ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.89.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 89/2017-561
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a) L. Z. , narozeného XY, bytem XY, b) Z. T. , narozeného XY, bytem XY, d) S. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených Helenou Dvornou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hurbanova 1305/11, PSČ 142 00, proti žalovaným 1/ F. B. , narozenému XY, bytem XY, a 2/ J. M. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, o zaplacení 641 551,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu pod sp. zn. 5 C 156/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. července 2016, č. j. 47 Co 109/2016-538, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. července 2016, č. j. 47 Co 109/2016-538, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 15. května 2009 se žalobci domáhají po žalovaných zaplacení částky 641 551,60 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která žalobcům vznikla neuhrazením jejich pohledávky ze smlouvy o dílo uzavřené dne 16. listopadu 2000 mezi zhotovitelem E. (sdružením, jehož členy byli žalobci) a objednatelem S. o. (společností, jejímž statutárním orgánem byli oba žalovaní, dále též jen „společnost S“). Žalobci tvrdí, že žalovaní byli jednateli společnosti S od 6. března 1991 do 13. ledna 2004, přičemž pohledávka vznikla v době, kdy společnost S byla v úpadku ve formě platební neschopnosti a současně oba žalovaní byli v prodlení s plněním povinnosti podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu.
Rozsudkem ze dne 18. prosince 2015, č. j. 5 C 156/2014-472, Okresní soud v Havlíčkově Brodu (dále jen „okresní soud“):
1/ Zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 641 551,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,00 % za dobu od 9. května 2001 do zaplacení (bod I. výroku).
2/ Uložil každému z žalobců zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů řízení částku 21 964,70 Kč (bod II. výroku).
Okresní soud uvedl, že právní vztah ze smlouvy o dílo, jež měla být uzavřena dne 16. listopadu 2000 mezi společností S a žalobci (sdružením fyzických osob) sice neexistoval, avšak společnost S uznala závazek ve výši 641 551,60 Kč dne 21. července 2003. Žalobci přihlásili pohledávku do konkursního řízení vedeného na majetek společnosti S a správce konkursní podstaty pohledávku uznal. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobci neprokázali svá tvrzení, že „společnost S byla v úpadku pro neschopnost uhradit závazky splatné déle než 3 měsíce, a tudíž bylo povinností žalovaných podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti S“. Na straně žalovaných tedy nelze shledat zavinění, jež by bylo předpokladem jejich odpovědnosti za škodu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve znění účinném do 31. prosince 2007.
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. července 2016, č. j. 47 Co 109/2016-538:
1/ Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku a v bodu II. výroku jej změnil tak, že výše nákladů řízení, jež je každý ze žalobců povinen nahradit každému ze žalovaných, činí 34 107 Kč (první výrok).
2/ Uložil každému z žalobců zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 013 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení §1 a §3 ZKV (ve znění účinném od srpna 2003) - se předně přihlásil k závěrům, jež Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3161/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 119 [rozhodnutí je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. Tyto závěry převzal odvolací soud v následující podobě:
„Napadené rozhodnutí vychází (obecně vzato) z těch judikatorních závěrů, jež Nejvyšší soud zformuloval k povaze a předpokladům odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu poprvé v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněném pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“). V R 33/2008, z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází a jehož závěry přejímá též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1395/2005 (citovaný soudem prvního stupně) a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1481/2009 (citovaný odvolacím soudem), Nejvyšší soud uzavřel, že:
„1/ Odpovědnost osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (průkazem, že jejich zavinění není dáno).
2/ Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle §3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky.
3/ Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v §3 ZKV nemůže uspět, (není dán znak protiprávnosti), nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.“
Podle odvolacího soudu se okresní soud správně zabýval tím, zda žalobci v dubnu 2001 (v době vzniku smluvního vztahu a pohledávky žalobců z titulu nezaplacené ceny díla, resp. bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o dílo) porušili povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti S a zda společnost S byla v této době v úpadku ve formě insolvence (§1 odst. 2 ZKV). Úpadek ve formě předlužení žalobci ani netvrdili.
K úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti (tedy k ustanovení §1 odst. 2 ZKV, o které opírá své závěry odvolací soud) Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2004“), vysvětlil, že v úpadku je jen takový dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, tedy že u dlužníka objektivně nastala situace, která brání uspokojit pohledávky věřitelů ve stanovené (smluvené či jinak určené) době splatnosti, i kdyby chtěl. Jestliže dlužník disponuje prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné pohledávky věřitelů uhradit, avšak není k tomu ochoten (např. proto, že tyto pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje pohledávky vlastní), nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV; potud Nejvyšší soud poukázal na bod XIV. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 181-182 (357-358).
Srov. k tomu v obdobných souvislostech např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 11 [ v posledně označeném usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že z toho, že je zde delší dobu dlužníkem dobrovolně neuspokojená vykonatelná (exekučním titulem podložená) pohledávka, úsudek o neschopnosti dlužníka k její úhradě bez dalšího vyvozovat nelze ] .
V dané věci odvolací soud uzavřel, že žalobci neunesli důkazní břemeno o tom, že společnost S byla v tvrzeném rozhodném období (zahájení prací na farmě v L. až vznik pohledávky žalobců na jejich zaplacení) v úpadku ve formě platební neschopnosti, tedy, že měla více (v žalobě označených) věřitelů, vůči kterým nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že „okresní soud z provedeného dokazování zjistil, že pohledávky všech označených věřitelů P. M. (dále jen „P. M.“) a B. K. (dále jen „B. K“) nebyly tehdy splatné, neboť tito věřitelé se společností S uzavřeli dohody o delší splatnosti, jejich obchodní spolupráce nadále pokračovala a společnost S průběžně hradila další nově vzniklé závazky vůči těmto věřitelům. Splatnost půjček poskytnutých společnosti S B. B. a F. B. byla rovněž prodloužena, a to až do 31. prosince 2002“. Nadto, společnost S v rozhodné době disponovala prostředky, jež by jí umožnily uhradit tvrzené pohledávky věřitelů.
Závěrem odvolací soud dodal, že nemohl přihlédnout ke změně tvrzení žalobců „ohledně rozšíření rozhodného období vzniku úpadkové situace společnosti S ve formě insolvence ještě dále od vzniku předmětné pohledávky žalobců až do 13. ledna 2004 (do ukončení účasti a jednatelství žalovaných ve společnosti S), ani k tvrzení žalobců o dalších věřitelích s pohledávkami po splatnosti vzniklými za tohoto změněného období“, neboť jde o nepřípustně uplatněné nové skutečnosti a důkazy [§205a a §211a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)].
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují na základě ustanovení §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé namítají, že:
1/ rozhodnutí okresního soudu i rozhodnutí odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelná,
2/ odvolací soud nijak nereagoval na skutečnost, že rozhodnutí okresního soudu bylo pro účastníky překvapivé a neočekávané,
3/ odvolací soud nezohlednil tvrzení dovolatelů obsažená v doplnění odvolání ze dne 11. července 2016,
4/ odvolací soud se mýlí v závěru, že společnost S nebyla nikdy v úpadku ve formě platební neschopnosti.
Odvolacímu soudu vytýkají dovolatelé nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentují dovolatelé k otázce ad 1/ tím, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, jakou výší (explicitně vyjádřenou) splatných závazků společnosti S se v rámci svých úvah zabývaly, ani s jakou výší (explicitně vyjádřenou) disponibilních peněžních prostředků společnosti S její závazky poměřovaly.
K otázce ad 2/ dovolatelé namítají, že okresní soud předem neupozornil účastníky, že na projednávanou věc bude aplikovat R 83/2004 , což činí rozhodnutí okresního soudu překvapivým a neočekávaným. Odvolací soud přitom na tuto skutečnost nijak nereagoval.
K otázce ad 3/ dovolatelé uvádějí, že v doplnění odvolání ze dne 11. července 2016 neuvedli žádné nové skutečnosti, protože od začátku tvrdili, že společnost S byla v době vzniku předmětné pohledávky v úpadku ve formě „insolvence“, i to, že společnost S měla více věřitelů, jejichž pohledávky byly delší dobu po splatnosti a své splatné závazky nebyla schopna splnit. V žalobě uvedli několik konkrétních věřitelů (včetně výše jejich pohledávek a data jejich splatnosti), přiložili přehled závazků společnosti S s uvedením dalších věřitelů (včetně výše pohledávek a dat jejich splatnosti), jímž okresní soud provedl důkaz. V doplnění odvolání tedy dovolatelé pouze sumarizovali skutečnosti obsažené v přehledu závazků, jimiž se okresní soud nezabýval. Jediným novým tvrzením bylo „protáhnutí“ období úpadku společnosti S ve formě „insolvence“ od období vzniku předmětné pohledávky až do 19. prosince 2003 (tj. do doby, kdy žalovaní přestali být jednateli společnosti S).
K otázce ad 4/ dovolatelé polemizují se závěrem odvolacího soudu o tom, že společnost S nebyla v rozhodné době v úpadku. Ve vztahu k pohledávkám věřitelů P. M. a B. K. dovolatelé tvrdí, že závěr odvolacího soudu, že „pohledávky věřitelů P. M. a B. K. tehdy nebyly splatné, neboť tito věřitelé se společností S uzavřeli dohodu o delší splatnosti“, nemá oporu v provedeném dokazování. Dohody mezi společností S a P. M. a společností S a B. K. o tom, že „…jeho pohledávka bude uhrazena až po vymožení pohledávky, kterou měla společnost S vůči panu N. v K.“, nelze považovat za dohody o změně splatnosti pohledávek P. M. a B. K. Ostatně, v přehledu závazků společnosti S přiloženém k přiznání daně z příjmů právnických osob za rok 2001 jsou pohledávky P. M. uvedeny s původní splatností. Stejně tak je pohledávka B. K. uvedena s původní splatností v přehledu závazků společnosti S za období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1999. Na prodlení společnosti S s úhradou tří pohledávek P. M. (splatných již v roce 1997) a s úhradou pohledávky B. K. ve výši 31 180 Kč (splatné 18. listopadu 1997) nemění nic ani skutečnost, že společnost S platila později vzniklé pohledávky P. M. a B. K.
Žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout nebo zamítnout jako nedůvodné. Ztotožňují se závěry odvolacího soudu a k námitkám dovolatelů uvádějí, že v rozsudku okresního soudu je podrobně rozepsáno, jakou výší splatných závazků společnosti S se soud ve svých úvahách zabýval a s jakou výší disponibilních peněžních prostředků společnosti S její závazky poměřoval. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou přezkoumatelná, když soudy postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2007/2005) a s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. Podle názoru žalovaných nemůže obstát tvrzení žalobců, že jejich „protáhnutí období úpadku společnosti S ve formě insolvence“ není změnou tvrzení. Dohody o delší splatnosti pohledávek věřitelů P. M. a B. K. vůči společnosti S žalovaní považují za dohody s určitě specifikovanou odkládací podmínkou, jež byla oběma stranami právního úkonu vědomě přijata. Dohody jsou platné a pohledávky věřitelů P. M. a B. K. nebyly v rozhodné době po splatnosti, protože pohledávka společnosti S za panem N. byla dobytná.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud pro účely odpovědi na otázky ad 1/ a ad 2/.
K otázce ad 1/ Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí okresního a odvolacího soudu nejsou nepřezkoumatelná, když z nich zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které oba soudy neshledaly důvodným nárok dovolatelů na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu. K otázce (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí lze odkázat na závěry obsažené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
K otázce ad 2/ Nejvyšší soud uvádí, že namítají-li dovolatelé překvapivost rozhodnutí (a v jejím důsledku porušení jejich práva na spravedlivý proces), pak pomíjejí, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a za správné považoval i jeho právní posouzení žalobou uplatněného nároku. Skutečnost, že okresní soud založil své rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, ani skutečnost, že účastníkům nesdělil, ze závěrů jakých (konkrétních) rozhodnutí Nejvyššího soudu hodlá při svých úvahách vyjít, nezakládá porušení jejich práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé.
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky ad 3/ a ad 4/, když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce ad 3/ Nejvyšší soud uvádí, že obě rozhodnutí jsou založena na závěru o „neprokázání“ úpadku společnosti S ve formě platební neschopnosti. Pro další úvahy jsou tudíž rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež od zahájení řízení nedoznala změn):
§118a (o. s. ř.)
(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
(…)
(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
(…)
§213b (o. s. ř.)
(1) V odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
(2) Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé. Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů [ rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2013) ].
Jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích, poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“) ].
Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (R 59/2012).
Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ) .
V dané věci okresní soud dovodil procesní neúspěch dovolatelů ve sporu z toho, že příslušné skutečnosti „neprokázali“, aniž by jim ovšem (podle obsahu spisu) poskytl odpovídající poučení o povinnosti důkazní (dle §118a odst. 3 o. s. ř.), případně o povinnosti tvrzení (dle §118a odst. 1 o. s. ř.). Jak totiž plyne ze spisu, v řízení před okresním soudem se konala čtyři jednání (15. července 2015, 14. října 2015, 9. prosince 2015 a 18. prosince 2015), při kterých se přítomným zástupcům stran žádného poučení dle §118a o. s. ř. nedostalo.
Odvolací soud při jediném odvolacím jednání, jež se konalo 12. července 2016, nápravu nezjednal a odpovídající poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. (potažmo dle §118a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelům též neposkytl (srov. protokol o odvolacím jednání, č. l. 457-459), ačkoliv i on vyšel z toho, že dovolatelé ve sporu neuspěli, jelikož neunesli břemeno důkazní.
Určuje-li ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř., že porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, pak tak činí nikoli proto, že by takové porušení procesního práva soudem prvního stupně nemělo mít žádné právní následky, nýbrž proto, aby možnost zjednat nápravu takového porušení (potřebné poučení poskytnout) mohl realizovat (postupem předjímaným v §213b odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud. Odvolací soud tedy tím, že způsobem předepsaným v ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. nepostupoval, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 102/2016.
Na chybný postup odvolacího soudu (rozebraný výše) pak navazuje i chybný (dovolateli právem kritizovaný) úsudek, že: „Odvolací soud nemohl přihlédnout ke změně tvrzení žalobců ohledně rozšíření rozhodného období vzniku úpadkové situace společnosti S ve formě insolvence ještě dále od vzniku předmětné pohledávky žalobců až do 13. ledna 2004 (do ukončení účasti a jednatelství žalovaných ve společnosti S), ani k tvrzení žalobců o dalších věřitelích s pohledávkami po splatnosti vzniklými za tohoto změněného období; Jedná se o nepřípustně uplatněné nové skutečnosti a důkazy v systému neúplné apelace (§205a, §211a o. s. ř.)“.
Jak je totiž patrno ze spisu, dovolatelé tvrdili (mimo jiné) v článku III. žaloby ze dne 15. května 2009, že oba žalovaní byli jednateli společnosti S od jejího vzniku 6. března 1991 až do 13. ledna 2004, žalovaná pohledávka vznikla v době, kdy společnost S byla v úpadku ve formě „insolvence“ a současně oba žalovaní byli v prodlení s plněním své povinnosti podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu. U jednání před okresním soudem dne 9. prosince 2015 zástupce dovolatelů uvedl, že společnost S byla v úpadku již v době, kdy uzavřela s dovolateli smlouvy, kdy byly zahájeny práce. Uvedli-li dovolatelé v doplnění odvolání ze dne 11. července 2016, že společnost S byla v úpadku nejméně od 3. čtvrtletí 2000 (kdy dovolatelé zahájili práce na farmě v L.) až do 13. ledna 2004, takto pojaté období zahrnuje dobu až do zániku funkce jednatelů společnosti S a odpovídá (ve vztahu k době úpadku) tvrzením uplatněným dovolateli již v řízení před okresním soudem. Úsudek odvolacího soudu, že šlo o tvrzení uplatněná nově až v odvolání, neodpovídá obsahu spisu.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení otázky ad 3/, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zkoumat důvodnost další dovoláním položené otázky (ad 4/), jejíž zodpovězení je na řešení otázky ad 3/ značnou měrou závislé.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu