ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1220.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1220/2019-617
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 12. 2019 o dovolání obviněného V. H. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 4 To 456/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 14/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného V. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 5 T 14/2018, byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 00.42 do 13.53 hodin dne 14. 11. 2017 v obci XY, okres Strakonice, vnikl po rozlomení dřevěného oplocení na pozemek domu čp. XY, odkud po vypáčení plastových jednokřídlých dveří vnikl do garáže, ze které odcizil motokrosový motocykl zn. KTM o obsahu 65 ccm, v. č. XY, bez registrační značky v hodnotě nejméně 145.000 Kč a motokrosový motocykl o obsahu 85 ccm v. č. XY zn. KTM bez registrační značky v hodnotě nejméně 155.000 Kč, čímž způsobil poškozenému J. J., narozenému XY, odcizením věcí škodu ve výši nejméně 300.000 Kč a poškozením zařízení škodu ve výši nejméně 41.602 Kč,
a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2016, č. j. 7 T 49/2016-187, pravomocným dne 2. 9. 2016, odsouzen pro přečin krádež podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Za toto jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1. písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178, odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 5 T 91/2017, který mu byl doručen dne 30. 1. 2018 a nabyl právní moci dne 8. 2. 2018, byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 a ½ (dvou a půl) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 5 T 91/2017-83 ze dne 9. 10. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Obviněnému soud dále uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené Allianz pojišťovně, IČO 471 15 971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, částku 41.602 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená Allianz pojišťovna podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. J., narozený XY, bytem XY odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Oproti tomu byl obviněný zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích č. j. ZK 294/2017-29 ze dne 8. února 2018, kterou mu bylo v bodě I. a) kladeno za vinu, že společně s nezjištěnou osobou v době od 20.00 hodin dne 5. 8. 2017 do 08.15 hodin dne 6. 8. 2017 v ulici XY v obci XY, okres Strakonice, vnikl po přeštípnutí a odcizení visacího zámku (á 178 Kč) u vjezdových vrat na pozemek parcelní místo č. XY majitele J. Č., narozeného XY, ze kterého poté po vyhnutí plechu oplocení (poškození ve výši nejméně 1.000 Kč) vnikl na sousední pozemek, kde se nachází areál D. O. D. čp. XY, po přeštípnutí a odcizení visacího zámku (á 178 Kč) vnikl do plechové garáže, kterou má v užívání P. V., narozený XY, kterou prohledal, ale nic neodcizil, dále vypáčil dřevěné dveře garáže (poškození dveří a zárubní ve výši nejméně 2.100 Kč) majitele O. D., narozeného XY, kterou má v užívání na základě dohody D. M., narozený XY, ze které poté odcizil motocykl zn. Yamaha YZF 250, bez RZ, VIN XY, v hodnotě nejméně 140.000 Kč a dále vnikl do dalších dvou garáží majitele O. D., narozeného XY, z nichž jedna garáž byla nezajištěna a do druhé vnikl po přeštípnutí visacího zámku (á 178 Kč), který zanechal na místě, přičemž obě garáže prohledal, ale nic neodcizil, a uvedeným jednáním způsobil poškozenému J. Č., narozenému XY, škodu ve výši nejméně 178 Kč na odcizeném visacím zámku, poškozenému D. M., narozenému XY, způsobil odcizením motocyklu škodu ve výši nejméně 140.000 Kč, poškozenému P. V., narozenému XY, způsobil škodu ve výši nejméně 178 Kč na odcizeném visacím zámku a poškozenému O. D., narozenému XY, způsobil škodu ve výši nejméně 3.278 Kč poškozením oplocení, dřevěných dveří a visacího zámku, a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2016, č. j. 7 T 49/2016-187, pravomocným dne 2. 9. 2016, odsouzen pro přečin krádež podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. pak soud poškozené P. V., narozeného XY, bytem XY, XY, J. Č., narozeného XY, bytem XY, XY a O. D., narozeného XY, bytem XY, XY, odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. S., nar. XY, bytem XY, XY, který byl uznán vinným pokračujícím přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl podle §214 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Zároveň byl potrestán peněžitým trestem podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve výměře 350 denních sazeb, přičemž jedna sazba činí 200 Kč, tedy ve výměře 70.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pět) měsíců, pro případ, že by peněžitý trest nebyl uhrazen ve stanovené lhůtě. Zároveň byl obviněnému P. S. uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 1 kus plechové krabičky obdélníkové základny s obsahem 27 kusů kovových razníků – abeceda a 1 kus plechové krabičky čtvercové základny s víčkem a s obsahem 9 kusů kovových razníků – číslice. Podle §228 odst. 1 obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému D. M., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 16.240 Kč. Se zbytkem svého nároku byl poškozený D. M. odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 5 T 14/2018, podal obviněný V. H. odvolání do odsuzujícího výroku včetně výroků adhezního řízení k tomuto se vztahujících. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného V. H. do zprošťujícího výroku, a ve prospěch obviněného P. S. do adhezního výroku jeho se týkajícího.
O takto podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 4 To 456/2018 , a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce výrokem pod bodem I. částečně zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a to ve zprošťujícím výroku týkajícího se obviněného V. H., a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ve zrušené části soudu prvního stupně. Výrokem pod bodem II. pak podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného V. H. i státního zástupce v části týkající se obviněného P. S. jakožto nedůvodná.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 4 To 456/2018 (obviněným nesprávně označováno jako rozsudek), podal obviněný dovolání do výroku II., jímž bylo zamítnuto jeho odvolání (na č. l. 522–523), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním a hmotněprávním posouzení skutku, jež je mu kladen za vinu.
Obviněný předně uvádí, že se k trestné činnosti kladené mu za vinu nedoznal. Obviněný brojí proti použití nepřímého důkazu – odborného vyjádření z oboru trasologie jako nepoužitelného, a stejně tak závěrům z toho vyvozených, neboť kontrolní otisk podešve boty neučinil obviněný. Důkaz tak není použitelný, neboť nezohledňuje individuální a konkrétní odlišnosti chůze a postavy obviněného. Důkaz prokazuje toliko to, že předmětná obuv patřila v době vydání Policii ČR obviněnému, ale neprokazuje, že boty měl na sobě právě obviněný v době spáchání trestné činnosti. Stran tvrzení učiněného při vydávání bot policejnímu orgánu uvádí obviněný, že toto tvrzení učil v přípravném řízení do úředního záznamu – protokolu o výslechu osoby podezřelé podle §76 odst. 3 tr. ř., jehož závěry nemohou být brány v potaz, neboť jsou ze své podstaty pouze podáním vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. Použití této výpovědi jako důkazu zatížili soudy řízení procesní vadou, která měla za následek porušení zásad spravedlivého procesu, zásah do obhajoby obviněného a naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
Obviněný brojí proti výpovědi obviněného S. a uvádí, že mu nikdy žádné motorky neprodával ani sám ani s jinou osobou. Obviněný S. se nejspíše snaží zakrýt skutečné pachatele krádeže a obviněný H. byl nejsnadnější obětí. V době spáchání činu totiž měl u obviněného S. v opravě své vozidlo, v němž měl uloženy předmětné boty.
O vině obviněného V. H. panují podle jeho mínění výrazné pochybnosti, které nelze vykládat v jeho neprospěch. Soudy nesprávně vycházely z vyjádření obviněného V. H. z protokolu o výslechu osoby podezřelé, přičemž tato listina není procesně použitelným důkazem a nepravdivé výpovědi obviněného S., jež je podle obviněného H. lživá, a ve světle ostatních důkazů jako výpovědi svědka H., V., J. a P. zcela nevěrohodná a osamocená. Za situace, kdy byl obviněný na jiném místě Jihočeského kraje, nemohl páchat trestnou činnost v obci XY.
Na základě výše uvedeného navrhl obviněný V. H., aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podle §265l tr. ř. zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. Ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. obviněný souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 1025/2019.
Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, poukázala na vymezení uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný uplatňuje výslovně námitky skutkového charakteru, kteréžto se míjí s deklarovaným dovolacím důvodem, stejně tak se s dovolacím důvodem míjí námitky stran porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Konstatovala, že nalézacímu i odvolacímu soudu není co vytknout, skutkový stav byl řádně zjištěn postupem v souladu s trestním řádem, žádný důkaz nebyl opomenut, rozhodnutí byla řádně odůvodněna, kdy se soudy pečlivě vypořádaly s otázkou věrohodnosti spoluobviněného i všemi námitkami obviněného, které vznáší nyní znovu v dovolání. Nadto uvedla, že zpochybnění trasologické stopy obviněným je irelevantní, vzhledem k tomu, že tento důkaz navíc zcela koresponduje s dalšími provedenými důkazy. Obviněný se svými námitkami domáhá toliko odlišného hodnocení důkazů. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 4 To 456/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména své vlastní výpovědi, odborného vyjádření k trasologické stopě, protokolu o vydání věci a protokolu o výslechu osoby podezřelé ze 7. 12. 2017, výpovědi obviněného P. S. a svědků L. J., J. H., D. V. a J. P.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že důkazy neposkytly jednoznačný obraz o skutkových okolnostech, zejména stran zjištění, zda byl obviněný přítomen na místě činu či zda prodal obviněnému P. S. předmětné kradené motocykly), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nic neprokazuje, že v době spáchání činu byl na místě činu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se v době spáchání činu nacházel na jiném místě Jihočeského kraje, své boty měl v době spáchání činu ve svém automobilu v opravě u obviněného P. S., který jej nepravdivě obvinil ve snaze zakrýt skutečné pachatele).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Strakonicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že v době krádeže nebyl na místě činu a obviněný P. S. jej obvinil, aby zakryl skutečné pachatele.
Obviněný namítl nepoužitelnosti trasologické stopy jakožto důkazu v tomto trestním řízení, a to z důvodu neprovedení kontrolního otisku obviněným a poukazu odvolacího soudu na protokol o výslechu osoby podezřelé ze dne 7. 12. 2017. Ačkoliv se jedná o argumentaci cílící primárně na proces dokazování s cílem změnit zjištěný skutkový stav, a tedy nenaplňující uplatněný dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za vhodné se dané námitce stručně vyjádřit. V bodě 21 svého rozhodnutí odvolací soud poukazuje na pasáže z výše zmíněného protokolu a užívá je ke své argumentaci, což je postupem přinejmenším nepatřičným vzhledem k tomu, že daný záznam nelze použít jako důkaz pro rozpor s §158 odst. 6 tr. ř., podle kterého o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem . Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. Na nevhodnost užití takovéto argumentace poukazoval obviněný i ve svém dovolání. I přesto, že takto použitý poukaz na obsah protokolu o výslechu osoby podezřelé je nepatřičný a důkazně nepoužitelný v žádném případě nezpůsobuje nepoužitelnost důkazu trasologické stopy jako takové. Nalézací soud nevzal tento protokol v úvahu při zjišťování skutkového stavu a ve svém rozhodnutí se omezil toliko na to, že v bodě 37 svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný byl vyslechnut jako zadržená osoba. Své závěry, že obviněný V. H. je vlastníkem bot nalezených na místě činu, opřel nalézací soud nejen o protokol o vydání věci ze dne 7. 12. 2017, kdy vydal na výzvu policie boty s tím, že jejímu poučení rozumí a boty dobrovolně vydává (srov. body 37 a 22 rozhodnutí nalézacího soudu), ale i o samotné výpovědi obviněného v hlavním líčení, kdy vlastnictví bot nikdy nerozporoval, ale toliko předkládal různé varianty toho, jak se jeho boty mohly ocitnout na místě činu. Obviněný v rámci své obhajoby k tomuto uváděl různé verze (srov. protokoly o hlavním líčení ze dne 28. 3. 2018 a 17. 5. 2018).
K samotnému kontrolnímu otisku při vyhodnocování trasologické stopy, kdy obviněný namítá, že kontrolní otisk neučinil on a nemohla tak být zohledněna jeho váha a styl chůze, Nejvyšší soud odkazuje na bod 22 rozhodnutí nalézacího soudu a bod 19 rozhodnutí odvolacího soudu, ze kterých je patrno, že trasologické stopy byly zajištěny na zámkové dlažbě. Jedná se tedy o otisky bot, u kterých není zkoumána ani hloubka otisknu, ani další markanty související s případnou hmotností či stylem chůze pachatele. Odborné vyjádření zkoumá toliko individuální otisk podešve, tedy to, zda se jedná o otisk té samé boty, která byla na místě činu, jak je ostatně uvedeno ve výše zmíněných rozhodnutích.
Námitky obviněného stran užití trasologické stopy jakožto důkazního prostředku jsou neopodstatněné.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. S obhajobou obviněného použitou před soudem prvního stupně se tento vypořádal v bodech 37 a 38 odůvodnění rozsudku a odvolací soud pak v bodech 15–22 usnesení. Nejvyšší soud se s argumentací soudů obou stupňů ztotožňuje a pro stručnost na ni odkazuje, a to jak stran důvěryhodnosti výpovědi obviněného P. S., tak správnosti vyhodnocení trasologické stopy, jak je rozvedeno výše.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky jsou ryze procesního charakteru a výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata