ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.850.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 850/2019-1251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovoláních, která podali obvinění M. C. , nar. XY, a M. V. , nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 2 To 13/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. C. a M. V. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 34 T 7/2018, byli obvinění M. C. a M. V. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se dopustili na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že ačkoliv byl obviněný M. C. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 1991, sp. zn. 11 T 27/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 1991, sp. zn. 3 To 172/91, jenž nabyl právní moci dne 2. 5. 1991, odsouzen mimo jiné pro dva pokusy trestných činů ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do I. nápravně výchovné skupiny a k trestu propadnutí věci,
a ačkoliv byl obviněný M. V. rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 3 T 60/2016, jenž nabyl právní moci dne 19. 5. 2016, odsouzen mimo jiné pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let,
přesto v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 25. 11. 2017 v katastru města K., okres Nový Jičín, na obytné chatě bez čísla popisného nebo čísla orientačního nacházející se na pozemku parcelního čísla XY a v její blízkosti, došlo po předchozí slovní rozepři mezi obviněným M. V. a P. K., nar. XY, týkající se sexuálního obtěžování, jehož se krátce předtím ve zmíněné obytné chatě měl P. K. dopustit vůči Š. O., nar. XY, nejprve k fyzické potyčce v prvním patře uvedené chaty mezi obviněným M. V. a poškozeným P. K. v rámci které obviněný M. V. přesně nezjištěným způsobem na P. K. fyzicky zaútočil a poškozený P. K. během této opakovaně udeřil obviněného M. V. pěstí do obličeje, v důsledku čehož obviněný M. V. upadl na zem, přičemž v důsledku tohoto napadení ze strany poškozeného obviněný M. V. utrpěl zlomeninu nosních kůstek, pohmožděninu v oblasti levého oka a tržné rány v oblasti pravého spánku a temene hlavy, kdy na toto jednání poškozeného P. K. zareagovali obvinění M. V. a M. C., který přišel do 1. patra chaty se sekáčkem v ruce tak, že na poškozeného blíže nezjištěným způsobem fyzicky útočili, následně incident pokračoval venku před chatou, kdy na střídavě stojícího a ležícího poškozeného P. K. útočili obvinění M. C., P. M. a M. V. mnohačetnými útoky vedenými svými končetinami a tupými i sečnými nástroji, a to konkrétně nejméně tak, že poškozeného P. K. obviněný P. M. nejméně dvakrát uhodil s nápřahem dřevěným klackem o délce 67,5 cm a o průměru cca 3 cm do bederní části zad v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde mu obviněný P. M. odcizil mobilní telefon zn. Samsung Galaxy IMEI XY, následně poškozeného obviněný M. V. opakovaně nártem kopl do oblasti břicha a obviněný M. C. poškozeného opakovaně tupou i ostrou stranou sekery udeřil do oblasti hlavy, zad a nohou, přičemž v průběhu útoku poškozený opakovaně ztratil vědomí, následně od dalšího útočení upustili, obvinění M. C. a P. M. jej odtáhli od předmětné nemovitosti do přesně nezjištěného místa, kde jej ponechali bez poskytnutí jakékoliv pomoci a zájmu o jeho zdravotní stav, ač viditelně jevil známky zranění přičemž s ohledem na zvolený mechanismus útoku, intenzitu užité síly, užité nástroje, kterými útočili, to, že útok byl veden všemi třemi obviněnými na samotného poškozeného, že útočili proti lokalitám těla s životně důležitými strukturami, si všichni tři obvinění byli vědomi toho a byli srozuměni s tím, že mohou poškozenému P. K. přivodit těžká zranění ohrožující jeho život, přičemž v důsledku jejich útoku utrpěl poškozený P. K. zranění spočívající v mnohačetných tupých poraněních, a to v pohmožděninách na celém těle, především na hlavě, na zádech včetně podél bederní páteře a v rozsahu horních a dolních končetin, prokrvácení měkkých pokrývek lebních v pravé spánkové krajině hlavy, zhmoždění hrudníku vpravo s pohmatovou citlivostí a se zlomeninou 8. žebra v podpažní čáře vpravo s pneumothoraxem, zlomeninách postranních levostranných výběžků 2. až 4. bederního obratle, zlomenině zevního kotníku vpravo bez posunu, zlomenině zevního i vnitřního kotníku vlevo bez posunu, a jednak v otevřených ranách, a to konkrétně v sečné ráně v temenní krajině hlavy vpravo o délce cca 8 cm s proražením zevní desky temenní kosti na ploše cca 3,5 cm bez průniku do lební dutiny, sečné ráně na pravém lokti o velikosti cca 2 cm zasahující do podkoží se zlomeninou tzv. okovce a bodné ráně v oblasti levého hlezna vzadu, kterážto poranění si vyžádala lékařské ošetření spojené s hospitalizací a omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 2 měsíců splňující kritéria delší doby trvající poruchy zdraví s významným omezením poškozeného v obvyklém způsobu života a poškození důležitého orgánu v podobě utrpěného pneumothoraxu, kdy současně s ohledem na jiný užitý mechanismus útoku a intenzitu užité síly toliko náhodou a nezávisle na jejich vůli poškozený P. K. neutrpěl další závažná zranění, jako jsou tříštivé zlomeniny lebky či obličejového skeletu, nitrolebního zranění ve smyslu krvácení pod či nad mozkové obaly, poranění mozku, zlomeniny skeletu hrudníku či páteře nebo poranění orgánu dutiny hrudní .
Za toto jednání byli obviněný M. C. a obviněný M. V. podle §145 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. C. a M. V. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení, se sídlem Trojská 1997/13a, 182 00 Praha 8, ve výši 83.603 Kč, a poškozené Zdravotní pojišťovně Revírní bratrská pokladna, se sídlem Michálkovická 967/108, Slezská Ostrava, 710 00 Ostrava, ve výši 138.826 Kč.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu, stejně jako náhradě škody, spoluobviněného P. M., nar. XY.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 34 T 7/2018, podali obvinění M. C. a M. V., stejně jako spoluobviněný P. M., odvolání směřující do všech výroků rozsudku nalézacího soudu.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 2 To 13/2019, a to tak, že odvolání všech obviněných podle §256 tr. ř. zamítnul.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 2 To 13/2019, podali dovolání obviněný M. C. (č. l. 1219–1221) a obviněný M. V. (č. l. 1169–1171).
Obviněný M. V. uplatnil dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném posouzení skutku a zároveň také na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Svou argumentaci směřoval především k hodnocení důkazů, a to zejména výpovědi svědkyně Š. O., kterou označil jako významně rozpornou, neboť svědkyně změnila výpověď při hlavním líčení a nalézací soud jí kladl návodné otázky nevhodným a procesně nepoužitelným způsobem, když na tyto odpovídala pouze slovy ano či ne. Má za to, že svědkyně byla nalézacím soudem zjevně ovlivňována. Současně se domnívá, že bylo nesprávně použito ustanovení §211 odst. 3 tr. ř. zakotvující podmínky pro čtení protokolu o dřívější výpovědi svědka. Odvolací soud dospěl k názoru, že je možné nalézacím soudem působit na svědka, což je jednoznačným porušením práva na spravedlivý proces, a jednání nalézacího i odvolacího soudu tak obviněný považuje za extrémní v rozporu se svými právy. K tomu poukazuje na výslech znalkyně Khulové, která uvedla, že svědkyně Š. O. by v případě kladení otázek ano/ne odpovídala tou nejjednodušší cestou podle toho, co bude chtít pravděpodobně tazatel slyšet. Nalézací soud pochybil, když postupoval způsobem shora nastíněným při výslechu svědkyně stižené duševní poruchou podstatně snižující její schopnost vnímat, zapamatovat si a reprodukovat určité skutečnosti. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jediný důkaz, který podle názoru nalézacího a odvolacího soudu svědčí o jeho vině, obviněný jej shledává nepoužitelným a nezákonným.
Dále brojí obviněný proti závěrům stran způsobených zranění, resp. mechaniky útoku, konkrétně kopů nártem, kterých se měl dopustit. Namítá, že znalecký posudek MUDr. Smatanové z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nepočítá s tím, že by se mělo jednat o kopy nártem a podle jeho názoru zranění poškozeného nemohly být způsobeny tímto způsobem. Stejně tak brojí proti závěru, že se jednání vůči poškozenému K. dopustil ve spolupachatelství. Má za to, že nejsou naplněny zákonné podmínky tohoto institutu, chybí jakákoli časová a další souvztažnost, přičemž s jeho námitkami v tomto směru se nalézací ani dovolací soud nijak nevypořádaly. Podle názoru obviněného není možné jeho jednání z hlediska norem hmotného práva kvalifikovat jako těžké ublížení na zdraví, má za to, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu.
Závěrem obviněný vznesl námitku stran jemu uloženého trestu. Namítl, že nalézací ani odvolací soud nijak nerozlišily výši trestu obviněných za konkrétní jednání, kdy shledává nepřípustným, aby mu byl vyměřen stejný trest jako spoluobviněnému M. C., který se dopustil jednoznačně závažnějšího jednání. Má za to, že se jedná o exces při ukládání trestu ze strany nalézacího i odvolacího soudu, přičemž se domnívá, že mu měl být uložen trest na samotné spodní hranici trestní sazby. Pokud by jeho jednání bylo posuzováno izolovaně a nikoliv v rámci spolupachatelství, nemohly být naplněny znaky trestného činu ublížení na zdraví a nemohl by tak být uložen nepřiměřeně přísný trest.
S ohledem na výše uvedené obviněný M. V. navrhnul v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušit a věc mu v souladu s ustanovením §265 l tr. ř. vrátit k dalšímu projednání a rozhodnutí. Alternativně pak navrhl, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. K dovolání pak obviněný připojil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání obviněného M. V. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 4. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 498/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupkyně uvedla, že obviněný M. V. uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, s tím, že s námitkami obviněného se odvolací soud plně a dostatečně vypořádal. Stran námitky použitelnosti výpovědi svědkyně Š. O. a užití §211 odst. 3 tr. ř. uvedla, že užití tohoto ustanovení shledává důvodným s ohledem na psychický a mentální stav svědkyně. Stran námitek kopů nártem státní zástupkyně uvedla, že znalecký posudek tento mechanismus vzniku zranění nevyloučil. Dovolací argumentace se podle jejího názoru zaobírá prakticky výlučně hodnocením dokazování a důkazů samotných v řízeních předcházejících řízení dovolacímu. Konstatovala, že skutkové závěry jsou podepřeny provedeným dokazováním a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. C. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku v rozporu s hmotným právem.
Obviněný poukazuje na to, že nebylo bezpečně zjištěno, kdy a kde k incidentu došlo, neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání se uvádí „v obytné chatě“, v obžalobě se pak uvádí „v blízkosti obytné chaty“ a v rozsudku Krajského soudu v Ostravě „na obytné chatě“, což uvádí i Vrchní soud v Olomouci. Z toho, že jsou místa pojata ve zmiňovaných rozhodnutích odlišně nelze určit samotný průběh skutkového děje, který obhajoba významně rozporovala před nalézacím i odvolacím soudem. Námitkami obhajoby se však odvolací soud nijak nezaobíral, stejně jako nesprávným vyhodnocením věrohodnosti svědkyně Š. O. Nebyl předložen jediný důkaz o tom, že se obviněný osobně podílel na útoku proti poškozenému P. K., natož jakým konkrétním způsobem. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci.
Obviněný rovněž v podaném dovolání brojí z důvodu uloženého 7 (sedmi) letého trestu proti užití §42 písm. p) tr. zákoníku nalézacím soudem, kdy jako přitěžující okolnost bylo uvedeno, že se v minulosti dopouštěl trestné činnosti vesměs násilného charakteru. Namítá, že jeho všechna předchozí odsouzení byla zahlazena, resp. že se po jejich vykonání osvědčil, přičemž od posledního odsouzení uplynulo již 10 let, což by mělo být bráno na zřetel při zjištění, zda není vyloučeno užití §42 písm. p) tr. ř. Stran výměry pak obviněný poukazuje na skutečnost, že k nepodmíněnému trestu odnětí svobody byl odsouzen naposledy v roce 1994. Obviněný M. C. rovněž formálně konstatoval, že použitá kvalifikace podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku je nesprávná, nicméně k tomuto konstatování se dále blíže nevyjádřil.
S ohledem na výše uvedené obviněný M. C. navrhl napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 2 To 13/2019, podle §265 l odst. 1 tr. ř. zrušit a vrátit věc vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného M. C. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 12. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 498/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupkyně uvedla, že obviněný uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, s tím, že s námitkami obviněného se odvolací soud plně a dostatečně vypořádal, a to včetně otázky důvěryhodnosti svědkyně Š. O. Dovolací argumentace se podle státní zástupkyně zaobírá prakticky výlučně hodnocením dokazování a důkazů samotných v řízeních předcházejících řízení dovolacímu. Konstatovala, že skutkové závěry jsou podepřeny provedeným dokazováním a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. Dovolací důvod tedy není naplněn.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. C. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných M. C. a M. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 2 To 13/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali obvinění prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů obviněného M. V. a obviněného M. C.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy v případě dovolání obviněného M. V. nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně Š. O., jejíž výpověď značil za významně rozpornou, výpovědi znalkyně PhDr. Heleny Khulové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znaleckého posudku MUDr. Margity Smatanové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran mechaniky zranění, konkrétně pak jemu za vinu kladených kopů nártem, jeho účasti na celém incidentu), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. je naprostá absence důkazů k prokázání klíčových okolností, že daný čin ve spolupachatelství spáchal).
V případě dovolání obviněného M. C. rovněž nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně Š. O., kterou označil za nevěrohodnou) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran konkrétních zjištění kdy a kde k incidentu došlo, a míry jeho osobní participace na útoku na poškozeného), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nebyl předložen jediný přímý a věrohodný důkaz, že se osobně fyzicky podílel na útoku proti poškozenému).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obvinění sami hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovoláních formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obvinění v rámci svých námitek v podstatě dožadují, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněných se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obvinění neztotožňují se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládají vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvají a tom, že se napadení poškozeného P. K. neodehrálo tak, jak je popsáno ve skutkové větě nalézacího soudu, případně se ho neúčastnili. Takové námitky však nejsou obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného obviněnými a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Nad rámec výše uvedeného ale Nejvyšší soud podotýká, že soudy vycházely z celé řady důkazů, a nejen z výpovědi svědkyně Š. O., jejíž věrohodnost se oba obvinění snaží zpochybnit. S jejich námitkami stran věrohodnosti této svědkyně se již velmi podrobně vypořádal soud nalézací i soud odvolací (body 3., 5., 15. – 18. rozsudku nalézacího soudu a body 28. – 39. rozsudku odvolacího soudu). Nadto tato výpověď nestála osamocena, ale byla hodnocena ve spojení s řadou dalších důkazů, zejména výpovědí poškozeného P. K. a znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, které většinu výpovědi této svědkyně přesvědčivě objektivizovaly. K věrohodnosti svědkyně byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie MUDr. Dany Skřonetové a PhDr. Heleny Khulové (č. l. 655–683 spisu), který zkoumal její osobnost stran rozumových a intelektuálních schopností, schopnosti pamatovat si a věrně reprodukovat prožité události, obecnou i specifickou věrohodnost, otázku, zda má sklony ke lhaní a dokreslování skutečnosti, stejně jako otázku jejího vztahu k osobám zúčastněným na incidentu. Tento posudek byl následně doplněn výslechem obou znalkyň, kdy bylo postaveno na jisto, že svědkyně Š. O. trpí duševní poruchou – lehkou mentální retardací, kterou trpěla i v době, kdy byla svědkyní posuzovaného incidentu. Znalecký posudek konstatoval, že přestože má tato nemoc vliv na schopnost pamatovat si a reprodukovat prožité události, snížení schopností svědkyně dané její psychickou nemocí není pro projednávanou věc podstatné a její labilita nemá vztah k její výpovědi. Svědkyně byla schopna prožité události reprodukovat věrně a nemá tendence k doplňování děje smyšlenkami, současně nebyly zachyceny postoje k obviněným, které by svědčily o tom, že jim chce bezdůvodně škodit. Svědkyně popsané jádro incidentu sdělovala neustále stejně, přičemž její intelektuální schopnosti by jí neumožnili opakovaně podat shodnou verzi události, které by se neodvíjeli od jejích vlastních vzpomínek. Nalézací soud uzavřel, že svědkyni Š. O. je možné považovat za důvěryhodnou osobu autenticky vypovídající o zažitých událostech (body 5. rozsudku nalézacího soudu). Další důkazy objektivizovaly zranění poškozeného, jednalo se zejména o lékařské zprávy z nemocnice K. a znalecký posudek MUDr. Margity Smatanové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Námitka obviněného M. V. k tomuto posudku je zcela nedůvodná, jak ostatně ve svém vyjádření uvedla i státní zástupkyně. Znalkyně mechanismus vzniku zranění uváděný poškozeným nevyloučila a výsledná objektivní zranění poškozeného zdůvodnila kombinací několika úrazových mechanismů, mohutného tupého násilí – údery tupým předmětem, kopy do ležícího, nášlapy, apod. (bod 5. rozsudku nalézacího soudu). Soud rovněž čerpal ze svědectví poškozeného P. K., které svědčí o části incidentu a zapojení všech obviněných do útoku na jeho osobu. Dále vycházel ze znaleckých posudků znalců MUDr. Svatopluka Sedláčka a PhDr. Petra Vavříka, znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, vypracovaný Policií České republiky, protokolů o prohlídce těl a ohledání místa činu, a to včetně příslušné fotodokumentace. V případě obviněného M. C. nelze přehlédnout i výpověď svědkyně A. B. Lze tak uzavřít, že nalézací i odvolací soud na podkladě rozsáhlého dokazování dospěly ke skutkovým závěrům vyjádřeným ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu, které odvolací soud potvrdil. S jejich argumentací i jejich závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
Stran námitky obviněného M. V. týkající se jednání ve spolupachatelství je nutné uvést, že krom formálního konstatování, že nebyly naplněny podmínky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, nepodložil své tvrzení žádnou další argumentací. Není posláním a úkolem Nejvyššího soudu za obviněné domýšlet argumentaci a rozpracovávat jejich námitky, naopak je takovýto postup Nejvyššímu soudu zapovězen. S velkou mírou benevolence je ale možné tuto námitku podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je potřebné připomenout, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud konstatovat, že všechny znaky spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku obviněný M. V. naplnil a jsou jednoznačně vyjádřeny ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, a to jak společné jednání, kdy každý ze spoluobviněných fyzicky atakoval poškozeného, tak i společný úmysl směřující k fyzické újmě poškozeného, o čemž svědčí i jednání bezprostředně navazující na samotný atak, kdy byl poškozený odvlečen a ponechán bez jakékoli pomoci svému osudu, resp. nikdo ze spoluobviněných nezavolal pomoc, ani se o to nepokusil. Je pak na místě připomenout, že při spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je odpovědnost stanovena tak, že každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. Námitku obviněného M. V. je tedy nutné považovat za námitku zjevně neopodstatněnou.
Stran námitky užití §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. nalézacím soudem lze uvést, že v projednávané věci soud prvního stupně zjistil při výslechu svědkyně v hlavním líčení dílčí rozpory, které byly způsobilé založit důvod použití ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Výslechům svědkyně Š. O. z přípravného řízení (č. l. 325–331 a 341–346 spisu), které byly čteny a předestírány svědkyni, byli přítomni obhájci všech obviněných a bylo jim umožněno klást jí otázky, s výjimkou obhájce obviněného M. C. v případě výslechu dne 23. 1. 2018 (č. l. 341–346 spisu), kdy byl ovšem obhájce o konání výslechu řádně vyrozuměn, ale svého práva nevyužil a nedostavil se. Další kumulativní podmínkou, která je nutná k užití ustanovení §211 odst. 3 tr. ř. je přítomnost objektivních okolností, které mohou mít vliv na ochotu a možnost svědka vypovídat věrně, pravdivě a úplně. Při výslechu v hlavním líčení na svědkyni negativně působila přítomnost obžalovaných, kdy byl posléze výslech v souladu s ustanovením §209 odst. 1 tr. ř. proveden v jejich nepřítomnosti, jak se podává z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 10. 2018 a jeho zvukového záznamu (č. l. 996–1011 spisu, zvukový záznam na č. l. 1046 spisu). Dále z něj vyplývá, jak ostatně konstatoval i odvolací soud v bodu 29 svého rozhodnutí, že svědkyně měla možnost souvisle vypovědět, co o věci ví a jak se uváděné informace dozvěděla. Poté jí byly kladeny otázky a ukázány fotky ze spisu, až následně jí byla přečtena její výpověď z přípravného řízení. Poté jí byly kladeny otázky v souladu s tímto protokolem a svědkyně ukazovala na fotky a identifikovala, která část její výpovědi se týká kterého obviněného. Pokud si svědkyně nevzpomínala, řekla, že neví. Nutné podotknout, že svědkyně trpí psychickou poruchou, která ovlivňuje její intelektuální schopnosti i směrem k prováděnému výslechu a je nutné k ní přistupovat s ohledem na tento její duševní deficit osvědčený znaleckým posudkem a výslechem znalkyň (srov. Draštík Antonín, Fenyk Jaroslav a kol. Trestní řád: komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 190–226).
Nejvyšší soud tak uzavírá, že užití ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. shledal důvodným, souladným s trestním řádem a právy obviněných zaručených ústavním pořádkem České republiky.
K námitce obviněného M. C. , že v různých písemnostech v rámci trestního řízení bylo místo spáchání trestného činu označováno různě, považuje Nejvyšší soud nutné poukázat na skutečnost, že hlavní těžiště dokazování v trestním řízení je před nalézacím soudem, kde jsou prováděny listinné důkazy, vyslýcháni znalci i svědci, a přirozeně se tak precizuje vymezení skutku z hlediska místního, časového i dějového. Je tedy naprosto přirozené, že popis skutku je odlišný v určitých detailech (v daném případě se jednalo o detaily – v blízkosti chaty, na chatě či v chatě jsou v zásadě shodné místní údaje lišící se toliko nepatrně). Námitka obviněného je tak zcela nedůvodná, současně se však ocitá i mimo mantinely uplatněného dovolacího důvodu.
K námitce užití §42 odst. 2 písm. p) tr. zákoníku jako přitěžující okolnosti stran výměry uloženého trestu a jeho výše je nutné podotknout, že námitky vůči druhu a výši trestu nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nad rámec uvedeného je ale třeba poukázat na to, že odsouzení z roku 1991 bylo přičteno obviněnému k tíži v rámci kvalifikované skutkové podstaty podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a jako přitěžující okolnost v rámci ustanovení §42 odst. 2 písm. p) tr. zákoníku byly vztahy do úvahy jeho další odsouzení (shrnutá na str. 20 rozhodnutí nalézacího soudu). Jestliže mu pak byl uložen v trestní sazbě §145 odst. 2 tr. zákoníku (jež činí 5 až 12 let) trest odnětí svobody ve výměře 7 (sedmi) let, tedy v její dolní polovině, je s ohledem na okolnosti případu takovýto trest považovat za velmi mírný.
Námitku stran nesprávného užití kvalifikované skutkové podstaty §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku s odkazem na to, že všechna jeho odsouzení byla zahlazena a k nepodmíněnému trestu byl odsouzen naposledy v roce 1994, lze s určitou mírou benevolence podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo někomu způsobí těžkou újmu na zdraví a spáchá takový čin opětovně, nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslem způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus.
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně judikoval, že ve vztahu k zpětnosti je možno přihlížet i k velmi starým odsouzením. V daném případě nelze přehlédnout charakter a závažnost jednání, které vedlo k předchozímu odsouzení obviněného, kdy předchozí útoky stejně jako útok, který je obviněnému kladen za vinu nyní, byly vedeny s mimořádnou brutalitou. Pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, tedy především souběh trestných činů podle §145 tr. zákoníku, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Patří sem samozřejmě i případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1535), což je dáno s ohledem na popis skutku v této trestní věci. Sama skutečnost, že předchozí skutek byl spáchán v roce 1991, není v dané souvislosti rozhodná, neboť na rozdíl od namítaného posouzení recidivujících odsouzení se jedná o znak skutkové podstaty, tudíž nejde o okolnost přitěžující, ale o posouzení jednání z hlediska aplikace zákonného ustanovení hmotného práva, zde ustanovení §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Námitka obviněného M. C. je tak ve světle shora uvedeného námitkou zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami, kdy právní námitky naplňující uplatněný dovolací důvod byly shledány zjevně neopodstatněnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných M. V. a M. C. odmítnul.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata