ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.717.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 717/2019-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný I. V. , nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 2 To 16/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného I. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 2 T 4/2018 , byl obviněný I. V. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil podle skutkových zjištění jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěných dnech v období od 11. 2. do 10. 3. 2017 ve svém bydlišti na adrese XY, XY a na dalším nezjištěném místě poblíž XY v kabině kamionu, který řídil v rámci svého zaměstnání, nejméně ve čtyřech případech líbal na genitáliích nezletilou poškozenou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, a zasouval jí pohlavní úd do vagíny a vykonal pohlavní styk, přestože znal věk, intelekt, mravní a rozumovou vyspělost nezletilé poškozené jako mladší sestry své partnerky, a nezletilá poškozená vzhledem k těmto okolnostem nebyla schopna chápat smysl jeho jednání a jeho důsledky a nebyla schopna posoudit význam odporu proti takovému jednání a dát najevo nesouhlas s takovým jednáním.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 2 T 4/2018, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 2 To 16/2019, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný I. V. dovolání (č. l. 437-441) v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , maje za to, že rozsudek spočívá na nesprávném posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině, přičemž v důsledku nesprávného právního posouzení skutku došlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný má za to, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku protiprávního jednání, resp. porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, stejně jako nesprávně vyhodnotily otázku zavinění. Namítá, že došlo k porušení jeho procesních práv, práva na spravedlivý proces, což zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí, kdy současně namítá i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které spatřuje v existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
Obviněný vytýká soudu, že se neřídil ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., zejména pak namítá neprovedení důkazu výslechem svědkyně F., kdy podle jeho mínění by právě na podkladě jejího výslechu mohlo dojít ke změně skutkového stavu, přičemž neprovedení tohoto důkazu vnímá jako porušení svého práva na spravedlivý proces – neprovedení důkazu – princip opomenutého důkazu, kdy soud důkazní návrh bez dalšího odmítnul. Při polemice se skutkovými zjištěními rovněž odkázal na výpověď svědkyně B., která uvedla, že pachatel je jiná osoba než obviněný. Tato svědkyně v přípravném řízení uvedla, že pachatelem je starší bratr poškozené J. Š., kdy současně uvedla, že poškozenou měl znásilnit i obviněný. Soudy však v rámci dokazování rezignovaly na provedení dokazování o této skutečnosti. Rovněž poukázal na to, že ze znaleckého posudku vypracovaném na jeho osobu nevyplývá pozitivní zjištění ve vztahu ke zjištění poruchy osobnosti, pedofilie či sexuální agresivity, naopak z posudku vypracovaném na osobu poškozené se podává, že se jedná o osobnost s mentálním defektem v pásmu lehké až střední mentální retardace, a je tedy snížena její míra věrohodnosti. Na svém facebookovém profilu poškozená uvedla, že pachatelem není obviněný. Obviněný na komunikaci z Facebooku mezi poškozenou a M. Š. (sestrou poškozené a družkou obviněného) poukázal a označil výpovědi poškozené za rozporné, neboť není možné určit, která verze je pravdivá nebo lživá. Poškozená vzhledem ke svému věku a psychickému stavu neumí dohlédnout důsledky své nepravdivé výpovědi. Tyto rozpory nebyly v řízení před soudem odstraněny. Obviněný dále poukázal na incident, kdy se dne 2. 2. 2019 měla poškozená domáhat přítomnosti obviněného a vyznávala mu lásku, dokonce vyhrožovala, že skočí z okna. K incidentu byla přivolána Policie ČR a jednoznačně z něj vyplývá, že je to právě poškozená, která vyhledává jeho přítomnost, nikoliv naopak. Její jednání tak nevykazuje známky traumatu a strachu z jeho osoby, naopak poškozená jej proti jeho vůli vyhledává. Podle názoru obviněného soud rovněž ignoroval zprávu Základní a Praktické školy XY ze dne 14. 3. 2017, ze které je zřejmé, že poškozená trpí lhavostí, kdy své prožitky interpretuje zcela jinak, zejména způsobem, který v konečném důsledku bude pro ni samotnou příznivý. Tento důkaz však soud nijak nezohlednil při posuzování obecné věrohodnosti poškozené. Závěrem obviněný uvedl, že poškozená chodila pravidelně do jeho obydlí a vyhledávala jeho přítomnost. Uvedl, že takto se standardně nechová oběť sexuální trestné činnosti s traumatickými prožitky. Chování poškozené spíše svědčí o tom, že si vše vymyslela a svou výpovědí jej křivě obvinila.
Obviněný má proto za to, že s ohledem na nejasnou důkazní situaci měly soudy rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo, kdy nebylo dosaženo praktické jistoty, že trestný čin spáchal, a mělo být tedy rozhodnuto v jeho prospěch. Nebylo prokázáno zavinění, stejně jako nebyla postavena najisto příčinná souvislost, ani škodlivý následek v souvislosti s jeho údajným jednáním. V průběhu řízení byla porušena jeho procesní práva natolik, že v řízení vzniklý hmotněprávní závěr je natolik ovlivněn, že není možné vést samostatnou úvahu o jeho správnosti.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl z podnětu jeho dovolání tak, že napadená rozhodnutí soudů v obou stupních zruší v celém rozsahu a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a současně rozhodne o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tedy o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který na základě napadených rozhodnutí v současné době vykonává.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 7. 2019, sp. zn. 1 NZO 642/2019.
Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, poukázala na vymezení uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný uplatňuje výslovně námitky skutkového charakteru, kteréžto se míjí s uplatněným dovolacím důvodem, stejně tak se s uplatněným dovolacím důvodem míjí uplatnění námitek stran porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Konstatovala, že nalézacímu i odvolacímu soudu není co vytknout, skutkový stav byl řádně zjištěn postupem v souladu s trestním řádem, žádný důkaz nebyl opomenut, rozhodnutí byla řádně odůvodněna, kdy se soudy pečlivě vypořádaly s otázkou věrohodnosti poškozené i neprovedením důkazních návrhů obviněného.
Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 2 To 16/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným I. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené AAAAA před policejním orgánem, znalkyní a pracovnicí OSPOD dne 8. 8. 2017 a jejího výslechu při hlavním líčení dne 9. 1. 2019, jemuž byla rovněž přítomna znalkyně, komunikace z Facebooku mezi AAAAA a M. Š., zprávy Základní a praktické školy XY ze dne 14. 3. 2017, znaleckého posudku PhDr. Magdalény Maněnové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví sociální psychologie, vypracovaném na osobu poškozené AAAAA, včetně výslechu znalkyně při jednáních nalézacího soudu, výslechu svědkyně M. B.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že důkazy neposkytly jednoznačný obraz o skutkových okolnostech, zejména stran zjištění, zda znásilnění poškozené nespáchal její bratr J. Š., zda obviněný s poškozenou AAAAA spal ve stejné posteli, jaký byl vztah poškozené k obviněnému, zda iniciovala jejich setkání, jaký vztah k celé věci měla sestra poškozené M. Š.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nic neprokazuje, že došlo mezi ním a poškozenou k pohlavnímu styku) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že poškozenou neznásilnil, nikdy s ní nespal o samotě v ložnici, přičemž má za to, že pachatelem je její bratr J. Š. a obvinění jeho osoby je pomstou rodiny Š. za to, že jej v této věci obvinil).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že k pohlavnímu styku mezi ním a nezletilou poškozenou nikdy nedošlo a její znásilňování má na svědomí její bratr J. Š.
Soudy vycházely z celé řady důkazů. Zejména se jednalo o výpověď poškozené P. Š., která byla klíčovým svědkem ve věci a jejíž věrohodnost obviněný opakovaně zpochybňoval. Výpověď poškozené nicméně nestála osamoceně, neboť byla podepřena celou řadou důkazů. Jednalo se o výpověď její sestry N. D., které se poškozená opakovaně svěřovala, výpověď svědkyně I. Š. – matky poškozené, dále lékařskou zprávu GynSpa Medica, s. r. o., gynekologické ordinace, úřední záznam Policie ČR ze dne 21. 3. 2017, který svědčil o čilé komunikaci mezi obviněným a poškozenou, kdy v období od 21. 2. 2017 do 8. 3. 2017 mezi nimi proběhlo 514 kontaktů, a zejména pak znalecký posudek PhDr. Magdalény Maněvové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví sociální psychologie, který se zaobíral vyhodnocením psychického stavu poškozené. Soudy se vypořádaly s výpovědí poškozené ve vztahu k některým nesrovnalostem, které se v průběhu řízení v rámci její výpovědi objevily. Její výpověď v hlavním líčení dne 9. 1. 2019 opětovně zhodnotila znalkyně jako autentickou. Ve svém posudku uvedla, že poškozená je handicapovanou osobností s mentálním defektem v pásmu lehké až středně těžké mentální retardace, její vnímání není nijak dotčeno, v intencích své rozumové úrovně je schopna vnímat prožité události, které je schopna si zapamatovat a reprodukovat, přičemž u ní nebyl zjištěn sklon ke lhaní, konfabulaci, ani vliv sugesce či návodu nebo zkreslování prožitků. Konstatovala, že míra obecné věrohodnosti je u poškozené snížena toliko v důsledku snížených mentálních schopností, nicméně míra specifické věrohodnosti je zachována. Z hlediska psychologického znalkyně označila výpověď poškozené za reprodukci skutečné události (str. 14 znaleckého posudku) a zároveň konstatovala, že poškozená nebyla schopna pochopit význam jednání pachatele, stejně jako význam odporu a případného nesouhlasu z její strany. V reakci na výpověď poškozené při hlavním líčení 9. 1. 2019 byla znalkyně opětovně vyslechnuta, přičemž znovu potvrdila výše uvedené závěry znaleckého posudku. Vyjádřila se i ke skutečnosti, že poškozená některým svědkům uvedla jako pachatele svého bratra J. Š. Podle znalkyně poškozená ví co je pravda a co lež, ví, že má říci pravdu a potvrdila věrohodnost poškozené i ve vztahu k vysvětlení, proč označovala jako pachatele J. Š. (poškozenou k tomuto naváděl obviněný a jeho družka M. Š. – sestra poškozené). U poškozené nebyla zjištěna snaha obviněnému záměrně přitížit, takový plán by vzhledem ke své rozumové úrovni ani nedokázala vymyslet, nebyla by schopna se svou výpověď naučit, udržet a osvojit. Znalkyně rovněž poukázala na to, že ve své výpovědi poškozená AAAAA rovněž věrohodně vysvětlila jak komunikaci z Facebooku, tak i dopis, ve kterém obviňovala bratra J. Š., kdy toto po ní vyžadovala její sestra – družka obviněného M. Š. a přislíbila jí za to telefon, který poškozená obdržela. Manipulovatelnost poškozené znalkyně připustila, neboť poškozená je sugestivní, snaží se vyhovět při konkrétním krátkodobém pokynu, nicméně ve vztahu k její výpovědi v této věci před soudem a jejím intelektovým schopnostem je takřka vyloučena (protokol o hlavním líčení ze dne 2. 10. 2018).
K tvrzení, že se poškozená nechová jako traumatizovaná oběť, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat jednak na znalecký posudek PhDr. Magdalény Maněvové, jednak na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který se uvedenou otázkou pečlivě zabýval (zejména na str. 20 tohoto rozsudku). Z uvedeného jasně vyplývá, že poškozená AAAAA nebyla schopna posoudit význam jednání obviněného a ani důsledky pro svou osobu, a to zejména z důvodu svého mentálního deficitu, který ji činil bezbrannou vůči jednání obviněného. Poukaz na to, že poškozená se dostatečně neprojevuje jako traumatizovaná oběť, je nutno považovat nejméně za nemístný a nevhodný, neboť se jedná o osobu, která se s ohledem na svůj mentální handicap neprojevuje stejně jako její zcela mentálně zdraví vrstevníci.
Námitka, že soud nezohlednil zprávu Základní a praktické školy v XY ze dne 14. 3. 2017, respektive jí úplně ignoroval, směřuje opět do oblasti hodnocení důkazů dovolacím soudem a jako taková je nepodřaditelná pod uplatněný dovolací důvod (ani žádný jiný) a nemůže tak být předmětem přezkumu. Nad rámec však s velkou mírou benevolence uvádí dovolací soud, že tato zpráva byla součástí materiálů poskytnutého znalkyni při vyhotovování znaleckého posudku. Tento důkaz byl řádně proveden a vyhodnocen (str. 16 rozsudku nalézacího soudu). Samotná skutečnost, že důkaz byl vyhodnocen jinak, než v souladu s představami obviněného, v žádném případě nezakládá pochybnost či dokonce nezákonnost vyhodnoceného důkazu.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stran námitky opomenutých důkazů, resp. neprovedení obviněným navrhovaných důkazů – výslechu svědkyně U. F., Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést, že návrhy obviněného nalézací soud neopomněl a řádně o nich rozhodnul. Za druhé se nalézací soud k těmto návrhům vyjádřil, jak je ostatně rozvedeno na str. 17–18 rozsudku soudu nalézacího. Návrh obviněného na doplnění dokazování tedy nebyl soudy opomenut, kdy soud odvolací takový postup s poukázáním na příslušnou judikaturu shledal správným (str. 3–4).
Dlužno dodat, že veškeré námitky obviněného byly součástí jeho odvolání, o kterých již rozhodl Vrchní soud v Praze, kterýžto je vyhodnotil jako nedůvodné (str. 2–5).
Za formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu by tak v tomto směru bylo možno považovat pouze námitku obviněného, v rámci níž uvádí, že soud nesprávně vyhodnotil otázku protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, nesprávně hodnotil zavinění jakožto pojmový znak trestného činu. K těmto obecně formulovaným námitkám však obviněný již nepřipojil žádnou relevantní a především konkrétní argumentaci, a proto se Nejvyšší soud dále k této námitce nevyjadřoval. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za obviněného domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto obviněného takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky jsou ryze procesního charakteru a výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata