ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.51.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 51/2019-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2019 o dovolání obviněného D. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 7 To 294/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 16 T 121/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 16 T 121/2018 , byl obviněný D. Š. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 5. 2018 ve 14:59 hodin v obci P., okr. Plzeň-jih, na louce u čističky odpadních vod, kam poškozeného V. K., narozeného XY , předtím zavedl, k poškozenému přistoupil a přes jeho slovní odpor, odpovídající jeho intelektovým schopnostem na hranici lehké a středně těžké mentální retardace, mu dvakrát prohledal batoh, který měl poškozený postavený u nohy, a v batohu nalezl dvě obálky s finanční hotovostí nejméně ve výši 11.000 Kč a 13.500 Kč, o které se s ním začal poškozený ihned intenzivně přetahovat, přičemž mu poškozený vytrhl z ruky obálku s finanční hotovostí 11.000 Kč a obžalovaný poškozenému obálku s finanční hotovostí nejméně ve výši 13.500 Kč a strčil si ji za triko, pak poškozeného silně udeřil dvěma údery do obličeje v úmyslu mu zabránit, aby se poškozený pokusil vzít obálku s penězi zpět, v důsledku čehož poškozený spadl na zem a obžalovaný se z místa začal vzdalovat, když poškozený jej prosil, aby mu obálku s penězi vrátil, na což obžalovaný reagoval výhružkami, že jestli mu nedá pokoj, tak jej zmlátí znovu, když držel poškozený v ruce telefon, řekl mu, že mu ho zlomí, přičemž poškozený stále usilovně prosil o vrácení peněz, načež mu obžalovaný z obálky část peněz vrátil, přičemž si ponechal částku nejméně ve výši 5.000 Kč a odešel, a peníze použil pro svoji potřebu, svým jednáním poškozenému způsobil pohmožděniny a škrábanec na tváři bez nutnosti lékařského ošetření.
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému V. K., nar. XY, bytem XY, PSČ XY, na náhradě škody částku 5.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. K., nar. XY, bytem XY, PSČ XY, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 16 T 121/2018, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 7 To 294/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu Plzni ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 7 To 294/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 231–232), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), kdy obviněný konkrétně odkazuje na písm. g).
Obviněný uvedl, že skutek, jak je popsán ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož vůči poškozenému nepoužil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Souhlasí se soudem druhého stupně, že je třeba násilí či pohrůžku násilí posuzovat vždy individuálně, avšak současně má za to, že v jeho případě tomu tak nebylo, neboť se s poškozeným procházel poměrně dlouhou dobu po městě a poškozený mohl kdykoliv jeho společnost opustit či vyhledat pomoc, pokud by se cítil ohrožen. O bezkonfliktnosti svědčí i dárky a finanční částky předávané mu poškozeným dobrovolně, stejně jako fakt, že poškozený sám odložil na místě batoh. Úvaha o vzbuzení obavy a strachu z bezprostředního násilí, aniž by byla pronesena výslovná výhrůžka násilí, jak o tom hovoří rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, tedy není na místě. Dále obviněný uvedl, že se k činu doznal, avšak zdůrazňuje, že k užití násilí došlo až poté, co se obálek zmocnil a měl je tedy ve svém držení, teprve poté se o ně začali s poškozeným přetahovat. Když vytahoval obálky z batohu, neměl je poškozený ve svém držení ani bezprostředně u sebe, když je sám odložil na zem. Obviněný tedy neužil násilí s úmyslem zmocnit se obálek, ale až poté, kdy je měl ve svém držení. Popis skutku tak podle názoru obviněného odpovídá definici krádeže, tedy přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní a bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou násilí. Na toto upozorňoval již ve svém odvolání, avšak Krajský soud v Plzni vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 7 To 294/2018, zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby byl stíhaný skutek posouzen jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 31. 1. 2019, sp. zn. 1 NZO 1286/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl základní východiska právní kvalifikace trestných činů loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a současně připomněl i rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 41/2005, které se zabývá právě zmocněním se cizí věci ve vztahu k odlišení trestného činu loupeže a krádeže. Obviněný se podle názoru státního zástupce začal dopouštět násilí v okamžiku, kdy měl sice obálky v rukou, ale tyto se nenacházely mimo dosah poškozeného, který se je hned pokoušel získat zpět, a právě v tomto okamžiku, tedy když se obviněný teprve zmocňoval věci, došlo k použití násilí. Dále pak státní zástupce připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 11/2011 zabývající se pohrůžkou násilí a dovozuje, že i v daném případě byla tato podmínka naplněna již před zmocněním se cizí věci, a bylo tedy pohrůžky násilím užito právě za účelem zmocnění se cizí věci.
S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 7 To 294/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný ve svém dovolání označil výslovně jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný brojí proti nesprávnému právnímu posouzení předmětného skutku, ke kterému dospěl soud prvního stupně v rámci nalézacího řízení a které soud odvolací nenapravil, přičemž nikterak nenapadá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně ani popis skutku ve skutkové větě výroku o vině. Obviněným vznesené námitky tedy plně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu a dospěl k závěru, že toto je zcela zjevně neopodstatněné.
Jak vyplývá z prvostupňového rozsudku, soud prvního stupně uvěřil výpovědi poškozeného, který uvedl, že se vůči „prohrabování“ batohu vymezil pouze slovně, jelikož měl z obviněného strach, a bezprostředně poté, co obviněný našel obálky s penězi, se o ně začal s poškozeným přetahovat (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně, bod 2 uprostřed). Naopak soud neuvěřil verzi obviněného, že k použití násilí došlo až následně, poté, co se obálek zmocnil, a to s cílem si tyto uchovat, když takovouto výpověď považoval za zjevně účelovou (srov. str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, bod 3 dole). Soud druhého stupně pak neshledal žádné vady v procesu hodnocení důkazů, které by takovéto zhodnocení provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění jakkoliv zdiskreditovalo, a proto z nich i vyšel a zcela precizně odůvodnil správnost použité právní kvalifikace §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně reflektování obhajoby obviněného. Ani dovolací soud neshledal stran právního posouzení žádné vady. Naopak se plně ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Plzni, stejně jako státního zástupce, že obhajoba obviněného byla vyvrácena.
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se trestného činu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí.
V daném případě bylo třeba zkoumat, kdy se obviněný zmocnil věci a současně v kterém okamžiku použil násilí či pohrůžku násilí, jelikož právě časové rozlišení těchto dvou skutečností je esenciální pro právní posouzení jednání obviněného.
Za zmocnění je nutno považovat převzetí moci nad věcí a uplatnění k ní všech atributů vlastnického práva, tedy odnětí cizí věci z dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele s úmyslem sám s ní moci volně a neomezeně nakládat (viz DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník . komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015), respektive situaci, kdy si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici proto, že mu věc byla půjčena, svěřena apod. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (srov. R 1/1980 a též R 51/1976-III. i R 41/1967) – viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729–1730.
Pohrůžkou násilí je pak pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011) – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729).
Ze shora uvedeného je třeba zcela jednoznačně dovodit, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně uvedly i soudy nižších stupňů. Obviněný totiž užil násilí, respektive pohrůžky násilí, vůči poškozenému již předtím, než se zmocnil obou obálek. Obviněný se vůči poškozenému dopustil pohrůžky násilím již v momentě, kdy jej zavedl na opuštěné místo a následně mu i přes jeho protesty začal prohrabovat batoh, přičemž si byl vědom své převahy, zejména s ohledem na mentální postižení poškozeného. Nejvyšší soud, stejně jako soud nalézací, odvolací a státní zástupce považuje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, publikované pod R 11/2011 Sb. rozh. tr. (které uvádí, že trestného činu loupeže se dopustí ten, kdo v poškozeném vyvolá obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, například i tak, že zastaví poškozeného na odlehlém místě, které poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné a vnímá situaci za bezvýchodnou, v důsledku čehož neklade pachateli odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní) za zcela přiléhavé. Právě do takovéto situace obviněný poškozeného uvedl.
Současně nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný vůči poškozenému užil, ještě předtím než se zmocnil obálek s finanční hotovostí, přímé násilí, když se s ním začal o obálky přetahovat a následně jej dvakráte udeřil do obličeje. Jak vyplývá ze shora uvedených obecných závěrů o zmocnění se věci, pachatel se zmocní věci v momentě, kdy odejme cizí věc z dispozice vlastníka či oprávněného držitele a má nad ní faktickou moc. K tomuto ovšem nepostačuje skutečnost, že ji po krátkou dobu, než se poškozený začne bránit, drží v ruce sám. Toto samo o sobě není zmocnění se věci, jelikož vlastník, resp. držitel nebyl vyloučen z držení věci. Poškozený se s obviněným začal ihned o obálky přetahovat, je tedy patrno, že se snažil udržet obálky ve své dispozici a ponechat si nad nimi i faktickou moc, v čemž mu však bránil obviněný tím, že se je snažil získat pro sebe. Již v tomto lze spatřovat prvek násilí, kdy šlo o překonání odporu poškozeného, který by jinak obálky s penězi pachateli nevydal. Za násilí by však bylo třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil [srov. R 1/1980 i R 19/1979] – srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729. K tomuto lze uvést i státním zástupcem připomínané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1383/2004, publikované pod R 41/2005 Sb. rozh. tr., kde se uvádí, že „jednání pachatele, který se zmocní cizí věci tím, že převezme v prodejně před zaplacením zboží a na výzvu prodavače k jeho zaplacení reaguje tím, že použije proti prodavači sprej se slzotvornou látkou, kterou mu nastříká do očí, a poté z prodejny se zbožím uprchne, naplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (pozn. nynější §173 tr. zákoníku) a nikoliv trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. “ [pozn. nynější §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] . Z tohoto je patrno, že i skutečnost, že pachatel má věc dočasně ve faktickém držení neznamená automaticky, že se jí již zmocnil.
Námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit, když ze shora uvedeného vyplývá, že jsou zcela zjevně neopodstatněné. Obviněný použil pohrůžky násilí, respektive násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se cizí věci a tím naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného D. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu