ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.141.2017.1
KSOS 36 INS X
36 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 141/2017-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně L. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem, se sídlem v Brně, Blatného 1885/36, PSČ 616 00, proti žalované Mgr. Ing. Pavle Buxbaumové , se sídlem v Uničově, Masarykovo náměstí 37, PSČ 783 91, jako insolvenční správkyni dlužníka J. R., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. R. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2017, č. j. 36 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 36 /13/ INS XY), takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem pro zmeškání ze dne 21. června 2016, č. j. 36 ICm XY, vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (J. R.) ve výroku specifikované nemovitosti (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Krajský soud měl s poukazem na §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), za splněné všechny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Zdůraznil, že žalovaná (Mgr. Ing. Pavla Buxbaumová, insolvenční správkyně dlužníka J. R.) byla řádně a včas předvolána dle §49 o. s. ř., poučena o následcích nedostavení se k jednání bez důvodné a včasné omluvy, přesto se na první jednání nedostavila a přítomná žalobkyně (L. S.) navrhla vydání rozsudku pro zmeškání.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 19. března 2014 podal M. S. (dále jen „M. S.“) žalobu, jíž se domáhal vyloučení specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
2/ V žalobě uvedl, že dne 16. září 1998 uzavřely E. „R.“ [správně Ra.(dále též jen „E. R.“) a L. S., roz. „R.“ [správně R.] (dále též jen „L. S.“) s dlužníkem smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, jejichž výlučnými vlastnicemi byly E. R. a L. S. (E. R. a L. S. jako „údajnými“ zástavci a dlužníkem jako „údajným“ zástavním věřitelem). Vklad práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím č. j. V2-6520/1998 a zapsán do katastru nemovitostí dne 24. září 1998 s právními účinky vkladu dne 17. září 1998. Dne 16. září 1998 L. S. a E. R. jako „údajné“ prodávající uzavřely s dlužníkem jako „údajným“ kupujícím kupní smlouvu o prodeji těchto nemovitostí. Žalobce dále uvedl, že podal žalobu o určení vlastnictví vůči E. R. a L. S., která byla vedena pod sp. zn. 20 C 75/2012, a že rozsudkem ze dne 29. listopadu 2013 bylo určeno, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, z čehož dovozoval, že E. R. ani L. S. nemohly uzavřít s dlužníkem platné smlouvy.
3/ Usnesením ze dne 9. března 2016, č. j. 36 ICm XY, krajský soud připustil, aby do řízení namísto původního žalobce M. S. vstoupila nynější žalobkyně.
4/ Usnesením ze dne 24. března 2016, č. j. 36 ICm XY, doručeným žalované spolu s žalobou dne 29. března 2016, vyzval krajský soud žalovanou, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení k žalobě písemně vyjádřila, uvedla, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě v jakém rozsahu, vylíčila rozhodné skutečnosti ve věci a označila důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Krajský soud nařídil ve věci jednání na den 17. května 2016, přičemž žalobkyně požádala o jeho odročení. Krajský soud tak účastníky předvolal k jednání na den 21. června 2016. V předvolání žalovanou poučil, že „nedostaví-li se k jednání bez důvodné a včasné omluvy (o důvodnosti omluvy k jednání rozhoduje soud) a navrhne-li to žalobkyně, která bude u jednání přítomna, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Nepožádá-li spolu s omluvou z důležitého důvodu o odročení jednání (o důvodnosti žádosti o odročení jednání rozhoduje soud) může soud, nevydá-li rozsudek pro zmeškání, věc projednat a rozhodnout v její nepřítomnosti“. Předvolání k jednání bylo žalované doručeno dne 5. května 2016, avšak k jednání dne 21. června 2016 se žalovaná nedostavila a omluvu k tomuto jednání nezaslala.
Odvolací soud – cituje §153b odst. 1 a 3 a §205b o. s. ř. a §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 4098/2010, ze dne 18. ledna 2016, sp. zn. 32 Cdo 3699/2015, a ze dne 2. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016 (která jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) – dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Především zdůraznil, že v žalobě nebyla vylíčena skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby bylo možno uzavřít, že žaloba na vyloučení věcí z majetkové podstaty je důvodná. Žaloba totiž neobsahovala skutková tvrzení o všech okolnostech významných pro právní posouzení věci dle §225 insolvenčního zákona. Z žaloby sice bylo zřejmé, že byla podána osobou odlišnou od dlužníka, a to proti insolvenční správkyni dlužníka, a že nemovitosti byly do majetkové podstaty dlužníka sepsány, avšak „v žalobě zcela absentují skutková tvrzení, ze kterých by bylo zřejmé, že žaloba je podána včas, jakož ani tvrzení, že věc neměla být do soupisu majetkové podstaty zařazena a že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetkové podstaty, svědčí žalobkyni. Původní žalobce v žalobě totiž pouze uvedl, že je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě pravomocného rozhodnutí soudu (který ani neoznačil), v čemž bez dalšího spatřoval důvod pro vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka.“
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. s tím, že (posuzováno podle obsahu) odvolací soud se měl odchýlit „od praxe dovolacího soudu týkající se posuzování odvolání proti rozsudku pro zmeškání, zejména tím, že přezkoumával skutkový stav věci“. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek krajského soudu potvrzuje.
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud neměl zkoumat skutková tvrzení, „neměl žalobu přezkoumávat skutkově“, neboť tím se podle dovolatelky odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu (k tomu cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2001, pod číslem 111). Odvolací soud dle jejího názoru vybočil z mezí svých pravomocí, když v rámci odvolání zkoumal skutkový stav namísto zkoumání, zda byly či nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.
K včasnosti žaloby dovolatelka uvádí, že M. S. nebylo vyrozumění o soupisu podle §224 insolvenčního zákona nikdy zasláno ani doručeno a lhůta pro podání žaloby tak nemohla marně uplynout, neboť vůbec nezačala běžet. Nezaslání výzvy pak má plynout z obsahu spisu, který je soudu znám.
Dovolatelka dále míní, že skutková tvrzení obsažená v žalobě obstojí. K absenci žalobních tvrzení o tom, že nemovitosti neměly být do soupisu majetkové podstaty pojaty, uvádí, že E. R. a L. S. nemohly uzavřít platné smlouvy s dlužníkem, když trval předchozí závazek převést nemovitosti na M. S. Podle dovolatelky M. S. „v podané žalobě jednoznačně prokázal své vlastnické právo, a to přiloženým rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 20 C 75/2012-53, ze dne 29. listopadu 2013“. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, usnesení ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003, a usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 4940/2007) a zdůrazňuje, že skutková tvrzení o tom, že M. S. svědčí vlastnické právo, jsou „seznatelná“ i z přiložené listiny – citovaného rozsudku Městského soudu v Brně. Současně dodává, že spis Městského soudu v Brně sp. zn. 20 C 75/2012 byl v řízení v této věci připojen, „čili je zjevné, že (soud) zjistil úplný skutkový stav a zjistil najisto, kdo je vlastníkem nemovitostí“.
K tomu dovolatelka dodává, že v době vynesení tohoto rozsudku se vlastnické právo k nemovitosti zapisovalo záznamem dle §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a zdůrazňuje, že zápis má v tomto případě pouze deklaratorní povahu a samotné rozhodnutí soudu zakládá vlastnické právo. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 3 Aps 6/2013 (dostupného veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího správního soudu), tvrdí, že vlastnické právo M. S. vzniklo nabytím právní moci rozsudku. Do katastru nemovitostí nebylo podle dovolatelky zapsáno „vzhledem ke změně právní úpravy ohledně zápisů vlastnického práva do katastru nemovitostí založeného rozhodnutím soudu“. Soupis nemovitostí do majetkové podstaty považuje od počátku za sporný.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Napadené rozhodnutí je totiž v posouzení dovoláním předestřených otázek v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Judikatura k výkladu §153b o. s. ř. spočívá na závěrech, podle nichž:
1/ Základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání [srov. zejména důvody usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. prosince 1994, sp. zn. 15 Co 437/94, uveřejněného pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000, uveřejněného pod číslem 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2001“), a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněného pod číslem 18/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
2/ Soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, a ze dne 2. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016).
3/ Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. §153a, §153b o. s. ř.). Možností podat odvolání proti rozsudku pro zmeškání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém smyslu nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z §153a a §153b o. s. ř. Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, se totiž právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. §153b odst. 3 a §99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další „právní posouzení“ věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Bez zřetele k tomu, že v průběhu prvního nařízeného jednání, v jehož závěru byl vydán rozsudek pro zmeškání, soud prováděl ve věci dokazování, v rozsudku pro zmeškání výsledky dokazování nehodnotí a hodnotit ani nesmí. Odvolání proti rozsudku pro zmeškání založené na zpochybnění skutkového stavu (plynoucího – ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. – z nesporných žalobních tvrzení) tedy nemůže být úspěšné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2000, pod číslem 80, R 40/2001, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1547/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2003“)].
4/ Podmínka přípustnosti vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 3 o. s. ř., spočívající v možnosti uzavření nebo schválení smíru, je splněna i v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, zahájeném na základě žaloby dle §80 písm. c/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněný pod číslem 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí].
Výkladem §225 odst. 1 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2016“), přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně:
K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), patří:
1/ Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
2/ Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.
3/ Žalovaným je insolvenční správce.
4/ V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).
5/ Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.
Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy (oproti úpravě podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.
Přitom vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací; naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce §225 odst. 1 insolvenčního zákona
K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015, ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněném pod číslem 65/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2015.
Z takto ustaveného judikaturního rámce tak zjevně plyne, že obsahovala-li žaloba pouze tvrzení o tom, že dlužník uzavřel dne 16. září 1998 s L. S. a E. R. kupní smlouvu a zástavní smlouvu a že M. S. podal proti L. S. a E. R. u Městského soudu v Brně žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem, přičemž řízení bylo vedeno pod sp. zn. 20 C 75/2012 a bylo ukončeno vyhovujícím rozsudkem ze dne 29. listopadu 2013, odvolací soud nijak nevybočil ze závěrů plynoucích ze shora uvedené judikatury, když uzavřel, že takto formulovaná žalobní tvrzení neposkytují spolehlivý a dostatečný podklad pro vydání rozsudku pro zmeškání ve sporu o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
Uvedená skutková tvrzení jsou totiž nedostatečná pro závěr o splnění předpokladu vyhovění excindační žaloby uvedeného v R 116/2016 pod bodem 5/ (viz výše), tedy pro závěr, že nemovitosti neměly být do soupisu zařazeny, ani pro závěr, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčilo M. S. (a nyní dovolatelce ve spojení s návrhem na vstup do řízení dle §107a o. s. ř.). Neplyne z nich zejména žádný vztah mezi M. S. a dlužníkem. V žalobě bylo potud uvedeno jen to, že ve prospěch M. S. mělo být (řadu let po uzavření smluv mezi dlužníkem a E. R. a L. S.) v řízení vedeném vůči E. R. a L. S. rozsudkem určeno, že má vlastnické právo k nemovitostem.
Dlužník však účastníkem tohoto řízení nebyl, přičemž rozsudek o určení vlastnického práva má účinky pouze inter partes (viz §159a o. s. ř. a např. závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005, či ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 1508/2015), a navíc má ryze deklaratorní povahu (k tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. již důvody rozsudku ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněného pod číslem 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 455/99, rozsudek ze dne 5. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 132, rozsudek ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007, či rozsudek ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009). Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Aps 6/2013, je pak nepřiléhavý, neboť označený rozsudek vycházel ze zcela jiné skutkové situace a především posuzoval právní otázku vztahující se ke konstitutivnímu rozhodnutí správního orgánu o vzniku vlastnického práva k nemovitosti.
Za tohoto stavu proto bylo v žalobě zapotřebí objasnit i skutečnost, proč mělo svědčit vlastnické právo k nemovitostem M. S. a nikoli dlužníku. Jak již bylo vysvětleno, pouhý poukaz na rozsudek o určení vlastnického práva vydaný v řízení vůči jiným osobám (nikoliv vůči dlužníku) není dostačující. Taková tvrzení však v žalobě absentovala a dovolatelka se je snaží doplnit až v dovolání.
Staví-li dovolatelka dále svou argumentaci na tom, že v souladu s jí citovanou judikaturou Nejvyššího soudu mělo mít vylíčení rozhodujících skutečností původ v odkazu na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 20 C 75/2012-53, který měl rozhodné skutečnosti obsahovat, pak přehlíží, že k žalobě žádná listina nebyla přiložena, tj. ani označený rozsudek. Ten se stal součástí spisu až na základě doplnění žaloby po vydání napadeného rozhodnutí (č. l. 187-190).
Zjevně nedůvodná je pak i námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud „neměl žalobu přezkoumávat skutkově“. Odvolací soud zcela v souladu se závěry ustálené judikatury posuzoval jen to, zda byly naplněny formální podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, tj. včetně toho, zda skutková tvrzení uvedená v žalobě jsou dostačující pro vyhovění žalobě. Potud nejde o přezkoumávání „skutkového stavu věci“.
Zbývá dodat, že argumentací dovolatelky ohledně tvrzení o včasnosti žaloby se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž obstojí již na základě závěru o nedostatcích žaloby co do požadavku na vylíčení skutečností, které by odůvodňovaly vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty (k tomu viz opětovně R 116/2016).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu