ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.319.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 319/2019-1339
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. K., nar. XY, trvale bytem XY, okr. Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 8 To 397/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 233/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 3 T 233/2017, byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s odpady podle §298 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
jako tehdejší starosta Obce XY, IČ: XY, se sídlem XY, XY, přestože si byl vědom skutečnosti, že na pozemku parcelní č. XY a XY v k. ú. XY bylo povoleno provozování skládky tuhého komunálního odpadu do 15. 04. 1995, tak povolil a umožnil v rámci tzv. terénních úprav a domnělé rekultivace:
nejméně v době od 16. 4. 1995 do 14. 07. 2015, v k.ú. a obci XY, okres Prostějov, v rozporu s §12 odst. 2, 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, v platném znění (dále jen „zákon o odpadech), když se nejednalo o odpad spadající pod ust. §17 zákona o odpadech, a s §14 odst. 1 zákona o odpadech, a v rozporu s §6 odst. 2, §12 odst. 1, §13 odst. 1, 2, 3 vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhl. č. 383/2001 Sb., a v rozporu s §4 odst. 2, §21 odst. 1, §23 odst. 1 vyhlášky č. 383/2001 Sb. o podrobnostech nakládání s odpady, v rozporu s §3 odst. 1 písm. c) zák. č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu, v rozporu s §4 odst. 2, §7 odst. 1, §8 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny,
dříve v rozporu se zákonem č. 238/1991 Sb. o odpadech ve znění do 31. 12. 1997, a se zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění do 31. 12. 2001,
bez řádné kontroly a evidence navážených odpadů různým fyzickým a právnickým osobám navážení výkopové zeminy a stavebních sutí v množství nejméně 58 149 tun, tedy odpadu stavebního a demoličního charakteru zařazených podle vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 93/2016 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postupu při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů, pod skupinu 17 Stavební a demoliční odpady (včetně vytěžené zeminy z kontaminovaných míst), a dříve vyhláškou téhož orgánu pod č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postupu při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů, pod skupinu 17 Stavební a demoliční odpady (včetně vytěžené zeminy z kontaminovaných míst),
na pozemek parcelní č. XY a částečně i na pozemek parcelní č. XY, oba pozemky majitele Obce XY, IČ: XY, se sídlem XY, XY, kdy předmětné pozemky v uvedené době nebyly žádným způsobem k nakládání s odpady určené,
přičemž z výsledků chemických analýz vyplynulo, že čtyři z pěti testovaných vzorků obsahovaly nadlimitní množství polyaromatických uhlovodíků (PAU), kdy naměřené hodnoty činily 23,25 mg/kg, 16,09 mg/kg, 33, 78 mg/kg a 11,14 mg/kg sušiny (při limitu 6 mg/kg sušiny) .
tímto jednáním způsobil poškození dvou složek životního prostředí, a to významného krajinného prvku - tj. vodního toku a údolní nivy, když popsaným jednáním v rozporu s §4 odst. 2 zák č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, došlo k zasypání původního koryta bezejmenné vodoteče mimo plochu původní skládky TKO v délce cca 140 m a odstranění stromové vegetace podél tohoto koryta, a dále půdy , když popsaným jednáním v rozporu s §3 odst. 1 písm. c), d) zák. č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu, došlo k ukládání odpadů i na části pozemku 1490/1, chráněného jako zemědělský půdní fond se způsobem využití trvalý travní porost, k jehož vynětí ze ZPF před zavážením nedošlo; k tomu uvedeným jednáním ohrozil kvalitu podzemní a povrchové vody, když k faktickému poškození této složky životního prostředí nedošlo jen vlivem náhody a přírodních podmínek dané lokality;
přičemž k odstranění popsaného porušení a ohrožení způsobeného neoprávněným uložením odpadů v množství nejméně 58 149 tun je třeba vynaložit náklady ve značném rozsahu, tedy v částce nejméně 6.977.880 Kč (58 149 tun x 120 Kč), nepočítaje v to náklady na biologickou rekultivaci (tj. souhrn zásahů směřujících k navrácení porušených složek životního prostředí do původního stavu).
Za to byl odsouzen podle §298 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Naposledy bylo rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozená Obec XY, IČ: XY, se sídlem XY, XY, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného V. K. (a obce XY) bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 8 To 397/2018, tak, že se podle §256 tr. ř. zamítají.
Proti tomuto usnesení podal obviněný dovolání, které odůvodnil prostřednictvím své obhájkyně a uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně zaměřil svou argumentaci v tom směru, že starosta obce není statutárním zástupcem obce, jak tomu je u právnických osob obchodního práva. Jeho jednání obec nezavazuje, nýbrž svým jednáním starosta realizuje pouze vůli obce a zastupitelů. Z dokazování vyplynulo, že o skládce odpadu věděli vždy všichni členové zastupitelstva, členové rady a členové dalších orgánů obce, a dokonce i orgány státu. Je-li tak trestní odpovědnost přičítána pouze starostovi obce, když ukládání odpadů na skládku bylo jednoznačně odsouhlaseno jednáním rady i zastupitelstva obce jako kolektivního orgánu, znamená to, že je trestní odpovědnost vyvozována vůči nesprávné osobě. Takové jednání, pokud bylo v rozporu s právní normou dotýkající se životního prostředí, mělo být navíc posouzeno pouze ve správním řízení, obci mohla být uložena pokuta, ale nemělo být kriminalizováno jako trestný čin jedné osoby starosty. V daném oboru životního prostředí je laik, a byl přesvědčen, že podobně obec může jednat a odpad ukládat de lege, zvláště když se jedná o tzv. inertní materiál, kterým se běžně skládky připravují do patřičného tvaru před rekultivací, a jedná-li v souladu s odbornou studií, kterou si nechala obec vypracovat. Rovněž vypracování odborné studie svědčí o tom, že obec, včetně starosty V. K., jednala s odbornou péčí, a nejednalo se tedy o jednání úmyslně protiprávní. Obviněný jako soukromá osoba nikdy nemohl vystupovat, ani za obec vydávat potvrzení o uložení odpadu apod., šlo o činnost, kterou realizovala obec XY jako zcela legitimní činnost obce jako právnické osoby, v souladu s právními předpisy, dokumentací a s cílem dotvarovat těleso skládky.
S poukazem na jiný příklad, z města XY, kde byl mnoho let navážen dokonce komunální odpad za vědomí vedení města XY včetně starosty města, policie konstatovala, že nedošlo ke spáchání žádného trestného činu. Zde se dokonce obec domnívala, že jedná zcela legálně, vše schvalovala, vydávala potvrzení o uložení bezpečného odpadu na dotvarování skládky, jeho kvalitu tím hlídala, s přesvědčením, že se bezpečným odpadem dotváří těleso skládky podle zpracované studie. Tato studie existuje, a starosta jednal podle ní. Soud rovněž přehlédl, že svědek K., nový starosta a dříve místostarosta byl přesvědčen, že je vše ukládáno řádně, stejně jako ostatní členové rady a zastupitelstva obce i odborník M. Rovněž snaha o evidenci svědčí o tom, že obec jednala odpovědně, a rozhodně jejím cílem nebylo zneužívat nějaké situace uzavřené skládky, naopak, jednala veřejně a transparentně s přesvědčením že jedná legálně a po právu. Podrobně popsal postup při vydání souhlasu s provedením terénních úprav a udržovacích prací.
S poukazem na civilní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, uzavřel, že pokud někdo zastupuje právnickou osobu, a jinak by takto nemohl jednat, je odpovědným subjektem tato právnická osoba, nikoli daná fyzická osoba. Platí-li to v řízení civilním, musí to platit i v řízení trestním.
Dále namítl, že se jednalo o ukládání zeminy a stavebního odpadu za účelem dorovnání terénu na bývalé skládce. Veškeré navážení tohoto nezávadného odpadu kontroloval zaměstnanec obce Z. P., který rovněž řídil na skládce úklid a terénní úpravy. Jeho činnost byla kontrolována starostou obce a ten mu rovněž přiděloval úkoly, pokud se týká prací a kontrol na skládce. Z toho všeho vyplývá, že obec jednala v přesvědčení, že jedná podle zákona. Nebylo prokázáno, že by jeho jednání vykazovalo znaky narušování životního prostředí, a že by vůbec bylo společensky nebezpečné. Významným svědectvím je výpověď Z. O., bývalé vedoucí oddělení odpadového hospodářství, referátu životního prostředí Okresní úřadu Prostějov, a H. K., které byly s provozem skládky podrobně seznámeny a obě svědkyně nikdy obviněnému nesdělily svůj nesouhlas s provozem skládky.
Skládka byla navíc provozována v letech 1971-1990 zcela živelně, byl zde navážen veškerý odpad bez rozdílu jeho vlivu na životní prostředí, neboť v této době nebylo skladování odpadů žádným zákonem upraveno. Je pravděpodobné, že nelegální návoz se děl i nyní, a v řízení nebylo prokázáno, jak velké množství odpadu tam bylo navezeno za souhlasu a s vědomím obce, a zda nedocházelo i k tzv. černému návozu. Ze svědecké výpovědi svědka P. vyplynulo, že na skládku byl možný vstup i příjezd z jiné strany, která nebyla ohrazena plotem, kdy nelegální „ukladatelé“ si vyjezdili cestu přes pozemek obhospodařovaný družstvem do lesa, a když jim se snažil obžalovaný jako starosta tuto cestu zahradit (tedy bránil důsledně zájmy obce, která chtěla skládku zrekultivovat), nelegálně svépomocí tyto zábrany odstranili a nelegálně ukládali na skládku svůj odpad, který nebyl kontrolován, a který mohl narušit životní prostředí pozemků, na nichž dříve skládka byla realizována, i pozemků okolních. Nikdo nespočítal, kolik takto nelegálně uložených odpadů bylo bez jakékoliv kontroly a bez vědomí obviněného na pozemky navezeno. Proto ohledně množství uložených odpadů měl mít soud prvního stupně nejen pochybnosti, ale měl jednoznačně odpovědnost starosty obce vyloučit a odmítnout, a měl odmítnout i odpovědnost právnické osoby. V pochybnostech měl rozhodnout v jeho prospěch. Bylo vycházeno ze znaleckého posudku znalce P. B., který neprokazuje, jaké množství obec vlastně povolila ukládat, znalec sám na str. 9 znaleckého posudku uvádí, že není zřejmé, zda tato vodoteč se před zahájením skládkování v posuzovaném území ještě nacházela a že z vodohospodářského hlediska není prostor skládky ani jeho okolí významnými lokalitami, nezasahuje do něho ochranné pásmo žádného vodního zdroje.
Po uzavření skládky v roce 1995 bylo možno naprosto legálně ukládat na předmětných pozemcích vybrané odpady v rámci rekultivace. Pro skládku byl vytvořen v březnu 2007 P. K. projekt „Sanace a rekultivace skládky odpadu“, a na str. 27 rovněž znalec uvádí, že převažující složkou uložených odpadů byla výkopová zemina a v menší míře demoliční odpad, ostatní odpady jsou naprosto zanedbatelné. Znalec rovněž při sondážních pracích a rekognoskaci terénu nezjistil žádnou přítomnost nebezpečných odpadů ani přítomnost látek škodlivých životnímu prostředí, což opět dosvědčuje vědomé jednání obce a korigování druhu odpadu tvarující těleso skládky. Pokud znalec zjistil v sondách překročení limitní hodnoty u obsahu PAU, tak zvýšený obsah PAU je v sedimentech z rybníků, přičemž k ukládání tohoto sedimentu vydal souhlas tehdejší Okresní úřad v roce 2003. Výsledky analýzy podzemní vody ze studny Mysliveckého sdružení v těsné blízkosti skládky neprokázaly žádnou kontaminaci. Ukládáním shora uvedených materiálů, nevznikly žádné hospodářské škody ani ohrožení životního prostředí, už vůbec nedošlo k ohrožení kvality podzemní nebo povrchové vody. Na skládce nebyl zjištěn žádný odpad, který by byl zařazen do kategorie nebezpečný.
Náklady podle znalce na technickou rekultivaci skládky činí 100.000 Kč, tedy nedosahují částky 500.000 Kč, jakou vyžaduje trestní norma. Současně subjekty, které odpady ukládaly, jednoznačně porušovaly §12 odst. 4 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, neboť si neověřily, zda je předávají oprávněné osobě.
Soud prvního stupně učinil nesprávné právní závěry, když v jednání obce, která odpad povolila ukládat, nelze spatřovat žádnou společenskou nebezpečnost, naopak, o skládku se obec prostřednictvím obviněného pečlivě starala, ujišťována státní správou, že jedná v souladu se zákonem. Jediné, co by bylo možné obci vytýkat, je absence formálního postupu, kdy nepožádala o příslušná správní rozhodnutí, ale to k trestnímu stíhání obviněného nepostačuje. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 848/2010, dovodil, že „pokud se laické osoby spolehnou na informace advokáta, jako osoby práva znalé, aniž by měly nějaké věrohodné signály, z nichž by mohly dovodit nesprávnost takových informací, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k vzniku tvrzené škody na podkladě jejich jednání v právním smyslu“.
Shrnul pak argumenty do jednotlivých bodů, podle kterých starosta není statutárním zástupcem obce a zastupuje navenek jen vůli orgánů obce, sám tuto vůli nevytváří. Obec vydávala o ukládání vybraného odpadu potvrzení, když jednala včetně obviněného v dobré víře, a pokud obec pochybila, měla být povolána k odpovědnosti jako právnická osoba. Skládka je výlučným vlastnictvím obce XY, když vůči obci nikdy nebylo zahájeno žádné správní řízení v této věci, sám obviněný vždy jednal ve prospěch občanů obce, aby jim umožnil ukládat bezpečný odpad na dotvarování tělesa skládky podle studie; jednání jeho i zastupitelů je v tomto smyslu srozumitelné a pochopitelné, měli-li za to, že jednají zcela de lege. Na skládku byl ukládán odpad tzv. inertní, tedy nikoli nebezpečný, když cílem bylo dotvarovat těleso skládky podle existující studie. Odpad na dotvarování tělesa se zde ukládal po dobu od 16. 4. 1995 do 14. 7. 2015, což vylučuje nevědomost orgánů obce a státní správy, když byl vydán souhlas stavební a zemědělské komise obecního úřadu s terénními úpravami a s navážením zeminy i stavební suti. Okresní úřad, konkrétně pak speciální referát životního prostředí, souhlasil rovněž s terénními úpravami, což dokladuje dopis ze dne 14. 4. 1997 a znalecký posudek potvrzuje nezávadnost ukládaného materiálu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl nově tak, že napadené rozhodnutí bude zrušeno v plném rozsahu, a to pro nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů a obviněný bude viny v plném rozsahu zproštěn.
K dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která zdůraznila, že přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle §298 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, v rozporu s jiným právním předpisem ukládá odpady nebo je odkládá, přepravuje nebo jinak s nimi nakládá, a tím způsobí poškození nebo ohrožení životního prostředí, k jehož odstranění je třeba vynaložit náklady ve značném rozsahu. Skutková podstata má blanketní dispozici, což se promítá též do otázky posouzení trestní odpovědnosti. Podrobně popsala obecná východiska s odkazem na č. 11/2004-1. Sb. rozh. tr., pro posouzení trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona. V době, kdy obviněný započal s protiprávním jednáním, neobsahoval trestní zákon speciální trestní postih neoprávněného nakládání s odpady. Trestné činy proti životnímu prostředí byly upraveny mj. jako trestný čin ohrožení životního prostředí podle §181b tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2002, kterého se dopustil ten, kdo z nedbalosti způsobil ohrožení životního prostředí. Dále zák. č. 134/2002 Sb. došlo ke změně názvu a formulace trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí podle §181b tr. zákona, který spáchal ten, kdo z nedbalosti způsobil nebo zvýšil poškození životního prostředí (§181a) anebo ztížil jeho odvrácení nebo zmírnění. Pokud jde o trestný čin nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e tr. zákona, byla jeho skutková podstata vtělena do trestního zákona novelou č. 134/2002 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2002. Šlo o zvláštní případ poškození nebo ohrožení životního prostředí podle §181a, resp. podle §181b tr. zákona. Do doby nabytí zmíněné novely trestního zákona mohly být protiprávní činy, jejichž podstatou bylo neoprávněné nakládání s nebezpečnými odpady, postihovány podle posledně citovaných ustanovení trestního zákona. Nešlo-li o nakládání s nebezpečným odpadem, které ovšem ohrožovalo, resp. po 1. 7. 2002 poškozovalo životní prostředí, bylo možné postihnout takové jednání podle §181a nebo podle §181b tr. zákona. K trestní odpovědnosti za přečin neoprávněného nakládání s odpady podle §298 tr. zákoníku se na rozdíl od trestného činu nakládání s (nebezpečnými) odpady podle §181e tr. zákona ovšem již nevyžaduje, aby pachatel nakládal s nebezpečnými odpady. Pokud jde o povahu všech citovaných trestných činů, má za to, že jde o trvající trestné činy. Pachatel totiž udržuje protiprávní stav. Udržování protiprávního stavu může spočívat i v tom, že pachatel opomene tento stav odstranit. Jestliže tedy obviněný V. K. po dlouhou dobu (přibližně dvaceti let) povoloval jiným osobám navážet do prostoru bývalé skládky odpad, udržoval tím po celou tuto dobu protiprávní stav.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí pod č. 7/1994-1. Sb. rozh. tr.), tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako pokračující nebo trvající trestný čin jediný jen tehdy, jestliže byly útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona vůbec trestné. V posuzované věci nemohl být skutek posouzen jako trestný čin nakládání s (nebezpečnými) odpady podle §181e tr. zákona, neboť z dokazování jednoznačně vyplynulo, že předmětný odpad nespadal do kategorie nebezpečného odpadu podle příslušných mimotrestních norem. Současně lze ovšem konstatovat, že skutek obviněného vykazoval po celou dobu trvání protiprávního stavu znaky trestných činů ohrožení životního prostředí podle §181b odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2002), resp. ohrožení a poškození životního prostředí podle §181b odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009) a přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle §298 odst. 2 tr. zákoníku. K dokonání trestného činu došlo dne 14. 7. 2015, tedy za účinnosti nového trestního zákona. Ze srovnání skutkových podstat dvou posledně citovaných trestných činů lze dospět k závěru o jejich stejné trestnosti, neboť za jejich spáchání může být uložen trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti. Vzhledem k tomu, že se podle §2 odst. 1 tr. zákoníku posuzuje trestnost činu podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, je správný závěr soudů obou stupňů o posouzení skutku obviněného jako přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle §298 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o použití mimotrestních norem, na které odkazuje skutková podstata citovaného přečinu, správně soudy nižších stupňů vycházely z odpovídající nyní účinné právní úpravy. Takový závěr ostatně odpovídá shora citované judikatuře Nejvyššího soudu (č. 35/1994 Sb. rozh. tr.).
Obviněný V. K. sám rozhodoval o tom, kdo mohl uložit odpad do areálu bývalé skládky v katastrálním území XY, okres Prostějov. Proto není ani podstatné, zda obviněný jako starosta obce pouze projevoval vůli obce, anebo zmíněné rozhodování vzešlo z jeho vlastní vůle a je bez významu námitka o tom, že o navážení odpadu věděli všichni členové zastupitelstva, rady a dalších orgánů obce. Jejich případná trestní odpovědnost nebyla předmětem tohoto trestního řízení. Nelze akceptovat tvrzení obviněného, totiž že odpovědným subjektem by měla být obec XY jako právnická osoba. Obviněný patrně přehlédl, že ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, vylučuje trestní odpovědnost územních samosprávných celků při výkonu veřejné moci. Přitom veřejnou mocí ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí jednání územního samosprávného celku při výkonu samostatné i přenesené působnosti. Navíc, i kdyby o výkon veřejné moci v posuzované věci nešlo, bylo by možné dovodit trestní odpovědnost obviněného jako fyzické osoby. Jak totiž vyplývá z ustanovení §9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Posouzení skutku spáchaného obviněným V. K. jako přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle §298 odst. 2 tr. zákoníku, je správné a v souladu se zákonem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani formální pochybení nalézacího soudu, který v tzv. právní větě opomněl uvést alternativu spočívající též v poškození životního prostředí. Z tzv. skutkové věty a z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně totiž nepochybně vyplývá, že obviněný protiprávním činem způsobil nejen ohrožení životního prostředí, ale způsobil rovněž poškození dvou složek takového prostředí. Zmíněné pochybení proto nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Pokud jde o námitku obviněného V. K., kterou zpochybnil společenskou škodlivost činu, tak zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu (resp. její určitý stupeň), protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zjištěné jednání obviněného se nevymyká běžně se vyskytujícím případům přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle §298 odst. 2 tr. zákoníku postihovanými prostředky trestního práva. Přitom v této trestní věci nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému. Ostatně ani obviněný ve svém dovolání neoznačil žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly takovou výjimku. Způsob jednání obviněného a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu, která vyžaduje k ochraně práv uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V posuzované trestní věci byly proto prostředky trestního práva použity zcela důvodně, neboť šlo o protiprávní čin natolik společensky škodlivý, na který nepostačovalo uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu.
Podstatou námitek obviněného je zpochybnění trestní odpovědnosti ve vztahu ke znaku subjektu přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle §298 odst. 2 tr. zákoníku a společenské škodlivosti činu. Tyto námitky sice formálně naplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zvýše vyložených důvodů jsou nedůvodné.
Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Část námitek obviněného má jednoznačně skutkový charakter, a to v tom bodě, kde namítá nesprávné zjištění celkového množství odpadu, respektive tu variantu, že docházelo k samovolnému navážení skládky třetími osobami, případně námitky, že vodoteč, jež měla zaniknout, v rozhodné době neexistovala. V tomto směru jsou základem pro rozhodování Nejvyššího soudu v předchozím řízení stabilizovaná skutková zjištění nižších soudů, kdy zásah do nich by přicházel v úvahu toliko v případě tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V dané věci však toto ani není tvrzeno, navíc je zjevné, že má rozhodnutí základ v provedených důkazech. Zejména jde o závěry znaleckého posudku to i v tom směru, kde je zpochybňován vyčíslený a kvantifikovaný následek co do výše nákladů nutných k odstranění následků vzniklých na životním prostředí. V tomto směru má skutek jednoznačný podklad v závěrech tohoto znaleckého posudku, který jednoznačně definuje jak rozsah hmoty, tak její vlastnosti (odlišného od neškodného odpadu užívaného k dotvarování tělesa skládky při rekultivaci) a současně stanoví minimální náklady na odstranění vzniklého stavu, včetně porušení konkrétně uvedených zájmů chráněných trestním zákonem, tedy životního prostředí.
Námitka o údajném povolení skládky a z tohoto přesvědčení obviněného a všech členů zastupitelstva obce o legálnosti celého postupu vycházejí z vlastní verze skutkového stavu, vycházející z vlastní interpretace provedených důkazů, včetně výpovědí svědkyň, pracovnic dřívějšího okresního úřadu a nynějšího krajského úřadu.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze, s jistou mírou tolerance, podřadit otázku zavinění a pachatelství vůbec, byť i tato argumentace má základ v částečné vlastní verzi skutkového děje. Podstatné zde je, že obviněný je uznán vinným tím, že jako starosta obce Určice z nedbalosti způsobil ohrožení životního prostředí a poškození dvou složek životního prostředí (tato část právní věty skutečně není uvedena, ale ze skutkových zjištění je jednoznačně specifikována a není důvodem pro zrušení rozhodnutí dovolacím soudem). Tudíž argumentace absencí úmyslného zavinění se poněkud míjí s obsahem dovoláním napadených rozhodnutí. Nejrozsáhlejší část argumentace je vtažena k způsobilosti obviněného jako starosty být pachatelem tohoto přečinu, kdy odpovědnost je přičítána obci jako územně samosprávnému celku, za který obviněný jednal. V tomto směru bylo případně poukázáno státní zástupkyní na skutečnost, že obec při výkonu veřejné moci, o kterou jednoznačně šlo – odpadové hospodářství, nemůže být pachatelem trestného činu ve smyslu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a to z důvodů výluky uvedené v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 418/2011 Sb., zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. To však neznamená, že by nebylo možno usuzovat na spáchání trestného činu kupř. starostou obce, jak je tomu v tomto případě. Obviněný tak disponuje všemi vlastnostmi jako pachatel trestné činnosti, kdy se této trestné činnosti dopustil v souvislosti se svým postavením jako starosta obce. Jeho vnitřní, subjektivní vztah, byl shledán jako nedbalost, což odpovídá provedeným důkazům a užité právní kvalifikaci, kdy bylo vyvráceno jeho tvrzení o údajném schválení postupu a jeho přesvědčení o zákonnosti jeho jednání.
Dovolacímu důvodu pak zcela odpovídá námitka nedostatku společenské škodlivosti, kde je deklarováno, že skutek jako takový nedosahuje potřebné společenské škodlivosti. I zde má sice argumentace základ v oponentních skutkových tvrzeních, avšak obecně lze tuto argumentaci podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. V obecné rovině však platí, že trestným je jednání, které obsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestné činu, jež odpovídá běžně se vyskytujícím případům trestné činnosti (viz stanovisko Tpjn 301/2012 publikované pod č. 26/20013 sb. rozh. tr.). Je sice skutečností, že četnost výskytu páchání této trestné činnosti není obvyklá (možno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 667/2009, kde však šlo o jiný případ – 800 tun nebezpečného odpadu a obecné ohrožení, případně sp. zn. 5 Tdo 662/2008, kde šlo o vypouštění kalů v XY kde si podnikatelé snižovaly náklady), avšak přesto lze stran úvah ohledně společenské škodlivosti poukázat na dobu páchání trestné činnosti, závažnost způsobeného následku co do jeho rozsahu a dopadů na jednotlivé složky životného prostředí, což ve svém souhrnu umožňuje vyslovit závěr, že jde o jednání, kde nepostačí postih podle norem správního práva upravující postihy na úseku hospodaření s odpady.
S ohledem na delší dobu páchání trestné činnosti, udržování protiprávního stavu je významná časová působnost trestního zákona, navíc s blanketní dispozice právní normy. Je možno připustit, že dříve nebyla precizována konkrétní úprava odpadového hospodářství, ale to se jednalo (jak uvádí dovolání) o dobu, za kterou není obviněný stíhán. Jeho trestná činnost je vymezena lety 1995 až 2015, kdy platily právní normy upravující ochranu životního prostředí, byť se i ty měnily, stejně jako název skutkových podstat trestných činů, které jejich ohrožení – porušení upravovaly. Šlo v prvé řadě o ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zák. č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu, v rozporu s §4 odst. 2, §7 odst. 1, §8 odst. 1 zák. č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, a od počátku doby o ustanovení zákona č. 238/1991 Sb. o odpadech ve znění do 31. 12. 1997, později nahrazeného zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění do 31. 12. 2001, dále pak zákonem č. 185/2001 Sb. – §17 a §14 odst. 1 zákona o odpadech, a prováděcích vyhlášek č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a vyhl. č. 383/2001 Sb., vyhlášky č. 383/2001 Sb. o podrobnostech nakládání s odpady, jak jsou podrobně citována ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Je tak možno uzavřít, že po celou dobu existoval dostatek právních norem upravujících ochranu přírody a krajiny, zemědělského a půdního fondu mj. před nesprávnou manipulací s odpady, tedy norem na které odkazují předpisy trestního práva.
Jelikož šlo o delší dobu trvající jednání, mající povahu trvajícího trestného činu, kdy pachatel udržoval protiprávní stav, který spočíval mj. i v tom, že opomene tento stav odstranit. Jestliže tedy obviněný V. K. po dlouhou dobu (přibližně dvaceti let) povoloval jiným osobám navážet do prostoru bývalé skládky odpad, udržoval tím po celou tuto dobu protiprávní stav. Současně bylo nutné s odkazem na obsah rozhodnutí publikovaného pod č. 11/2004-1. Sb. rozh. tr. posoudit trestnost činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona (resp. podle §2 odst. 1 tr. zákoníku) a posoudit trestné jednání podle souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních, které jsou všechny účinné ke stejnému momentu, neboť nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu. V roce 1995 neobsahoval trestní zákon speciální trestní postih neoprávněného nakládání s odpady, avšak trestné činy proti životnímu prostředí byly upraveny mj. jako trestný čin ohrožení životního prostředí podle §181b tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2002, kterého se dopustil ten, kdo z nedbalosti způsobil ohrožení životního prostředí. Dále novelou trestního zákona provedenou zák. č. 134/2002 Sb. došlo ke změně názvu a formulace trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí podle §181b tr. zákona, který spáchal ten, kdo z nedbalosti způsobil nebo zvýšil poškození životního prostředí (§181a) anebo ztížil jeho odvrácení nebo zmírnění. Pokud jde o trestný čin nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e tr. zákona, byla tato skutková podstata do trestního zákona zavedena zák. č. 134/2002 Sb., s účinností ode dne 1. 7. 2002, kde šlo o zvláštní případ poškození nebo ohrožení životního prostředí podle §181a, resp. podle §181b tr. zákona. Do této doby tak mohly být protiprávní činy spočívající v neoprávněném nakládání s nebezpečnými odpady, postihovány podle obecnějších ustanovení trestního zákona. Nešlo-li o nakládání s nebezpečným odpadem, které ovšem ohrožovalo, resp. po 1. 7. 2002 poškozovalo životní prostředí, bylo možné postihnout takové jednání podle §181a nebo podle §181b tr. zákona. K trestní odpovědnosti za přečin neoprávněného nakládání s odpady podle §298 tr. zákoníku se na rozdíl od trestného činu nakládání s (nebezpečnými) odpady podle §181e tr. zákona ovšem se dnes nevyžaduje, aby pachatel nakládal s nebezpečnými odpady. S ohledem na trvající charakter trestné činnosti tak je správné i právní posouzení podle nyní účinné právní úpravy ve smyslu §298 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a z těchto důvodu bylo dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal