ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2624.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2624/2018-211
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 223/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, č. j. 70 Co 415/2015-171, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, č. j. 70 Co 415/2015-171, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala jednak náhrady škody ve výši 159 597 Kč s příslušenstvím, jež jí měla být způsobena nezákonným usnesením o nařízení exekuce vydaným Městským soudem v Brně dne 14. 3. 2007, č. j. 69 Nc 1246/2007-8, jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 170 000 Kč s příslušenstvím spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1246/2007.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, č. j. 41 C 223/2014-147a, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 159 597 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu na zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, č. j. 69 Nc 1246/2007-8, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 69 Nc 1246/20117-13, byla proti žalobkyni nařízena exekuce podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 1996, č. j. 41 C 271/95-25. Toto exekuční řízení bylo následně podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaveno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2013, č. j. 69 Nc 1246/2007-50. Zároveň měl soud prvního stupně za prokázané, že na základě exekučního příkazu ze dne 20. 11. 2007, č. j. 26 EX 4658/07-47, byla žalobkyni v průběhu exekučního řízení srážkami ze mzdy stržena celková částka 192 810 Kč, která se skládala z částky 159 597 Kč jako plnění pro věřitele a částky 33 213 Kč na úhradu nákladů exekuce. Posledně uvedená částka byla poté vrácena žalobkyni soudním exekutorem v průběhu předběžného projednání nároku žalovanou. Soud prvního stupně následně rozhodoval toliko o nároku na náhradu škody ve výši 159 597 Kč s příslušenstvím. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně konstatoval, že v důsledku nezákonného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, č. j. 69 Nc 1246/2007-8, jímž byla nařízena exekuce, došlo ke zmenšení majetku žalobkyně, a proto shledal nárok na náhradu škody ve výši 159 597 Kč důvodným.
4. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla být žalobkyni způsobena nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením, soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že o odvolání žalobkyně proti usnesení o nařízení exekuce rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 19. 7. 2013, č. j. 69 Nc 1246/2007-50, až po více než pěti letech. Zároveň ovšem konstatoval, že ačkoliv předmětné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, žalobkyně sama zavinila zahájení exekučního řízení, které přitom ani neřešila, a proto jí zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé exekuční řízení vůbec nepřísluší.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítajícího výroku II a výroku III o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně odvolání.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku II o věci samé tak, že uložil žalované zaplatit částku 36 250 Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud skutkový stav nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
8. Po právní stránce měl odvolací soud oproti soudu prvního soudu za to, že nelze zamítnout nárok na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé exekuční řízení s odkazem na to, že si žalobkyně musela být vědoma svého dluhu a neučinila nic k jeho úhradě. Proto posoudil nárok podle §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Na tomto základě dospěl k tomu, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, jestliže trvalo od 8. 3. 2007 do 25. 8. 2013, tedy celkem pět a půl roku. Základní částku zadostiučinění pak odvolací soud stanovil ve výši 72 500 Kč (tj. 15 000 Kč za první dva a každý následující rok trvání řízení) s tím, že šlo o standardní exekuční řízení a základní částku tak z hlediska kritéria složitosti řízení není zapotřebí modifikovat. Odvolací soud však základní částku snížil o 20 % z důvodu chování žalobkyně, která se po dobu pěti let o osud řízení vůbec nezajímala. K dalšímu snížení základní částky, a to o 50 %, odvolací soud přistoupil z důvodu mimořádně nízkého významu řízení pro žalobkyni, neboť sice došlo k provedení srážek ze mzdy žalobkyně, avšak žalobkyni byly tyto finanční prostředky vráceny v plné výši. Naproti tomu z důvodu postupu soudu, který založil podání žalobkyně do spisu, aniž by o něm rozhodoval, odvolací soud základní částku zvýšil o 20 %. Na tomto základě pak dospěl k zadostiučinění ve výši 36 250 Kč, které žalobkyni přiznal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do nároku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřeměřené délce exekučního řízení. Žalobkyně v dovolání pokládá šest otázek týkajících se posouzení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku předmětného řízení, při kterých se odvolací soud měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Konkrétně pak napadá stanovení částky odškodnění za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení ve výši 15 000 Kč, dále její snížení za první dva roky o polovinu, brojí proti posouzení kritéria složitosti řízení a kritéria postupu soudu v exekučním řízení, jakož i proti snížení základní částky zadostiučinění žalobkyně s ohledem na její chování v průběhu řízení, a konečně napadá závěr odvolacího soudu, že exekuční řízení pro ni mělo mimořádně nízký význam z toho důvodu, že jí byla stržená částka po skončení řízení vrácena.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka žalobkyně, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění měl odvolací soud vycházet ze základní částky 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že stanovení základní částky v rozmezí 15 000 Kč – 20 000 Kč za jeden rok řízení je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu, zejména celkové délky řízení, kterou v posuzované věci nelze považovat za extrémní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012).
16. Rovněž námitka týkající se snížení základní částky za první dva roky trvání řízení na polovinu nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jak totiž Nejvyšší soud ustáleně judikuje, jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, proto je rozumné, aby první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) byly ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou základní částky pohybující se v rozmezí mezi 15 000 Kč – 20 000 Kč; tedy v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010).
17. Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani ohledně otázky posouzení kritéria složitosti řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž jednoznačně plyne, že se odvolací soud tímto kritériem výslovně zabýval a dospěl k závěru, že posuzovaná věc je z hlediska složitosti řízení standardní, a není tedy třeba z tohoto důvodu základní částku zadostiučinění nikterak modifikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017).
18. Ani námitka nedostatečného zvýšení přiměřeného zadostiučinění o 20 % z důvodu nečinnosti soudu nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, zkoumá jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy nikoliv to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit či zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
19. Odvolací soud se od judikatury soudu dovolacího neodchýlil ani tehdy, pokud snížil výši přiměřeného zadostiučinění z důvodu, že žalobkyně se po dobu více jak pěti let (do února 2013) o osud svého podání vůbec nezajímala, neboť podle Nejvyššího soudu lze nezájem účastníka o průběh řízení trvající řadu let podle okolností při posuzování formy či výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení zohlednit v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, uveřejněný pod číslem 9/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1213/2017). Tato námitka tak nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
20. Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda okolnost, že po skončení nepřiměřeně dlouhého exekučního řízení byly žalobkyni nezákonně sražené finanční prostředky vráceny, činí význam řízení pro žalobkyni mimořádně nízkým, neboť při hodnocení této otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
23. Dle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
24. Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
25. Dle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
27. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou, a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
28. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk odškodnění skutečnosti, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Tím spíše nemůže z hlediska posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného hrát roli okolnost, ke které došlo až po skončení posuzovaného řízení.
29. Jestliže v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru o mimořádně nízkém významu řízení pro žalobkyni na základě úvahy, že žalovaná po zastavení nepřiměřeně dlouhého exekučního řízení žalobkyni nezákonně sraženou částku vrátila, je jím provedené právní posouzení nesprávné. Nadto je třeba dodat, že ze skutkových zjištění soudů neplyne, že by žalobkyni byla vrácena celá stržená částka.
30. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými jinými vadami řízení zatíženo nebylo.
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to v plném rozsahu [§242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a věc mu §podle 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
32. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu