ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.363.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 363/2019-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 9 To 360/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 89/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 1 T 89/2018, byl obviněný Z. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
K jeho odvolání pak Městský soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a sám podle §259 oddst. 3 tr. ř. rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 9 To 360/2018, tak, že jej uznal vinným tím, že
I. dne 11. 5. 2018 okolo 10:00 hodiny v důsledku předchozí slovní hádky s partnerkou využil situace, kdy byl na pracovní terapii ve stájích, a utekl z areálu Psychiatrické nemocnice XY na adrese XY a mimo areál nemocnice se zdržoval až do svého vypátrání a zadržení policejním orgánem dne 11. 5. 2018 ve 20:57 hodin na křižovatce ul. XY x XY v XY, okr. Praha-východ,
ačkoliv si byl vědom toho, že mu bylo rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 1 T 162/2012 ze dne 14. 1. 2013, který nabyl právní moci dne 21. 3. 2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 87/2013 ze dne 21. 3. 2013, uloženo ochranné léčení psychiatrické a sexuologické ve formě ústavní
II. dne 31. 5. 2018 v době mezi 09.30 hod a 10.15 hod na jídelně pavilonu č. XY, pod záminkou, že si jde zakouřit mimo pavilon na přilehlou zahradu, využil situace, překonal oplocení a utekl z areálu Psychiatrické nemocnice XY na adrese XY a mimo areál nemocnice se zdržoval až do svého vypátrání a zadržení policejním orgánem dne 2. 6. 2018 v 00:50 hodin na autobusové zastávce XY v ul. XY,
ačkoliv si byl vědom toho, že mu bylo rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 1 T 162/2012 ze dne 14. 1. 2013, který nabyl právní moci dne 21. 3. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 87/2013 ze dne 21. 3. 2013, uloženo ochranné léčení psychiatrické a sexuologické ve formě ústavní,
tedy – mařil a podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel ochranného léčení, které mu bylo stanoveno soudem, zejména útěkem z ústavu.
Tím spáchal ad I) přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku a ad II) přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku. Byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně, se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. [Změna oproti rozsudku soudu prvního stupně spočívala v tom, že v úpravě právní věty, kdy spojka „nebo“ byla nahrazena spojkou „a“ u formy jednání, které směřovalo vůči úřednímu rozhodnutí: maření a podstatné ztěžování (odvolací soud shledal naplněny obě formy jednání.)]
Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nesouhlasí s tím, že by na něj bylo třeba nahlížet jako na nebezpečnou osobu, neboť v režimu léčby mu bylo umožněno pohybovat se volně po areálu léčebny a byly mu poskytovány propustky na víkend nebo na části dne, kdy se mohl volně pohybovat i mimo areál léčebny. Proto pouhý odkaz soudu na rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 1 T 162/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 11 To 87/2013, kterým mu bylo uloženo ochranné léčení, postrádá spojitost se závěrem, že jeho krátkodobý pobyt mimo léčebnu byl společensky nebezpečný. Bylo na soudu tuto skutečnost prokázat na základě skutkových zjištění, k čemuž však nedošlo.
Dále nesouhlasí s tím, že by útěk dne 11. 5. 2018 byl motivován pomstou, neboť opustil areál léčebny s úmyslem omluvit se přítelkyni za své jednání, které shledával jako velmi nevhodné a jehož litoval. Svědkyně L. K. toto potvrdila, podle ní byl zoufalý a nevěděl, co se sebou. Měl úmysl se do léčebny neprodleně vrátit. Dne 11. 5. 2018 tedy jeho pobyt mimo léčebnu, podle jeho vyjádření, nebyl motivován snahou o útěk.
Dále dovolatel sám hodnotí, že nemařil léčbu, když neužil předepsanou medikaci, neboť mu nebyly podávány takové medikamenty, jejichž jednorázové vysazení by znamenalo maření léčby. Má za to, že dne 11. 5. 2018 došlo k ojedinělému poklesku v jeho režimu léčby. Z provedeného dokazování soudy podle jeho tvrzení nemohly dovodit, že jeho pobyt mimo léčebnu byl společensky nebezpečný, a to zejména proto, že nebylo prokázáno, že by se sám do léčebny nevrátil. Z prokázaných skutečností lze dovodit, že chtěl pouze na krátkou dobu léčebnu opustit, ovšem s úmyslem se vrátit. V těchto souvislostech podle jeho názoru nelze dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku. Jeho vědomí o nařízení ústavní léčby při opuštění léčebny nelze zaměňovat s úmyslem výkon léčby mařit nebo podstatně ztěžovat. Zdůraznil, že jeho jednání nesměřovalo proti samotné podstatě ochranné léčby. Obviněný má za to, že ne každé opuštění ústavu při uložené ochranné léčbě lze bez dalšího považovat za přečin maření nebo podstatné ztěžování výkonu rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku jenom proto, že je v popisu tohoto trestného činu uvedeno, že se jej dopustí pachatel zejména útěkem z ústavu. Je přesvědčen, že i v tomto případě je povinností soudu prokázat úmysl ke spáchání takového trestného činu, kdy tento nelze dovozovat zjednodušeně pouze na základě opuštění léčebny. Soudy se měly důsledněji při těchto skutkových zjištěních zabývat zásadou subsidiarity trestní represe. S ohledem na tyto námitky má obviněný za to, že vytýkaný skutek ze dne 11. 5. 2018 není trestným činem, přičemž soudem nebylo prokázáno, že se o trestný čin jedná. Současně má dovolatel za to, že i uložený trest je nepřiměřený. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že v rámci uplatňovaného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože šlo o jiný trestný čin nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako mimořádného opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možné namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Dovolací soud nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak dovolací soud povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval by jeho činnost (srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věci sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02).
Obviněný uplatnil relevantně námitku, že jeho jednání v bodě I. nebylo natolik závažné, aby bylo podřazeno pod ustanovení §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, protože soudy neobjasnily, jak jednorázové krátkodobé opuštění léčebny mohlo narušit účel ochranného léčení, když jeho léčebný režim připouštěl jeho volný pohyb mimo léčebnu (1x měsíčně na víkend a 2x v měsíci na 12 hodin), když neužití medikace v průběhu jednoho dne nemohlo ohrozit rovněž účel ochranného léčení. Za další právní námitku je třeba považovat připomínku obviněného, že soudy měly důsledněji zvažovat v těchto skutkových souvislostech zásadu subsidiarity trestní represe.
Obviněný má v obecné rovině pravdu, když uvádí, že ne každé porušení ústavního pořádku, resp. léčebného řádu, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a že aby šlo o jednání trestné, musí jednání pachatele směřovat vůči samotné podstatě ochranného léčení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 490/2018). V posuzované trestní věci je však třeba dospět k závěru, že nešlo o méně významný poklesek proti režimu léčby, který by tento režim podstatně nenarušil, ale o jednání, které je výslovně zákonem označeno za trestné, neboť útěk z ústavu zákon přímo definuje jako jednu z forem jednání mařícího účel ochranného opatření a vzhledem k němu poměřuje závažnost ostatních jednání, pokud by měla být podřazena pod skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku v případě maření výkonu nebo účelu ochranného léčení.
Smyslem uložení ochranného léčení je především terapeutické působení na osoby, které se dopustily trestného činu (nebo činu jinak trestného), přičemž toto ochranné léčení je ukládáno osobám pro společnost nebezpečným, kdy je zapotřební zajistit ochranu společnosti jejich izolací od ostatních, neboť jejích pobyt na svobodě představuje určité nebezpečí. Ochranné léčení má význam jak z hlediska zajištění ochrany společnosti před těmito osobami, tak je významné i pro osoby, které se ochrannému léčení podrobují, neboť je jim poskytována odborná lékařská péče, která se může pozitivně promítnout do jejich dalšího života. Obviněnému bylo ochranné léčení psychiatrické a sexuologické ve formě ústavní uloženo rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 1 T 162/2012, a samotná léčba započala dne 20. 3. 2015. U obviněného byla diagnostikována porucha sexuální preference ve smyslu partnerského sadomasochismu, pod jehož vlivem se dopustil závažné trestné činnosti, a to zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku a přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku. V rámci znaleckého zkoumání byl obviněný hodnocen jako mimořádně nebezpečný s tím, že jeho úspěšná resocializace může proběhnout až po absolvování příslušného léčení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 4 Nt 26175/2016, rozhodl soud podle §353 odst. 2 tr. ř., že se u obviněného prodlužuje ochranné ústavní psychiatrické a sexuologické léčení, a to na základě návrhu PN XY s tím, že toto léčení dosud nesplnilo svůj účel.
Již v případě prvního útěku dne 11. 5. 2018 je třeba přihlédnout nejen k době, po kterou byl obviněný bez dovolení a vědomí léčebny mimo její reál, ale zejména k motivu toho, proč obviněný léčebnu opustil. Důvodem tohoto útěku byla snaha obviněného pomstít se své tehdejší partnerce L. K., kterou obviňoval z nevěry, vyhrožoval jí SMS zprávami, sprostě jí nadával, kdy intenzita jeho jednání byla již tak značná, že L. K. o tomto jednání obviněného informovala policii (trestní stíhání obviněného pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku bylo z důvodu zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním poškozené zastaveno). Právě toto chování obviněného samo o sobě demonstruje, že právě tímto způsobem velmi závažně mařil účel léčby, čímž výkon rozhodnutí podstatně ztížil. Účelem uložené léčby bylo utlumit agresivitu obviněného a dosáhnout toho, aby získal náhled na své jednání, neboť sám se být sexuálním deviantem necítil. Jednání obviněného prokázalo, že zjištěná porucha sexuální preference léčbou zkorigována nebyla a jestliže obviněný utekl z ústavního ochranného léčení právě z důvodu, aby se pomstil své partnerce, pak zcela zjevně mařil účel léčby. Jestliže se obviněný pohyboval mimo PL XY motivován pomstou vůči L. K., kdy svévolně z léčebny utekl, nelze takový pobyt stavět na roveň situacím, kdy se pohyboval mimo PL XY v rámci vycházek nebo propustek, neboť v těchto případech měla léčebna povědomí o aktuálním psychickém stavu obviněného, který mohla promítnout do svého rozhodnutí o tom, že obviněnému bude dovolen pobyt mimo areál léčebny.
V souvislostech dané trestní věci nebylo na místě uplatnit ani zásadu subsidiarity trestní represe, tak jak je definovaná v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Principem ultima ratio, který vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe, je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě. Vyplývá to z toho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Je zjevné, že útěkem z léčebny porušil obviněný režim uloženého ochranného léčení, přičemž důvody, které obviněného k takovému činu vedly, jednoznačně svědčí o tom, že nejsou reálné úvahy o případné aplikaci ustanovení §12 tr. zákoníku.
Pro úplnost je třeba uvést, že námitky obviněného proti přísnosti uloženého trestu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř., když citovala řadu rozhodnutí, podle kterých samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a současně aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vlastní posouzení dovolání
Část argumentace obviněného je v obecné rovině podřaditelná pod jím tvrzený dovolací důvod, a to zejména otázka zvážení skutečnosti, zda je jeho jednání natolik nebezpečné (myšleno škodlivé), aby naplňovalo znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, a to dále ve spojení s úvahami o subsidiaritě trestní represe. Faktem však je, že obviněný jednoznačně utekl v bodě I) z léčení a nebyl medikován, ačkoli je podle předchozího rozhodnutí jeho pobyt na svobodě nebezpečný (srovnej diagnózu partnerského sadomasochismu a motivaci jít za přítelkyní) a bylo rozhodnuto o prodloužení ochranné ústavní léčby. Fakt, že je velmi nebezpečný, je logicky vyvozován z obsahu předchozího odsouzení, a ne že to z něj nevyplývá (a ani nejde o dvojí přičítání téhož), evidentní dřívější dlouhodobé brutální týrání družky a dcery – včetně sadismu, je důvodem pro jeho ústavní léčbu a i krátkodobé opuštění místa výkonu ochranného léčení je možno považovat za trestné a mařící účel léčby a současně jej podstatně ztěžující, byť je motivace jakákoli.
K naplnění znaků maření ochranného léčení, jež musí směřovat vůči samotné podstatě ochranného léčení a pachatel jedná s úmyslem zmařit účel ochranného opatření, zde došlo, stejně jako k jeho podstatnému ztěžování, když svévolným jednáním narušil léčebný režim ve zdravotnickém zařízení tak, že podstatně ztěžuje výkon tohoto ochranného opatření. Ačkoli ojedinělý poklesek proti ústavnímu pořádku ve zdravotnickém zařízení, který podstatně nenaruší léčebný režim, nenaplňuje znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, tak zde nejde o ojedinělý útok. Účelem ochranného léčení je ochrana společnosti před různými kategoriemi pachatelů, jež spojuje skutečnost, že není na místě jejich izolace, ale především léčebné působení formou léčení v ústavu, přičemž je jejich pobyt na svobodě nebezpečný. Formy podstatného ztěžování výkonu ochranného léčení však musejí mít přibližně stejný stupeň závažnosti, zde konkrétně jde o opakovaný útěk z léčebného zařízení, který je v §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku uveden jako jedna z forem podstatného ztěžování výkonu ochranných opatření. Současně nelze přeceňovat ani návrat u prvého útěku, kdy došlo z alarmování všech složek s ohledem na jeho výhrůžky, a šance na pobyt venku byla malá, jak správně zdůraznil odvolací soud. Současně jeho ošetřující lékařka jasně hovoří o tom, že obviněný ví, co to znamená včetně jeho trestní odpovědnosti, doplněné navíc i závěry znaleckého posudku.
Zbylé námitky jsou již ryze skutkového rázu, týkající se zpochybnění zjištěného skutkového stavu, a to jednak zpochybnění motivace obviněného, kdy v bodě I) je prokázáno, že družce L. K. vyhrožoval (ve spise jsou obsaženy SMS zprávy a je jich dokumentována celá řada), obviněný na svou přítelkyni žárlil. Obviněným tvrzená verze, že se ji šel omluvit, je jednoznačně skutkovou námitkou, navíc nemající oporu v citovaných důkazech, na čemž nic nemění ani fakt, že L. K. vzala zpět souhlas s trestním stíháním a potvrzuje tuto, avšak jasně hovoří o strachu, byť připouští, že si to vymyslela. Obviněný se současně ani nedomáhá existence extrémního nesouladu, který navíc není dán, byť je skutečně poněkud neobvyklé, že ošetřující lékařka prodává svým pacientům vozidlo (ve vztahu k námitce, že ze strany nemocnice došlo k pochybení a docházelo ke klientelismu).
Další námitka se týká přiměřenosti trestu, což však není dovolacím důvodem s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), případně dalších usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016, a též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, v němž Nejvyšší soud explicitně uvádí, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu. Obviněnému byl uložen v zákonné hranici trestní sazby jako trest úhrnný a současně nemůže být označen jako exemplární (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. 4503/12 ze dne 11. 6. 2014), kdy v bodě 31 se uvádí, s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 747/06 ze dne 4. 4. 2007 „principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy standardní kriminality postihovány v rozmezí normálních trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege, vyjádřené v čl. 39 Listiny, a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Ukládání trestů v rámci pravidelné trestní sazby nejvíce odpovídá zásadě rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny) a principu předvídatelnosti rozhodování soudů“.
Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto o tom, že dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal