ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.650.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 650/2019-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 44 To 576/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 87/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 2 T 87/2018, byl obviněný M. D. uznán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §240 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §84 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců za současného vyslovení dohledu Probační a mediační služby ČR.
O odvoláních obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2019 sp. zn. 44 To 576/2018 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 1. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), k) trestního řádu. Obviněný zdůraznil, že společnost K. za jeho působení v roce 2017 nikdy žádnou činnost nevykonávala a s nikým nespolupracovala. Proto také vůbec nevyužíval datovou schránku společnosti, ani neodeslal přiznání k dani z přidané hodnoty za červen 2017 a kontrolní hlášení za červen 2017. Tyto skutečnosti orgánům činným v trestním řízení vypověděl, nevěnovaly tomu ale dostatečnou pozornost. K předmětnému přístupu do datové schránky navíc došlo z IP adresy v Lucembursku, ve kterém se však nenacházel. Přístup k datové schránce měly i další nejméně dvě osoby. Podle obviněného je zřejmé, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nesprávně jej posoudily. Obviněný dále namítl, že popis skutku ve skutkové větě spočívající ve vylákání nadměrného odpočtu neodpovídá skutečnosti, jelikož se nikdy neměla žádná částka vyplácet a nikdy nevznikl žádný nadměrný odpočet, ale naopak vždy se jednalo o povinnost uhradit daň společností K. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle obviněného také nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu, jelikož neexistoval bankovní účet, na který by měla být částka vyplacena. Další pochybení spatřuje obviněný v nesprávném provedení dokazování, když soudy nevyslechly jím navrhované svědky a bez dalšího pouze formálně přebraly zjištění učiněná správcem daně. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje obviněný také v tom, že odvolací soud projednal věc na veřejném zasedání bez jeho přítomnosti, přestože mu v účasti bránila skutečnost, že byl zadržen v jiné trestní věci.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 44 To 576/2018, zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2018 č. j. 2 T 87/2018-171, a dále postupoval podle §265l trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu uvedl, že obviněný neomluvil svoji neúčast u veřejného zasedání o odvolání včas a akceptovatelnými důvody, byť tak učinit nepochybně mohl. Postup odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání i bez přítomnosti obviněného (jehož práva nicméně byla zajištěna účastí obhájce), nebyl podle státního zástupce zásahem do práva obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Obviněný byl včas vyrozuměn o konání veřejného zasedání, jež se konalo dne 24. 1. 2019. Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, aniž by dopředu svou neúčast jakkoli avizoval či omluvil. Podle protokolu o veřejném zasedání ani u veřejného zasedání prostřednictvím svého obhájce, který byl na veřejném zasedání přítomen, soudu nesdělil, že je zatčen a nemůže se z toho důvodu veřejného zasedání zúčastnit. Veřejné zasedání proběhlo bez přítomnosti obviněného. Obviněný soudu nijak dopředu nesdělil, že trvá na své osobní účasti u veřejného zasedání. O důvodech, pro něž se případně nemohl veřejného zasedání zúčastnit, obviněný věděl nejpozději předcházející den. Soudu ovšem své zatčení neavizoval, byť tak nepochybně učinit mohl i prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení. Z předložených příloh dovolání nelze ani potvrdit, že zatčení obviněného, k němuž došlo den předcházející termínu veřejného zasedání, trvalo i v den konání veřejného zasedání. Zatčení obviněného podle §69 trestního řádu není pro konání veřejného zasedání významné tak, jak je tomu podle §263 odst. 4 trestního řádu v případě obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Městský soud tedy podle státního zástupce správně nepřistoupil na odročení veřejného zasedání, jelikož vůbec nebylo doloženo, že obviněnému skutečně objektivní důvod brání v účasti na veřejném zasedání. Vedle výše uvedených skutečností nelze pominout přístup obviněného v předchozím průběhu trestního řízení, který se hlavního líčení osobně nezúčastnil, aniž by svou nepřítomnost jakkoli omluvil. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupce uvedl, že obviněný ve své argumentaci vybočil z mezí dovolacího důvodu, když vycházel z jiného skutkového závěru, než k němuž dospěly na podkladě provedených důkazů soud nalézací i soud odvolací, případně nesouhlasil s rozsahem a způsobem provedení dokazování. Ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu státní zástupce uvedl, že je nutno připustit, že Obvodní soud pro Prahu 2 se ve slovním vyjádření skutku ve svém rozsudku dopustil zjevné nesprávnosti, když uvedl, že jednání obviněného bylo vedeno s cílem vylákat nadměrný odpočet a že obviněný podal daňové přiznání s nadměrným odpočtem 177.190 Kč, přestože daň odpovídající rozdílu mezi daní na výstupu a odpočtem daně za zdaňovací období červenec 2017 ve skutečnosti zůstala v kladných číslech. Přitom Obvodní soud pro Prahu 2 v tzv. právní větě neshledal v takto formulovaném jednání naplnění znaku vylákání výhody na dani, nýbrž zkrácení daně, což odpovídá skutečnému stavu věcí. V důsledku neoprávněného uplatnění odpočtu daně ve výši 177.190 Kč činila vlastní daňová povinnost společnosti K. 32.107 Kč, ač měla být správně vyměřena na částku 209.297 Kč. Nejednalo se tudíž o nadměrný odpočet, který by byl spojen s požadavkem daňového subjektu na vrácení přeplatku, nýbrž o neoprávněné uplatnění odpočtu daně směřující k daňovému nedoplatku. S uvedením nesprávným přístupem k pojmu nadměrný odpočet souvisí i posouzení zavinění. Obviněný pokud podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž deklaroval existenci neexistujících zdanitelných plnění a na jejich podkladě se domáhal snížení daňové povinnosti daňového subjektu, za nějž daňové přiznání podal, nejednal s cílem a v úmyslu vylákat neoprávněnou výhodu v podobě nadměrného odpočtu. To ovšem nic nemění na posouzení jednání takového pachatele jako jednání úmyslného, neboť pachatel v těchto případech vědomě deklaruje povinnost platit daň v nižším rozsahu, než v jakém ji byl povinen daňový subjekt platit. O přímém úmyslu u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku přitom svědčí především takový způsob spáchání, který spočívá v předstírání neexistujících skutečností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1167/2012). Ač Obvodní soud pro Prahu 2 správně přes uvedenou nepřesnost ve vyjádření skutkové věty shledal v jednání obviněného naplnění alternativního znaku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku v podobě zkrácení daně a nikoli alternativního znaku v podobě vylákání výhody, posoudil jednání obviněného chybně jen jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Již samotným podáním daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, do nějž byla zahrnuta neuskutečněná plnění daňového subjektu za účelem snížení daňové povinnosti, pachatel dokoná trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť v důsledku protiprávního jednání deklaruje povinnost platit daň v nižším rozsahu, než v jakém byl povinen daňový subjekt platit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 503/2017). Ve shora uvedeném smyslu lze tedy potvrdit nesprávné právní posouzení skutku, ovšem jde o nesprávné posouzení ve prospěch obviněného, který byl odsouzen pouze za pokus trestného činu, ačkoli měl být odsouzen za trestný čin dokonaný. V důsledku zásady zákazu změny k horšímu zakotvené v §265s odst. 2 trestního řádu a vzhledem k podání dovolání jen ve prospěch obviněného nelze v dalším průběhu řízení připustit jakoukoli změnu v kterémkoli výroku, která by zhoršovala postavení obviněného oproti stavu založenému původním rozhodnutím. Jeví se tak zřejmým, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, jelikož již byla v rozhodovací praxi řešena.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.
V replice k vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že jeho nepřítomnost u veřejného zasedání byla zapříčiněna jeho zatčením na základě příkazu soudkyně Okresního soudu v Pardubicích. V průběhu zatčení mu nebyla omluva z veřejného zasedání umožněna a s obhájcem se mohl telefonicky spojit až po svém propuštění v době, kdy již veřejné zasedání o odvolání skončilo. Obviněný se domnívá, že na jeho situaci by se mělo analogicky použít omezení §263 odst. 4 trestního řádu. Obviněný nově namítl, že odvolací soud navíc prováděl dokazování, přičemž on neměl možnost se k prováděným důkazům vyjádřit, což je samo o sobě důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Obviněný dále namítl, že nesouhlasí se závěry ohledně správnosti a úplnosti dokazování, přičemž v postupu soudů spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Poukázal na to, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je třeba vykládat spíše extenzivně, nikoliv formalisticky a restriktivně. Dále zopakoval své výhrady ohledně popisu skutku, kde nesouhlasí se závěrem státního zástupce, že se dopustil dokonaného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, neboť měl v důsledku protiprávního jednání deklarovat povinnost platit daň v nižším rozsahu, než v jakém byl povinný subjekt platit. Ke zkrácení daně nedošlo, ta byla vyměřena řádně. Navíc, i kdyby mělo dojít k trestnému činu zkrácení daně, jak uvádí ve vyjádření státní zástupce, ačkoliv k němu nedošlo, přinejmenším se jej osobně nedopustil, mohla by se aplikovat účinná lítost podle §33 trestního zákoníku. Případně by se nejednalo o trestný čin vůbec, když ani nedošlo ke škodlivému následku a společenská škodlivost by v daném případě neopodstatňovala trestní stíhání pro takový skutek. Za těchto okolností obviněný trvá na svém dovolání.
Obviněný M. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), k) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Podle obviněného byl dovolací důvod naplněn tím, že odvolací soud projednal věc na veřejném zasedání bez jeho přítomnosti, přestože mu v účasti bránila skutečnost, že byl zadržen v jiné trestní věci. Argumentaci obviněného lze sice z hlediska uplatněného důvodu dovolání považovat za relevantní, zjevně však nemůže být důvodná.
V projednávané věci byl obviněný o konání veřejného zasedání vyrozuměn v souladu s §233 trestního řádu. Odvolací soud tedy nepovažoval přítomnost obviněného u veřejného zasedání za nutnou. Obviněný se veřejného zasedání neúčastnil, přítomen byl pouze jeho obhájce. Obviněný svoji neúčast neomluvil a osobně ani prostřednictvím obhájce nedal soudu žádným způsobem najevo, že na své osobní účasti u veřejného zasedání trvá. Za této situace odvolacímu soudu nic nebránilo projednat odvolání obviněného ve veřejném zasedání i bez jeho přítomnosti. Nic na tom nemůže změnit ani námitka obviněného, že byl v době konání veřejného zasedání v této trestní věci zatčen na základě příkazu Okresního soudu v Pardubicích za účelem doručení předvolání k veřejnému zasedání v jiné trestní věci. Zatčení, na rozdíl od vazby a výkonu trestu odnětí svobody, nepatří k důvodům uvedeným v §263 odst. 4 trestního řádu, které vyžadují splnění přísnějších podmínek pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Zatčením se rozumí zjištění pobytu, zadržení a krátkodobé omezení osobní svobody obviněného za účelem jeho dodání orgánu, který příkaz k zatčení vydal. Jde o zajišťovací prostředek, obdobný institutu zadržení obviněného podle §75 trestního řádu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 6 Tdo 830/2006). Zatčená osoba má mj. právo komunikovat se svým obhájcem i s další osobou, kterou sama určí, přičemž o těchto právech je třeba zatčenou osobu poučit a poskytnout jí plnou možnost jejich uplatnění (§69 odst. 4 trestního řádu). Obviněný sice v této souvislosti v obecné rovině a s odkazem na údajnou praxi v obdobných situacích poukazuje na to, že mu nebylo umožněno s obhájcem hovořit, z jeho vyjádření však žádným způsobem nevyplývá, že by se svého práva hovořit s obhájcem či jinou osobou aktivně domáhal a zejména že by orgány činné v této jiné trestní věci o kolizi probíhajícího zatčení s veřejným zasedáním o odvolání informoval. Samotné zatčení obviněného proto nebylo překážkou, která by mu znemožnila doručit odvolacímu soudu omluvu z veřejného zasedání a projevit zájem se odvolacího řízení osobně zúčastnit. Přístup obviněného naopak zakládá vážné pochybnosti o jeho skutečném úmyslu být veřejnému zasedání o odvolání osobně přítomen. Takový úmysl totiž obviněný prezentuje toliko ex post v rámci mimořádného opravného prostředku, ovšem nelze ho dovodit z jeho kroků před či bezprostředně po konání veřejného zasedání. Postup odvolacího soudu za popsané situace nemohl představovat pochybení zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Uplatněnému dovolacímu důvodu proto nemohou odpovídat žádné z výhrad obviněného, jež směřovaly proti soudy učiněným skutkovým zjištěním rozvedeným v odůvodnění napadených rozhodnutí. Obviněný je usvědčován jak výpověďmi svědků (R. N., M. H.), tak listinnými důkazy (zprávy Ministerstva vnitra ČR k předmětné datové schránce, listinami souvisejícími s daňovým řízením). Byl to obviněný, kdo měl jako jediný oprávněný přístupové údaje k datové schránce, ze které byla přiznání k dani z přidané hodnoty a kontrolní hlášení zahrnující fiktivní faktury odeslána. Přístupová hesla zaslaná 1. 7. 2016 si sice nevyzvedl, avšak 15. 7. 2016 a 8. 9. 2016 požádal o zaslání nového přístupového hesla na svou emailovou adresu a k žádosti předložil svůj občanský průkaz. Soudům nelze rozhodně vytýkat, že neuvěřily jeho obhajobě, podle které kontrolní hlášení i přiznání k dani podala jiná osoba, která znala přístupové údaje k datové schránce společnosti. Nejenže obviněný neuvedl žádné validní informace, které by mohly vést ke ztotožnění takové osoby, navíc nelze dohledat ani důvod a účel toho, proč by měl někdo za zády a bez vědomí obviněného tímto způsobem postupovat. Pokud dále obviněný soudům vytýkal rozsah provedeného dokazování, lze poukázat na to, že soudy se s jeho návrhy na doplnění dokazování vypořádaly a zdůvodnily, proč je považují za nadbytečné.
Naproti tomu jsou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu relevantní výhrady obviněného, podle nichž zjištěný skutek nekoresponduje s jeho popisem obsaženým v tzv. skutkové větě a s právní kvalifikací činu jakožto přečinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Nejde přitom o vadu zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, jak argumentoval obviněný. V rozhodnutí totiž žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Soudy ve skutkové větě nesprávně popsaly skutkový stav tak, že obviněný měl s cílem vylákat nadměrný odpočet DPH úmyslně zavést do účetnictví společnosti K. fiktivní faktury s vědomím, že se zdanitelné plnění neuskutečnilo, a následně podat daňové přiznání s nadměrným odpočtem ve výši 177.190 Kč, přičemž v případě, že by finanční úřad tuto částku vyplatil, vznikla by státu zastoupenému finančním úřadem škoda v uvedené výši.
Podle skutkových zjištění uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí však nikdy neměla být žádná částka společnosti K. vyplacena, neboť žádný nadměrný odpočet nevznikl. Při podání přiznání k DPH vznikla uvedené společnosti daňová povinnost (ve výši 32.107 Kč), nikoliv nárok na vrácení daně. Finanční úřad pak v důsledku neoprávněného odpočtu daně ve výši 177.190 Kč vyměřil společnosti K. daň ve správné výši 209.297 Kč. Jednání obviněného spočívalo ve skutečnosti v tom, že podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž deklaroval existenci neexistujících zdanitelných plnění a na jejich podkladě se domáhal snížení daňové povinnosti daňového subjektu, za nějž daňové přiznání podal. Obviněný proto svým jednáním nikdy neusiloval o vylákání daňové výhody v podobě peněžní výplaty od státu, ale jeho jednání směřovalo ke zkrácení daně.
Soudy dostatečně nerozlišovaly mezi alternativním jednáním ve skutkové podstatě přečinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku spočívajícím ve zkrácení daně nebo jiné povinné platby anebo ve vylákání výhody na některé z povinných plateb. Zkrácením je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (nebo jiná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Za vylákání daňové výhody se naopak považuje fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu (či jiného příjemce povinné platby) poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Smyslem je postihnout případy, kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje.
Ze skutkové věty je nepochybné, že rozsudek obsahuje ve výroku skutkový popis ve smyslu vylákání výhody. Takový popis skutku ovšem neodpovídá skutkovému stavu věci, jak byl na základě provedeného dokazování zjištěn a rozebrán v odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Tomu naopak odpovídá formulace právní věty, podle které se obviněný dopustil jednání, které směřovalo ke zkrácení daně ve větším rozsahu. V uvedených souvislostech proto nalézací soud nesprávně vymezil trestněprávně relevantní skutečnosti tvořící obsah skutkové věty a posoudil jednání obviněného jen jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přestože mělo být jednání obviněného posouzeno jako dokonaný trestný čin. Obecně totiž platí, že již samotným podáním daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, do nějž byla zahrnuta neuskutečněná plnění daňového subjektu za účelem snížení daňové povinnosti, pachatel dokoná trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť v důsledku protiprávního jednání deklaruje povinnost platit daň v nižším rozsahu, než v jakém byl povinen daňový subjekt platit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 503/2017). Odvolací soud naznačené pochybení nalézacího soudu nezjistil, přestože v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vlastní daňová povinnost obchodní korporace K. původně určená ve výši 32.107 Kč se změnila na daňovou povinnost ve výši 209.297 Kč, neboť k původnímu výpočtu byl přičten rozdíl ve výši 177.190 Kč, tedy částka, která byla neoprávněně účtována, resp. požadována jako daňový odpočet.
Obě napadená rozhodnutí proto spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Jak však ve svém vyjádření uvedl státní zástupce, jedná se ovšem o nesprávné posouzení ve prospěch obviněného, který byl odsouzen pouze za pokus trestného činu, ačkoli měl být odsouzen za trestný čin dokonaný. V důsledku zásady zákazu reformationis in peius zakotvené v §265s odst. 2 trestního řádu a vzhledem k podání dovolání jen ve prospěch obviněného nelze v dalším průběhu řízení připustit jakoukoli změnu v kterémkoli výroku, která by zhoršovala postavení obviněného oproti stavu založenému původním rozhodnutím. Projednání dovolání by tak nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, jelikož již byla v rozhodovací praxi řešena.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu