ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3338.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3338/2018-176
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce V. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 28 C 177/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 4. 5. 2018, č. j. 7 Co 14/2018-158, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2018, č. j. 7 Co 14/2018-158, ve výroku I ohledně částky 169 150 Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku III, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2017, č. j. 28 C 177/2017-107, ve výroku I ohledně částky 169 150 Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku II, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2017, č. j. 28 C 177/2017-107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 317 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně žalovanou zavázal nahradit žalobci náklady řízení ve výši 71 729 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 169 150 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v rozsahu částky 147 850 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 317 000 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že dne 8. 11. 2004 proti němu policejní orgán zahájil trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin legalizace výnosu z trestné činnosti. Trestní stíhání bylo zastaveno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 4 To 207/2015-961, pro jeho nepřípustnost z důvodu účasti žalobce na amnestii prezidenta republiky. Již dne 15. 10. 2004 policie zajistila vozidlo žalobce XY, RZ XY (dále jen „předmětné vozidlo“), protože se domnívala, že finanční prostředky užité k nákupu předmětného vozidla pocházely z nelegální trestné činnosti v USA. Dne 5. 12. 2011 bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto o prodeji vozidla za kupní cenu 110 000 Kč, tato částka byla žalobci následně vyplacena. Žalobce spatřoval požadovanou škodu v neúměrné délce zajištění jeho vozidla a poklesu jeho ceny spojené s prostým plynutím času, zčásti odpovědnost za škodu na straně státu spatřoval i v zanedbání potřebné údržby po dobu sedmi let trvajícího zajištění vozidla.
4. Soud prvního stupně vycházel na základě provedeného dokazování ze skutkového zjištění, podle něhož bylo předmětné vozidlo dne 15. 10. 2004 zajištěno policejním orgánem, dne 8. 11. 2004 bylo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný čin legalizace výnosu z trestné činnosti [§252a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“)]. Znaleckým posudkem soudního znalce Ing. Jindřicha Zoula byla stanovena obvyklá (tržní) cena předmětného vozidla k okamžiku jeho zakoupení (kupní smlouva ze dne 5. 2. 2004) v částce 427 000 Kč (s DPH). Další soudní znalec Ing. Stanislav Kadlec stanovil hodnotu předmětného vozidla ke dni 8. 3. 2011 na částku 108 400 Kč. Usnesením policejního orgánu Policie ČR ze dne 4. 8. 2011, č. j. OKFK-119-56/TČ-2010-200203, bylo rozhodnuto o prodeji předmětného vozidla, stížnost žalobce (obviněného) proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2011, č. j. ZT 1054/2004-2787. Kupní smlouvou ze dne 5. 12. 2011 došlo v rámci probíhajícího trestního řízení k prodeji předmětného vozidla za částku 110 000 Kč, tato částka byla na základě usnesení téhož okresního státního zastupitelství ze dne 14. 9. 2012, č. j. ZT 1054/2004-2813, vyplacena žalobci. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2015, č. j. 4 To 207/2015-961, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno pro nepřípustnost dle článku II. rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb., o vyhlášení amnestie. Usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci dne 27. 10. 2015. Podáním ze dne 26. 9. 2016 požádal žalobce Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení předmětné částky, které jeho požadavku nevyhovělo, když odkázalo mimo jiné na promlčení uplatněného nároku.
5. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen “OdpŠk“, a podle zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů. S ohledem na zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu amnestie prezidenta republiky dospěl k závěru, že žalobce nemá právo na náhradu škody v důsledku nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání). Dovodil však, že má nárok na náhradu škody z důvodu nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně nespatřoval nesprávný úřední postup v nepřiměřené délce trestního řízení. Shledal jej naopak v tom, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v průběhu trestního stíhání žalobce v souladu s §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb. Jejich pochybení konkrétně spatřoval v tom, že k prodeji předmětného vozidla přistoupily až po více než sedmi letech od jeho zajištění, ačkoliv bylo možné očekávat výraznou ztrátu jeho hodnoty (ceny). Ohledně výše škody soud prvního stupně odkázal na vypracované znalecké posudky. Neztotožnil se přitom s námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná. S ohledem na pravomocné skončení trestního stíhání žalobce (27. 10. 2015) a subjektivní tříletou promlčecí dobu (§32 odst. 1 OdpŠk) učinil dílčí závěr, že sporný nárok promlčen není. Odkázal v té souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 25 Cdo 1029/2008. Konečně podrobněji odůvodnil výrok o nákladech řízení úspěchem žalobce ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.).
6. Odvolací soud především vedl žalobce k upřesnění žaloby, když žalobce ji následně precizoval s tím, že z uplatněné částky představuje snížení hodnoty předmětného vozidla v důsledku jeho nesprávné údržby v době zajištění 169 150 Kč a zbývající částka 147 850 Kč naopak představuje snížení jeho hodnoty v důsledku plynutí času (za roky 2004-2011). Poté soud k odvolání žalované přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a provedl dokazování opětovným výslechem soudního znalce Ing. Stanislava Kadlece, jehož současně požádal o doplnění posudku předloženého soudu prvního stupně. V době odnětí mělo podle aktualizovaných závěrů soudního znalce předmětné vozidlo hodnotu 427 000 Kč, do okamžiku jeho zpeněžení (prodeje) hodnota vozidla poklesla na částku 108 400 Kč. Při řádné péči (ze strany státu) o předmětné vozidlo v době jeho zajištění (pravidelné vyzkoušení, nastartování, provedení zkušební jízdy, dobití akumulátoru, výměna oleje, brzdové kapaliny apod.) by hodnota předmětného vozidla klesala pouze v důsledku stárnutí (plynutí času). Jeho opotřebení (počet najetých km) by se neměnilo. V důsledku nedostatečné péče ze strany orgánů státu po dobu zajištění předmětného vozidla se jeho hodnota snížila o částku 169 150 Kč. Zbývající částka 147 850 Kč připadá na snížení hodnoty předmětného vozidla v důsledku plynutí času.
7. V rovině právního posouzení odvolací soud dospěl k závěru, že je nutné odlišně hodnotit oba dílčí nároky žalobce. Nárok na náhradu škody z titulu stárnutí vozidla v důsledku prostého plynutí času (uplatněný v částce 147 850 Kč) není podle odvolacího soudu dán, neboť ke stárnutí předmětného vozidla by došlo i bez jeho zajištění, proto rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu změnil (§220 odst. 1 o. s. ř.) a žalobu zamítl.
8. Za nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení označil odvolací soud nedostatečnou péči o předmětný automobil zajištěný v průběhu trestního řízení. Pokud v důsledku této nedostatečné (nevhodné, neodborné atd.) péče klesla hodnota zajištěné věci, je v zásadě dána odpovědnost státu za škodu. Proto soud shledal ohledně částky 169 150 Kč žalobu důvodnou, a to včetně požadovaného příslušenství, a rozsudek soudu prvního stupně v odpovídajícím rozsahu potvrdil (§219 o. s. ř.).
9. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že nárok žalobce na úhradu částky 169 150 Kč je promlčen. Podle §32 odst. 1 věta prvá OdpŠk se nárok na náhradu škody podle uvedeného zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Citované ustanovení zakotvuje subjektivní promlčecí dobu pro nárok na náhradu škody vzniklý nesprávným úředním postupem. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z právních závěrů Nejvyššího soudu a odkázal na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1029/2008. Promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v průběhu trestního řízení počíná podle odvolacího soudu běžet okamžikem, kdy bylo trestní řízení pravomocně zastaveno (v projednávané věci dne 27. 10. 2015). Tento závěr platí zejména pro situace, kdy měl poškozený možnost se o vzniku škody dozvědět dříve, než mu bylo doručeno rozhodnutí, kterým trestní řízení bylo skončeno. Odvolací soud přitom v obecné rovině souhlasil i s navazujícím závěrem žalobce, že nelze spravedlivě požadovat po obviněném (obžalovaném), aby v průběhu svého trestního stíhání uplatňoval předmětný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů činných v témže trestním řízení, a to pod sankcí jeho promlčení. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 25 Cdo 1793/2004 nepovažoval odvolací soud za přiléhavý s ohledem na skutkovou odlišnost obou projednávaných věcí. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud odůvodnil přibližně totožnou mírou úspěchu obou stran sporu a odkázal na §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu pro ni nepříznivého potvrzujícího výroku I včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že zčásti odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zčásti pak, že jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Přestože žalovaná výslovně neformulovala konkrétní právní otázku, je tzv. dovolací důvod (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) z obsahu dovolání zcela zřejmý, když žalovaná nesouhlasí s posouzením počátku běhu promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, jak ji provedl odvolací soud a sama má, s odkazem na jí konkrétně označené rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, a ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4705/2007, za to, že promlčecí doba běží bez ohledu na výsledek trestního stíhání již od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
11. Žalovaná konkrétně argumentovala ustanovením §32 odst. 1 a 2 OdpŠk s tím, že je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Ustanovení §32 odst. 1 věty první OdpŠk má v rámci uvedeného zákona charakter obecné normy o promlčení dopadající na případy odpovědnosti státu za škodu způsobenou jak nezákonným rozhodnutím, tak i nesprávným úředním postupem (viz slova „nárok na náhradu škody podle tohoto zákona"). Počátek subjektivní promlčecí doby se pojmově odvozuje od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah. Musí přitom jít o vznik škody, tj. újmy, která vzniká v majetkové sféře poškozeného, nikoliv již samotnou škodnou událost (nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup), která se nemusí se vznikem škody časově krýt. Žalovaná souhlasí s tím, že u škody „z trestního stíhání, posuzovaného podle úpravy o nezákonném rozhodnutí“, kde je podmínkou odpovědnosti zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, se zároveň uplatní dikce věty druhé ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk, která odsouvá počátek běhu subjektivní doby k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o zrušení rozhodnutí. Promlčecí doba v těchto případech vskutku počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Pokud by ovšem byla v projednávané věci uvažována tato situace, tedy škoda z trestního stíhání posuzovaná podle úpravy o nezákonném rozhodnutí, bylo podle mínění žalované namístě zohlednit amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky a tedy uplatnit výlukový důvod ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk vedoucí k nutnosti zamítnutí uplatněného nároku. V této souvislosti žalovaná podotkla, že podle odborné komentářové literatury (např. VOJTEK, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 3. vydání. C.H. Beck, Praha, 2012) je vzhledem k povaze nároku nutno institut vyloučení nároku použít také ve vztahu k nároku na náhradu škody způsobené vedením trestního stíhání, které přitom neskončilo pravomocným odsouzením, jako je tomu právě v této věci. Z výše uvedeného podle žalované vyplývá, že věta druhá §32 odst. 1 OdpŠk není ustanovením speciálním ve vztahu k větě první, nýbrž je její modifikací, která se však může, ale také nemusí uplatnit. Pokud je naopak požadována škoda vyplývající z nesprávného úředního postupu, má žalovaná za to, že podmínka předchozího zrušení rozhodnutí, resp. korespondující vydání rozhodnutí o zastavení řízení, se v dané věci neuplatní a otázku promlčení je nutno vypořádat podle obecného ustanovení §32 odst. 1 věty první OdpŠk. Je proto podle ní namístě vzít na zřetel „starší judikaturu“ Nejvyššího soudu, podle níž se u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah. Odvolací soud se tak podle přesvědčení žalované odchýlil od závěrů vtělených do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004. Žalovaná pro ilustraci hypoteticky uvažuje o situaci, kdy by totožné osobní vozidlo zajištěné obviněnému zcela ztratilo hodnotu v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení (např. v důsledku jeho shoření v policejním skladu vlivem zanedbání bezpečnostních předpisů při sváření), ovšem trestní řízení jako celek by skončilo pravomocným odsouzením obviněného pro závažný trestný čin k vysokému trestu. I za této hypotetické situace by byl nepochybně dán nesprávný úřední postup, který by bylo namístě odškodnit, současně by však (pro odsouzení pachatele – poškozeného) nikdy nemohlo dojít ke splnění podmínky zrušení jakéhokoliv rozhodnutí, byla-li by nazírána jako conditio sine qua non s důsledkem neodškodňovat; takový postup by však byl proti smyslu zákona. Je proto nutno připustit možnost odškodnění i v případě dílčího nesprávného úředního postupu v rámci probíhajícího trestního řízení, ovšem případné promlčení, resp. počátek běhu promlčecí lhůty je nutno posoudit podle obecného ustanovení §32 odst. 1 věty první OdpŠk. Žalovaná je proto přesvědčena, že je nutno odlišovat škodu způsobenou trestním stíháním a majetkovou škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v rámci tohoto stíhání, každou se samostatným během promlčecí lhůty. Žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v dovoláním dotčené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalobce, ač vyzván, se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II, bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek vymezených v ustanovení §241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
15. Jelikož u nosné námitky žalovaná ve svém dovolání vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny předepsané obsahové náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se zabýval jeho přípustností.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá mimo jiné na závěru, že v případě vzniku odpovědnosti státu z titulu nesprávného úředního postupu, k němuž došlo v souvislosti s probíhajícím trestní řízením, počíná běžet (subjektivní) promlčecí lhůta až od právní moci rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení ukončeno. Správnost uvedeného závěru přitom žalovaná v podaném dovolání relevantně zpochybňuje.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
19. Dovolací soud ve vztahu k rozhodnutí předestřené otázce shledal, že dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné.
20. Je-li dovolání již jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu přihlédnout ve smyslu §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. též k jiným vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Takové vady žalovaná netvrdila, nicméně Nejvyšší existenci takové vady z obsahu spisu zjistil.
21. Podle §13 odst. 1 věta první a odst. 2 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2). Vedle odpovědnosti plynoucí z vydání nezákonného rozhodnutí v příslušném řízení stát odpovídá za škodu též tehdy, vznikla-li škoda, popřípadě nemajetková újma, v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu (případně osob uvedených v §3 OdpŠk), dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nesprávným úředním postupem je tak i okolnost, že věc po dobu zajištění nebyla chráněna před poškozením či ztrátou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, uveřejněný pod č. 54/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Podle §32 odst. 1 a 2 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odstavec 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2).
23. Ustanovení §32 odst. 1 věty první OdpŠk upravuje délku a počátek běhu subjektivní promlčecí doby (v terminologii nyní účinného zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jde o promlčecí lhůtu), v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, zatímco promlčení práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu či ochranném opatření má vyhrazenu samostatnou úpravu (srov. §33 téhož zákona). Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se promlčuje vždy v jediné, a to subjektivní promlčecí době, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl (tj. když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah), nikoliv v objektivní promlčecí lhůtě, jež by počínala běžet okamžikem, kdy došlo ke škodné události v podobě nesprávného úředního postupu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004).
24. Je ustálenou soudní praxí, že podle OdpŠk odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Jelikož zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Promlčecí lhůta pro náhradu škody z nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání počíná běžet ode dne následujícího po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012).
25. V projednávané věci však nebyl uplatněn nárok (jenž je předmětem tohoto dovolacího řízení) na náhradu škody v rozsahu částky 169 150 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, nýbrž výlučně v souvislosti se zanedbáním péče (údržby) předmětného vozidla v době jeho zajištění. I podle účastníky nezpochybňovaných skutkových závěrů odvolacího soudu, jež podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. samy o sobě nepodléhají dovolacímu přezkumu, šlo v takovém případě o nesprávný úřední postup.
26. Otázku, jak nahlížet na počátek běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy (a tedy i na náhradu škody) v případě, že ke škodě (újmě) došlo v průběhu trestního řízení dílčím úkonem (nesprávným úředním postupem) orgánu činného v trestním řízení přitom Nejvyšší soud již řešil ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017. Vyložil, že jestliže žalobce nežádá zadostiučinění za nemajetkovou újmu za trestní stíhání jako celek, které bylo ukončeno zproštěním obžaloby, neboť skutek popsaný v obžalobě nebyl trestným činem, ale žádá odškodnění za několik úkonů, které vůči němu byly učiněny v průběhu trestního stíhání, pak v takovém případě se podmínky odpovědnosti státu, tedy i otázka promlčení, odvíjejí od každé takové samostatné příčiny. Samotný výsledek trestního stíhání pak není podstatný, neboť nárok na náhradu dané újmy (zde škody) lze žádat i v případě, že trestní stíhání nebylo zastaveno nebo nedošlo ke zproštění obžaloby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1588/2016). Tomuto přístupu ostatně odpovídá i judikaturou dosažený závěr, že ne každý úkon v trestním stíhání je považován za nezákonný, ačkoli trestní stíhání jako takové je ve smyslu shora uvedeného za nezákonné považováno (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
27. Proto také i v poměrech projednávané věci platí, že samotné rozhodnutí o zajištění předmětného vozidla, které dosud nebylo v uvedeném řízení zrušeno, nemůže být s ohledem na řečené titulem pro náhradu škody, jak ostatně správně dovodil již odvolací soud, neboť podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Odvolací soud proto zcela správně základ odpovědnosti žalované odvodil od nesprávného úředního postupu policejního orgánu záležejícího v zanedbání údržby zajištěného vozidla.
28. Pro odpovídající určení počátku běhu promlčecí lhůty je v každém jednotlivém případě nutno rozlišit situace, kdy je možno újmu odškodnit v rámci trestního řízení, a kdy nikoli. Může-li být vzniklá škoda (újma) reparována ve výsledku probíhajícího trestního řízení (např. započtením vazby či zohledněním nepřiměřené délky řízení do výše a formy trestu), započne promlčecí lhůta běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž se trestní řízení končí. Pokud však takové odškodnění s ohledem na charakter újmy (škody) nepřichází pojmově v úvahu, bude promlčecí lhůta v případě nesprávného úředního postupu běžet již od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku újmy a o tom, kdo za ni odpovídá, dozví. S ohledem na znění §39 tr. zák. je zřejmé, že jednání, které žalobce označuje jako nezákonné (zanedbání péče o předmětné vozidlo), nebylo možno zohlednit ve výši a formě v úvahu přicházejícího trestu a zároveň majetková újma vznikla žalobci nejpozději v den, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy o převodu takového vozidla.
29. Vztaženo do poměrů projednávané věci proto nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu o tom, že u nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nedostatečné péči o předmětné vozidlo počala běžet promlčecí lhůta až ode dne právní moci rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Se žalovanou je nutno naopak souhlasit v tom, že nárok na náhradu škody z titulu zanedbání údržby předmětného vozidla by žalobci svědčil dokonce i v případě, že by v trestním řízení byla shledána jeho vina; proto výsledek trestního řízení nemohl být tou právně relevantní příčinou, od níž by se mohl odvíjet počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty. Není proto případný poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný pod číslem 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který do svých úvah promítl i odvolací soud, neboť závěry uvedeného rozhodnutí dopadají výlučně na nárok na náhradu škody způsobené samotným trestním stíháním jako celkem, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím.
30. Vzhledem ke shora řečenému je nutno uzavřít, že závěr přijatý jak odvolacím soudem, tak soudem prvního stupně o tom, že uvedený nárok není promlčen, je přinejmenším předčasný a napadené rozhodnutí tak v dovolání dotčeném rozsahu správné není.
31. Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu spisu nemohl dále přehlédnout, že odvolací soud v záhlaví svého rozsudku nesprávně označil žalovanou jako „Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“ a soud I. stupně za žalovanou v jím vydaném rozsudku naproti tomu označil „Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti“.
32. Nejvyšší soud v souladu s komentářovou literaturou zastává názor, že „započne-li Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad) jednat v řízení místo příslušné organizační složky v rámci výlučného či dohodnutého jednání a trvají-li podmínky k jeho jednání, jedná takto až do pravomocného skončení řízení, včetně případného řízení o mimořádných opravných prostředcích. Výsledek řízení včetně placení nákladů řízení, popřípadě náhrady nákladů řízení však dopadá přímo na příslušnou organizační složku. Proto se ani nemění základní označení účastníka a příslušné organizační složky v rozsudku. Soud pouze doplní dovětek o jednání Úřadu například takto (srov. též §157 odst. 1 o. s. ř.): Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových [podle §2 a §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových]“ – k tomu srov. JIRSA, J., a kol. Občanské soudní řízení. 1. část. Soudcovský komentář (online). Praha: Kancelář Havlíček Brain Team, 2013, komentář k §21a o. s. ř., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016. Lze doplnit, že podle §21 odst. 4 zákona č. 201/2002 Sb. postavení a okruh účastníků řízení ani příslušnost organizační složky hospodařit s majetkem, kterého se řízení týká, nejsou jednáním Úřadu podle ustanovení §3 a 4 a podle ustanovení §6 a 7 (téhož zákona) dotčeny a výsledek tohoto řízení včetně placení nákladů řízení, popřípadě náhrady nákladů řízení v plném rozsahu dopadá přímo na tuto organizační složku.
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v dovolání dotčeném rozsahu zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
34. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby se zabýval (a to případně i za postupu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) tím, v jakém okamžiku počala žalobci běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku (v podrobnostech srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4214/2013), přitom v případě námitky promlčení nese důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek a běh (v posuzovaném případě subjektivní) promlčecí doby, žalovaná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 204/2005). Naproti tomu je na žalobci, aby tvrdil a prokazoval okolnosti opodstatňující jím do řízení vznesenou výhradu, že námitka promlčení, kterou se projednávanému nároku brání žalovaná, byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný ve smyslu §243g odst. 1 části věty první za středníkem ve spojení s §226 o. s. ř.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu