ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.14.2018.1
KSBR 31 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 14/2018-A-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka J. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 222/5, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. srpna 2017, č. j. KSBR 31 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. dubna 2017 , č. j. KSBR 31 INS XY , rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele J. K. (dále jen „insolvenční navrhovatel“) tak, že (mimo jiné):
1/ Zjistil úpadek dlužníka J. S. (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
3/ Insolvenční správkyní dlužníka ustanovil Mgr. Magdalenu Gebauerovou (bod IV. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. srpna 2017, č. j. KSBR 31 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na vyřešení právních otázek, které „by měly být řešeny jinak“.
Dovolatel předkládá tyto otázky:
1/ Lze považovat úpadek dlužníka za osvědčený, jestliže pohledávka insolvenčního navrhovatele neexistuje?
2/ Jde o stav úpadku, není-li dlužník ve vztahu k dalším přihlášeným věřitelům primárně zavázán, ale je pouze dlužníkem akcesorickým?
Dovolatel míní, že v řešení položených otázek spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zjištění úpadku, odmítl dovolání jako nepřípustné, když dovolatel (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Především je napadené rozhodnutí co do závěru, že je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil splatnou pohledávku za dlužníkem, v souladu s jednoznačnou dikcí §141 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (od níž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani na základě dovolací argumentace v této věci).
Již v důvodech usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku).
Srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013, které je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže - dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
Část dovolací argumentace pak tkví právě ve zpochybnění pohledávky insolvenčního navrhovatele (a tím jeho aktivní věcné legitimace k podání insolvenčního návrhu), tedy v uplatnění námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.
Rovněž výhrady, které dovolatel uplatňuje proti závěru o existenci více věřitelů jako znaku úpadku ve formě platební neschopnosti (§3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) ve vazbě na pohledávky z titulu ručení, nezpochybňují správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Potud je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 19/2011; 29 NSČR 20/2011, Nejvyšší soud dovodil, že z pohledu dlužníkovy (ne)schopnosti platit své splatné závazky pak není (nemůže být) rozhodné, zda jde o závazky, jež na sebe dlužník převzal přímo (např. jako dlužník ze smlouvy o úvěru) nebo k jejichž splnění je povinen jako osoba, jež svým majetkem zajišťuje pohledávky věřitele vůči jinému (osobnímu) dlužníku. Z hlediska možnosti podrobit dlužníka neschopného splácet své závazky z titulu zajištění pohledávky věřitele vůči jinému (osobnímu) dlužníku, režimu insolvenčního zákona, není rovněž podstatné, zda jde o zajištění zřízené smluvně nebo o zajištění zákonné.
V rovině posouzení, zda dalším věřitelem dlužníka je ČSOB Leasing, a. s. (přihlášený věřitel, jehož pohledávku insolvenční soud nehodnotil), pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010, v němž Nejvyšší soud formuloval závěr, že odvolací soud může přihlédnout v odvolacím řízení při posouzení, zda dlužník je v úpadku, také ke skutečnostem nebo důkazům (týkajícím se pohledávky věřitele splatné v době delší než 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení), jež zde byly (a jako takové mohly být uplatněny) již před rozhodnutím o úpadku, avšak do té doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a v bodu IV. o ustanovení insolvenčního správce, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.; potud totiž dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označené otázky se tohoto výroku zjevně netýkají) a ohledně této části výroku dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu