ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.457.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 457/2019-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. F. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 To 69/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 10/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 16 T 10/2018, byl obviněný P. F. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále mu podle §90 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Naposledy bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené AAAAA (pseudonym) ve výši 200.000 Kč.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 To 69/2018, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od roku 2015 do července 2017 v bytě č. 4 v prvním patře panelového domu č. p. XY v XY ulici v obci XY, kde žil společně s družkou a nezl. dcerou J. S., případně jinde, v úmyslu dosáhnout vlastního pohlavního uspokojení,
v přesně nezjištěných případech v přítomnosti nezl. AAAAA, nar. XY, sledoval na notebooku pornografická videa znázorňující pohlavní styk mezi dospělými osobami, takové nahrávky umožnil sledovat též nezletilé, nejméně v jednom případě při přehrávání pornografické nahrávky masturboval před nezletilou, v jiných případech se dožadoval, aby si nezletilá a současně přítomná vlastní dcera BBBBB (pseudonym), nar. XY, vysvlékly horní díly oblečení a takto je vyzýval k tancování a demonstrování a současně jejich jednání nahrával či fotografoval prostřednictvím mobilního telefonu,
blíže nezjištěného dne v bytě č. 4 v prvním patře panelového domu č. p. XY v XY ulici v obci XY využil návštěvy nezletilé AAAAA, která zde vyčkávala příchodu jeho dcery BBBBB, v její přítomnosti si zaváděl umělý penis do análního otvoru, přitom jí sdělil, že by jí ošukal,
dále před ní blíže nezjištěného dne masturboval v kuchyni uvedeného bytu, a to v přítomnosti nezletilé poškozené, která malovala obrázek, uchopil její ruku a tuto si přiložil na odhalený pohlavní úd s cílem přimět poškozenou k jeho masturbaci, což odmítla a plácla ho přes ruku, následně stále v její přítomnosti ejakuloval na jí vyhotovený obrázek, v místnosti, kde se tak stalo, byla přítomna i jeho dcera, která ničeho nepozorovala, neboť ji vyzval, ať setrvá pod stolem,
blíže nezjištěného dne opětovně pouštěl v přítomnosti nezletilé AAAAA pornografické nahrávky, a to i v přítomnosti jeho dcery, při této příležitosti vsunul poškozené ruku pod spodní prádlo a začal ji osahávat v oblasti zevního genitálu, případně ji osahával v oblasti prsou, nejméně v jednom případě jeho jednání spočívalo v tom, že jí stáhnul kalhoty a spodní prádlo ke kolenům, vyzval jí k pokleknutí na gauči, a zde jí zezadu přiložil k hýždím či zevnímu genitálu ztopořený pohlavní úd, na což poškozená reagovala útěkem, následně ji vyzval, aby o jeho počínání nikoho neinformovala, následně se poškozená svěřila BBBBB, která jí neuvěřila,
v přesně nezjištěný den července 2017, pod záminkou setkání s jeho dcerou, ji vylákal do skleníku na zahradě v místě bydliště, po jejím příchodu začal v její přítomnosti masturbovat, zasouval si do análů umělý penis, následně vsunul poškozené ruku pod spodní prádlo a začal ji osahávat v oblasti přirození, v jednání ustal až poté, co byl zpozorován sousedkou M. V., poté poškozená ze skleníku utekla a svěřila se matce,
přitom obžalovaný využíval autority dospělé osoby a současně otce dcery, se kterou poškozená dlouhodobě udržovala kamarádský vztah, jakož i sousedských vztahů, když poškozená bydlela s rodiči ve stejném místě, současně využil opakovaného podvolení se poškození k jeho záměru dosáhnout pohlavního uspokojení, neboť tato, vzhledem k nižšímu školnímu věku a s tím spojeným rozumovým schopnostem a zkušenostem nebyla schopna vyhodnotit účel a význam jeho chování, uvedeného jednání se dopustil přesto, že znal její věk a věděl tedy, že je osobou mladší patnácti let,
současně ohrozil rozumový a duševní vývoj nezletilé AAAAA, kdy jeho jednáním vzniká riziko nesprávného vnímání sexuality a partnerských vztahů, jakož i celkové ohrožení duševního vývoje.
Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále mu podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Naposledy bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit nemajetkovou újmu v penězích poškozené AAAAA ve výši 200.000 Kč k rukám její matky L. S.
Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které odůvodnil poukazem na to, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily výše specifikované skutky jako pokračující zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pokračující přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Při právním hodnocení skutků soudy obou stupňů vycházely zejména z údajné bezbrannosti poškozené, kterou dovozovaly z toho, že poškozená s ohledem na svůj věk a psychickou vyspělost nebyla schopna pochopit jednání pachatele a nebyla schopna nesouhlas s jeho jednáním dát dostatečně zřetelně najevo jinak než únikem z takové situace. Bezbrannost shledávaná na straně poškozené by měla být s ohledem na ustálenou judikaturu vnímána jako celková odevzdanost se pachateli v jeho záměru bez jakýchkoliv známek projevu vlastní vůle. Toto však v této věci nelze mít za prokázané, neboť by bylo v příkrém rozporu s provedenými důkazy, a to zejména s výpovědí samotné poškozené a znaleckým posudkem, vyhotoveným Mgr. Petrou Popelkovou. Poškozená ve své výpovědi uvedla, že si nesprávnost jednání obviněného počala uvědomovat již od počátku, tj. od doby, kdy jí pouštěl pornografické filmy. Na tyto situace byla schopna reagovat adekvátně svému věku a založení, odchodem z místa, plesknutím přes ruku, odtažením se apod. Pokud takto učinila, sama seznala, že odsouzený svého jednání vůči ní zanechá a nepokračuje v něm, nevyvíjí na ni žádný nátlak, ať už psychický či dokonce fyzický. Je tedy na místě se domnívat, že poškozená byla schopna projevit odpor vůči jednání odsouzeného, které jí bylo nepříjemné a jevilo se jí jako nevhodné, a tento odpor, i když projevený v zásadě pouze pasivní formou, byl účinný. Pokud je tedy soudy obou stupňů konstatováno, že poškozená nedokázala čelit jednání odsouzeného a případně se mu bránit, nelze mít toto za prokázané. Poškozená se nenacházela ve stavu bezbrannosti, a to ani psychické, jak byla tato shledána soudy obou stupňů, ani fyzické.
V případě nemajetkové újmy, pokud ji nelze přesně určit, je nutno ji určit podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností. Kritéria újmy by měla být předem daná a soud by měl při odůvodnění svého rozhodnutí náležitě odůvodnit, za jakých podmínek dospěl ke svým závěrům. V takovém případě by měl soud postupovat podle znaleckého posudku, který za tímto účelem nechá vypracovat. Takový posudek by měl vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, který by měl obsahovat odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozené ze životních činností definovaných v Metodice Nejvyššího soudu tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu. Soudy obou stupňů rozhodovaly v konkrétním případě pouze podle svého uvážení, aniž by znalecký posudek coby podklad svého rozhodování nechaly vypracovat.
Navrhl tak, aby byl zrušen výrok o vině, výrok o trestu, z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 69/2018 ze dne 18. 10. 2018 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 T 10/2018-370 ze dne 15. 6. 2018 v napadeném rozsahu podle ustanovení §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a vydal nové rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že pokud jde o údajnou absenci bezbrannosti, tak s odkazem na definici ve smyslu §185 tr. zákoníku, se za ni považuje takový stav oběti, kdy vzhledem k okolnostem není schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (odkázala na publikované rozhodnutí pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr.). V nejširším smyslu je bezbrannost chápána jako celková odevzdanost pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopností na požadavky pachatele jakkoli reagovat. Ve stavu bezbrannosti se tak nacházejí i osoby, které vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby dokázaly situaci, ve které se nacházejí dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Často se jedná o osoby trpící duševní chorobou, pro niž nejsou schopny pochopit význam pachatelova jednání, anebo o děti či osoby mentálně zaostalé, které nemají dostatečné znalosti a zkušenost, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku (srov. i R 17/1982). V těchto případech se jedná o bezbrannost psychickou, v důsledku které oběť často nechápe, co se od ní vyžaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není schopná vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky pachatelova jednání. Z výsledků provedeného dokazování v posuzovaném případě vyplynulo, že dovolatel v průběhu přesně nezjištěného období zhruba dvou kalendářních roků za účelem vlastního sexuálního uspokojení vyvíjel vůči nezletilé poškozené ve výroku o vině specifikované sexuální aktivity a to v době, kdy se věk poškozené v tomto období pohyboval mezi 8–10 roky. Takové jednání je ve smyslu §185 odst. 1 alinea 2. tr. zákoníku kvalifikováno jako pohlavní styk, neboť obviněný tímto způsobem ukájel svůj pohlavní pud. K tomu zneužil nízkého věku a neznalosti sexuální problematiky ze strany poškozené, jakož i její důvěry zprostředkované otcovskou autoritou a rodičovským postavením vůči nezletilé BBBBB, se kterou se poškozená kamarádila a kterou také navštěvovala v nedalekém sousedství jeho bytu. Jednal tak za tím účelem, aby nezletilou přiměl strpět chování, které se zcela vymyká jakémukoli běžnému kontaktu mezi ní a otcem její kamarádky. S ohledem na nízký věk a nevyzrálost se nemohla jakkoli účinně bránit, čímž tedy zneužil i její psychické bezbrannosti. O tom, že poškozená skutečně nebyla schopna klást účinný odpor jeho jednání tak, aby po jeho vyhodnocení, které v rozhodné době mohlo odpovídat jen aktuální úrovni psychické zralosti její osobnosti, mohla na nežádoucí situaci nejen přiměřeně ale především účinně reagovat, pak spolehlivě vypovídá délka dvouletého období, ve kterém dovolatelovo jednání snášela, aniž by mu byla schopna se účinně bránit a tím i ubránit. Jednáním tak naplnil skutkovou podstatu zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2., odst. 3 písm. a) tr. zákoníku zneužívaje stavu bezbrannosti poškozené, která byla dítětem mladším 15 let.
K výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. z pohledu, zda je dostatečně odůvodněn a to na podkladě odpovídajícího důkazního podkladu, konkrétně pak znaleckého posudku o míře vyřazení poškozené ze životních činností definovaných v Metodice Nejvyššího soudu. Jak Krajský soud v Českých Budějovicích (srov. body 49. – 53. odůvodnění jeho rozsudku), tak i Vrchní soud v Praze (srov. body 19. – 20. odůvodnění jeho rozsudku) se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích a dále pro určení výše této náhrady. Odpovídajícím způsobem zhodnotily povahu, závažnost i rozsah konkrétních okolností naplňujících zákonná kritéria náhrady a její výše. Pokud výši náhrady určily částkou 200.000 Kč v souladu s uplatněným nárokem poškozené, pak tím nijak nevybočily z obvyklé praxe soudů při posuzování obdobných případů. V rámci své argumentace proti adheznímu způsobu rozhodování neuvedl žádné konkrétní námitky, které by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybnění výše přiznaného nároku na odškodnění nemajetkové újmy poškozené s odkazem na absentující znalecké posouzení míry jejího vyřazení ze životních činností definovaných v Metodice Nejvyššího soudu pak zcela postrádá na svém opodstatnění za stavu, že se napadený adhezní výrok dotýkal výlučně poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §2957 obč. zákoníku a tedy se vztahoval na odčinění nemajetkové újmy, utrpěné v souvislosti s trestným činem podle hlavy třetí trestního zákoníku. O náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění za podmínek §2958 obč. zákoníku, odůvodňující dovolatelem poukazovaný postup ve smyslu zajištění odborného podkladu k aplikaci výkladového manuálu jednotlivých položek ve smyslu Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (srov. č. I. 100 a násl. Metodiky odškodňování imateriálních újem na zdraví, C. H. BECK 2015) se tak rozhodně nejednalo.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného P. F. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjadřuje svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vlastní posouzení dovolání
Část argumentace obviněného je v obecné rovině podřaditelná pod jím tvrzený dovolací důvod, a to zejména otázka zvážení skutečnosti, zda došlo k naplnění znaku zneužití bezbrannosti. Obviněný zpochybňuje naplnění znaku (zneužití) bezbrannosti poškozené AAAAA, nar. XY, kterou soudy dovozovaly z toho, že tato poškozená s ohledem na svůj věk a psychickou vyspělost nebyla schopna pochopit jednání pachatele a nesouhlas s jeho jednáním nebyla schopna dát dostatečně zřetelně najevo jinak, než únikem z takové situace. Jeho jednání by bylo možno právně posoudit pouze jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se pachatel dopustí na dítěti mladším 15 let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti. Poukázal zde na výpověď poškozené, která uvedla, že si nesprávnost jeho jednání začala uvědomovat již od samého počátku, kdy jí pouštěl pornografické filmy, přičemž za této situace byla schopna reagovat adekvátně svému věku a založení a to odchodem z místa, odtažením se, plesknutím přes ruku. Dovolateli je tak zřejmé, že poškozená byla schopna projevit odpor vůči jeho jednání, které jí bylo nepříjemné, a i když byl tento odpor pasivní, byl přesto účinný. Pokud tedy soudy obou stupňů konstatovaly, že poškozená nedokázala čelit jednání obviněného a případně se mu bránit, pak toto nelze mít za prokázané. Poškozená se nenacházela ve stavu bezbrannosti a to jak fyzické, tak ani psychické. Nicméně je zjevné, že takovou argumentaci nelze přijmout.
Definice bezbrannosti je chápána tak, že „V případě této skutkové podstaty je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat. Jedná se zde o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. V takovém stavu se nachází člověk, který je např. v bezvědomí, v mdlobách nebo v silném obluzení alkoholem, při němž zcela nevnímá situaci kolem sebe (srov. B 5/1979-24), v hypnotickém spánku, v umělém spánku nebo hlubokém spánku (srov. R 36/1979), pod vlivem drog, které ho zcela zbavily vlády nad sebou samým, anebo v obdobném stavu způsobeném chorobou apod. Jde o stav, v němž si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem (srov. přiměřeně B 5/1979-24). Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní . Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku (srov. přiměřeně R 17/1982, s. 123) apod. V takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost , v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. Kromě této absolutně chápané bezbrannosti se však oběť může nacházet i ve stavu, kdy je bezbranná nikoli proto, že zcela nevnímá svět kolem sebe nebo není způsobilá chápat význam pachatelova jednání, ale proto, že ač ví, co se s ní děje, není schopna se buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. V takovém stavu bezbrannosti je osoba spoutaná nebo osoba s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoba upoutaná na lůžku nebo na vozíku, osoba ochrnutá, vysílená nemocí nebo přestárlá apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností . V důsledku tohoto stavu je taková osoba fyzicky bezbranná , a vzhledem k tomu že takový fyzický stav vždy ovlivňuje i psychiku uvedeným způsobem handicapované osoby, je třeba přihlížet i k tomu, že stav její tělesné bezbrannosti může způsobovat i její bezbrannost psychickou . Za bezbrannost se však nepovažuje stav poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (R 43/1994-II.) [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1839 a násl.]“.
V této věci tak jde jednoznačně o bezbrannost psychickou, když poškozená reálně nebyla schopna projevit svůj nesouhlas aktivnějším způsobem, a to právě z důvodů svého nízkého věku a nezralosti, nezkušenosti, čehož dovolatel pochopitelně zneužil. Sama skutečnost, že poškozená za takových okolností nedala dost důrazně najevo, že je jí jeho jednání nepříjemné a obtěžující a že se tak děje proti její vůli, rozhodně nelze vykládat jako souhlas s takovýmto počínáním. Pokud dovolatel akcentuje v rozsudku nalézacího soudu ty pasáže, kde se uvádí, že se poškozená AAAAA snažila vyjádřit nesouhlas a to odchodem z místa, plesknutím přes ruku, odtažením se, tak rozhodně nejde o to, že by tímto jednáním zabránila jednání obviněného, které se opakovalo, a v posledním případě bylo jen zásahem další osoby (sousedky) zabráněno v dalším jednání. Poškozená nebyla rozhodně s ohledem na svůj věk natolik vyspělá, aby byla schopna pochopit jednání obviněného do všech důsledků a případně se mu účinně bránit, kupř. okamžitým ohlášením jeho jednání svým rodičům. Úvahy obviněného o tom, že lze předpokládat její základní povědomost o pohlavním životě při věku od osmi do deseti let, se zcela míjí s kulturními zvyklostmi naší populace, když současně zjištěný následek na psychickém stavu poškozené svědčí o tom, že opak je pravdou. Ve vztahu k tomuto je nutno zdůraznit tu část skutku, kde se hovoří o riziku nesprávného vnímání sexuality a partnerských vztahů, jakož i celkové ohrožení duševního vývoje.
Formálně lze podřadit pod citovaný dovolací důvod i námitky stran výroku, kterým mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu v penězích, a to k rukám matky L. S.
Za nemajetkovou újmu se považuje především příkoří, které se projevuje i jinde než na majetku, například v osobní sféře. Za způsobenou nemajetkovou újmu vzniká soukromoprávní odpovědnost, v jejímž rámci za ni odpovídá ten, kdo ji způsobil, přičemž existence zavinění i jeho formy může mít vliv i na formu a míru zadostiučinění, které může mít v závislosti na povaze porušeného práva podobu reparace peněžité i nepeněžité (k tomuto blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013). V daném případě se tedy vychází z občanskoprávní úpravy, konkrétně z ustanovení §2894, §2951 obč. zákoníku. Proto, aby se mohlo o takovou nemajetkovou újmu jednat, je potřeba, aby se ze strany obviněného jednalo o takový zásah, který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické integritě. Musí se jednat o protiprávní zásah a musí být zde příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem. Za takovou značnou míru zásahu do důstojnosti a vážnosti fyzické osoby se považuje zejména újma, kterou tato osoba vzhledem k povaze, intenzitě, časovému rozsahu, případně dalším okolnostem považuje jako závažnou, například v možnosti snížení její důstojnosti. Přestože se při určení výše tohoto zadostiučinění řídí soud volnou úvahou, musí být tato opřena o konkrétní skutková zjištění. O snížení důstojnosti poškozené osoby půjde tam, kde vzhledem ke konkrétní situaci, ve které k zásahu do osobnostních práv došlo, jakož i s přihlédnutím ke konkrétní poškozené osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vhledem k intenzitě a trvání škodlivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a postavení poškozeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007).
Zde bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve smyslu §2957 obč. zákoníku, vycházející z případů úmyslného způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy … zneužitím závislosti poškozeného na škůdci. Nejde tak o postup přiznávání výše náhrady škody na zdraví podle §2958 obč. zákoníku, způsobenou ublížením na zdraví, kde odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Zde by bylo na místě vypracování znaleckého posudku, pokud by se nejednalo o případ, kdy nelze výši náhrady určit a stanovila by se podle zásad slušnosti. Zde byla přiznána částka 200.000 Kč, která není nikterak vybočující z obdobně přiznávaných částek a jež je v limitech Metodiky Nejvyššího soudu (viz str. 16 Žárek R., Škárová M., Waltr R., Púry F. a kol. Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2015). Nižší soudy tak správně zohlednily to, že poškozená „byla vystavena násilným sexuálním aktivitám obžalovaného a jeho útoky trvaly dva roky. V daném případě lze tedy očekávat následky u poškozené, a to nejen z hlediska její sexuální orientace, ale i hodnotového systému. Tyto prožitky mohou mít pro její další život závažné následky s výrazným ovlivněním možnosti plnohodnotného života do budoucna“ a dále to, že se zhoršil komfort jejího života, když odškodnění nemůže přinést ani případné odsouzení obviněného či jeho omluva, když za přiměřenou satisfakci je nutné považovat finanční odškodnění. Jednáním obviněného byla zasažena přirozená práva poškozené, zejména právo na lidskou důstojnost a čest, dále právo na soukromí a v neposlední řadě právo na řádný a nerušený fyzický a psychický vývoj a určená výše finančního odškodnění odpovídá zákonným hlediskům shora citovaným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného P. F. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal