ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1562.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1562/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněné A. I., nar. XY, trvale bytem XY, XY, Lotyšská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve Světlé nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 7 To 57/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 13/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné A. I. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4 T 13/2017, byla obviněná A. I. uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví (pozn. v rozsudku omylem uvedeno těžké újmy na zdraví) podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že dne 1. 5. 2017 v době krátce před 15:20 hod. v Plzni, v přízemí ubytovny XY, v pokoji označeném nápisem XY, po předchozí hádce přistoupila k poškozenému I. Z., nar. XY, pevně uchopila do ruky nadhmatem kuchyňský nůž s délkou čepele 20 cm a šířkou 5 cm, a tímto nožem bodla poškozeného I. Z. dvakrát do oblasti zad pod pravým ramenem, čímž mu způsobila hlubokou bodnou ránu zad vpravo v blízkosti podpaží, v čáře zadní pažní, šířky 5 cm, kdy rána pronikla kůží, podkožím a svalovinou hrudní stěny až do pravé pohrudniční dutiny, v průběhu bodného kanálu došlo i k nalomení 3. žebra a k bodnému poranění horního laloku pravé plíce, dále bodnou ránu zad vpravo při rameni, v čáře zadní pažní, kdy šířka této bodné rány v kůži dosahovala cca 2 cm a bodný kanál končil zřejmě ve svalovině hrudní stěny, čímž u něj došlo dále k masivnímu průniku vzduchu do podkoží hrudníku a krku, přičemž bez včasné a odborné zdravotnické pomoci, kterou přivolal náhodný svědek, by byl poškozený I. Z. bezprostředně ohrožen na životě.
Za to byla obviněná odsouzena podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest vyhoštění ve výměře 8 (osm) roků.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci – kuchyňského nože s čepelí dlouhou 20 cm.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Plzeň, Sady 5. Května 59, 306 30 Plzeň, částku 3.402 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4 T 13/2017, podala odvolání obviněná do výroku o trestu a krajský státní zástupce v neprospěch obviněné do výroku o vině a trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 7 To 57/2018 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4 T 13/2017, z podnětu odvolání státního zástupce zrušil , a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou A. I. shledal vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, kteréhož se dopustila jednáním spočívajícím v tom, že dne 1. 5. 2017 v době krátce před 15:20 hod. v Plzni, v přízemí ubytovny XY, v pokoji označeném nápisem XY, po předchozí hádce přistoupila k poškozenému I. Z., nar. XY, pevně uchopila do ruky nadhmatem kuchyňský nůž s délkou čepele 20 cm a šířkou 5 cm, a tímto nožem bodla poškozeného I. Z. dvakrát do oblasti zad pod pravým ramenem v úmyslu jej usmrtit, čímž mu způsobila hlubokou bodnou ránu zad vpravo v blízkosti podpaží, v čáře zadní pažní, šířky 5 cm, kdy rána pronikla kůží, podkožím a svalovinou hrudní stěny až do pravé pohrudniční dutiny, v průběhu bodného kanálu došlo i k nalomení 3. žebra a k bodnému poranění horního laloku pravé plíce, dále bodnou ránu zad vpravo při rameni, v čáře zadní pažní, kdy šířka této bodné rány v kůži dosahovala cca 2 cm a bodný kanál končil zřejmě ve svalovině hrudní stěny, čímž u něj došlo dále k masivnímu průniku vzduchu do podkoží hrudníku a krku, přičemž bez včasné a odborné zdravotnické pomoci, kterou přivolal náhodný svědek, by byl poškozený I. Z. bezprostředně ohrožen na životě.
Za to byla obviněná odsouzena podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci – kuchyňského nože s čepelí dlouhou 20 cm.
Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest vyhoštění ve výměře 8 (osm) roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočce Plzeň, Sady 5. Května 59, 306 30 Plzeň, částku 3.402 Kč.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněné zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 7 To 57/2018, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 627–628), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku vytkla Vrchnímu soudu v Praze, že věc nesprávně právně posoudil po právní stránce a zjištěný skutek byl podřazen pod nesprávnou skutkovou podstatu. Připomněla, že ačkoliv byla ve věci podána obžaloba pro pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, soud prvního stupně kvalifikoval spáchaný skutek jako zločin těžkého ublížení na zdraví (pozn. v rozsudku omylem uvedeno těžké újmy na zdraví) podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vyloučil, že by měla v úmyslu poškozeného zabít. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněná popřela, že by byla srozuměna s tím, že může poškozeného usmrtit, před útokem poškozenému ani nikterak nevyhrožovala. Konflikt vyvolal sám poškozený a obviněnou dokonce fyzicky napadl. Současně bylo prokázáno, že se snažila poškozenému bezprostředně po činu pomoci, přivolat mu odbornou pomoc a v mezích svých možností mu poskytnout první pomoc. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správným právním závěrům, které však odvolací soud nereflektoval a věc nesprávně právně posoudil, když na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávnou hmotněprávní normu. Obviněná v této souvislosti připomíná obecná východiska pro aplikaci §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, zejména pak nutnost vůle pachatele ke způsobenému následku. Dále připomíná, že je vždy nutno posuzovat konkrétní okolnosti případu – vystupňovaný afekt, snížené ovládací schopnosti v době činu, kdy pak není vyloučeno, že si pachatel neuvědomuje plně všechny hrozící následky svého počínání, ačkoliv použil nástroj způsobilý přivodit závažnější újmu (NS 7/2001). Uvádí, že její jednání nelze posoudit jako pokus zločinu vraždy, když nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozeného, přičemž tento nelze dovozovat ani z užitého nástroje a způsobu provedení. Trvá na tom, že neměla v úmyslu usmrtit poškozeného, svého partnera, se kterým má v úmyslu v budoucnosti žít. Toto potvrdil i poškozený, který popírá, že její jednání směřovalo k jeho usmrcení, což odpovídá i zjištěnému skutkovému stavu soudem prvního stupně, k jehož změně však nedošlo.
Obviněná A. I. tedy navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že nově rozhodne, že je vinna ze spáchání zločinu těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a za toto uložil přiměřený trest při spodní hranici trestní sazby.
K dovolaní obviněné se podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 12. 2018, sp. zn. 1 NZO 1251/2018.
Státní zástupce připomněl stěžejní námitky obviněné a následně uvedl, že z odstavce 20 na str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu je patrno, že vražedný úmysl byl dovozen ze samotného útoku – obviněná poškozeného bodla velkým ostrým nožem dvakráte, údery vedla velkou intenzitou a do horní poloviny hrudníku, tedy do míst, o nichž musela vědět, že jejich zasažení může vést ke smrti. Výsledné zranění by bez včasné odborné pomoci ke smrti skutečně vedlo. Z toho pak odvolací soud v odstavci 22 dovodil závěr, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém. Obviněná namítá, že nebyla srozuměna se smrtí poškozeného, což nelze dovodit ze způsobu útoku. Tyto námitky jsou pak podle státního zástupce námitkami hmotněprávními. Současně připomíná, že odvolací soud neměnil popis skutku a pokud z něj učinil závěr o srozumění obviněné se smrtí poškozeného, pak se jedná o závěr právní. Státní zástupce pak považuje úvahy odvolacího soudu ohledně zavinění obviněné a posouzení skutku za správné a proto má za to, že obviněnou uplatněný dovolací důvod naplněn nebyl.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné tak, že jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítne, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 7 To 57/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněné zamítl jako nedůvodné. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. I. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitce obviněné je třeba přiznat právní relevanci, když směřuje vůči právnímu posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy a následně i vůči právnímu posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Obviněná namítla nedostatek subjektivní stránky trestného činu. K tomuto Nejvyšší soud obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s právním posouzením Vrchního soudu v Praze. Vezme-li soud v úvahu, že obviněná použila vůči poškozenému nůž o délce čepele 20 cm a šířce 5 cm, kterým jej nikoliv pouze jednou, ale dvakráte bodla silou značné intenzity (když tento pronikl až do pohrudniční dutiny a nalomil 3. žebro), a to do míst, o nichž musela vědět, že při zasažení může dojít ke smrti poškozeného, nelze než dospět k závěru, že obviněná musela být v okamžiku útoku srozuměna s tím, že následek, který svým jednáním způsobí, může být smrtelný. Bylo pouze do jisté míry štěstím, že díky včasné odborné pomoci poškozený na následky utrpěného zranění nezemřel. Na tom, že obviněná jakožto osoba s průměrnou inteligencí, jednající sice v rámci prostého afektu, avšak při zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností (tyto byly podle závěrů znaleckého posudku sníženy jen nepodstatně), věděla, že v případě, kdy zaútočí zvolenou zbraní a takovýmto způsobem, tak může poškozeného usmrtit. Vědomostní složka zavinění byla tedy u ní bez jakýchkoliv pochybností zachována. Obviněná fakticky brojí především vůči složce volní, když uvádí, že nechtěla takovýto následek způsobit a nelze ji tedy přičítat úmysl k trestnému činu vraždy. Nejvyšší soud uvádí, že takovéto hodnocení nelze přijmout. Obviněné lze uvěřit v tom, že její primární vůlí nebylo poškozeného usmrtit, avšak nelze přistoupit na to, že nebyla srozuměna s tím, že je zde možnost vzniku takto fatálního následku. Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ačkoliv je posouzení zavinění jako vnitřního vztahu pachatele v době činu složité a je třeba vždy zohlednit veškeré okolnosti případu, nelze na základě předchozí hádky a hrubého jednání poškozeného, či následné snahy obviněné pomoci poškozenému, usuzovat, že nebyla srozuměna s tím, že opakované bodnutí nožem s čepelí 20 cm do hrudníku může způsobit smrtelná zranění. Tyto argumenty je v daném případě třeba vykládat spíše jako okolnosti polehčující, které měly být reflektovány v rámci ukládání trestu, což ostatně odvolací soud učinil.
Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv odvolací soud pozměnil skutkovou větu, aniž by prováděl dokazování, není toto nikterak v rozporu s procesními limity (např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 22. 3. 200, sp. zn. 8 Tz 205/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/99), když odvolací soud zcela přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, která byla učiněna správně, avšak toliko na základě jiného právního posouzení subjektivní stránky trestného činu doplnil skutkovou větu o pasáž „v úmyslu jej usmrtit“, tedy pouze o část, která implikuje právě jiné právní posouzení zavinění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné A. I. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu