ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3764.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3764/2017-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Otakarem Martincem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Zátišská 856/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 62 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 136/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 13 Co 81/2016-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 62 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Co 360/2013, jehož se účastnil jako odvolatel v rámci odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2013, č. j. 22 C 81/2010-97. Nesprávný úřední postup žalobce spatřoval v tom, že Městský soud v Praze porušil povinnost přerušit řízení a položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 62 500 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 4. 2012, č. j. 22 C 81/2010-58, zamítl žalobu podanou žalobcem proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, č. j. 20 Co 469/2012-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 8. 7. 2013, č. j. 22 C 81/2010-97, zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2013, č. j. 20 Co 360/2013-105, zamítl návrh žalobce na přerušení dovolacího řízení a potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Usnesením ze dne 28. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 1082/2014-159, Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, č. j. 20 Co 469/2012-85.
4. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle §1 odst. 1, §5, §7 odst. 1, §8 odst. 1 a §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) a konstatoval, že v posuzované věci není dána odpovědnost žalované, neboť zde chybí existence všech předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou újmu.
5. Soud prvního stupně zdůraznil, že ve smyslu §8 a §13 odst. 1 OdpŠk postup orgánu veřejné moci, v daném případě soudu, nemůže být předmětem věcného přezkumu v odškodňovacím řízení, neboť výkladem citovaných ustanovení podpořeným již konstantní judikaturou nelze postup orgánu veřejné moci posuzovat v intencích §13 odst. 1 OdpŠk, je-li tento postup vtělen do rozhodnutí, resp. vyústí-li takový postup v rozhodnutí, ať již meritorního či procesního charakteru. Jestliže takové rozhodnutí není pro nezákonnost zrušeno, nemůže být dovozována odpovědnost žalované, neboť chybí jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, tj. odpovědnostní titul, přičemž pro jeho absenci je nutno návazně konstatovat i neexistenci tvrzené újmy. Pokud tedy v posuzovaném řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 81/2010 nebylo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013 zrušeno pro nezákonnost, je dle soudu prvního stupně vyloučeno, aby se žalobce mohl domáhat náhrady nemajetkové újmy, případně škody.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II).
7. Dle odvolacího soudu na nárok žalobce v daném případě nedopadá žádná přímo aplikovatelná norma evropského práva, byť by její aplikovatelnost měla být dána tím, že došlo k pochybení státu při implementaci opatření požadovaného normami Evropské unie (dále jen „EU“).
8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce dovozuje svůj nárok z pochybení Městského soudu v Praze, k němuž mělo dojít v rámci jeho rozhodovací činnosti, která vyústila ve vydání usnesení ze dne 27. 9. 2013, č. j. 20 Co 360/2013-105. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§31a) a tato vnitrostátní norma je plně aplikovatelná na nárok žalobce. Zákon č. 82/1998 Sb. ke vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu vyžaduje existenci nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci, vznik nemajetkové újmy na straně žalobce a příčinnou souvislost mezi vznikem nemajetkové újmy a nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím soudu. Absence jediného z uvedených předpokladů vede k závěru o neexistenci nároku a nedůvodnosti žaloby.
9. V daném případě Městský soud v Praze o návrhu žalobce na přerušení řízení v usnesení ze dne 27. 9. 2013, č. j. 20 Co 360/2013-105, rozhodl, proto je nezbytné přistupovat k odpovědnostnímu titulu pouze z hlediska existence nezákonného rozhodnutí, nikoli z titulu nesprávného úředního postupu. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být dle §8 odst. 1 OdpŠk důvodný pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. K tomu však v daném případě nedošlo. Předmětné usnesení Městského soudu v Praze nabylo právní moci dne 5. 10. 2013 a žalobce je nenapadl dovoláním, ani proti němu nepodal ústavní stížnost. Z uvedeného tak dle odvolacího soudu vyplývá, že závěr soudu prvního stupně o tom, že v daném případě není splněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu v podobě nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí, je správný.
10. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 ve spojení §§241b odst. 3 o. s. ř.).
11. Dovolatel má za to, že skutečnou podstatou a meritem sporu je otázka, zda jsou obecné soudy České republiky povinny přerušit řízení a položit předběžnou otázku SDEU ve věcech tvrzeného rozporu práva EU a vnitrostátního práva a neučiní-li tak, toto své rozhodnutí odůvodnit jednou ze tří výjimek uvedených v rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1982, CILFIT.
12. Přípustnost dovolání dále dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že posuzovaná otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, a to ve světle posunu judikatury Nejvyššího soudu, zjevné z rozdílu závěrů a odůvodnění mezi rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, a rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2711/2005, a usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4356/2015.
13. Dovolatel se domnívá, že posouzení oprávněnosti jeho nároku, a tedy i správnosti či nesprávnosti postupu soudu v dané věci, by mělo primárně vycházet z posouzení výše uvedené otázky, kterou se však nižší soudy vůbec nezabývaly. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, a v něm uvedený závěr, že „systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb.“ Jestliže tedy nižší soudy v této věci aplikovaly výhradně právní předpisy České republiky, nepostupovaly dle dovolatele správně.
14. Dovolatel má za to, že v dané věci existují veškeré předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu: rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013 bylo nezákonné, neboť nebylo podloženo žádnou ze tří výjimek uvedených v rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1982, CILFIT, ani nebylo řádně odůvodněno a je věcně v rozporu s unijním právem. Nepředložením předběžné otázky SDEU pak byl dovolatel zkrácen na svých procesních právech, čímž mu měla vzniknout nemajetková újma.
15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
16. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
20. V rozsahu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani pracovněprávní vztah.
21. Ve věci samé není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázky předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU soudním rozhodnutím se odvolací soudu v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
22. Jakkoliv platí, že systém odpovědnosti za porušení práva EU je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, vyplývá, že z hlediska odpovědnosti za porušení práva EU rozhodnutím vnitrostátního soudu je státu přičitatelné toliko rozhodnutí soudu v poslední instanci.
23. Skutečnost, že soudem, jehož rozhodnutí může založit odpovědnost státu za porušení práva EU, je pouze soud rozhodující v posledním stupni, je pak dána jednak tím, že pouze takový soud má povinnost za splnění podmínek uvedených v čl. 267 SFEU položit předběžnou otázku k výkladu unijního práva SDEU, jednak tím, že primárně se má účastník domáhat ochrany svých dotčených práv v řízení, v němž je o jeho dotčených právech rozhodováno, a to případně i s využitím řádných a mimořádných opravných prostředků, jsou-li přípustné.
24. Dovolatel dovozoval odpovědnost státu nikoliv z konečného rozhodnutí, kterým bylo o jeho dotčených právech v posuzovaném řízení rozhodováno, nýbrž z „postupu“ odvolacího soudu, který při projednávání odvolání žalobce proti zamítnutí jeho návrhu na ustanovení zástupce pro dovolací řízení nepoložil předběžnou otázku SDEU, a v návaznosti na to zamítl návrh žalobce na přerušení řízení z uvedeného důvodu a potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Je tak zřejmé, že dovolatel spatřuje odpovědnostní titul v jiné skutečnosti, než je rozhodnutí soudu v posledním stupni. Takovým rozhodnutím v posuzovaném řízení mohlo být pouze rozhodnutí dovolacího soudu, bylo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu alespoň objektivně přípustné (tzn. nebyly naplněny negativní podmínky uvedené v §238 o. s. ř.), případně rozsudek odvolacího soudu, bylo-li dovolání proti němu objektivně nepřípustné (srov. též shora označený rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2584/2016).
25. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, posuzoval-li možnou odpovědnost státu za dílčí procesní postup či dílčí procesní rozhodnutí soudu toliko podle zákona č. 82/1998 Sb.
26. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Pavel Simon
podepsáno Mgr. Vítem Bičákem
za nepřítomného předsedu senátu