ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1038.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1038/2019-496
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 10. 2019 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 3 To 73/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 11/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 40 T 11/2018, byl obviněný M. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) (bod 1 výroku o vině) a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině), kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1) dne 17. 5. 2018 v XY, kde sám vykonával ochranné sexuologické léčení ústavní formou, uložené mu rozsudkem Krajského soudu Brno – soudu pro mládež č. j. 2 Tm 8/2012-395 ze dne 5. 12. 2012, který nabyl právní moci dne 28. 12. 2012, jednal ve stavu střední alkoholové opilosti vůči spolupacientovi S. G., nar. XY, který zde rovněž vykonával ochranné sexuologické léčení ústavní formou, uložené mu rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 61 T 13/2014-362 ze dne 15. 12. 2014, který nabyl právní moci dne 15. 12. 2014, tak že v budově E na uzavřeném oddělení č. 40 v přízemí, v pokoji č. 1 v přesně nezjištěnou dobu krátce před 20:50 hodin fyzicky napadl stojícího poškozeného S. G., oblečeného jen do pyžamových kalhot a trička, a se slovy že „to z něho vybije“ jej opakovaně švihal koženým opaskem přes záda a zadek, přičemž jej držel za paži pravé ruky, a svého jednání zanechal až po příchodu ošetřovatele P. P. na pokoj, s nímž krátce nato S. G. odešel na ošetřovnu, avšak poté, když se poškozený S. G. na pokoj vrátil, v přesně nezjištěnou dobu cca mezi 21:00 hod až 21:45 hodin tamtéž přisedl na postel k ležícímu S. G., se záměrem vykonat na něm orální pohlavní styk, což poškozený S. G. opakovaně odmítal, a proto obžalovaný uchopil jeho pyžamové kalhoty a trenýrky za gumu v oblasti boků, přes aktivní odpor poškozeného, který si oblečení držel, se snažil po dobu nejméně 30 sekund toto oblečení stáhnout, a svého jednání nezanechal ani přes následnou opětovnou žádost poškozeného, který nakonec ze strachu z obžalovaného přestal klást odpor, nechal jej, aby mu stáhl pyžamové kalhoty a trenýrky ke kolenům, vzal jeho penis do úst a prováděl felaci, avšak u poškozeného nedošlo ke ztopoření jeho pohlavního údu; obžalovaný svého dalšího jednání zanechal proto, že byl vyrušen opětovným příchodem ošetřovatele P. P. právě v okamžiku, kdy poškozenému S. G., ležícímu na zádech, sám seděl u nohou na jeho posteli a předloktím své pravé ruky, ohnuté v lokti mu tlačil do obou kolen,
2) dne 16. 6. 2018 ve XY na ulici XY, poté, co se dozvěděl o podání trestního oznámení v souvislosti s jeho sexuálně motivovaným trestným jednáním ze dne 17. 5. 2018 ve večerních hodinách v XY vůči poškozenému S. G., nar. XY, jakož i o tom, že poškozený vypovídal proti němu jako svědek, když na základě jeho výpovědi policejní orgán Krajského ředitelství policie Brno zahájil jeho trestní stíhání pro zločin znásilnění a právě v souvislosti s touto trestní činností byl vzat do vazby, jednal tak, že napsal S. G. výhružný dopis, se záměrem zastrašit ho a přinutit ho ke změně jeho výpovědi, kdy na obálce dopisu s podacím razítkem pošty dne 18. 6. 2018 je uvedena adresa „PRASEČÍ HLAVA / S. G. / XY“, v němž vyhrožuje S. G. a jeho blízkým, že v případě, pokud S. G. nejpozději v řízení u soudu neuvede, že nešlo o znásilnění, nýbrž o dobrovolné jednání, tak si ho po svém propuštění z výkonu trestu najde a pomstí se použitím fyzického násilí, přičemž uvedený dopis byl S. G. doručen dne 21. 6. 2018.
Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za užití §40 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněnému byla uložena podle ustanovení §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zabezpečovací detence.
Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“), byl poškozený S. G., nar. XY, bytem XY, XY, odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 40 T 11/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozhodnutí nalézacího soudu.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 3 To 73/2019 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnul.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. H. dovolání (č. l. 479–482) v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu vydírání, který mu byl kladen za vinu. Přesto, že je dopis psán poměrně útočně a vulgárně neobsahuje, podle jeho názoru pohrůžku násilí. Uvedl, že dopis pak psal ve stavu silného psychického vypětí, v afektu a pod vlivem léků. Nikdy nechtěl poškozenému vyhrožovat ani mu ublížit. Přál si jen dát najevo své naštvání z jednání poškozeného.
Obviněný dále soudu vytýká, že nebyla rozhodně naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu znásilnění, kdy odmítání poškozeného považoval za součást milostné předehry a v okamžiku, kdy zjistil, že poškozený není vzrušený, svého počínání zanechal. Stalo se tak ještě předtím, než do pokoje přišel ošetřovatel P. P. Byl přesvědčen, že mezi ním a poškozeným vznikl romantický vztah, v čemž ho utvrzovalo i to, že stejného dne mu poškozený dobrovolně provedl felaci a svůj pokus o felaci poškozeného vnímal jako navázání na předchozí styk téhož dne. Nic nenasvědčovalo tomu, že by poškozený nechtěl pokračovat v dalších sexuálních činnostech, přičemž v případě prvého styku byl poškozený aktivnější a sám mu felaci nabídnul. Své jednání proto obviněný nevnímal jako něco, co poškozený nechce. K žádnému donucování z jeho strany nedocházelo a neměl to ani v úmyslu, o čemž svědčí i to, že svého jednání zanechal, když viděl, že nedošlo u poškozeného ke ztopoření penisu. Ve výslechu uskutečněném 5 dnů od předmětného jednání poškozený výslovně uvedl, že obviněný od felace upustil dobrovolně, když viděl, že u něj nedošlo ke ztopoření penisu. To ostatně koresponduje i s výpovědí ošetřovatele P. P., který do místnosti vstoupil, až byl poškozený přikrytý. Obviněný má proto za to, že se z jeho strany nemohlo jednat o úmysl, a je tedy vyloučeno, aby byla naplněna subjektivní stránka trestného činu znásilnění.
Obviněný dále vyslovuje nesouhlas se způsobem, jakým bylo ze strany soudu nahlíženo na osobu poškozeného, kdy současně rozporuje jeho výpověď tím, že tento lhal o svém jednání, k čemuž ho mohly vést různé motivy, včetně pomsty za předchozí sešvihání koženým páskem, které ale bylo spíše symbolické, nezanechalo žádné zranění a nijak nesouviselo s následným sexuálním kontaktem. Motivem mohla být i obava poškozeného, že jej mohl ošetřovatel vidět, případně obava ze žárlivého partnera. Obviněný uvedl, že na poškozeného nelze hledět jako na osobu zcela nevinnou, neboť byl rovněž v psychiatrické léčebně z rozhodnutí soudu poté, co páchal znásilnění malých chlapců, a je tak jednoznačně patrné, že poškozený umí překonat odpor a nesouhlas druhého, a to dokonce za pomoci násilí a výhrůžek.
Poslední námitku uplatňuje obviněný ve vztahu k uložení zabezpečovací detence, kdy argumentuje, že se jedná o krajní řešení, ke kterému by mělo být přistupováno pouze v situaci, kdy není možno ochrany společnosti docílit jinými prostředky. Soud se však jinými opatřeními nezaobíral a nezdůvodnil, proč v jeho případě nevyužil jiné, méně omezující opatření. Soudy vycházely ze znaleckého posudku PhDr. Marcely Langové Šindelářové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací klinická psychologie, která hodnotila jeho resocializační možnosti jako silně omezené. Soudy ale nezohlednily tu část posudku, kdy se vyjádřila, že resocializační možnosti jsou dány v prvé řadě úspěšností sexuologické ochranné léčby a za podmínky vzájemné spolupráce připustila možnost jeho nápravy. Podle mínění obviněného není na místě jej umístit do zabezpečovací detence, jestliže ještě neměl příležitost dokázat, zda a jak se bude léčit, a nemůže tak být zodpovězena otázka, zda ochranné léčení nemůže splnit svůj účel.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 3 To 73/2019, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 907/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce zdůraznil, že obviněný uplatňuje toliko námitky obecné povahy bez konkrétních skutečností, jimiž by podpořil svůj opravný prostředek. Všechny námitky v dovolání až na námitku stran uložení zabezpečovací detence jsou námitkami skutkovými, nezpůsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod, a nelze se jimi tedy v dovolacím řízení zaobírat. Státní zástupce poukázal na fakt, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a v rámci uplatněného dovolacího důvodů má dovolací soud toliko hodnotit právní posouzení skutku. Obviněný se ale domáhá zřetelně jiného hodnocení důkazů a změny ve skutkových zjištěních ve svůj prospěch tak, aby byl obžaloby zproštěn. Státní zástupce však má za to, že soudy přesvědčivě zjistily skutkový stav na základě provedeného dokazování, přičemž se všemi námitkami obviněného se již vypořádaly ve svých rozhodnutích.
Stran námitky uložení zabezpečovací detence státní zástupce uvedl, že ani tato námitka nenaplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod. Navíc se odvolací soud v bodu 16 svého usnesení navazujícím na bod 23 rozsudku nalézacího soudu s naplněním podmínek pro uložení zabezpečovací detence řádně a náležitě vypořádal. Obviněný věcně brojí toliko proti hodnocení důkazů – zejména pak znaleckého posudku.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 3 To 73/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména jeho dopisu zaslaném poškozenému, výpovědi poškozeného S. G., výpovědi svědků P. P., V. Š. a L. H., znaleckého posudku znalkyně PhDr. Marcely Langové Šindelářové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, stejně jako jeho vlastní výpovědi) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran toho, zda mezi ním a poškozeným došlo téhož dne k jinému dobrovolnému sexuálnímu styku, zda poškozený dal najevo nesouhlas s jeho počínáním, jaké povahy byl nátlak na osobu poškozeného, jaký byl vzájemný vztah mezi ním a poškozeným, resp. zda se jednalo o vztah více než přátelský, případně milostný, otázka toho, kdy vešel do místnosti ošetřovatel, zda před tím, než svého jednání dobrovolně zanechal, či až poté, dále zjištění týkající se jeho resocializačních možností), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak v otázce posouzení osoby poškozeného) i vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že mezi ním a poškozeným vznikl romantický vztah a sexuální akt kladený mu za vinu byl toliko pokračováním jejich vztahu, kdy stejného dne mu byla ze strany poškozeného a z jeho iniciativy poskytnuta felace, a kdy se může jednat o formu odplaty za to, že poškozeného toliko symbolicky švihal páskem, případně jednal poškozený ze strachu z odhalení).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a z toho vyplývajících skutkových zjištění a vlastní verzi předmětných událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, přičemž uplatněné námitky byly předmětem přezkumu jak nalézacího, tak i odvolacího soudu, které se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud je oprávněn zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nikterak se nevymykají logickým postupům hodnocení, závěry zjištěné z řádně provedeného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. jsou pak plně odrazem skutkových zjištění soudu. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, přičemž poukazuje na to, že nebyla naplněna subjektivní stránka ani jednoho z trestných činů a objektivní stránka trestného činu vydírání.
Nad rámec výše uvedeného je třeba poukázat na to, že nalézací soud své závěry založil na celé řadě důkazů, které náležitě zhodnotil a vyvodil z nich přesvědčivé skutkové závěry. Své závěry opřel především o výpověď poškozeného S. G., která nicméně nezůstala osamocena, neboť byla podepřena o výpovědi svědků P. P., K. K., A. Ž., B. S., L. H., J. Š., V. Š. a M. P. Výpověď poškozeného S. G. pak podporují záznamy v jeho zdravotnické dokumentaci, ale i zdravotnické dokumentaci obviněného M. H.
Obviněný vznesl námitku, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka zločinu vydírání a rovněž subjektivní stránka zločinu znásilnění, kteroužto ale není možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uvedená námitka byla založena na rozporování důkazního a z toho vyplývajícího skutkového stavu, přičemž takováto argumentace nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného tak, jak byly uplatněny, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však považuje za vhodné i přesto uvést k námitkám obviněného následující.
K námitce nenaplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání lze uvést, že zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti.
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby …“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí , tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti . Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. V případě trestného činu vydírání postačuje pohrůžka násilí nikoli bezprostředního. Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze např. telefonem nebo v dopise. Není potřebné, aby násilí bylo přesně konkretizováno (srov. R 24/1980 a R 17/1982 a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751–1755.) Pohrůžka násilí vždy směřuje proti objektu tohoto trestného činu, kterým je svobodná vůle osoby, v posuzovaném případě vůči vůli poškozeného v postavení svědka.
Podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, i obsahu celého dopisu zaslaného poškozenému obviněným, je zřejmé, že se obviněný na poškozeném domáhal pohrůžkou násilí změny jeho výpovědi ve svůj prospěch. Pohrůžka násilí směřovala jak proti poškozenému, tak i jeho partnerovi. O vážnosti takové pohrůžky byl přesvědčen poškozený jednak ze znalosti povahy poškozeného, z obsahu dopisu, který mu byl adresován a jednak ze skutečnosti, že dříve za pouhou připomínku, aby žil řádně, na něj obviněný již jednou zaútočil, a to takovým způsobem, který poškozeného v minulosti traumatizoval, čehož si byl obviněný vědom. Obviněný v předmětném dopise prohlašoval, že je připraven jít do vězení i na doživotí, poškozeného si najde a všechno mu spočítá i s úroky. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že vyhrožoval poškozenému užitím násilí směřovanému vůči jemu i jeho partnerovi. To vše za účelem, aby poškozený změnil svou klíčovou svědeckou výpověď v jeho prospěch, což v dopise jednoznačně uvádí. Obsah dopisu byl způsobilý v poškozeném vyvolat důvodné obavy o zdraví a život, a to nejen svůj, ale i jeho partnera. Uvedené jednání zcela bez pochyb naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Ani obviněný sám v rámci podaného dovolání nijak nepolemizuje s tím, jak se skutek odehrál. Námitka obviněného stran nenaplnění objektivní stránky trestného činu vydírání je tak námitkou zjevně neopodstatněnou.
Obviněný v dovolání namítal, že u něho nebyl dán úmysl spáchat zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy že u něho chybí zavinění. Po subjektivní stránce se k naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, nemusí se jednat ovšem o úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz ŠÁMAL. P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat.
V dané věci soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl (bod 20), že obviněný se jednání dopustil zaviněním ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to jak v rovině základní, tak kvalifikované skutkové podstaty, když není pochyb o tom, že obviněný vzhledem ke svým intelektovým schopnostem i předchozí trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen, věděl, že nesmí nikoho nutit k tomu, aby proti své vůli konal, co nechce, zejména pak když se jedná o svědka. Nejvyšší soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně, stejně jako odvolací soud, ztotožnil.
K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy, že se obviněný předmětného aktu vydírání dopustil na osobě svědka v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, je třeba uvést, že za svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu , tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení , přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. Poškozený byl přímým svědkem událostí, které jsou obviněnému kladeny za vinu a byl tak nepochybně klíčovou osobou, která měla plnit povinnosti svědka stran podání svědectví o skutečnostech, které sám vnímal a zažil. Cílem jednání obviněného pak bylo jeho svědectví pohrůžkou násilí ovlivnit (srov. R 24/1980 a R 17/198 a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751–1755).
Ze shora uvedeného výčtu je nepochybné, že jednání obviněného svým obsahem naplňuje skutkovou podstatu předmětného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, když obviněný použil vůči poškozenému pohrůžky násilí (fyzickou újmou jemu i jeho partnerovi), aby ho donutil ke změně jeho výpovědi.
K námitce obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění lze uvést, že zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchá takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda.
Objektem trestného činu znásilnění je právo člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Předmětem útoku tohoto trestného činu je kterýkoli člověk . Nezávisí na věku znásilňované osoby a nezáleží ani na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně či trestněprávně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky. Nezáleží tedy na tom, že poškozený byl umístěn do ochranného léčení rozhodnutím soudu v souvislosti se svou trestní činností, ani to, že poškozený měl s obviněným dobrovolný pohlavní styk téhož dne (srov. R 97/1955). Za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. V projednávaném případě obviněný překonal fyzickou silou odpor poškozeného, a to verbální i fyzický. Je také nutné přihlédnout k předchozímu útoku opaskem, který byl pro poškozeného citelným a traumatickým zásahem proti jeho osobě, a díky kterému byl otřesen. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Není tedy vyžadován aktivní odpor po celou dobu aktu – (srovnej ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1834–1848).
Zločin znásilnění je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavním styku či styku provedeném způsobem srovnatelným se souloží . V daném případě obviněný překonal slovní a fyzický odpor poškozeného za použití násilí, přičemž obviněný od své fyzické obrany po chvíli ze strachu upustil, za účelem donucení poškozeného k pohlavnímu styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží – felací (viz bod 18 rozsudku nalézacího soudu). Trestný čin byl tedy dokonán a otázka proč obviněný svého jednání zanechal a z jakého podnětu je v tomto případě nepodstatná (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1834–1848).
Jedná se o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 202–233).
K naplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění je třeba podotknout, že pokud se obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu jiného, se kterým má v úmyslu mít pohlavní styk, domníval, že jde o odpor jen předstíraný a že ve skutečnosti s pohlavním stykem souhlasí , šlo by o skutkový omyl negativní, spočívající v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a byla by tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Právě k tomuto závěru směřovala argumentace obviněného v podaném odvolání, kdy opakovaně tvrdil, že nebylo jeho úmyslem znásilnit poškozeného, ale pouze pokračovat v jejich milostném vztahu a odmítání poškozeného vnímal toliko jako milostnou předehru.
Soudy dospěly k závěru, že obviněný směřoval svým jednání k překonání odporu poškozeného, který jej několikráte kategoricky odmítal a dokonce se zpočátku fyzicky bránil pokusům obviněného o styk. Argumentace obviněného stran subjektivní stránky směřující k negativnímu skutkovému omylu pak musí být odmítnuta i proto, že poškozeného chvíli před samotným znásilněním napadl způsobem, který v poškozeném vzbuzuje negativní vzpomínky a strach, a to za situace, kdy o jeho panickém strachu z řemenu byl obviněný dobře informován. Poškozený dal svůj nesouhlas opakovaně a důsledně najevo jednak několikrát vážně verbálně a jednak svou fyzickou obranou na počátku útoku, kdy si držel kalhoty a trenýrky tak, aby mu je obviněný nemohl stáhnout. Odpor poškozeného je ve světle zjištěných skutkových okolností nutné považovat za vážně míněný. Obviněný tak rozhodně nemohl nabýt dojmu, že se jedná pouze o škádlení nebo určitou formu předehry, když musel překonat odpor nejen slovní, ale i fyzický. Obviněný tak jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se pak plně ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný v obou případech jednal zaviněně v nezmenšené příčetnosti, kdy zachování jeho plné příčetnosti bylo prokázáno znaleckým posudkem a dalšími důkazy (srovnej bod 18–21 odůvodnění nalézacího soudu a body 8–12 rozhodnutí odvolacího soudu).
Rovněž námitku směřující proti uložení zabezpečovací detence, v rámci níž obviněný namítal, že nebylo dostatečně zváženo, zda by nepostačovalo k ochraně společnosti mírnější opatření nežli zabezpečovací detence, podřadil obviněný pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedená námitka však tento dovolací důvod nenaplňuje, neboť se netýká nesprávného hmotněprávního posouzení věci, ale toliko uloženého ochranného opatření. Svou námitkou obviněný naplňuje spíše dovolací důvod zakotvený v §265 odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněný však tento dovolací důvod v rámci svého mimořádného opravného prostředku neuplatnil.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že obviněnému byla soudem uložena zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně.
Při ukládání zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku postačí, aby uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele nevedlo k dostatečné ochraně společnosti. Jako správný je třeba hodnotit takový závěr soudu, že vzhledem k charakteru duševní poruchy obviněného a jeho celkovému postoji k trestné činnosti a dosavadně uloženým ochranným léčením, je ukládání ochranného léčení, byť v ústavní formě, zbytečné, neboť jeho účel nemůže být splněn. Uvedený závěr přitom stojí na náležitém důkazním podkladě.
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem nalézacího soudu (vysloven v bodě 23. rozsudku nalézacího soudu) i soudu odvolacího (bod 16. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), založeném mimo jiného na znaleckém posudku PhDr. Marcely Langové Šindelářové, soudní znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, o dosavadním životě obviněného, výkonu mu uložených trestů a jeho odmítavém postoji k dosavadní léčbě. Bezpochyby je splněna i podmínka nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě, neboť jak vyplynulo ze závěrů znalkyně, listinných důkazů a dosavadního života obviněného, hrozba opakování excesů je u obviněného vysoká a jeho resocializace je extrémně snížená, a to i z důvodu, že svou dosavadní léčbu nevykonával řádně, případně ji zcela odmítal.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněným vznesené námitky vůbec nenaplňují uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, když je z nich patrno, že jejich prostřednictvím obviněný pouze polemizuje s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudu prvního stupně potvrzenými odvolacím soudem.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu