ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.672.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 672/2019-2173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný I. C., nar. XY, občan Slovenské republiky, trvale bytem XY, XY, Slovenská republika, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 4 To 54/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 9/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 3 T 9/2013, byl obviněný I. C. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku a §58 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. J., I. K., V. M. a Z. V.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 4 To 54/2018 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 12. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo, zejména zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, jehož kogentní normy neumožňovaly, aby Garanční fond obchodníků s cennými papíry (GFOCP) vyplatil více, než 20.000 EUR celkem za zákaznický majetek společnosti R. C. L., bez ohledu na počet postoupení na další osoby. Proto nikdy nemohlo objektivně dojít k vyplacení 101krát 20.000 EUR, leda by šlo o chybu na straně GFOCP, spočívající v mylné interpretaci závazných hmotněprávních předpisů. Z dokazování sice vyplynulo, že takový chybný výklad na straně garančního fondu existoval, nebylo ale prokázáno, že by o tom obviněný věděl a snažil se toho využít. Obviněný k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4669/2008, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3815/2013, a ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1070/2015. Obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily jednotlivé smlouvy o postoupení pohledávek, komisionářské smlouvy a přihlášky nároků náhrady z garančního fondu, neboť z nich podle něj nelze dovodit, že by mělo dojít k vyplacení celkem více než 20.000 EUR. Proto nesouhlasí ani s celkovou výší škody, k jejímuž způsobení mělo jednání směřovat. Ve vztahu k popisu skutku pak namítl, že z něj vůbec není zřejmé, kdo se měl skutkem obohatit.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 4 To 54/2018, zrušuje, a popřípadě se zrušuje též řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 9/2013, a aby poté podle §265m trestního řádu sám zprostil obviněného obžaloby v celém jejím rozsahu, eventuálně aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze nebo Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Pokud Nejvyšší soud vrátí věc k projednání Městskému soudu v Praze, pak obviněný navrhl, aby byla přidělena k rozhodnutí jinému senátu.
V rámci dovolací lhůty obviněný dovolání doplnil tak, že podle něj nemá žádnou objektivní oporu v dokazování závěr, podle kterého to byl on, kdo rozdělil pohledávku společnosti R. C. L. na majetek vedený u obchodníka s cennými papíry. Pohledávku mohl rozdělit, resp. s ní nakládat pouze její vlastník, tedy společnost sama, nikoliv obviněný. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že by za tímto účelem získal 101 osob, když i podle jejich výpovědí byli osloveni jinými osobami. Dále poukázal na to, že na všech přihláškách do garančního fondu figuruje Z. V., nikoliv on. Proto nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Současně nemohl být garanční fond uveden v omyl, jelikož měl povinnost přezkoumat podané přihlášky. Na věc dopadá judikát Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 1/2010, kdy pouhé uvedení nepravdy nelze považovat za uvedení v omyl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný ve své argumentaci důsledně nevycházel z těch skutkových okolností, které se staly podkladem výroku o jeho vině. Byl totiž uznán vinným tím jednáním, kdy v postavení advokáta, zastupujícího na základě plné moci zákazníky obchodníka s cennými papíry v konkurzu (společnost S.) zrealizoval svůj nápad účelového rozdělení pohledávky společnosti R. za společností S. na cca 101 drobných pohledávek, které na podkladě smluv o postoupení pohledávky postoupil na různé fyzické a právnické osoby, a to právě v úmyslu získat neoprávněnou náhradu z GFOCP. Postupoval tak při zřetelném povědomí, že po bezvýsledném uplatnění pohledávky v konkurzním řízení [§130 odst. 1 písm. b) ZKPT], bude a v daném případě také bylo GFOCP na podkladě jemu (jakož i advokátovi Z. V.) udělených plných mocí všech 101 postupníků doručeno 101 samostatných přihlášek k náhradě z GFOCP se samostatnými nároky po 625.000 Kč. A to tak, aby GFOCP v případě uspokojení každého z takto samostatně uplatněných nároků každému ze 101 postupníků (ze kterých se tak nově stali věřitelé společnosti S.) vyplatil zákonnou náhradu v limitu, plynoucím z ustanovení §130 odst. 10 ZKPT, neboť na podkladě uvedeného postupu ve smyslu podmínek tohoto ustanovení se každý z nich nacházel v samostatném postavení zákazníka jednoho obchodníka s cennými papíry. Za takto docíleného stavu splněných podmínek §130 odst. 10 ZKPT by GFOCP vyplatil každému z nich náhradu ve výši 90 % uplatněného nároku, což představovalo ve všech 101 případech celkovou částku 56.812.500 Kč a tedy částku o 56.211.500 Kč vyšší, než kdyby výchozí pohledávka za obchodníkem s cennými papíry ve výši 63.203.836 Kč zůstala nerozdělena. Státní zástupkyně nesouhlasí s názorem obviněného, že při poukazovaném způsobu uplatnění nároků jménem všech 101 zákazníků obchodníka s cennými papíry postupoval legitimním a tím i dovoleným způsobem, který je navíc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V nyní posuzovaném případě se totiž do postavení každého jednotlivého zákazníka jednoho a téhož obchodníka s cennými papíry dostaly fyzické a právnické osoby na podkladě účelového rozdělení jediné pohledávky jeho výchozího zákazníka (spol. R.) a následného postoupení jejích dílčích částí na tyto osoby tak, aby v takto podvodně vytvořeném samostatném postavení osob oprávněných ve smyslu §130 odst. 10 ZPKT mohly uplatnit právní nárok v tam uvedeném limitním rozsahu.
Pokud obviněný namítl, že GFOCP měl povinnost si informace dodané v rámci přihlášky nároku náhrady z GFOCP ověřit, neboť k tomu byl odborně vybaven, a měl v této návaznosti současně na mysli reálnou nemožnost uvedení Garančního fondu obchodníků s cennými papíry v omyl, pak přehlédl, že zákonem předepsané ověření podkladů uplatněných nároků na plnění z GFOCP není svou povahou civilním řízením sporným. Je zřejmé, že ve sporném řízení podle občanského soudního řádu nelze uvést soud v omyl, jak dovolatel byť v nesprávném příměru k řízení o poskytování náhrady z Garančního fondu dovozuje v souvislosti s rozhodnutím o žalobě postupníka I. S. na určení pravosti její pohledávky. Byla-li její žaloba v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Cm 186/2006 zamítnuta s odůvodněním, že postoupení této (sporné) pohledávky je neplatným právním úkonem, pak důvodům tohoto rozhodnutí nelze přikládat jakoukoliv právní relevanci z hlediska splněných podmínek trestní odpovědnosti dovolatele, a to ani tehdy, pokud by naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu (nejen) v posuzovaném případě spočívalo po stránce objektivní na neplatném právním úkonu, resp. na neplatných smlouvách o postoupení pohledávek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010). Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou, že popsaný skutek tak jak byl dovolateli přisouzen, neobsahuje znaky trestného činu, za který byl uznán vinným, a to co do naplnění znaku „obohatit sebe nebo jiného“, kdy z popisu skutku není zřejmé, kdo se měl skutkem obohatit. Z textu skutkové věty není pochyb o tom, že jednání obviněného směřovalo k vlastnímu obohacení ve smyslu naplnění znaku „obohacení sebe“.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
V duplice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný zopakoval svou předchozí obhajobu. Uvedl, že nemohlo dojít k výplatě více než poměrné částky na postoupenou smlouvu, že rozdělení pohledávek se vztahovalo ke konkurznímu řízení, kde mnohost přihlášek rozkládala případná rizika, a že sjednání smluv o postoupení pohledávek či komisionářských smluv nebylo v jeho dispozici. Dále namítl, že nebylo povinností osoby přihlašující nárok do GFOCP na přihlášce uvádět, zda požaduje pouze poměrnou část náhrady, přičemž neexistuje důkaz, v jaké výši byla náhrada reálně požadována. Vzhledem k osudu pohledávky postupníka S., není reálné, aby GFOCP cokoliv na předmětné pohledávky hradil. Rovněž poukázal na postoupení pohledávek zpět na R. C. L., což podle něj vylučuje obžalobou tvrzený motiv, odstraňuje případné nebezpečí, hrozící chráněnému zájmu a mění možnou výši škody. Soudům se podle obviněného také nepodařilo prokázat jeho úmysl ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty, definované výší škody. Obviněný proto trvá na svém návrhu z dovolání.
Obviněný I. C. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Proto nemohou být z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní výhrady obviněného, v nichž vyjádřil nesouhlas s hodnocením jednotlivých listinných důkazů ze strany soudů, se závěrem, podle kterého to byl on, kdo rozdělil předmětnou pohledávku a kdo získal za tímto účelem 101 fyzických a právnických osob, a s tím, že účelem celé operace bylo dosáhnout na vyplacení stonásobku zákonného limitu pro náhrady z garančního fondu. Přestože v těchto souvislostech poukazoval na absenci subjektivní stránky trestného činu, námitky vycházely z jeho vlastní skutkové verze nerespektující související skutková zjištění soudů. Taková argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Navíc se jedná o opakování jeho předchozí obhajoby, s níž se nalézací i odvolací soud velmi podrobně a přesvědčivě vypořádaly. Na příslušné pasáže jejich rozhodnutí lze plně odkázat.
Deklarovanému důvodu dovolání tak odpovídají pouze námitky, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jelikož k vyplacení částky ve výši stonásobku limitu náhrad z garančního fondu nemohlo objektivně dojít s ohledem na závěry Nevyššího soudu v rozhodnutích ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4669/2008, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3815/2013, a ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1070/2015, a dále že GFOCP nelze v otázce náhrad uvést v omyl, jelikož vystupuje v postavení obdobném jako nalézací soud rozhodující v civilním řízení sporném.
Výhradám obviněného však zjevně nelze přisvědčit.
Podle skutkové věty spočívala podstata jednání obviněného v tom, že koncem roku 2004 a počátkem roku 2005 v úmyslu získat od GFOCP v neoprávněné výši náhradu sporné pohledávky (podle §130 odst. 10 zákona o podnikání na kapitálovém trhu se náhrada zákazníkovi poskytuje ve výši 90 % částky vypočtené podle odstavců 8 a 9, nejvýše se však vyplatí částka v korunách českých odpovídající 20.000 eurům pro jednoho zákazníka u jednoho obchodníka s cennými papíry), na základě rozhodnutí obviněného došlo k uzavření plné moci se zákazníky společnosti S., v konkursu a k účelovému rozdělení sporné pohledávky společnosti R. C. L. ve výši 63.203.836 Kč na nejméně 100 drobných pohledávek v hodnotě po 625.000 Kč a jejich postoupení na fyzické a právnické osoby, které za tímto účelem obviněný získal, o čemž vyrozuměl nuceného správce společnosti S., v konkursu a následně 29. 6. 2005 nechal doručit GFOCP svým jménem a jménem nastrčených osob přihlášky nároků do GFOCP, které na výzvu GFOCP v průběhu září až prosince 2005 doplnil ověřenými kopiemi antidatovaných komisionářských smluv, oznámení o postoupení pohledávky, přihlášky nároků do GFOCP s ověřenými podpisy jednotlivých zákazníků a plné moci klientů k právnímu zastoupení obviněným nebo Z. V. jako advokáty, to vše v úmyslu uvést pracovníky GFOCP v omyl a získat místo jedné náhrady za původní pohledávku společnosti R. C. L. v maximální částce odpovídající 20.000 EUR 101 takových náhrad, čímž by v případě vyplacení přihlášených náhrad způsobil GFOCP škodu ve výši 56.211.500 Kč, k čemuž však nedošlo z důvodu podezření GFOCP na účelovost rozdělení pohledávky a současně jejímu neuznání správkyní konkurzní podstaty společnosti S, v konkursu. Čin obviněného byl posouzen jako pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku.
Pokud obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4669/2008, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3815/2013, a ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1070/2015, podle kterých postoupení části pohledávky na vydání zákaznického majetku nemá vliv na omezení výše náhrady, již lze vyplatit jednomu zákazníkovi u jednoho obchodníka s cennými papíry, jelikož na postupníka přechází pouze poměrná část nároku na náhradu z GFOCP, pak tam uvedené právní závěry nemají na jeho trestní odpovědnost žádný vliv. Z hlediska formy trestné činnosti totiž odpovídá jednání obviněného pokusu trestného činu, a to pokusu nezpůsobilými prostředky. Pokus nezpůsobilými prostředky byl spáchán pachatelem tehdy, jestliže použil k trestné činnosti prostředky, které podle svých objektivních vlastností nemohly vést k dokonání trestného činu. Takový pokus trestného činu je trestný, jestliže nepřichází v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. V rámci okolností, pro které nedošlo k dokonání trestného činu, je třeba zejména hodnotit, zda neúspěch trestné činnosti byl způsobený převážně náhodnými okolnostmi, nebo tím, že pachatel nebyl schopen zvolit způsobilé prostředky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 1990, sp. zn. 3 To 20/90, publikovaný pod č. 12/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Citovaná civilní rozhodnutí pocházejí z doby výrazně po spáchání činu. Obviněný, který podle skutkových závěrů soudů celou trestnou činnost vymyslel, vše zařizoval a organizoval, neměl o nezpůsobilosti zvolených právních prostředků tušení. Svědčí o tom jednoznačný závěr soudů, že celá časově i finančně náročná operace spočívající v rozdělení a postoupení pohledávky, neměla žádný jiný ekonomický ani právní smysl, než účelové rozdělení pohledávky s cílem získat místo jedné náhrady za původní pohledávku sto jedna takových náhrad. Obdobně tomu bylo na straně GFOCP, který by náhrady v plné výši všech uplatněných přihlášek vyplatil, pokud by shodou náhod nezískal podezření o účelovosti postupu zúčastněných osob. Byla to právě obezřetnost GFOCP, který si dokonce k prověření věci najal detektiva, jež spolu s postupem správkyně konkurzní podstaty společnosti S., v konkursu, zapříčinila, že nedošlo k vyplacení náhrad a způsobení obviněným zamýšlené škody. Obviněný ze svého pohledu učinil veškeré kroky nutné k úspěšnému dokonání trestného činu. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku nepřichází v úvahu zejména vzhledem k charakteru trestné činnosti a výši obohacení (škody), k němuž jednání směřovalo. Stejně tak jsou bez významu úvahy, zda v případě rozdělení a postoupení pohledávek šlo o platné či neplatné právní úkony. Vzhledem k výše uvedenému zde totiž v obou alternativách vystupuje omyl obviněného, že jím užité prostředky mohou vést k dokonání trestného činu. Dovození trestní odpovědnosti obviněného je zcela namístě.
Obviněnému nelze přisvědčit ani ohledně námitky, že GFOCP nelze v otázce výplaty náhrad z garančního fondu uvést v omyl. Obviněným naznačená analogie s občanskoprávním řízením před soudem a nemožností uvést soud rozhodující v občanskoprávním řízení o žalobách či návrzích v omyl, jak vyplývá ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněném pod č. 24/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, není přiléhavá. V citované věci Nejvyšší soud vycházel z toho, že o sporném řízení civilním sice platí, že je ovládáno zásadou projednací (§120 o. s. ř.), podle níž výsledek důkazního řízení odvisí zásadně od iniciativy účastníků řízení, nicméně tím není opuštěna zásada zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§120 odst. 3, §132, §153 odst. 1 o. s. ř.). Zásada projednací umožňuje žalovanému bránit se nesprávným a případně i úmyslně nepravdivým tvrzením žalobce, a vyvracet je. Protože soud je povinen rozhodnout na základě správně zjištěného skutkového stavu, může před svým rozhodnutím provést i jiné než účastníky navržené důkazy, vyšla-li v řízení najevo potřeba jejich provedení. Rozhodnutí soudu ve věci obsahuje autoritativní skutkový závěr, který nelze změnit jinými než procesními prostředky k ochraně práva. Je-li soud povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, čili jinými slovy je místem nalézání práva, pak shora nastíněný zákonný rámec již z povahy věci vylučuje možnost zařadit obecný soud v civilním řízení sporném do okruhu subjektů, jež mohou být uvedeny v omyl jednáním jinak odpovídajícím znakům trestného činu podvodu. Jak dále vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, důležitým aspektem k určení, zda tu kterou instituci (soud, katastrální či jiný správní úřad) lze uvést v omyl, je skutečnost, jestli vystupuje v předmětném řízení „protistrana“, jež ví, jaký je skutečný stav věci – např. žalovaný v civilním majetkovém sporu věděl, jaké dělal majetkové dispozice – a nemůže tak být uveden žalobcem v omyl.
GFOCP sice vyplácí náhrady zákazníkům obchodníka s cennými papíry, který není schopen plnit své dluhy vůči svým zákazníkům, a tím v jistém smyslu o přiznání náhrady rozhoduje, nelze jej však ztotožnit se soudem ani jej k postavení soudu přirovnávat. GFOCP nevede žádné řízení, pouze ověřuje přihlášený nárok a vypočítává výše náhrady (§130 odst. 10 zákona č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu). Vychází přitom především z obsahu přihlášek na náhradu z garančního fondu a z podkladů poskytnutých obchodníkem s cennými papíry. Jeho postavení lze proto připodobnit spíš k pojišťovně, nikoliv k soudu, jak správně v této souvislosti poznamenal již odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu