitce nedostatku aktivní legitimace odvolací soud uvedl, že skutečnost, že žalobce byl věřitelem dlužníka, vyplývala „z insolvenčního řízení“ a nebylo možné ji v tomto řízení přezkoumávat. Absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek nepůsobil rozdíl mezi cenou, kterou žalobce dle smlouvy o postoupení pohledávky zaplatil, a výší postoupených pohledávek. Uvedl, že tento rozdíl byl projevem trhu a je obecně známým faktem, že pohledávky se běžně prodávají za nižší cenu, než kolik činí jejich nominální hodnota. Pro toto řízení byla podstatná toliko výše pohledávky zjištěná v insolvenčním řízení. Odvolací soud měl za to, že právo na náhradu škody je spjato s postoupenou pohledávkou bez zřetele k tomu, že odpovědnost za škodu se vyvozuje vůči jiné osobě (jednateli), než vůči dlužníku postoupené pohledávky.
Odvolací soud závěrem uvedl, že žalovaný neprokázal důvody, které by vedly k zproštění jeho odpovědnosti za škodu. Dodal, že za situace, kdy dlužník v době, kdy je v úpadku, přijme nový závazek (jako zde), nemůže se osoba dle §98 insolvenčního zákona zprostit odpovědnosti za škodu ve smyslu důvodu, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení. Této odpovědnosti se může zprostit jen v případě, kdy závazek v okamžiku úpadku již existoval. K tomu poukázal i na úpravu §224 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Dodal, že není možné, aby jednatel měl v případě nepodání insolvenčního návrhu více práv, byl by více chráněn, než v případě zahájeného insolvenčního řízení, ve kterém by přijímal nové závazky.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu dovoláním, uváděje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, respektive která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá a žalovanému se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Konkrétně dovolatel nejprve namítá, že soudy obou stupňů aplikovaly na zjištěný skutkový stav právní normu, která nebyla v době vytýkaného porušení povinnosti dovolatele, respektive v okamžiku vzniku škody, účinná. Podle dovolatele soudy nesprávně aplikovaly §98 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění od 1. ledna 2012, přičemž má za to, že ve znění do 31. prosince 2011 mu insolvenční zákon neukládal povinnost podat insolvenční návrh z důvodu předlužení (pozdější insolvenční dlužník se nenacházel v likvidaci), avšak pouze pro úpadek ve formě platební neschopnosti. Poukazuje na to, že soudy vyšly z toho, že k porušení dovolatelovy povinnosti došlo v roce 2009, kdy se pozdější insolvenční dlužník nacházel již v úpadku ve formě předlužení. Soudy tak podle dovolatele měly aplikovat §98 odst. 1 insolvenčního zákona účinný v této době. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, ve kterém byla aplikace znění insolvenčního zákona v tamější věci vázána na okamžik zahájení insolvenčního řízení. Je přesvědčen, že takový výklad je nepřípustnou retroaktivitou (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. června 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, jenž je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu označená níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu). K tomu dále namítá, že se soudy nezabývaly úpadkem ve formě platební neschopnosti a že neměl možnost prokázat, že dlužník v platební neschopnosti nebyl. Podle dovolatele navíc soudy nedospěly k náležitým skutkovým závěrům.
Dovolatel pokračuje, že soudy založily svá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení zproštění odpovědnosti za škodu, zejména „liberačního“ důvodu dle §98 odst. 3 insolvenčního zákona [a obecně dle §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], neboť prokázal, že dřívější podání insolvenčního návrhu by nemělo vliv na výši uspokojení pohledávky věřitele, resp. žalobce. Jelikož pohledávka právního předchůdce žalobce vznikla v roce 2011, je z jeho pohledu nutné posuzovat povinnost podat dlužnický insolvenční návrh pouze v roce 2011 nebo 2012. Protože míra uspokojení věřitele by byla stejná (což v řízení prokázal), zprostil se své případné odpovědnosti za škodu.
Dále vytýká soudům, že jednání žalobce nezvažovaly z pohledu obecného „liberačního“ důvodu, a to spoluzavinění poškozeného [§441 obč. zák. a §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. Žalobce (jeho právní předchůdce) si podle dovolatele případnou škodu způsobil sám svým výlučným chováním (§415 obč. zák. a §2900 o. z.), jestliže dodával zboží v poměrně velkém množství a značné hodnoty odběrateli, který toto zboží po dobu asi jednoho roku vůbec neplatil (a postoupením pohledávky zamezil zápočtu). Poukazuje i na to, že žalobce (jeho právní předchůdce) nepodal insolvenční návrh na žalovaného.
Dovolatel rovněž argumentuje tím, že žalobce nabyl úplatným postoupením pohledávky v době, kdy mu musela být z veřejného insolvenčního rejstříku známá finanční situace dlužníka i skutečnost, že jeho míra uspokojení, coby insolvenčního věřitele, bude mizivá. Schválení takového postupu věřitelů obecnými soudy by dle dovolatele znamenal „nebezpečný precedens do budoucna“, vedoucí např. k tomu, že by věřitelé nabývali „účelově a spekulativně“ za bagatelní částky neuspokojitelné pohledávky v insolvenčním řízení s úmyslem hojit se přímo na jednateli (společníku). Má za to, že takový postup by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák. a §6 o. z.).
Také má za to, že v daném případě nemohla být dána ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem případné škody.
Závěrem namítá, že soudy pochybily i při právním posouzení aktivní legitimace žalobce, neboť „postoupením lze nabýt pohledávku pouze určitou a řádně specifikovanou, což se v daném případě nestalo (žalobce nedoložil na výzvu soudu smlouvu o postoupení v originálu). Navíc zřejmý rozpor mezi cenou úplaty za postoupení a nominální hodnoty nabývané pohledávky (tedy cenou skutečnou) zapříčinil neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek“.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
Přestože dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům (část prvního výroku potvrzující bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně a druhý a třetí výrok) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení vzniklých státu.
Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl i ve zbylé části podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že ve výkladu §98 a §99 insolvenčního zákona je rozsudek odvolacího soudu v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (zčásti ustálenou až v době po vydání napadeného rozhodnutí), od které nemá důvodu se odchylovat ani v tomto případě.
Judikaturu Nejvyššího soudu k dovoláním otevřeným otázkám lze shrnout následovně.
1/ Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, četných změn, insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil.
Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a vylučují možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) především tím, že §99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky [viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 11/2017“)].
2/ Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016).
3/ Věřitele, který se podle §99 insolvenčního zákona domáhá náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, tíží (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že
a/ dlužník byl v úpadku (v kterékoli z jeho forem),
b/ žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti (§98 insolvenčního zákona) a
c/ věřiteli vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda.
K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4503/2016.
4/ Povinnost podat insolvenční návrh (§98 insolvenčního zákona) je povinností trvající (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016).
5/ Právním prostředkem k dosažení náhrady škody, která věřiteli vznikne tím, že člen statutárního orgánu dopustí, aby na sebe společnost vzala nový závazek v situaci, kdy již měla být splněna povinnost podat insolvenční návrh, popřípadě že tato povinnost (vznikla-li až poté, kdy společnost převzala takový závazek) nebyla řádně splněna a věřitel tak dosáhl nižšího uspokojení v rámci insolvenčního řízení, je (přímá, deliktní) odpovědnost členů statutárního orgánu věřitelům za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh upravená v §99 insolvenčního zákona [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, uveřejněného pod číslem 153/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 153/2018“)].
6/ V rozsudku ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. července 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/19), Nejvyšší soud ozřejmil následující:
Pro vznik obecné občanskoprávní odpovědnosti je nutné splnění čtyř předpokladů– porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění. Ač požadavek na naplnění těchto podmínek lze spatřovat i v odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh, jsou v poměrech insolvenčního zákona určitým způsobem modifikovány.
Povinností, jejíž porušení je prvním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti, je v tomto případě povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti (§98 odst. 1 věta první insolvenčního zákona ve znění do 31. prosince 2011). Povinnost podat insolvenční návrh se u právnických osob, které nejsou v likvidaci, vztahuje na jejich statutární orgán. Je-li statutární orgán vícečlenný a jsou-li jeho jednotliví členové oprávněni jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každý z nich. Jiné osoby tuto povinnost nemají. Tato povinnost se vztahuje na každý statutární orgán či člena statutárního orgánu oprávněného jednat samostatně, bez ohledu na to, zda úpadek nastal již dříve (za fungování předchozích statutárních orgánů) a bez ohledu na to, kdo tento úpadek způsobil. K tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, podle nichž je povinnost podat insolvenční návrh povinností trvající. Pokud jde o dobu, kdy je nutné insolvenční návrh podat, pak insolvenční zákon požaduje, aby byl podán bez zbytečného odkladu poté, kdy se o úpadku právnické osoby povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti dozvědět měla. Jakékoliv pozdější podání insolvenčního návrhu je pozdním podáním insolvenčního návrhu, tedy porušením povinnosti, které může založit (jsou-li dány i další složky odpovědnosti) odpovědnost za škodu.
Druhým předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody. Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší především tím, že §99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) spočívá v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (srov. R 11/2017).
Třetím předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vzniklou škodou. Ta je dána tehdy, pokud pozdní podání insolvenčního návrhu ovlivnilo míru uspokojení poškozeného v insolvenčním řízení. Jde zejména o případy, kdy se dlužníkovo jmění od doby, kdy povinné osobě vznikla povinnost podat jménem dlužníka insolvenční návrh, do doby podání insolvenčního návrhu, změnilo (ať snížením majetku či zvýšením závazků). Naopak, pokud porušení povinnosti podat včasný insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem, příčinná souvislost dána není a není zde ani odpovědnost za škodu. Jak je z výše uvedeného patrné, je příčinná souvislost koncipována jako jeden z důvodů uvedených v §99 odst. 3 insolvenčního zákona, pro který se osoba odpovědná za škodu své odpovědnosti zprostí. Tento důvod – nedostatek příčinné souvislosti – však musí prokazovat odpovědná osoba (škůdce). Insolvenční zákon tak usnadňuje poškozeným možnost vymáhat škodu způsobenou včasným nepodáním insolvenčního návrhu tím, že presumuje příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou a ponechává na škůdci, aby příčinnou souvislost mezi těmito dvěma složkami odpovědnosti vyvrátil a prokázal její neexistenci.
Pro posouzení příčinné souvislosti není rozhodné srovnání výše pohledávek věřitele (žalobce) v době vzniku povinnosti osob dle §98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (žalovaného) podat insolvenční návrh a (jiných pohledávek) v době podání insolvenčního návrhu, ale změna rozsahu uspokojení pohledávek zjištěných v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, je podstatné, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku neuhrazení pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, která by nevznikla (žalobce by s tamějším dlužníkem dále neobchodoval), kdyby žalovaný včas jménem dlužníka podal insolvenční návrh.
Posledním, čtvrtým, předpokladem pro odpovědnost za škodu způsobenou nepodáním insolvenčního návrhu je zavinění, které se v tomto případě (rovněž) presumuje. Škůdce pak musí prokázat, že vynaložil veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat k odvrácení skutečnosti nastalé nezávisle na vůli škůdce a bránící splnění povinnosti podat insolvenční návrh.
7/ Právo na náhradu škody ve výši rozdílu mezi částkou, které by se věřiteli společnosti s ručením omezeným dostalo na úhradu jeho pohledávky v konkursu, kdyby jednatel společnosti s ručením omezeným včas podal návrh na prohlášení konkursu na její majetek a částkou, kterou věřitel na úhradu své pohledávky v konkursu obdržel, je v případě, že smlouva o postoupení pohledávky neurčuje jinak, právem spojeným s postoupenou pohledávkou (§524 odst. 2 obč. zák.), bez zřetele k tomu, že odpovědnost za škodu se vyvozuje vůči jiné osobě (jednateli) než vůči společnosti s ručením omezeným (dlužníku postoupené pohledávky). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2014“).
V takto ustanoveném judikatorním rámci Nejvyšší soud k jednotlivým námitkám dovolatele uvádí následující.
Jestliže dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že aplikoval nesprávné znění §98 insolvenčního zákona, podle kterého neměl dovolatel povinnost podat insolvenční návrh za dlužníka proto, že byl v úpadku (pouze) ve formě předlužení, pak zjevně přehlíží, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postavil své závěry na skutkových zjištěních, že již k 30. září 2008 i v roce 2009 byl pozdější insolvenční dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti. Tato námitka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Dovolatel je dále přesvědčen, že se zprostil své odpovědnosti za škodu, neboť nedošlo od splatnosti pohledávek (od 28. ledna 2011 do 1. března 2011) do podání insolvenčního návrhu (21. března 2012) ke změně míry jejich uspokojení, protože tato míra zůstala po celou dobu nulová. Jak plyne z R 153/2018 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1598/2017, není takováto argumentace způsobilá zprostit dovolatele odpovědnosti za škodu dle §99 insolvenčního zákona. Kdyby dovolatel podal včas insolvenční návrh, sporné pohledávky společnosti E za pozdějším insolvenčním dlužníkem by nevznikly. Příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vzniklou škodou tak dovolatel nezpochybnil.
Dovolatel také namítá spoluzavinění žalobce, resp. jeho právního předchůdce dle §415 a §441 obč. zák. (úprava §2918 ani §2900 o. z. se v poměrech projednávané věci neprosadí; srov. §3079 odst. 1 o. z.). Má totiž za to, že si právní předchůdce žalobce škodu způsobil sám tím, že dodával pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku zboží v poměrně velkém množství a značné hodnoty po dobu přibližně jednoho roku, přičemž mu nebylo na toto zboží po dobu asi jednoho roku zaplaceno. K tomu doplňuje, že žalobci byla při nabytí pohledávek známa finanční situace žalovaného stejně jako to, že míra uspokojení věřitelů bude (v insolvenčním řízení) mizivá.
Jak vysvětleno výše, zavinění i příčinná souvislost se u odpovědnosti za škodu dle §99 insolvenčního zákona presumuje. Odpovědná osoba – škůdce, pak má možnost se odpovědnosti zprostit jen prokáže-li, že:
1/ porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení,
2/ nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.
Jiné zprošťující důvody než uvedené v §99 odst. 3 insolvenčního zákona tedy není možné uplatnit.
Argumentace dovolatele spoluzaviněním žalobce resp. jeho právního předchůdce se s uvedeným zprošťujícími důvody zjevně míjí. Předně nijak nezpochybňuje existenci kauzálního nexu (ad 1/) a ničeho nevypovídá ani o možné snaze dovolatele vynaložit veškeré úsilí k odvrácení škody, které lze po něm spravedlivě požadovat (ad 2/).
Jestliže se dovolatel domnívá, že měl žalobce podat (věřitelský) insolvenční návrh, pak pomíjí, že povinnost podat insolvenční návrh mají pouze osoby uvedené v §98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a mezi tyto osoby žalobce (ani jeho právní předchůdce) nespadá.
Důvod připustit dovolání tak Nejvyšší soud neshledal ani přes dílčí pochybení odvolacího soudu co do závěru, že jde o objektivní odpovědnost za škodu.
K námitkám ohledně aktivní legitimace a postoupení sporných pohledávek na žalobce Nejvyšší soud uvádí, že již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
Dovolatelovy výtky nejsou proto v tomto směru relevantní. V projednávané věci totiž nebyly tvrzeny ani zjištěny důvody pro aplikaci §525 obč. zák., stejně jako to, že postoupení pohledávky mělo za následek (zhoršení) jeho právního postavení (ke zmínce o zamezení započtení lze uvést, že dovolatel netvrdí existenci pohledávky dlužníka za společností E; nadto viz §529 odst. 2 obč. zák. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. 29 Cdo 974/2016), a ze skutkových zjištění plyne, že postoupení mu oznámeno bylo (viz např. dopisy ze dne 26. dubna 2013 a 15. května 2013). Pro úplnost lze dodat, že právo na náhradu škody dle §99 insolvenčního zákona je v případě, že smlouva o postoupení pohledávky neurčuje jinak, právem spojeným s postoupenou pohledávkou (§524 odst. 2 obč. zák.), jak plyne zejména z R 103/2014.
Konečně dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění (podle nichž zejména „soudy obou stupňů nedospěly k náležitým skutkovým závěrům“ a že se soudy nezabývaly úpadkem ve formě platební neschopnosti), dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. listopadu 2017), která podle §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 13 260 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2 847,60 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 16 407,60 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, stal se bezpředmětný i návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 8. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu