ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2629.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2629/2018-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. P. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 115 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 105/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Co 55/2018-155, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Co 55/2018-155, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 1. 2018, č. j. 15 C 105/2017-144, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 1. 2018, č. j. 15 C 105/2017-144, podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZoSP“), zastavil odvolací řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nezaplatil soudní poplatek za odvolání (podané proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2017 č. j. 15 C 105/2017-131) ve výši 2 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy k jeho úhradě, jež mu byla doručena dne 18. 12. 2017.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, kterým ve věci poplatkové povinnosti za odvolání proti rozsudku postupoval podle ZoSP ve znění účinném od 30. 9. 2017, tj. ve znění zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odkázal na přechodné ustanovení čl. IV (správně VI – pozn. Nejvyššího soudu) zákona č. 296/2017 Sb., podle kterého se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon o soudních poplatcích ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jelikož byla posuzována otázka poplatkové povinnosti za odvolací řízení (za podané odvolání), bylo podle odvolacího soudu třeba ve smyslu citovaného přechodného ustanovení zvažovat, kdy bylo zahájeno odvolací řízení, a nebylo významné, kdy bylo zahájeno řízení o žalobě. Odvolací soud uzavřel, že bylo-li odvolací řízení zahájeno podáním odvolání dne 4. 10. 2017, tedy po dni účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo povinností žalobce zaplatit soudní poplatek za odvolání nejpozději ve lhůtě stanovené výzvou soudu prvního stupně, neboť podle ZoSP není (odvolací) řízení v této věci osvobozeno od soudního poplatku [§11 odst. 1 písm. n) ZoSP byl zrušen], a pokud tak žalobce neučinil, soud prvního stupně správně podle §9 odst. 1 ZoSP odvolací řízení zastavil.
4. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 250/2009.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka vzniku poplatkové povinnosti za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v řízení o přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením vůči státu, které bylo podáno po 30. 9. 2017 v řízení zahájeném žalobou podanou před 30. 9. 2017. Namítá nesprávné právní posouzení věci a domnívá se, že žalobci poplatková povinnost za odvolání nevznikla. Dovozuje, že odvolací soud pochybil v otázce výkladu přechodného ustanovení čl. VI zákona č. 296/2017 Sb. Má za to, že podle tohoto přechodného ustanovení se na řízení zahájené žalobou ze dne 12. 5. 2017 použije zákon o soudních poplatcích ve znění účinném před 30. 9. 2017 a tedy i na soudní poplatek za odvolání se vztahuje osvobození od placení soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, díky kterému byla od soudního poplatku osvobozena řízení ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. Odkazuje přitom „a contrario“ též na přechodná ustanovení zákonů č. 255/2000 Sb. a č. 296/2007 Sb., v nichž v minulosti zákonodárce výslovně a bez pochybností připustil „možnost placení soudních poplatků“ za odvolání, případně dovolání již podle nového zákona, a to i u řízení zahájených přede dnem účinnosti daných zákonů. Naopak v zákoně č. 293/2013 Sb., stejně jako v nyní aplikovaném zákoně č. 296/2017 Sb., žádné obdobné ustanovení zakládající nepravou retroaktivitu zřetelně obsaženo není. Pokud tedy chybí intertemporální ustanovení zákona o soudních poplatcích, které by zavádělo poplatkovou povinnost pro odvolání či dovolání v řízení zahájeném před 30. 9. 2017, poplatková povinnost za podání odvolání žalobkyni nevznikla. Podle něj odvolací soud nesprávně považoval odvolací řízení za nové řízení ve smyslu citovaného přechodného ustanovení. Poznamenává, že žalobu podával v situaci, kdy byla žaloba, odvolání i dovolání osvobozeny od soudního poplatku a s touto variantou kalkuloval v rozvržení celkových nákladů sporu. Zásah soudu do této úvahy během řízení považuje za zásah do svého práva na přístup k soudu. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
9. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání není přípustné pro řešení otázky výkladu přechodného ustanovení čl. VI zákona č. 296/2017 Sb. ve vztahu k časové působnosti novely ZoSP na úpravu poplatkové povinnosti z odvolání v řízení zahájeném před její účinností, neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel z toho, že poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání podaného až poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se obecně řídí již novou právní úpravou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
12. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda vznikla poplatková povinnost za odvolání, které bylo podáno po 29. 9. 2017 proti rozsudku soudu prvního stupně v řízení o přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, neboť tato otázka procesního práva byla, byť v době po podání dovolání, dovolacím soudem vyřešena (podle závazného právního názoru Ústavního soudu) a od této (již) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení přijaté odvolacím soudem odchyluje.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
13. Dovolání je důvodné.
14. Podle §9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
15. Podle §11 odst. 1 písm. n) ZoSP, ve znění účinném do 29. 9. 2017, platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
16. V době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, reprezentované například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, přijat závěr, podle kterého se za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku ZoSP ve znění účinném od 30. 9. 2017.
17. Po vydání přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ (uvedený závěr je argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu). K témuž závěru se Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezech ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, a ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 177/19.
18. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
19. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Ústavního soudu přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
20. Podle výše citovaného závazného právního názoru Ústavního soudu pak Nejvyšší soud změnil dosavadní rozhodovací praxi a přijal závěr, že osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., ve znění do 29. 9. 2017 dopadá i na odvolání podaná po uvedeném datu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1508/2019, ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4356/2018, ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2129/2019, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1761/2019).
21. Lze proto uzavřít, že byl-li žalobce v souvislosti s odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na povahu uplatněného nároku podle závazného právního názoru Ústavního soudu ze zákona osvobozen od soudního poplatku, pak nezaplacení soudního poplatku za odvolání na základě (nesprávné) výzvy soudu prvního stupně nemohlo být důvodem pro zastavení odvolacího řízení. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu proto správné není.
22. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval též tím, zda existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
VI. Závěr
23. Z výše vyložených důvodů dovolací soud usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. také toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
24. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu