ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1367.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1367/2017-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 399 561,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 43/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 54 Co 304/2016-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 1 399 561,40 Kč spolu se „zákonnými úroky z prodlení od 6. 7. 2015“, sestávající z částky 500 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy a dále z částky 899 561,40 Kč co by náhrady majetkové újmy spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 830 201,40 Kč a ušlém zisku 69 360 Kč (408 dní vazby x 170 Kč), které mu měly vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným proti jeho osobě u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2004 (dále též „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze (dále též jako „soud odvolací“) svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 54 Co 304/2016-208, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 1 399 561,40 Kč se zákonným úrokem od 6. 7. 2015, se zamítá (výrok I.) a žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyšel i soud odvolací, byl žalobce rozsudky vydanými v posuzovaném trestním řízení dílem obžaloby (z trestného činu zpronevěry, ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci) zproštěn, dílem byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na dobu 4 let a dílem bylo jeho trestní stíhání zastaveno, přičemž poslední rozhodnutí, rozsudek Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 6 To 70/2011, nabylo právní moci vyhlášením dne 16. 1. 2012. Obhájkyni žalobce bylo toto rozhodnutí doručeno dne 9. 2. 2012. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody i imateriální újmy u žalované, ve smyslu §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), dne 6. 2. 2015 a téhož dne uplatnil svůj nárok i žalobou u soudu prvního stupně. Ze strany žalované nebylo žádosti žalobce vyhověno, a to ani částečně, když žalovaná vznesla námitku promlčení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce uplatnil své nároky žalobou podanou u soudu dne 6. 2. 2015, tedy po uplynutí jak tříleté promlčecí lhůty pro náhradu majetkové škody (dle §32 odst. 1 OdpŠk), počítané od právní moci posledního rozhodnutí vydaného v posuzovaném řízení ve vztahu k žalobci (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 6 To 70/2011), která marně uběhla dne 16. 1. 2015, tak i po uplynutí subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy (dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), které marně uběhla dne 16. 7. 2012. Soud dále neshledal vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná nečinila nic, co by k podobnému závěru mohlo vést.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“), zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel v dovolání především vyjadřuje nesouhlas s výkladem §32 OdpŠk soudy obou stupňů, kdy tyto označily za počátek běhu subjektivních promlčecích lhůt datum právní moci (vyhlášení) konečného rozhodnutí vůči žalobci v posuzovaném řízení. Dovolatel opakovaně namítá, že nebyl přítomen tomuto vyhlášení, protože se jej účastnila jeho obhájkyně a pouze jí bylo konečné rozhodnutí doručeno, a soudy se tak nezabývaly otázkou, kdy se dozvěděl o výsledku řízení a od jakého dne tak začala běžet subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody a imateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem.
Uvedená otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže počátek promlčecí lhůty podle §32 odst. 1 i §32 odst. 3 OdpŠk počítal od právní moci zrušovacího rozhodnutí, v daném případě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 6 To 70/2011.
Zrušovacím rozhodnutím je třeba rozumět každé rozhodnutí, které zrušuje nebo mění, popřípadě popírá účinky vykonatelného, respektive pravomocného rozhodnutí pro jeho nezákonnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1854/2012; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), jež je příčinou vzniku škody.
Doručením (oznámením) zrušovacího rozhodnutí se má na mysli den, kdy zrušovací rozhodnutí nabylo právní moci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013), neboť teprve tímto dnem lze mít dřívější rozhodnutí za odklizené, což je podmínkou pro uplatnění nároku poškozeného (bez odklizení rozhodnutí, které způsobilo újmu, resp. popření jeho účinků nelze uvažovat o tom, že by šlo o rozhodnutí nezákonné).
V případě trestního stíhání, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, popřípadě postoupením věci jinému orgánu se má za zrušující rozhodnutí právě pravomocné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby, popřípadě postoupení věci jinému orgánu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013). To platí i pro případy náhrady nemajetkové újmy, u kterých věta druhá ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk modifikuje počátek běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 OdpŠk. Je tomu tak proto, že ačkoliv nemajetková újma typicky vzniká trestně stíhanému již v průběhu trestního stíhání, nárok na její náhradu může uplatnit teprve ve chvíli, kdy jeho trestní stíhání skončí zastavením nebo zproštěním obžaloby. Byla-li tedy osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, 30 Cdo 962/2012).
Z uvedeného současně vyplývá, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda promlčecí lhůta neměla být počítána až od skončení dovolacího řízení v uvedené trestní věci, které se nadto netýkalo přímo žalobce ale spoluobžalovaných, takže jeho výsledek ani nemohl na právní moci zprošťujícího výroku rozsudku nic změnit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017).
Rovněž tak řešení otázky případného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy v napadeném rozhodnutí, potažmo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil a podle kterého žalovaná nečinila žádné nekorektní kroky bránící žalobci ve včasném uplatnění jeho nároku, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu