ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3643.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3643/2017-175
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce T. D. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 234/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 12 Co 67/2017-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 12 Co 67/2017-94, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 1. 2017, č. j. 6 C 234/2016-64, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného proti nynějšímu žalobci jako povinnému u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 2007/2011.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II) a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok III).
3. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyplývalo, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo dne 21. 6. 2011 zahájeno exekuční řízení vedené pod sp. zn. 64 EXE 2007/2011, jehož exekučním titulem byl vykonatelný rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Zdeňkem Kučerou dne 28. 8. 2006, č. j. SL 1914/2006, pro pohledávku ve výši 71 363 Kč se smluvní pokutou 0,1 % denně. Usnesení o nařízení exekuce bylo žalobci doručeno dne 7. 11. 2011, přičemž ten opakovaně podal návrh na zastavení exekučního řízení, který byl pro nesouhlas oprávněného se zastavením postoupen soudu. Soud opakovaně neúspěšně vyzýval rozhodce k zaslání rozhodčího spisu, aby poté usnesením ze dne 18. 3. 2016, které nabylo právní moc dne 9. 4. 2016, rozhodl o zastavení exekuce z důvodu, že rozhodčí nález byl vydán rozhodcem určeným právnickou osobou, která nebyla stálým rozhodčím soudem. Žalobce byl vyrozuměn o zastavení exekuce dne 17. 5. 2016.
4. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy podáním ze dne 12. 2. 2016 u žalované, která ve stanovisku ze dne 27. 9. 2016 uvedla, že došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak jako postačující bylo shledáno konstatování porušení práva.
5. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle §5, 13, 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, spočívajícímu v nepřiměřené délce exekučního řízení (4 roky 1 měsíc).
6. Dle soudu prvního stupně se jednalo o věc po právní stránce složitou, neboť otázka přezkoumání určitosti rozhodčí doložky v exekučním řízení byla předmětem dlouhodobého judikaturního vývoje, který byl ukončen teprve v průběhu předmětného řízení, pro které byla tato rozhodovací praxe určující.
7. Soud prvního stupně dále uvedl, že nelze dovodit, že by měl předmět exekučního řízení pro žalobce zásadní význam, a to s ohledem na jeho nedostatek tvrzení, jakož i pro to, že měl postavení povinného v exekučním řízení vedeném na základě titulu, který exekučním titulem vůbec nebyl. Soud prvního stupně se ztotožnil se závěrem žalované, že pouhé konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě se jeví oproti přiznání náhrady nemajetkové újmy ve formě peněžitého plnění jako dostačující. Měl také i za dostačující znění zmíněného konstatování provedené žalovanou v jejím stanovisku, načež s ohledem na všechny okolnosti případu ve svém výroku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že „se konstatuje, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 2007/2011 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v nepřiměřené době, jinak se v zamítavém výroku I o 150 000 Kč s příslušenstvím potvrzuje“ (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 922,50 Kč (výrok II).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Správnými shledal jeho posouzení, že do délky exekučního řízení je třeba započíst dobu od 7. 11. 2011, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o nařízení exekuce, do 9. 4. 2016, kdy usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moc, a také, že nepřiměřeně dlouhá (4 roky a 1 měsíc) je pouze doba řízení od 7. 3. 2012 do 9. 4. 2016, když předchozí část doby řízení od 7. 11. 2011 do 6. 3. 2012, ve které žalobce nepodal návrh na zastavení exekuce, soud prvního stupně odečetl od celkové doby exekučního řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že ve věci nejsou splněny podmínky pro přiznání relutární náhrady (postačuje samotné konstatování porušení práva), a to zejména s přihlédnutím ke skutečnostem, že žalobce byl v exekučním řízení povinným a k oddálení zastavení exekuce došlo pouze s ohledem na vývoj judikatury v otázce přezkoumání určitosti rozhodčí doložky v exekučním řízení, kdy teprve v červenci 2013 došlo k vydání zásadního rozhodnutí Nejvyššího soudu v uvedené otázce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012). Také zohlednil, že žalobci byly poskytnuty finanční prostředky, které nesplácel a pouze z toho důvodu, že o věci bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, byla exekuce zastavena. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, jako na podobný případ, kdy plně postačovalo k odškodnění žalobcem utrpěné újmy samotné konstatování porušení práva, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze kterého vyplývá, že konstatování porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že v případě, kdy soud dospěje k závěru, že postačuje konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době, pak musí být takové konstatování výslovně uvedeno ve výroku rozsudku, pokud jej neobsahuje stanovisko žalované, přičemž odvolací soud ve stanovisku žalované takové konstatování nenalezl. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatování porušení práva výslovně neuvedl, odvolací soud změnil jeho výrok I, jak je výše uvedeno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho zamítavého výroku II (dle obsahu dovolání jde však o výrok I; pozn. dovolacího soudu) napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, v němž navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
11. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek týkajících se poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. S odkazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dokládal, že se presumuje „nemajetková újma za průtahy v řízení“, přičemž „relutární náhrada za nepřiměřenou délku řízení se neposkytuje jen výjimečně“, a že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, což odvolací soud dle dovolatele nereflektoval.
12. Dle dovolatele se odvolací soud také odchýlil od (v dovolání blíže označené) rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování významu věci pro poškozeného, neboť neexistence okolností zakládajících předpoklad vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného nevede sama o sobě k závěru o nižším, ale o standardním významu předmětu řízení.
13. Odvolací soud rozhodl v rozporu s principem právní jistoty, neboť výše zadostiučinění by měla odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Podle dovolatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že „soudy (jím uvedenou) srovnávací judikaturu ignorovaly a tím učinily ze žalobce osobu s jinými právy a povinnostmi, než která mají jiní, stejně postižení a uplatňovatelé práv podle zákona č. 82/1998 Sb.“ Přípustnost dovolání ohledně námitky zásahu do základních práv pak dovozoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016.
14. Podle dovolatele pak dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka, zda může mít vliv na délku řízení nesprávný právní názor soudů na řešení určité právní otázky.
15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
17. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
21. Dovolání není přípustné pro otázku presumpce nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 OdpŠk na řešení této otázky nezáviselo, resp. odvolací soud nedospěl k jinému než dovolatelem předkládanému řešení, pakliže dospěl k závěru o vzniku nemajetkové újmy, jak vyplývá už z toho, že žalobci za tuto poskytl zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
22. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, podle dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, zda může mít nesprávný právní názor soudů na řešení určité otázky práva vliv na délku řízení, neboť odvolací soud tak jako tak dospěl k závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení. Krom toho k otázce vlivu nesprávného právní názoru soudů na posouzení přiměřenosti délky řízení se Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), kde v části IV. pod písm. c) uvedl, že „pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně.“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se odvolací soud při posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
23. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založil ani poukaz dovolatele na porušení jeho základních práv, pakliže dovolatel v této souvislosti neuvedl obligatorní náležitost dovolání spočívající ve vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), k čemuž dovolací odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.), ve kterém sice Ústavní soud uzavřel, že „nemůže být za vadu podání považována skutečnost, že dovolatel, který namítá porušení svých ústavně zaručených práv (a řádně vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dle §237 až 238a občanského soudního řádu), uplatnil dle názoru Nejvyššího soudu ve skutečnosti jiný dovolací důvod, než jakým je nesprávné právní posouzení věci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3851/15 ze dne 5. 4. 2016)“, avšak dále uvedl, že „…[p]rávě uvedené samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a občanského soudního řádu, jak to rovněž vyplývá ze shora uvedeného právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 1594/16“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na nalus.usoud.cz).
24. Ani s tím související odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, přípustnost dovolání nezakládá, neboť prosté konstatování existence principu právní jistoty nepředstavuje vymezení právní otázky, na jejímž řešení mělo napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviset. K tomuto dovolací soud dodává, že je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
25. Dovolání je však přípustné pro otázku předpokladů poskytnutí peněžního (relutárního) zadostiučinění (satisfakce), resp. poskytnutí toliko zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délku řízení, jakož i pro otázku posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného, neboť se při jejich řešení odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud, s výjimkou dále vytknutých nedostatků odůvodnění napadeného rozhodnutí, neshledal.
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
29. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
30. V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve Stanovisku (část V.) Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“
31. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“
32. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [ §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je přitom nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 ].
33. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Proto také dovolací soud dovodil, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
34. Po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, ve vztahu k otázce významu exekučního řízení pro povinného (v tam posuzovaném řízení byla exekuce vedena pro částku 1 420,30 Kč s příslušenstvím) shora uvedený závěr upřesnil v tom směru, že není podstatná výše vymáhané částky, nýbrž rozsah majetku postiženého exekucí. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud rozsahem exekucí postiženého majetku nezabýval, nicméně jeho závěr nemůže obstát ani z hlediska částky, pro kterou byla exekuce vedena.
35. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i soud odvolací, bylo v posuzovaném exekučním řízení na žalobci vymáháno zaplacení částky 71 363 Kč se smluvní pokutou 0,1 % denně. Byť není zřejmé, za jaké období byla smluvní pokuta požadována a o jak vysokou exekučně vymáhanou částku se tak fakticky jednalo, tedy co bylo v sázce, nelze ani vymáhanou jistinu považovat za natolik bagatelní, aby sama o sobě odůvodňovala nepřiznání zadostiučinění v penězích. Odvolací soud se přitom s touto skutečností v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal, ač na ni žalobce ve svém odvolání výslovně poukazoval.
36. K jednotlivým argumentům uváděným odvolacím soudem lze pak uvést, že není zřejmé, jak by okolnost, že poškozený v řízení vystupoval v procesním postavení povinného, za situace, kdy exekuce byla vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, měla nejistotu spojenou s jeho právním postavením snižovat, a to zvláště za situace, kdy i po podání návrhu na zastavení exekuce pokračovala exekuce další více jak čtyři roky a pokračovala dokonce skoro další tři roky i poté, co byla otázka způsobilosti vykonávaného rozhodčího nálezu jako exekučního titulu s definitivní platností vyřešena usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněným pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“).
37. Neobstojí ani argument, že „k zastavení exekuce došlo pouze vzhledem k vývoji judikatury,“ jak uvádí odvolací soud. Byť lze souhlasit s tím, že rozhodovací praxe obecných soudů v otázce rozhodčích nálezů prošla vývojem a do vydání R 92/2013 nebyla zcela sjednocena, nelze přehlédnout, že právě z odůvodnění R 92/2013 vyplývá, že exekuční soudy z důvodů později potvrzených i velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zastavovaly exekuce již v době zahájení posuzovaného řízení, a to s odkazem na tehdejší judikaturu vyšších soudů.
38. Konečně pak neobstojí ani argument odvolacího soudu, že exekuční řízení „bylo zahájeno z toho důvodu, že žalobci byly poskytnuty finanční prostředky, které nesplácel,“ neboť nemá žádnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu, když otázkou existence hmotněprávního závazku povinného se soudy při provádění dokazování vůbec nezabývaly.
39. Odkázal-li odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, pak ani jedno z označených rozhodnutí nevychází ze skutkového stavu, ve kterém by bylo možno nalézt podobnost s nyní projednávanou věcí. V prvním případě byla požadována náhrada škody a nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, v druhém případě byla požadována náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou důvodného trestního stíhání, kde mj. byla posuzována otázka poskytnutí zadostiučinění ve formě snížení uloženého trestu. Uvádí-li v této souvislosti odvolací soud, že konstatování porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, pak uvedený závěr samozřejmě platí za předpokladu, že se jedná o formu zadostiučinění adekvátní utrpěné nemajetkové újmě.
40. Protože v dosavadním průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, s nimiž ustálená judikatura dovolacího soudu spojuje možný závěr, že jako přiměřená forma zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva, když nelze ani uzavřít, že by délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, ani že by význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný, a současně podle dovolacího soudu takový závěr nelze učinit ani na základě argumentů uváděných odvolacím soudem, pak dospěl-li i tak odvolací soud k závěru o poskytnutí zadostiučinění toliko ve formě konstatování porušení práva, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
VI. Závěr
41. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení formy zadostiučinění nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
42. V dalším řízení soud prvního stupně, nevyjdou-li v řízení najevo nové skutečnosti, které by poskytnutí relutární satisfakce vylučovaly, posoudí adekvátní výši zadostiučinění v penězích, přičemž vyjde z celkové délky řízení, počítané od okamžiku, kdy se žalobce o vedení řízení dozvěděl a kdy tak i mohl být v nejistotě o výsledku řízení a tedy i svém právním postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014), se zohledněním jednotlivých kritérií uvedených v ustanovení §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Přitom bude mít soud na zřeteli, že procesní povinnosti a jim odpovídající břemena o nižším významu předmětu původního řízení pro poškozeného tíží v řízení o přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení žalovaný stát a soud není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového významu. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, či rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011).
43. Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že dosavadní postup, kdy od celkové délky řízení byla odečtena doba čtyř měsíců, tj. do 6. 3. 2012, kdy žalobce jako povinný podal návrh na zastavení exekuce, nemá oporu ani ve Stanovisku, ani v citovaném R 92/2013, z něhož nevyplývá, že by k zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilosti vykonávaného exekučního titulu (rozhodčího nálezu) měly soudy přistupovat pouze na návrh povinného.
44. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Pavel Simon
podepsáno Mgr. Vítem Bičákem
za nepřítomného předsedu senátu