ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.554.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 554/2019-791
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. K., nar. XY, trvale bytem XY a P. N., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 4 To 430/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 241/2015 takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 4 To 430/2018, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 3 T 241/2015 zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. 3 T 241/2015 byli obvinění J. K. a P. N. uznáni vinnými každý ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku. Za to byl obviněný J. K. podle §273 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému J. K. dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na třicet šest měsíců. Obviněný P. N. byl podle §273 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému P. N. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na třicet šest měsíců. Podle §229 odst. 3 trestního řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněných, státního zástupce a poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 11. 2018 sp. zn. 4 To 430/2018 , jímž k odvolání státního zástupce a poškozených podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o uloženém trestu týkající se obou obviněných a v celém výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině u obou obviněných, jimiž byli uznáni vinnými přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku, odsoudil
obviněného J. K. podle §273 odst. 4 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu pěti let,
obviněného P. N. podle §273 odst. 4 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu čtyř let.
Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1 trestního řádu znovu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy.
Podle §256 trestního řádu odvolání obviněných J. K. a P. N. jako nedůvodná zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními.
Obviněný J. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že závěry soudů vycházejí z mylného závěru, že jeho jednání lze podřadit pod znaky přisouzené skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti. Poukázal na to, že judikatura vztahující se k tomuto trestnému činu vyžaduje, aby došlo k ohrožení nejméně sedmi osob. V této věci v místě nehody od počátku nehodového děje projelo pouze vozidlo poškozeného a další vozidlo, přičemž tak byly ohroženy pouze dvě osoby. Dále namítl, že zákonem předvídané ohrožení musí být bezprostřední a konkrétní. Podle obviněného samotným odstavením kolového traktoru k takovému bezprostřednímu ohrožení nedošlo. Traktor odstavil na rovině, čímž umožnil ostatním řidičům na takovou překážku reagovat a má za to, že tak obecné nebezpečí nevyvolal. Podle obviněného rovněž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného, když ta byla dle jeho názoru přerušena působením jízdy svědka J. K. Dále zpochybnil i soudy vyslovené porušení povinností dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když má za to, že takové povinnosti neporušil. Kolový traktor netvořil překážku, kterou by byl povinen označit. Naopak bylo třeba se zabývat tím, zda i poškozený neporušil některou ze svých povinností. Obviněný dále namítl, že nebylo v řízení prokázáno, že traktor byl technicky nezpůsobilý k provozu, ani to, že by nebyl osvětlen. Soudům dále vytkl, že se nezabývaly zaviněním účastníků prvotní kolize vozidla poškozeného a traktoru, když nebylo prokázáno, že by byl pro poškozeného náhlou překážkou. Stejně tak nebylo řešeno zavinění účastníků dalšího střetu, když zavinění svědka J. K. označil za významné. Dále namítl existence „zásadního nesouladu“ mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a porušení práva na spravedlivý proces. Při ukládání trestu soudy nepřihlédly k podílu jednotlivých účastníků na nehodě a k době, která od nehody uplynula. Nesouhlasí ani s výší přisouzených nároků na náhradu škody.
Obviněný J. K. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2018 sp. zn. 4 To 430/2018 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. 3 T 241/2015 a podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. N. své dovolání opřel rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Konkrétně namítl, že se nemůže ztotožnit s „vymezením skutku“ kladeného mu za vinu. Zdůraznil, že nejel se spoluobviněným jakožto doprovodné vozidlo. Podle obviněného to byl spoluobviněný K., kdo měl vyhodnotit, zda je traktor způsobilý k provozu na pozemních komunikacích. K závěru, že traktor po dobu jeho jízdy doprovázel, namítl, že pomalu jel jen proto, že se po předjetí traktoru hodlal otáčet. Obviněný se domnívá, že mu nelze klást k tíži události následující po střetu vozidla poškozeného s traktorem. Jízdě obviněného K. traktorem nemohl nikterak zabránit. Namítl, že v jeho případě nelze vycházet ze zásady gradace příčinné souvislosti. Vzhledem k tomu, že v daný okamžik se obracel, nemohl nikterak předvídat případně hrozící kolizní situaci. I v této souvislosti by měla být hodnocena škodlivost jeho jednání. Obviněný dále namítl, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v nesouladu s právními závěry.
Obviněný P. N. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 trestního řádu a §265k odst. 1, 2 trestního řádu nebo podle §265l odst. 1 trestního řádu odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2018 č. j. 4 To 430/2018-722 a zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2018 č. j. 4 To 430/2018-722 a na něj navazující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích vedený pod č. j. 3 T 241/2015-665 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá podstatná část námitek uplatněných obviněným J. K. a s jistou mírou benevolence též dílčí část námitek obviněného P. N. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak státní zástupce považuje námitky obviněných rovněž za důvodné. Podle státního zástupce se nelze ztotožnit se samotným právním posouzením jednání obou obviněných jakožto přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku. Obviněný J. K. podle státního zástupce důvodně poukázal na relevantní judikaturu, z níž vyplývá, že ohrožení vzniklé v důsledku jednání pachatele musí být bezprostřední a konkrétní. Správně rovněž poukázal i na ustálené judikaturní hledisko, že znak „vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“ naplní až takové jednání, v jehož důsledku je na životě či na zdraví ohroženo nejméně sedm osob (srov. rozhodnutí č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Tento znak však není v popisu skutku dostatečným způsobem vyjádřen a s ohledem na skutková zjištění soudů ani nelze dovodit, zda by tento znak byl jednáním obviněného vůbec naplněn. V projednávané věci se konkrétní a bezprostřední ohrožení následně přerůstající v poruchu týkalo toliko poškozeného J. M. a následně i svědka J. K., tedy dvou osob. Státní zástupce nesouhlasí s dovolací námitkou, že by mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného absentovala příčinná souvislost, resp. tato byla přerušena jednáním svědka J. K. V daném případě soudy dle názoru státního zástupce dovodily v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti, že jednání obviněného bylo dostatečně významnou příčinou. Z hlediska dalších úvah o trestní odpovědnosti obviněného bude podle názoru státního zástupce třeba věnovat bližší pozornost rovněž úvahám o spoluzavinění poškozeného, popřípadě dalších osob, když taková okolnost může mít význam pro posouzení porušení povinnosti obviněným jakožto povinnosti důležité. K dovolání obviněného P. N. státní zástupce uvedl, že mu svědčí výše rozebrané důvodné námitky spoluobviněného J. K. co do použité právní kvalifikace. Podstatnou okolnost, která svědčí toliko obviněnému P. N., státní zástupce spatřuje v tom, že soudy nevyjádřily dostatečně, resp. vůbec, jakou konkrétní právní povinnost měl porušit právě tento obviněný. Je sice pravdou, že úvaha soudů o tom, že tento obviněný skutečně jel jakožto doprovodné vozidlo při jízdě traktoru, nepostrádá opodstatnění. Tento závěr však dle názoru státního zástupce sám o sobě k vyvození trestní odpovědnosti tohoto obviněného nepostačuje. Nelze totiž přehlédnout, že oba obvinění jednali v každém případě z nedbalosti. Nelze tak v daném případě aplikovat pravidla pro posouzení spolupachatelství ve smyslu §23 trestního zákoníku, když to je u nedbalostních trestných činů pojmově vyloučeno. Je tak třeba zvlášť zkoumat, jakou konkrétní povinnost porušil právě obviněný P. N. a zda takové případné (dosud nikterak nekonkretizované) porušení povinnosti bylo v příčinném vztahu s nastalým následkem. V tomto směru má státní zástupce za to, že i bez zřetele ke skutkovým námitkám obviněného P. N. je jeho právní postavení zcela odlišné, než postavení obviněného J. K. Za současného stavu skutkových zjištění nelze totiž ani dovodit, že by porušení povinnosti obviněným J. K. bylo podmíněno jinak samostatným jednáním obviněného P. N.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2018 č. j. 4 To 430/2018-722 zrušil, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2018 č. j. 3 T 241/2015-665, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V replice k vyjádření státního zástupce obviněný J. K. uvedl, že se ztotožňuje s názorem státního zástupce k napadené právní kvalifikaci. Zdůraznil, že nesprávná právní kvalifikace zvolená policejním orgánem a odsouhlasená státní zástupkyní vedla k nesprávnému zaměření vyšetřování. Obviněný dále poukázal na nosné důvody uvedené v jeho dovolání a vyjádřil souhlas s návrhem státního zástupce na rozhodnutí dovolacího soudu.
Obvinění J. K. a P. N. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, resp. podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Obvinění směřovali své námitky především proti právnímu posouzení skutku, zejména proti naplnění znaků následku představujícího vyvolání obecného ohrožení a příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a kvalifikovaným následkem v podobě smrti poškozeného. Dále vytýkali existenci extrémního nesouladu mezi přijatými skutkovými závěry a provedenými důkazy, resp. absencí rozhodných důkazů. Takto formulované výhrady proto uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídaly.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle závěru nalézacího soudu spočíval skutek v podstatě v tom, že dne 26. ledna 2015 v době kolem 18:10 hodin obviněný J. K. jako řidič kolového lesního traktoru zn. LKT 80, bez registrační značky, technicky nezpůsobilého k provozu na pozemních komunikacích z důvodu nevybavení předepsaným osvětlením, který přepravoval z obce XY do obce XY za ztížených viditelnostních podmínek (úplné tmy), a obviněný P. N. jako řidič osobního automobilu zn. Mitsubishi L200, RZ XY, který nebyl ve smyslu §45 odst. 3 zákona o silničním provozu vybaven zvláštním výstražným světlem oranžové barvy, doprovázející traktor na předem dohodnuté trase tak, že osvětloval předními světly zadní část neosvětleného traktoru, a to při jízdě po silnici II. třídy poté, co obviněný J. K. přehlédl a přejel odbočku vpravo ve směru k obci XY, neosvětlený traktor odstavil při pravé krajnici a obviněný P. N. poté, co traktor předjel se záměrem pokračovat v přímém směru jízdy do místa vhodného otočení vozidla do protisměru, a to poté, co se na místo odstaveného traktoru vrátil, když zastavil proti odstavenému traktoru při pravém okraji vozovky a na vozidle zn. Mitsubishi ponechal zapnuta přední potkávací světla, vytvořili oba obvinění svým jednáním překážku v silničním provozu, čímž vydali v obecné nebezpeční ostatní účastníky silničního provozu vzhledem ke tmě a daným povětrnostním podmínkám, neboť místo zastavení traktoru nijak neoznačili ani nezabezpečili, čímž porušili §26 odst. 3 a §45 odst. 3 zákona o silničním provozu, bezprostředně poté do zadní části neosvětleného traktoru, a to do kovové desky navijáku, čelně narazil řidič osobního automobilu zn. Opel J. M. jedoucí od obce XY, přičemž po střetu sjel traktor do příkopu a lesního porostu po pravé straně komunikace tak, že jeho levá strana zasahovala na krajnici a automobil zn. Opel byl odražen do konečné polohy napříč přes silnici bez funkčních předních světel, přičemž v momentu, kdy poškozený J. M. z havarovaného vozidla vystoupil a popošel ve směru k traktoru, byl zachycen dalším od obce XY projíždějícím řidičem osobního automobilu zn. Peugeot J. K., který nestačil na vzniklou dopravní situaci reagovat, když poškozený J. M. byl odmrštěn pravou přední částí tohoto vozidla do prostoru za krajnici vozovky, přičemž utrpěl poranění více pro život důležitých orgánů (polytrauma), kterému na místě podlehl .
Soudy kvalifikovaly popsaný skutek jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku. Toho se dopustí pachatel, který z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo který z nedbalosti takové obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, takový čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, a činem způsobí smrt .
O stav obecného ohrožení v projednávané věci nešlo. Jeho vznik předpokládá vedle obecně nebezpečného jednání i přítomnost následku, spočívajícího v ohrožení chráněných zájmů v zákonem požadovaném rozsahu a intenzitě. Jedná se o situace, které svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožení odpovídají nebezpečí požáru, povodní, výbuchu apod. (rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1965 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále jen „R 10/1965“). Nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, případně nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku, musí hrozit bezprostředně a konkrétně (R 3/1963) a z hlediska rozsahu nebezpečí je vyžadováno ohrožení většího počtu lidí, nejméně sedmi osob (R 39/1982). V projednávané věci nevyvolali obvinění bezprostřední a konkrétní ohrožení nejméně sedmi osob. Podle skutkových zjištění obsažených ve výroku odsuzujícího rozsudku se konkrétní a bezprostřední ohrožení následně přerůstající v poruchu týkalo toliko poškozeného J. M. a svědka J. K. Pouze obecné úvahy soudů uvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí, že po dobu jízdy neosvětleného traktoru byli ohroženi i další účastníci silničního provozu, naplnění tohoto znaku skutkové podstaty neodůvodňuje. Pokud jde o samotný průběh jízdy obou obviněných až do okamžiku zastavení traktoru a oddělení obou vozidel, neobsahuje skutková věta žádná konkrétní zjištění, že by byli bezprostředně ohroženi i jiní účastníci silničního provozu. Takový závěr by snad šlo dovozovat nepřímo pouze z výpovědi svědkyně K. G., která hovořila o nutnosti intenzivně brzdit při dojetí velmi pomalu jedoucích vozidel obviněných a především o riskantním způsobu dokončení předjížděcího manévru s ohledem na skutečnost, že si zcela neosvětleného traktoru všimla až v okamžiku, kdy se nacházela na jeho úrovni v protisměrném jízdním pruhu. I přes zásadní pochybnosti o věrohodnosti některých aspektů výpovědi svědkyně (viz dále) zůstává podstatným, že ani v takovém případě nedošlo k bezprostřednímu a konkrétnímu ohrožení většího počtu lidí ve smyslu dané skutkové podstaty trestného činu. Právní kvalifikace jednání obviněných jakožto přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku tak není příhodná. Již proto nemohou dovoláními napadená rozhodnutí soudů obstát, jelikož spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Nabízí se možnost posouzení jednání obviněných jako jiného trestného činu, typicky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 trestního zákoníku. Pro takové úvahy ovšem za současné důkazní situace chybí zásadní skutková zjištění. V této souvislosti nutno nalézacímu i odvolacímu soudu vytknout především nedůsledné právní úvahy při posuzování otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a nastalým následkem, resp. účinkem v podobě smrti poškozeného. Soudy nevěnovaly náležitou pozornost významu jednotlivých příčin vedoucích ke smrti poškozeného ani otázce pokrytí rozhodných kauzálních vztahů zaviněním každého z obviněných.
V daných souvislostech je zapotřebí stručně připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 – 167). Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Příčinné souvislosti je třeba dále zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (blíže např. R 32/2016).
Přitom právě typicky v případě dopravních nehod může být příčin, které vedou k následku předpokládanému trestním právem, větší počet. Příčinou dopravní nehody tak může být kterákoli z několika příčin, nebo pouze kumulace zjištěných příčin (všech, nebo jen některých z nich). Z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání a jeho kauzálního vztahu k následku je třeba zdůraznit, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, protože příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem z řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, ale není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání pachatele a poškozeného, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1225/2016).
Další situace, kdy nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem, by nastala, kdyby jednání pachatele nahradila jiná příčina a výlučně z důvodu její existence by došlo k trestně právně relevantnímu následku. Jde o tzv. teorii přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší, tj. nedospěje až k účinku, pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel u nedbalostních deliktů takový průběh nepředvídal jako možný, resp. ani předvídat neměl a nemohl. Jestliže by bylo zjištěno, že pachatel ani nemohl předvídat příčinný průběh, z něhož vzešel následek, nemůže za takový následek, resp. účinek trestně odpovídat. V takových případech dochází k přerušení příčinné souvislosti, neboť příčinou vzniku následku není jednání pachatele, ale jiná samostatná příčina, která jej způsobila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012).
Oba soudy, především soud odvolací, uvedená teoretická východiska důsledně nerespektovaly a nepromítly je do svých úvah. V posuzované věci se otázka naplnění všech obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu týká okolností od okamžiku odstavení neosvětleného traktoru při krajnici, resp. průjezdu či zastavení vozidla řízeného obviněným P. N. proti traktoru v opačném směru jízdy. Předchozí jednání obviněných totiž nemá pro naplnění uvažované skutkové podstaty právní význam s ohledem na výše uvedené závěry ve vztahu k přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 trestního zákoníku.
Jako jednotlivé z trestněprávního hlediska významné příčiny nastalého následku v projednávané věci vystupují zejména odstavení nedostatečně osvětleného či zcela neosvětleného traktoru obviněným J. K. na vozovce, průjezdu či zastavení vozidla řízeného obviněným P. N. proti traktoru v protisměrném jízdním pruhu, rychlost jízdy a reakce na odstavený traktor poškozeného J. M., chování poškozeného J. M. bezprostředně po nárazu do odstaveného traktoru a rychlost jízdy a reakce na dopravní situaci po předchozí nehodě ze strany svědka J. K. Izolovat lze nejméně pět skupin trestně právně významných příčin.
Nepřesvědčivý je závěr soudů, že předmětný traktor byl zcela neosvětlený. Soudy vyšly výlučně z výpovědi svědkyně K. G., že traktor nebyl nijak osvětlen a že vozidlo jedoucí za ním mu svými světly osvětlovalo cestu. Výpověď svědkyně přitom vyvolává významné pochybnosti, zda je vůbec technicky možné, aby vozidlo Mitsubishi při jízdě za daným typem traktoru osvětlovalo prostor před traktorem, když automobil Mitsubishi L200 má výše umístěná přední světla než běžná osobní vozidla a traktor byl vybaven poměrně rozměrnou a nízko sahající kovovou deskou (štítem) zadního navijáku. Traktor by svým půdorysem před sebe vrhal stín a není jasné, zda by vůbec byla jeho jízda za úplné tmy možná. Věrohodnost takového popisu svědkyně významně snižuje rovněž její současné tvrzení, že traktor nebyl zezadu vůbec viditelný, tedy nebyl podle ní nijak vozidlem Mitsubishi nasvětlen. A to přesto, že na kovové desce navijáku byl připevněn výstražný trojúhelník a střední, obloukově prohnutá část desky navijáku byla kovově lesklá. Nehledě na samotné těleso traktoru lze usuzovat, že dobře viditelné musely být nejméně tyto jeho světelně odrazivé části. Oba aspekty popisu svědkyně se proto vzájemně vylučují. Aniž by dovolací soud předjímal jakékoliv skutkové závěry, uvedený rozpor ve výpovědi svědkyně by mohlo vysvětlovat, pokud by ve skutečnosti vozidlo Mitsubishi jelo za traktorem ve vzdálenosti, kdy by jej již potkávacími světly neosvětlovalo či jej osvětlovalo minimálně (proto si jej svědkyně zpočátku nevšimla) a současně by si traktor cestu před sebou osvětloval vlastními předními světly. Díky patrně nižšímu světelnému výkonu předních světel traktoru (s ohledem na typ zajištěných žárovek) by taková situace mohla svědkyni připadat, jako by silnici před traktorem osvětlovalo vozidlo jedoucí za ním. Závěr, že traktor měl rozsvícená přední světla, by potom odpovídal nejen takto nikoliv bezdůvodně nazírané výpovědi uvedené svědkyně, ale rovněž výpovědi obou obviněných, svědka M. H. i závěrům odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví elektrotechnika (č. l. 256), podle kterých byly žárovky z předních světlometů vozidla LKT 80 funkční. Pokud současně nebyla zjištěna žádná vada na elektroinstalaci traktoru, nelze rozumně vysvětlit, proč by traktor nepoužil při jízdě přední světla. Obecné úvahy soudů o důvodu pořadí vozidel při jízdě rovněž nevedou k jednoznačnému závěru. Se stejnou mírou pravděpodobnosti lze totiž uvažovat například tak, že vozidlo Mitsubishi jelo druhé jen proto, aby jeho řidič v případě jízdy v prvním pořadí nemusel stále kontrolovat, zda pomalejšímu traktoru neujíždí či jeho už tak pomalou jízdu naopak zbytečně nebrzdí. Současně by zjištěné pořadí vozidel, kdy traktor jel na prvním místě (a měl rozsvícená přední světla), korespondovalo s vědomostí obviněných o nedostatečném osvětlení traktoru vzadu, čímž by de facto snižovali riziko pro vozidla přijíždějící k traktoru zezadu. Je tak zřejmé, že soudy se otázce osvětlení traktoru nevěnovaly dostatečně. Rozhodně se dosud nepodařilo vyvrátit tu část obhajoby obviněných, podle které měl v rozhodné době rozsvícená přední světla a vzadu byl opatřen červenými cyklistickými „blikačkami“ a výstražným trojúhelníkem. Přijmout lze pouze jejich závěr, že traktor byl technicky nezpůsobilý k provozu na pozemních komunikacích z důvodu nevybavení předepsaných osvětlením, konkrétně zadními světly. Zodpovězení otázky, jak byl v rozhodném okamžiku traktor skutečně osvětlen (nikoliv pouze konstatování formálního rozporu s příslušnými předpisy), je přitom podstatné pro posouzení, jakou překážku na vozovce reálně tvořil, jak byl pro přijíždějící řidiče sám o sobě viditelný a jak byl viditelný pro poškozeného J. M. v kombinaci se světly vozidla Mitsubishi jedoucího či stojícího v protisměru.
Z hlediska vymezení okruhu trestněprávně relevantního jednání obviněných je třeba mít na paměti, že v úvahu přichází nedbalostní jednání dvou pachatelů. Nelze proto vycházet z pravidel pro trestnou součinnost skutečnou (spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku), nýbrž je nezbytné zohlednit specifika trestné součinnosti zdánlivé (ve formě souběžného pachatelství). U každého obviněného je proto třeba zkoumat zvlášť význam jeho jednání pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, resp. jakým dílem ke způsobení celého škodlivého následku přispěl (viz např. R 50/1968 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 6 Tdo 332/2018).
V tomto ohledu se musí soudy zaměřit na skutečnost, že vedle samotného (dosud nikoliv přesně zjištěným způsobem osvětleného) traktoru spolupůsobila nezanedbatelnou měrou jako příčina i přítomnost vozidla Mitsubishi, když jeho světla do jisté míry oslňovala oba přijíždějící řidiče. Mimo zkoumání otázky vlivu takového oslnění, je třeba při vědomí pravidla přerušení příčinné souvislosti učinit jednoznačný a odůvodněný závěr, zda vozidlo Mitsubishi v okamžiku těsně předcházejícím prvnímu střetu – nárazu vozidla poškozeného J. M. do odstaveného traktoru – stálo, či pouze projíždělo na úrovni traktoru. Pokud vozidlo stálo (například proto, že se chtěl obviněný P. N. z tohoto místa domluvit s obviněným J. K., jakým způsobem budou pokračovat v jízdě), lze si snad za splnění dalších podmínek představit, že by zavinění obviněného P. N. mohlo, byť v minimální míře, zahrnovat i daný příčinný vztah (obviněný nepochybně věděl o nedostatečném osvětlení traktoru a měl a mohl předpokládat, že svým zastavením na jeho úrovni v protisměru při daných světelných podmínkách a šíři vozovky viditelnost traktoru svými předními světly ještě sníží). Pokud by však jeho vozidlo místem pouze projíždělo (obviněný uvádí, že se vracel až na nedalekou křižovatku, svědek M. H. potvrzuje, že vozidlo jelo), nemohlo by zavinění obviněného P. N. tyto kauzální okolnosti v dostatečné míře pokrýt. V takovém případě by bylo třeba uvažovat o přetržení příčinné souvislosti. A to i s důsledky ve vztahu k dalšímu vývoji událostí. Obdobně je nastíněnou otázku ovšem třeba hodnotit i ve vztahu k obviněnému J. K., tedy zda vedle viditelnosti jím řízeného traktoru mohlo jeho zavinění pokrývat i spolupůsobení oslňujícího efektu předních světlometů v protisměru nacházejícího se automobilu (vozidla Mitsubishi či jiného náhodně projíždějícího vozidla).
Faktická viditelnost traktoru (samostatně či v kombinaci se světly vozidla Mitsubishi) pak hraje důležitou roli při posouzení kauzálního významu jednání samotného poškozeného J. M. v celém skutkovém ději. Jeho podíl na průběhu událostí tvoří nepochybně jeden z článků řetězu příčin, které vedly k jeho smrti. Otázce, zda poškozený zachoval potřebnou míru opatrnosti, zda dostál svým povinnostem ohledně rychlosti jízdy, věnování se řízení vozidla a sledování situace v silničním provozu a zda se případně určitou měrou podílel na vzniku první dopravní nehody, se soudy nevěnovaly vůbec.
Naopak lze za přiléhavou považovat argumentaci odvolacího soudu (odstavec 25 odůvodnění jeho rozhodnutí), související s pohybem poškozeného J. M. na vozovce bezprostředně po první nehodě. Jeho samotná přítomnost v jízdním pruhu, skutečnost, že neměl oblečenu reflexní vestu, i okolnost, že v podstatě nijak nereagoval na přijíždějící vozidlo J. K., jsou nepochybně příčinami, které se spolupodílely na vzniku konečného následku a které je třeba v konečném důsledku zohlednit. Z hlediska gradace příčinné souvislosti se nicméně jedná o příčiny výrazně méně významné, než zbývající skupiny příčin, jelikož poškozený byl v daném okamžiku v důsledku svého silného nárazu do traktoru nepochybně v určité míře otřesen a dezorientován. Za těchto okolností byl nepochybně motivován k rychlému opuštění havarovaného vozidla, aniž by si okamžitě uvědomil povinnost obléci si reflexní vestu. Jeho chování se výrazně nevymykalo běžnému chování účastníků obdobného typu dopravních nehod. Poškozený se současně nacházel přímo na místě nehody v oblasti mezi havarovanými vozidly. Vzhledem k tomu, že posléze přijíždějící řidič J. K. fakticky na krizovou dopravní situaci nereagoval (jeho výpověď, že se před střetem snažil vyhnout alespoň vozidlu Opel, nekoresponduje s tím, že po sražení poškozeného zastavil vozidlo až po více než sto metrech), mohl poškozeného srazit prakticky v kterémkoliv místě první nehody. V obecné rovině platí, že viník řetězové dopravní nehody si může podobný průběh událostí (výskyt dezorientovaného účastníka dopravní nehody v dané oblasti s možností jeho následného sražení) v hrubých rysech představit jako možný. Tudíž nelze bez dalšího uvažovat o přerušení příčinné souvislosti z tohoto důvodu. V konkrétní věci musí být nicméně i tato příčina zasazena do kontextu dalších příčin a přiřazen jí odpovídající význam.
Jako další zásadní pochybení je nutné orgánům činným v trestním řízení (především orgánům vystupujícím již v přípravném řízení, ale i soudům, které jejich myšlenkové konstrukce bez dalšího přejaly) vytknout způsob, jakým posoudily otázku významu spolupůsobení jednání svědka J. K. při způsobení následku v podobě smrti poškozeného J. M. Orgány činné v trestním řízení opřely své úvahy o existenci příčinného vztahu mezi jednáním obviněných a smrtí poškozeného J. M. prakticky pouze o vyšetřovací pokus provedený v přípravném řízení dne 9. 6. 2015 (č. l. 68).
Vyčerpávajícím způsobem rozhodně nebyl naplněn důvod a účel vyšetřovacího pokusu, kterým bylo zjistit dohledové podmínky řidiče na místě dopravní nehody, vzdálenosti od chodce a možnost reakce řidiče na chodce. Orgány činné v přípravném řízené nedůvodně omezily svoji pozornost pouze na osobu chodce, resp. možnost řidiče odvrátit střet teprve v návaznosti na okamžik, kdy byl schopen rozpoznat, že se jedná o chodce. Takové zadání ovšem neodpovídá veškerým povinnostem, které byl řidič povinen dodržet. Poukázat lze především na §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Řidič byl povinen mj. chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, své chování přizpůsobit situaci v provozu na pozemních komunikacích, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, rychlost jízdy přizpůsobit svým schopnostem, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, a v neposlední řadě jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. K tomu srov. zejm. R 43/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 3 Tdo 602/2015, ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1291/2011, ze dne 6. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 199/2019 či ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. 8 Tdo 63/2018. Při posuzování povinnosti a možnosti předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. V projednávané věci je třeba objasnit, zda mohl řidič J. K. reagovat dříve již na samotnou dopravní situaci (nehodu) s možností zabránit střetu s chodcem. Tzn. určit, v jaké vzdálenosti před místem sražení chodce mohl rozpoznat, že se přibližuje k místu dopravní nehody či k jiné nezvyklé dopravní situaci (v jeho představě koloně aut, jedoucímu cyklistovi apod.), kde by v případě jeho další jízdy mohlo dojít k ohrožení života nebo zdraví osob či poškození majetku. Zjišťování tak musí být zaměřeno především na to, zda mohl vidět již předchozí střet vozidel, zda mohl rozpoznat, že vozidlo Mitsubishi stojí (dostatek času při jízdě po přímé vozovce, kdy se světla nepřibližují), kdy mohl zaznamenat vozidlo Opel, stojící napříč vozovky, představující podstatně výraznější markant, než postava, kdy předmětný traktor, zda mohl vidět další osoby pohybující se na místě, apod. Teprve od toho se může odvíjet stanovení odpovídající rychlosti jízdy vozidla Peugeot, to i v souvislosti s použitím potkávacích světel, v tom kterém okamžiku a následná možnost reakce řidiče na nejasnou dopravní situaci, potažmo na osobu poškozeného J. M. od okamžiku jeho rozpoznání. Přehlédnout nelze okolnost, že vozidlo Peugeot zastavilo až ve vzdálenosti více než sto metrů za místem střetu, což rovněž může vypovídat o skutečné pozornosti řidiče J. K. a sledování situace v provozu.
Nehledě na uvedené, lze v souvislosti s vyšetřovacím pokusem rovněž vytknout, že žádným způsobem nebyly zohledněny klimatické podmínky v době nehody spočívající ve skutečnosti, že v místě ležela souvislá sněhová pokrývka o výšce 3 až 4 centimetrů. Přitom je zřejmé, že sníh může výrazně zlepšovat dohledové podmínky, a to jak kontur tmavých předmětů proti světlému pozadí, tak umocnění (odraz) světelného toku vycházejícího ze světel vozidel (zde vozidla Peugeot, případně vozidla Opel). Nebyla věnována pozornost osvětlení vozidla Opel (obhajobou uváděné vnitřní neonové osvětlení, zadní osvětlení, činnost směrových ukazatelů). Při pokusu bylo použito náhradní vozidlo Peugeot, které mělo ovšem nesprávně seřízené přední světlomety, které v důsledku toho osvětlovaly přibližně pouze poloviční než předepsanou vzdálenost. Za zmínku stojí, že přibraný znalec tuto okolnost při výpočtech sice teoreticky zohlednil, když jedním z jeho závěrů bylo, že chodec byl rozpoznatelný na cca 25 metrů, soud prvního stupně přesto ve svých závěrech operuje s nesprávnou hodnotou rozpoznání chodce na vzdálenost pouze 12 metrů. Závěry vyšetřovacího pokusu, resp. znaleckého posudku na jeho základě vypracovaného, jsou pro danou věc proto prakticky bezcenné.
Otázka případného porušení povinností ze strany řidiče J. K. je pro posuzovanou věc zásadní. Jeho jednání bylo objektivně jednou z klíčových příčin smrti poškozeného J. M. Teprve náležité objasnění subjektivního hlediska řidiče K. umožní řádné posouzení významu jeho podílu na nastalém následku. Nelze proto nyní ani vyloučit potřebu opakování vyšetřovacího pokusu za účasti všech dotčených.
Všechny výše naznačené příčiny dopravní nehody po zjištění jejího průběhu, tedy bez důvodných pochybností zjištěného skutkového stavu, bude třeba posléze hodnotit v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti, včetně možnosti poklesu míry způsobení následku (smrti) jednáním obviněných až na nepatrný stupeň, kdy by byla příčinná souvislost mezi jejich jednáním a smrtí poškozeného prakticky bez významu (bez možnosti dovodit trestní odpovědnost), eventuálně uvažovat o přetržení příčinné souvislosti.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obou obviněných důvodnými, zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2018 sp. zn. 4 To 430/2018 i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. 3 T 241/2015. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že dosud nebyly objasněny některé základní skutkové okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout, přičemž lze předpokládat nutnost rozsáhlejšího a obtížnějšího dokazování, které má význam pro náležité objasnění věci a které může provést snadněji a rychleji státní zástupce než soud prvního stupně, rozhodl dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 trestního řádu a státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia přípravného řízení. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. června 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu