ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1138.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1138/2019-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněného R. K., nar. XY, bytem XY, XY, a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 5 To 19/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 8/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 5 To 19/2019, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný R. K. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 45 T 8/2018 , byl obviněný R. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v průběhu vánočních svátků roku 2017, v důsledku vzniklé obtížné životní situace, v jejímž rámci pravidelně, nejméně dva dny v týdnu, pečoval o svou těžce nemocnou manželku – poškozenou N. K., nar. XY, která se, s ohledem na krvácení do mozku, prodělané dne 13. 6. 2014, nacházela upoutána na lůžko v imobilním stavu, s částečným ochrnutím všech čtyř končetin, tedy zcela závislá na pomoci druhých osob,
pod vlivem permanentního stresu plynoucího z nadměrné zátěže při opatrování posledně jmenované, v obavě, že péči o manželku, ale též o svou tchýni vysokého věku – poškozenou K. O., nar. XY, nezvládne,
začal zvažovat různé způsoby usmrcení obou poškozených, mimo jiné též udušení,
načež dne 16. 4. 2018, s ohledem na svou aktuální fyzickou indispozici, jakož i psychické vyčerpání, vnímajíc svou aktuální situaci jako nadměrně zatěžující, nepřekonatelnou, neschopen ji řešit adaptivním způsobem a v návaznosti na to pociťujíc bezmoc, zároveň silné zklamání, rozhořčení i vlastní újmu,
své předchozí úvahy realizoval, když pod deliberačním vlivem požitého alkoholu, v době kolem 06:30 hodin, v XY, na ulici XY, v rodinném domě č. XY, který v tu dobu obýval společně s poškozenými, veden záměrem jak N. K. tak K. O. usmrtit udušením, vybaven igelitovým sáčkem o rozměrech cca 30 x 30 cm,
vystoupal do prvního patra rodinného domu, kde se nacházela ložnice K. O., přisedl si na kraj válendy, na níž posledně jmenovaná spala, jakmile se probudila, sdělil jí, že „to už není žádný život“ a v okamžiku, kdy chtěla vstát, využívaje své výrazné tělesné převahy, začal poškozenou dusit tím způsobem, že jí igelitovým sáčkem zakryl ústa a rukou pevně stlačil nosní dírky, vzápětí, aby zamezil jejímu odporu, na ni obkročmo naklekl, přisedl ruce a v dušení pokračoval až do okamžiku, kdy zůstala bezvládně ležet v lůžku,
vzápětí odešel do obývacího pokoje umístěného v přízemí rodinného domu, zde přistoupil k polohovací posteli, na níž spala N. K. a této, se slovně vyjádřenou omluvou i přesvědčením, že „to pro všechny bude vysvobození“, vědom si skutečnosti, že poškozená se z důvodu své nemoci nebude schopna jakýmkoliv způsobem bránit, ji začal dusit tím způsobem, že jí stejným igelitovým sáčkem zakryl ústa, rukou pevně stlačil nosní dírky a v dušení pokračoval až do okamžiku, kdy již na poškozené nepozoroval známky dýchání,
přičemž shora popsaným násilným jednáním došlo u poškozených K. O. a N. K. k zamezení výměny plynů mezi plícemi a zevním prostředím, což vedlo jednak k těžkému otoku mozku a v řádu několika minut od počátku dušení k navazující smrti obou poškozených, a v případě poškozené K. O. rovněž ke vzniku zlomeniny pravého horního rohu štítné chrupavky, krevní podlitiny na hrudníku vpravo, v blízkosti klíční kostí a podlitiny i oděrky kůže lokalizované na pravém zápěstí i hřbetu pravé ruky.
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 45 T 8/2018, podali obviněný a jeho synové J. K., nar. XY, a M. K., nar. XY, odvolání směřující do výroků o vině a trestu.
O podaných dovoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 5 To 19/2019 , a to tak, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnul tak, že uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v průběhu vánočních svátků roku 2017, v důsledku vzniklé obtížné životní situace, v jejímž rámci pravidelně, nejméně dva dny v týdnu, pečoval o svou těžce nemocnou manželku – poškozenou N. K., nar. XY, která se, s ohledem na krvácení do mozku, prodělané dne 13. 6. 2014, nacházela upoutána na lůžko v imobilním stavu, s částečným ochrnutím všech čtyř končetin, tedy byla zcela závislá na pomoci druhých osob, a ke které měl silnou emoční vazbu,
pod vlivem permanentního dlouhodobého stresu a frustrace, plynoucích z nadměrné zátěže při opatrování posledně jmenované, v obavě, že péči o manželku, ale též o svou tchýni vysokého věku – poškozenou K. O., nar. XY, nezvládne, přičemž uvedenou zátěž nebyl schopen s ohledem na své osobnostní zaměření dále již unést,
začal zvažovat různé způsoby usmrcení obou poškozených, mimo jiné též udušení,
načež dne 16. 4. 2018, s ohledem na svou aktuální fyzickou indispozici, jakož i psychické vyčerpání, vnímajíc svou aktuální situaci jako nadměrně zatěžující, nepřekonatelnou, neschopen ji řešit adaptivním způsobem a v návaznosti na to pociťujíc bezmoc, zároveň silné zklamání, rozhořčení i vlastní újmu,
své předchozí úvahy realizoval tak, že v době kolem 06:30 hodin, v XY, na ulici XY, v rodinném domě č. XY, který v tu dobu obýval společně s poškozenými, veden záměrem jak N. K., tak K. O. usmrtit udušením, vybaven igelitovým sáčkem o rozměrech cca 30 x 30 cm,
vystoupal do prvního patra rodinného domu, kde se nacházela ložnice K. O., přisedl si na kraj válendy, na níž posledně jmenovaná spala, jakmile se probudila, sdělil jí, že „to už není žádný život“ a v okamžiku, kdy chtěla vstát, využívaje své výrazné tělesné převahy, začal poškozenou dusit tím způsobem, že jí igelitovým sáčkem zakryl ústa a rukou pevně stlačil nosní dírky, vzápětí, aby zamezil jejímu odporu, na ni obkročmo naklekl, přisedl ruce a v dušení pokračoval až do okamžiku, kdy zůstala bezvládně ležet v lůžku,
vzápětí odešel do obývacího pokoje umístěného v přízemí rodinného domu, zde přistoupil k polohovací posteli, na níž spala N. K. a této, se slovně vyjádřenou omluvou i přesvědčením, že „to pro všechny bude vysvobození“, vědom si skutečnosti, že poškozená se z důvodu své nemoci nebude schopna jakýmkoliv způsobem bránit, ji začal dusit tím způsobem, že jí stejným igelitovým sáčkem zakryl ústa, rukou pevně stlačil nosní dírky a v dušení pokračoval až do okamžiku, kdy již na poškozené nepozoroval známky dýchání,
přičemž shora popsaným násilným jednáním došlo u poškozených K. O. a N. K. k zamezení výměny plynů mezi plícemi a zevním prostředím, což vedlo jednak k těžkému otoku mozku a v řádu několika minut od počátku dušení k navazující smrti obou poškozených, a v případě poškozené K. O. rovněž ke vzniku zlomeniny pravého horního rohu štítné chrupavky, krevní podlitiny na hrudníku vpravo, v blízkosti klíční kostí a podlitiny i oděrky kůže lokalizované na pravém zápěstí i hřbetu pravé ruky.
Za toto jednání byl odsouzen podle §141 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5 2019, sp. zn. 5 To 19/2019, podal obviněný dovolání. Dovolání podal i nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného.
Obviněný R. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 662–663) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že jeho jednání bylo nesprávně hmotněprávně posouzeno jako zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Toto přesvědčení staví na argumentaci, že soudy špatně vyhodnotili otázku jeho příčetnosti, kdy pocit z bezvýchodnosti a neřešitelnosti jeho životní situace u něj vedl k takovému zúžení vědomí, které vedlo k vymizení jeho ovládacích schopností a celkové nepříčetnosti. Tento závěr odpovídá všem okolnostem případu. A když ne znalci tedy soud má možnosti tento závěr s autoritativní platností učinit, neboť otázka příčetnosti je otázkou právní, nikoliv otázkou znaleckou.
S ohledem na výše uvedené pak navrhl obviněný zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2019, č. j. 5 To 19/2019, a vrácení věci vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 974/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení, námitky obviněného a podstatě uplatněného dovolacího důvodu se státní zástupkyně vyjádřila k samotné námitce obviněného.
Státní zástupkyně uvedla, že otázka příčetnosti obviněného je významnou otázkou z hlediska spravedlivého procesu, neboť se dotýká samotné podstaty trestní odpovědnosti. Jedná se o otázku právní, kterou posuzují orgány činné v trestním řízení na základě provedených důkazů. Sama povaha této otázky vyžaduje, aby takové posouzení bylo založeno na skutkovém podkladě, které představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie, a to prostřednictvím znaleckého posudku. Způsob provedení činu, resp. situace, ve které sáhl obviněný k usmrcení osob, se kterými jej pojil blízký příbuzenský vztah, vyvolal potřebu zkoumat jeho duševní stav. Znalecký posudek MUDr. Dany Skřontové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podal obraz o duševním stavu obviněného se závěrem, že rozpoznávací schopnosti obviněného byly plně zachovány, jeho ovládací schopnosti byly sníženy, ale pouze nad polovinu pásma. Znalecký závěr tedy zněl, že jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly zachovány. Ve spojení s dalšími důkazy jako sdělení zaměstnavatele obviněného i výpovědi svědka R. B. je nutné dojít k závěru, že obviněný byl v době činu příčetný, byl schopen rozpoznat protiprávnost svého činu a ovládat své jednání a není možné na něj pohlížet jako na nepříčetného v kontextu §26 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného R. K. (č. l. 655–660), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že z porovnání skutkových vět rozsudků nalézacího i odvolacího soudu je nepochybné, že podstata skutku zůstala totožná. Vrchní soud pouze akcentoval, že obviněný měl k poškozené N. K. silnou pozitivní emoční vazbu a že se předmětného činu dopustil pod vlivem dlouhodobého stresu a frustrace, tedy že nešlo pouze o permanentní stres plynoucí z nadměrné zátěže při opatrování poškozené, kdy uvedenou zátěž nebyl schopen s ohledem na své osobnostní zaměření dále unést. Oproti tomu odvolací soud z popisu skutku vypustil, že obviněný jednal pod deliberačním vlivem alkoholu.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se závěry soudu druhého stupně stran posouzení jednání obviněného jako trestného činu zabití nelze souhlasit. Trestný čin zabití je vzhledem k trestnému činu vraždy privilegovanou skutkovou podstatou, která se vyznačuje nižší mírou racionální kontroly nad svým jednáním způsobenou silným rozrušením, které vede ke značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran. V kritickém okamžiku takový afekt zásadně ovlivňuje jeho schopnost racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami. Silné rozrušení pachatele by mělo mít podle nejvyššího státního zástupce výrazně obranný charakter a představovat reakci na mimořádně vypjatou životní situaci, která je věcí nepřiměřenou, nicméně lidsky pochopitelnou, což umožňuje na pachatele hledět s jistou shovívavostí. Mělo by se jednat o případy, kdy byl pachatel vystaven vysoce zátěžové situaci, v níž by kterýkoliv rozumně uvažující člověk dbalý etických norem mohl upadnout do obdobného silného rozčílení. Měla by být pečlivě zvažována úměrnost silného rozrušení iniciující událost v porovnání s běžnou populační normou.
Vrchní soud však dospěl k názoru, že obviněný se dopustil zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku pouze s ohledem na stav omluvitelného hnutí mysli, pokud svou manželku zabil v důsledku dlouhodobého stresu a frustrace plynoucí z nadměrné zátěže při jejím opatrování, kterou nebyl schopen, s ohledem na své osobnostní zaměření unést, opomněl ale zvážit, zda šlo v inkriminovaný moment o silné rozrušení. U obviněného silné rozrušení ale indikováno nebylo a podle nejvyššího státního zástupce se tak obviněný nenacházel ve speciálním stavu, o kterém zákonodárce předpokládá, že navodí aplikaci §141 tr. zákoníku.
Naproti tomu je třeba konstatovat, že obviněný naplnil zákonné znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce podotknul, že obviněný očividně neměl problém s umístěním poškozené N. K. do zdravotnického zařízení, kdy poškozená v tomto typu zařízení pobývala pravidelně od června 2014 do své smrti v dubnu 2018. Znaleckým zkoumáním u něj byla vyloučena porucha vědomí, a to i přechodná akutní psychotická porucha. Zvažoval eventualitu, že když bude poškozená K. O. vzhůru od činu upustí, neboť by mohlo dojít k šarvátce. Po spáchání činu se obviněný podle svých slov cítil uvolněný, že to z něj všechno spadlo. I téměř bezprostředně po činu příchozí svědek R. B. popsal komunikaci s obviněným v jeho domě, kdy jej popsal jako vstřícného, mluvícího klidně a k věci, a v žádném případě nervózního, a to i přesto, že ve vedlejší místnosti již ležela mrtvá poškozená N. K.
Pro posouzení dané trestní věci je podle nejvyššího státního zástupce důležitý způsob, jakým vznikla vůle obviněného trestný čin spáchat. Důležité jsou přitom okolnosti charakterizující rozhodování obviněného, jeho závěry a pohnutky. Obviněný se zaobíral myšlenkami na vraždu poškozených a následnou sebevraždu s tím, že hledal únik ze své situace, kterou považoval za bezvýchodnou, kladoucí na něj nároky, jímž není schopen dostát. Míra zátěže, kterou v rámci stavu poškozené N. K. prožíval, byla nesmírně vysoká, a je logické, že prožíval pocity smutku a úzkosti z obavy o budoucnost. Jeho úvahy ale postrádaly altruismus, a naopak byly sobecky směřovány pouze k řešení vlastní situace. O tom vypovídá jak konání obviněného na místě činu, tak bezprostředně po něm.
Obviněný usmrtil vedle poškozené N. K. rovněž její matku K. O., která mu pomáhala s péčí o poškozenou N. K., a to s cílem, aby mu nebránila v jejím usmrcení, tedy odstranit živou překážku, a v jeho plánu mu nezabránilo ani to, že byla poškozená K. O. oproti jeho představě vzhůru. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na způsob provedení samotného činu, kdy obviněný použil k realizaci svých záměrů udušení pomocí plastového sáčku, což je proces trvající pět až osm minut, lze hovořit o tom, že obviněný jednal organizovaně a emočně chladným způsobem, kdy stav jeho mysli nevykazoval silné rozrušení.
Nejvyšší státní zástupce uzavřel svou argumentaci s tím, že trestný čin zabití podle §141 tr. zákoníku je charakterizován polehčujícími znaky sociálně etické povahy, které však v projednávané trestné věci absentují. Péče o poškozenou N. K. byla objektivně zajištěna, a to, že obviněný tuto péči neakceptoval, nelze považovat za okolnost jakkoliv snižující jeho míru viny až k závěru o naplněné skutkové podstatě toliko zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku, ale naopak je nutné jednání obviněného posoudit jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 tr. zákoníku stejně jako to prvně učinil nalézací soud.
S ohledem na výše uvedené pak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 5 To 19/2019, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň nejvyšší státní zástupce vyslovil souhlas s projednáním této věci v neveřejném zasedání podle §265e odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 5 To 19/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. rovněž osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. byla podána ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Obviněný podal své dovolání prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. K. a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolání obviněného. Ten v podaném dovolání namítal, že soudy nižších stupňů špatně posoudili otázku jeho příčetnosti. Nejvyšší soud uvádí, že uplatněná dovolací námitka je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.
Nutno předeslat, že příčetnost není v trestním zákoníku definována. Obecně ji však lze vymezit jako způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech (srov. JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, str. 185). Trestní zákoník uvádí důvody, které příčetnost, a tedy i trestní odpovědnost, vylučují. Příčetnost jako taková předpokládá dvě základní kritéria, která musí být v době činu dána, aby mohl být člověk považován za příčetného. Prvním je kritérium rozumové , resp. rozpoznávací schopnost, tj. schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost jeho činu, druhým kritériem je volní , resp. způsobilost určovací, tj. schopnost určit volní zaměření svého jednání a klást odpor těm pohnutkám vedoucím ho k společensky nebezpečným (protiprávním) činům, tedy schopnost ovládat v tomto smyslu své jednání (tzv. ovládací schopnost ). O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (taková osoba není schopna pochopit protiprávnost svého jednání, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací půjde o zmenšenou příčetnost předpokládanou ustanovením §27 tr. zákoníku. Nedostatek schopnosti určovací je spatřován v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost je posuzována, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá. Pokud jde jen o podstatné snížení schopnosti určovací, půjde o zmenšenou příčetnost rovněž předpokládanou §27 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 369–374).
Podle §26 tr. zákoníku, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Z této legální definice vyplývá, že pachatel jednal v nepříčetnosti, jestliže trpěl duševní poruchou (viz §123 tr. zákoníku), v důsledku níž v době činu ztratil schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládnout. Pro učinění závěru o nepříčetnosti pachatele postačí, pokud v době činu v důsledku duševní poruchy absentovalo i jen jedno z uvedených kritérii, resp. schopností. Současně je ale zapotřebí připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). Otázka nepříčetnosti je otázka právní ; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. R 17/1979). Nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zásadně podle §105 odst. 1 a §116 tr. ř. přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Posuzování takové okolnosti jen laickou úvahou soudu, která není založena na odborných vědomostech, není dostačujícím prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. R 33/1968-I.). Znalecký důkaz z odvětví psychiatrie a psychologie je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (srov. R 17/1979).
V dané věci nalézací soud i soud odvolací vzhledem k charakteru tohoto činu i právní kvalifikaci jednání obviněného kladeného mu za vinu, nechali zpracovat příslušný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, přičemž jeho zpracováním pověřil nalézací soud znalkyně z tohoto oboru MUDr. Danu Skřontovou a PhDr. Helenu Khulovou. Znalkyně v rámci svého znaleckého zkoumání došly k závěru, že rozpoznávací schopnost byla u obviněného zcela zachována a schopnost ovládací omezena toliko částečně (str. 5 a 13 rozhodnutí nalézacího soudu a body 17. – 18. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Na tomto odborném podkladě dospěly oba soudy ke shodnému závěru, že ani jedna ze dvou klíčových schopností, která umožňuje shledat pachatele příčetným, nebyla v případě obviněného omezena natolik, aby jí bylo možné považovat za vymizelou. O tom svědčí kromě výše zmiňovaného znaleckého posudku a výslechu znalkyň i pracovní psychotesty či výslech obviněného, který jasně dokladuje, že byl schopen rozpoznat protiprávnost svého činu. První kritérium příčetnosti, tedy rozumové vymizeno býti nemohlo, neboť obviněný si po celou dobu uvědomoval protiprávnost svého jednání, i to, že se jedná o jednání zavrženíhodné, kdy chtěl po jeho dokonání nejprve spáchat sebevraždu, ale pak od svého záměru ustoupil. Stran kritéria volního, resp. schopnosti ovládací je rovněž zapotřebí konstatovat, že tato vymizelá nebyla, byla toliko omezena, jak vyplývá především ze znaleckého posudku, ale i z ostatních provedených důkazů. Právní závěr jak soudu odvolacího, tak soudu nalézacího, že obviněný nebyl v době činu nepříčetný ve smyslu §26 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za opodstatněný a učiněný na základě řádně provedených a vyhodnocených důkazů. Námitku obviněného je tedy nutné považovat za zjevně neopodstatněnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním nejvyššího státního zástupce, který namítal, že obviněný nenaplnil privilegovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ale naopak naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku.
Zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, a spáchá takový čin na dvou nebo více osobách.
Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje dvě kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení , a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt ) a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace ), které nevyžaduje silné rozrušení.
S přihlédnutím k okolnostem případu lze konstatovat, že druhá kategorie privilegované okolnosti, a to jednání obviněného v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného nepřichází v úvahu.
Z hlediska první kategorie privilegované okolnosti musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli . Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu . Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle či prudce. Silné rozrušení může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele (srov. R 14/2011). Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde užívá pojem „omluvitelné hnutí mysli“, čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a zavrženíhodným, neboť jde o úmyslné usmrcení člověka .
Strach , úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení , které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení. Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit , žal nebo smutek . Bylo by možno sem zařadit i pocity neřešitelnosti či bezvýchodnosti z dlouhodobých a stresujících vztahů, např. manželské nebo partnerské krize apod. (srovnej ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1489–1494). Silné rozrušení by mělo ale mít výrazně obranný charakter a představovat reakci pachatele na mimořádně vypjatou životní situaci, která je sice nepřiměřenou reakcí, avšak do jisté míry pochopitelnou, takže lze na pachatele hledět s určitou shovívavostí. Tato pochopitelnost či ospravedlnitelnost se však nevztahuje na samotný čin pachatele, nýbrž pouze na jeho afektivní reakci [srov. HOŘÁK, Jaromír. Vražda a zabití v novém trestním zákoníku uveřejněný v publikaci: JELÍNEK, Jiří (ed.). O novém trestním zákoníku. Sborník z mezinárodní vědecké konference Olomoucké právnické dny. Trestněprávní sekce. Praha: Leges, s. r. o., 2009. s. 76]. Samotné jednání pachatele v silném rozrušení nestačí k tomu, aby jím způsobené úmyslné usmrcení jiného nebo úmyslné ublížení na zdraví jinému bylo posouzeno mírněji podle §141 tr. zákoníku. K tomu je totiž nezbytné, aby strach, úlek nebo zmatek pachatele měl povahu omluvitelného hnutí mysli, které navazuje na podněty mimořádné intenzity (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. TR NS 69/2010-T 1326).
Skutková podstata trestného činu zabití je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle §140 tr. zákoníku. Toto ustanovení stejně jako trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku chrání lidský život . Objektivní stránka trestného činu zabití je stejně jako u trestného činu vraždy charakterizována usmrcením člověka , ale na rozdíl od vraždy musí k němu dojít v silném rozrušení ze strachu, úleku , zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Usmrcením se rozumí jakékoli jednání, které vede ke zbavení života člověka . Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé.
Trestný čin zabití i trestný čin vraždy jsou trestnými činy úmyslnými (srov. §15 tr. zákoníku). Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka , ale na rozdíl od vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), což jsou souhrnně řečeno subjektivní stavy na straně pachatele, které ho z pohledu trestního postihu výrazně privilegují.
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, a spáchá takový čin na dvou nebo více osobách.
U předchozího uvážení , jež je znakem kvalifikované podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy pachatel si předem , tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu , včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod. , tedy jinými slovy si čin z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Na druhé straně není však třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace.
Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotnému rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného, přičemž z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního způsobu spáchání trestného činu vraždy, neboť jde ve své podstatě o naplánování provedení takového činu. Na druhé straně není vyžadována nějaká zvláštní rafinovanost, detailní promyšlení celé situace, rozplánování jednotlivých fází útoku ani zvážení všech v úvahu přicházejících okolností, neboť postačí i naplánování v podstatě „primitivní“ v závislosti na rozumové úrovni pachatele, kdy takový pachatel předem zvážil podstatné okolnosti pro provedení činu, které zde zpravidla bývají i dobře rozlišitelná (srovnej ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1457–1469).
Poškozená N. K. prodělala v červnu 2014 mozkovou mrtvici a následně pobývala v různých zdravotnických zařízeních, a nakonec byla umístěna v Domově pro seniory v XY, kde jí byla poskytována celodenní péče s ohledem na její stav, a to až do její smrti 16. 4. 2018. Obviněný si ji brával na víkendy domů a společně s poškozenou K. O. o ni osobně pečoval, přičemž jí poté odevzdával zpět do opatrování sociálního zařízení, jak měl ostatně učinit i v den činu. Poškozená K. O. sice vykazovala určité problémy spojené s jejím věkem, ale přesto byla soběstačná, vařila, starala se o zahradu a především pomáhala se zajišťováním péče o svou dceru, konkrétně s umýváním a převlékáním. Obviněný si byl plně vědom náročnosti péče o svou manželku a dobrovolně tuto péči zajišťoval. Od Vánoc 2017 se začal obávat s ohledem na svou zdravotní situaci, že již péči o poškozenou N. K. nebude schopen zabezpečovat. Začal tak zvažovat o usmrcení poškozené N. K. a jeho způsob. O žádném jiném způsobu neuvažoval a bral to jako jednoduché a rychlé vysvobození (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). V den činu v souladu se svým plánem vstoupil nejprve do pokoje poškozené K. O., s tím, že jí usmrtí, pokud bude spát. V případě, že bude vzhůru, se obával šarvátky. I přesto, že poškozená nespala, k realizaci činu přikročil a podle svých slov jí „nedal šanci“. Poté přikročil k usmrcení poškozené N. K. podobným způsobem za užití igelitového sáčku, který si pro usmrcení poškozených přinesl a plánovaným způsobem použil.
Ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud, až na případy extrémního nesouladu, vázán není seznatelný onen mimořádně intenzivní podnět, který by měl vést k silnému rozrušení, které je základním odlišením oproti trestnému činu vraždy. Silné rozrušení by přitom mělo mít výrazně obranný charakter, a zároveň ovládat jednání obviněného, přičemž by mělo být patrné vnitřně i navenek. Afektivní reakce obviněného je pak považována jako nepřípustná, ale lidsky ospravedlnitelná. V situaci obviněného lze sice spatřovat lítost nad situací v níž se ocitl, kdy na něj byly i z vlastního rozhodnutí kladené nemalé nároky. V jeho jednání ale nelze spatřovat žádné prvky altruismu. Ve své výpovědi obviněný jednoznačně sleduje a zohledňuje pouze jeho hledisko, a to jeho vysvobození z bezútěšné situace. O absenci silného rozrušení ostatně svědčí i způsob provedení činu a chování pachatele po něm. Obviněný zvažoval způsob provedení činu již od vánočních svátků v roce 2017, tedy více než čtyři měsíce před činem. Jeho jednání na místě činu vykazuje znaky promyšlenosti a předchozího uvážení. Na místo činu si přinesl vražednou zbraň (igelitový sáček), tedy zbraň, jejíž využití přivodí smrt až po několika minutách, ale výrazně omezuje možnosti obrany poškozených, a v souladu s předchozím plánem postupoval tak, že nejprve odstranil živou překážku – poškozenou K. O. a teprve poté přikročil k usmrcení poškozené N. K. Pokud lze v případě zabití poškozené N. K. uvažovat o ulehčení utrpení, resp. o jistých aspektech milosrdenství, v případě poškozené K. O. k takovému závěru rozhodně dojít nelze, z čehož plyne, že rovněž nelze lidsky ospravedlnit jednání obviněného. Poškozená byla soběstačná a pomáhala stabilně poškozenému v péči o poškozenou N. K., kterou v dobách jeho indispozice zcela převzala. Nadto nelze opomenout, že o poškozenou N. K. bylo objektivně postaráno. Obviněný si jí brával vždy na pár dnů ze zdravotnického zařízení, kde jí byla poskytována náležitá péče a to již od roku 2014, s kterou tedy očividně neměl problém. Jeho nedůvěra k organizacím, které pomáhají s péčí o nemohoucí ať už soukromých, neziskových či státních nemůže být v žádném případě důvodem, jakkoliv snižujícím míru viny obviněného. Obviněný bezprostředně po činu cítil úlevu, nebyl nervózní. Naopak byl naprosto klidný, a to i při vedení rozhovoru se svědkem R. B., a to i přesto, že ve vedlejší místnosti leželo tělo poškozené N. K. Ostatně o silném rozrušení nehovořil obviněný ani ve svých výpovědích, jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení. Rozhodně tak nelze dojít k závěru, že obviněný jednal ve stavu silného rozrušení. Obviněný po předchozím uvážení hledající únik z jeho situace plánovaným způsobem usmrtil obě poškozené, přičemž jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti byly zachovány. Nejednal v silném rozrušení a právní kvalifikace zvolená odvolacím soudem se tak jeví jako nepřiléhavá.
Z výše uvedeného shledal Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným.
IV.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné a proto z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř., rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 5 To 19/2019, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Naopak dovolání obviněného Nejvyšší soud nepřisvědčil a toto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Věc se tímto vrací soudu druhého stupně. V novém řízení se bude soud povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu z tohoto rozsudku a v příslušném výkonu trestu na dovolateli nelze pokračovat. Zde je namístě připomenout, že výrok podle §265 l odst. 4 tr. ř., který je povinen dovolací soud za daného stavu učinit, je výrokem neoddělitelným, přičemž z hlediska tohoto rozhodnutí dovolatel žádné návrhy ani připomínky v rámci podaného dovolání neučinil.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9), rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 185/14, III. ÚS 2998/17), ale i Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 11 Tdo 1380/2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017) mj. vyplývá, že „… zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (,zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání‘), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy“. Z daného pak vyplývá, že Úmluva považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením.
Jak již bylo shora zmíněno, ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu považuje za významný zlom v případě útěkové vazby postih za odsouzení, byť nepravomocné, k citelnému trestu odnětí svobody. V této souvislosti se pak zvyšuje reálnost obavy, že právě s ohledem na výrazný trest odnětí svobody může u obviněného dojít k jednání, které předpokládá ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Obviněný je ohrožen citelným trestem, jehož délka sama o sobě tyto možné obavy implikuje, a umocňuje je i fakt, že reálně hrozí uložení trestu znatelně citelnějšího, než dříve uloženého.
Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se R. K. bere do vazby podle §67 písm. a) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestu vyhnul, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu