ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4289.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4289/2017-116
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Baranova 1026/33, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 250/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 18 Co 66/2017-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 18 Co 66/2017-92, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 7. 2016, č. j. 52 C 250/2013-74, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhá konstatování porušení práva a zaplacení částky 159 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 13. 9. 2013 do zaplacení coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla průtahy v řízení o její žádosti o mezinárodní ochranu, vedeném u žalované pod sp. zn. OAM-41/VL-18-K01-R2-2008 (dále jen „správní řízení“), jakož i rozhodnutím žalované ze dne 1. 2. 2008, č. j. OAM-41/VL-18-11-2008, (dále jen „rozhodnutí Ministerstva vnitra“) v tomto řízení vydaným. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že ve správním řízení došlo k zásahu do jejího práva na udělení doplňkové ochrany zaručeného zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, do práva nebýt diskriminován zaručeného čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“), do práv na ochranu lidské důstojnosti a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručených čl. 10 odst. 1, 2 Listiny, jakož i do práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručeného čl. 26 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 52 C 250/2013-35, žalobu zamítl. Vyšel přitom z následujících skutkových zjištění ohledně posuzovaného správního řízení. Žalobkyně jako občanka Ukrajiny požádala o azyl v České republice dne 15. 3. 2006, a to mimo jiné z obavy před pronásledováním a nuceným umístěním na psychiatrické klinice. Dne 17. 7. 2006 byla její žádost zamítnuta, opětovná žádost žalobkyně ze dne 14. 1. 2008 byla zamítnuta pravomocným rozhodnutím Ministerstva vnitra. Žaloba žalobkyně proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2009, č. j. 63 Az 11/2008-71. Na základě kasační stížnosti žalobkyně bylo uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2009, č. j. 5 Azs 37/2009-100, a následně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 11. 2009, č. j. 63 Az 11/2008-108, zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 1. 10. 2012, č. j. OAM-41/VL-18-K01-R2-2008, nebyl žalobkyni udělen azyl, avšak byla jí udělena doplňková ochrana ve smyslu §16 zákona o azylu na dobu 24 měsíců. Žaloba žalobkyně proti posledně uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, č. j. 2 Az 17/2012-88, a kasační stížnost byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 Azs 24/2013-18.
3. Soud prvního stupně věc posoudil podle §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, popřípadě „zákon č. 82/1998 Sb.“, a dospěl k závěru, že žalobou tvrzená porušení uvedených práv jsou závislá na zjištění, zda bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, a nelze je od případného porušení práva na spravedlivý proces „izolovat“ a uplatňovat je samostatnou žalobou. Porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu nepřiměřené délky správního řízení, popřípadě průtahů v něm, přitom žalobkyně uplatnila v souběžně vedeném řízení vedeném před soudem prvního stupně. Tvrzená porušení práv uvedených v této věci mohou být skutečností umožňující zohlednit ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk zvýšenou újmu v rámci řízení o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu porušením práva na spravedlivý proces a žalobkyně je tak může uplatnit v odkazovaném řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 29 C 250/2013.
4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 18 Co 378/2015-64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, aby se soud prvního stupně mimo jiné zabýval otázkou, zda je rozhodnutí Ministerstva vnitra nezákonné, a pokud ano, zda je v příčinné souvislosti s tvrzenou nemajetkovou újmou žalobkyně.
5. Soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 52 C 250/2013-74, žalobu opětovně zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vázán právním názorem odvolacího soudu se soud prvního stupně nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyní označené rozhodnutí Ministerstva vnitra je nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001, dospěl k závěru, že nezákonnost rozhodnutí Ministerstva vnitra spočívá v nedostatcích při odůvodnění zamítavého rozhodnutí o azylu z hlediska možného poskytnutí doplňkové ochrany. Dále posoudil, že příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím Ministerstva vnitra a tvrzenou nemajetkovou újmou dána není, neboť žalobkyně újmu spatřuje v dlouhotrvající nejistotě ohledně svých práv a povinností. Příčinu vzniku této újmy tak žalobkyně spatřuje v nepřiměřeně dlouhé době rozhodování žalované o její opětovné žádosti o azyl, tedy v důsledku nesprávného úředního postupu ve správním řízení. Soud prvního stupně dále zopakoval, že vzhledem k řízení vedenému pod sp. zn. 29 C 250/2013, v němž žalobkyně uplatňuje zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na spravedlivý proces v posuzovaném správním řízení, může být nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou porušením práv uplatňovaný žalobou v této věci toliko skutečností důležitou pro posouzení intenzity utrpěné újmy ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a mající vliv na formu a výši zadostiučinění přiznanou v odkazovaném odškodňovacím řízení.
6. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Rozhodnutí Ministerstva vnitra je sice nezákonné, avšak žalobkyně „v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím tvrdila pouze škodu jí vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouhého azylového řízení“, když rozhodnutím Ministerstva vnitra „se azylové řízení prodloužilo“. S odkazem na souběžně vedené odškodňovací řízení, v němž žalobkyně požaduje zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé správní řízení, se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že „skutková tvrzení žalobkyně uplatněná nyní projednávanou žalobou mohou být pouze kritériem zdůrazňujícím intenzitu poškození tvrzené újmy žalobkyně“ ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé dovoláním, v němž uplatnila následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně posoudil požadované nároky na náhradu nemajetkové újmy. Konkrétně se odvolací soud měl dopustit nesprávného právního posouzení ohledně právní otázky, zda zásahem do práva na spravedlivý proces, respektive porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, může současně dojít k zásahu do dalších práv účastníka řízení. S tím pak souvisí právní otázka, zda takovým zásahem do dalších práv může dojít ke vzniku nemajetkové újmy, za níž je třeba poškozenému (samostatně) poskytnout přiměřené zadostiučinění, „a to vedle zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 3 OdpŠk“.
10. Dovolatelka k uvedeným právním otázkám argumentuje, že podle jejího názoru je třeba rozlišovat dva druhy samostatných nároků, a to jednak nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením práva na spravedlivý proces v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a jednak nároky vyplývající z porušení jiných majetkových či nemajetkových práv (odlišných od práva na spravedlivý proces), přičemž k porušení těchto jiných práv došlo rovněž tím, že „tato práva nebyla přiznána včas“.
11. Podle dovolatelky je s prvním uvedeným nárokem spojeno výlučně odškodnění stavu nejistoty účastníka řízení, přičemž výsledek řízení, v němž k průtahům došlo, není rozhodující [v tomto ohledu žalobkyně příkladmo odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, jakož i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“)].
12. Druhý typ nároků může podle názoru dovolatelky vzniknout pouze tehdy, pokud je určité právo přiznáno, ovšem v důsledku pochybení státu je toto právo přiznáno pozdě. Podřadit nárok na zadostiučinění za porušení těchto práv pouze pod kritérium významu věci pro účastníka při poskytnutí zadostiučinění za porušení práva na spravedlivý proces tak není pojmově korektní. Dovolatelka za účelem podpory svého názoru o odlišném charakteru jí uplatněných nároků odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2017, z něhož podle dovolatelky vyplývá, že „v řízeních o veřejnoprávních nárocích“ se neuplatní vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy. Taktéž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2013, je podle dovolatelky jasně vyjádřeno, že „průtahy v řízení, respektive nevydáním rozhodnutí v zákonné lhůtě může dojít i k zásahu do jiných práv než jen do práva na spravedlivý proces respektive do práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě“.
13. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že uvedené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně a navrhuje nedůvodné dovolání žalobkyně zamítnout.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, zda porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné, popřípadě přiměřené lhůtě, může být zasaženo i do jiných práv účastníka řízení než do práva na spravedlivý proces, nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení odlišném od názoru dovolatelky a napadené rozhodnutí tak na odlišném vyřešení této otázky nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
20. Odvolací soud nicméně posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku, jakým způsobem je poškozeným možno uplatnit a v soudním řízení třeba posoudit nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením zmiňovaných jiných práv než práva na spravedlivý proces. Dovolání tak je pro řešení nastíněné právní otázky nejen přípustné, ale i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
23. Dovolací soud je při přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tedy právní otázkou shora vymezenou v odst. 20.
24. Nejvyšší soud již ve Stanovisku ohledně kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 2 písm. e) OdpŠk] přijal a odůvodnil závěr, že typově lze „určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. […] Při této úvaze hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. […] K těmto typovým aspektům může přistoupit tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. […] Jedná se například o tvrzení, že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným neshodám, případně rozpadu manželství“.
25. Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, potvrdil, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk) je v prvé řadě zasaženo právo účastníka na spravedlivý proces a zadostiučiněním má být kompenzován stav nejistoty vyvolaný uvedenou nepřiměřenou délkou řízení, popřípadě průtahy v něm (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1293/2011).
26. Není nikterak vyloučeno, že uvedený nesprávný úřední postup se v psychické sféře poškozeného projeví i újmou způsobenou zásahem do jiných jeho práv [např. práva na rodinný život chráněného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí pod č.209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 32 odst. 4 Listiny]. K takovému závěru se Nejvyšší soud výslovně přihlásil ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2013 (dále jen „R 49/2013“), podle něhož nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, může být porušeno nejen právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo. V takovém případě lze aplikovat §31a odst. 2, 3 OdpŠk a zhodnotit zásah do jiného základního práva jako okolnost zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy.
27. Posledně uvedené však nemá znamenat, že újmu spočívající v zásahu do jiného základního práva než do práva na spravedlivý proces (na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů) není možno odškodnit samostatně. Právo na rodinný život chráněné čl. 8 Úmluvy má do značné míry specifické postavení, neboť je spjato s čl. 6 Úmluvy upravujícím právo na spravedlivý proces ve smyslu Evropským soudem pro lidská práva jasně deklarované povinnosti státních orgánů přijmout opatření umožňující realizaci rodinného života (k tomu viz judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva uvedenou v odůvodnění R 49/2013). Jinak ovšem platí nezpochybnitelný závěr, že jeden a týž odpovědnostní titul (konkrétní nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup) může mít za následek vznik různých odlišně pociťovaných a prožívaných nemajetkových újem v závislosti na tom, do jakých základních práv poškozeného bylo zasaženo.
28. S ohledem na dispoziční zásadu ovládající civilní sporné řízení je povinností žalobkyně vymezit svou nemajetkovou újmu tím, že ji podrobně popíše a vysvětlí, s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobkyně určuje skutkově předmět řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, nebo ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Při posuzování žalobních tvrzení je pak úkolem soudu zhodnotit, v čem konkrétně spočívá tvrzená újma, za niž je náhrada požadována, a zda se tak jedná o nároky se samostatným skutkovým základem, či zda žalobkyně požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více jinak samostatně uplatnitelných nároků, z nichž však jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, nebo ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
29. Citované judikaturní závěry je nutné obecně vyložit tak, že žalobkyně nese procesní odpovědnost za to, jak svůj nárok po skutkové stránce vylíčí, zejména též vylíčí, jak a v čem se v její psychické sféře projevovala vzniklá nemajetková újma. Soudy jsou pak povinny po právní stránce zhodnotit, zda se na základě uvedeného vylíčení žalobkyně domáhá zadostiučinění za více samostatných nemajetkových újem, nebo zda se jedná o újmu jedinou, která je však zvyšována konkrétně popsanými okolnostmi případu (mezi něž možno počítat i to, že žalobkyně pociťovala zásah do více svých základních práv).
30. V poměrech projednávané věci pak je jednoznačné, že žalobkyně v souladu se svým dispozičním oprávněním vystavěla žalobu na tvrzení o zásahu právě jen do jiných základních práv, než do práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. V tomto ohledu měly soudy nižších stupňů její nárok zhodnotit jako samostatně uplatnitelný a odhlédnout od toho, že se žalobkyně v paralelně vedeném řízení domáhá zadostiučinění právě (toliko jen) za zásah do práva na spravedlivý proces. Pokud tak soudy neučinily, je jejich právní posouzení nesprávné.
31. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Jak plyne ze žalobních tvrzení i z návrhu rozsudečného výroku (žalobního petitu), žalobkyně požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu vztahující se k tvrzenému porušení vícero jejích práv (právo nebýt diskriminován, právo na ochranu lidské důstojnosti, právo na soukromý a rodinný život, právo být zaměstnán a též právo na udělení doplňkové ochrany podle zákona o azylu). Kromě toho ve své žalobě žalobkyně odkazuje na „průtahy v řízení“, přičemž ovšem v žalobních tvrzeních a ve způsobu vyčíslení peněžitého zadostiučinění zohledňuje celkovou dobu správního řízení a v neposlední řadě zmiňuje nezákonné rozhodnutí Ministerstva vnitra. Žalobkyně tak ve své žalobě vylíčila vícero možných odpovědnostních titulů a zásahů do vyjmenovaných práv, aniž by však popsala způsobem uváděným v odst. 28, v čem přesně její nemajetková újma spočívala, podrobně popsala její projevy ve své psychické sféře a vysvětlila, s jakou z více uváděných skutečností své negativní vnitřní prožívání vzniklé situace spojuje a proč. Žalobkyně rovněž nerozčlenila, jakou částku peněžitého zadostiučiněné požaduje za jaký z více možných uplatněných nároků. Soud prvního stupně pochybil, pokud nevyzval žalobkyni postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě vad spočívajících ve zmiňované neurčitosti žaloby. Jelikož odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní posouzení týkající se uplatněného nároku žalobkyně není správné. Řízení je navíc zatíženo shora uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
35. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně nejprve vyzve žalobkyni usnesením podle §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě žaloby tak, aby vylíčení rozhodujících okolností splňovalo požadavky uvedené v odst. 28 a 32 a skutek, který má být předmětem řízení, byl tímto vylíčením jednoznačně a nezaměnitelně určen. Pokud se bude po opravě žaloby podle náhledu soudu jednat o více uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba žalobkyni poskytnout uvedené poučení podle §43 odst. 1 o. s. ř. i ve vztahu k nutnosti rozčlenit, jakou částku peněžitého zadostiučinění žalobkyně požaduje za každý z uplatňovaných peněžitých nároků.
36. Nejvyšší soud z důvodu urychlení řízení považuje za vhodné upozornit soudy nižších stupňů na svou ustálenou judikaturu týkající se možnosti přiznat zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení a na něj navazujícího řízení soudního. Soudy nižších stupňů si musí ujasnit, zda na posuzované správní řízení lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5042/2015), protože v opačném případě nelze uplatňovat zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení a bylo by možné uvažovat toliko o zadostiučinění za jednotlivé průtahy v řízení (které rovněž musí žalobkyně jednotlivé vylíčit a popsat, v čem spatřuje vztah příčiny a následku se vzniklou nemajetkovou újmou), popř. za újmu způsobenou souhrnem takových průtahů, přičemž v takovém případě se neuplatní vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy. V případě navazujícího soudního řízení v režimu správního soudnictví by naopak o možný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení bylo možno uvažovat, šlo by však
o samostatný skutek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016). To by s sebou jednak neslo mimo jiné další potřebu opravit žalobu tak, aby bylo zřejmé, jaká část uplatňovaného nároku je žalobkyní vztahována ke správnímu řízení a jaká
k soudnímu řízení správnímu, ale rovněž i nutnost posoudit, jaká organizační složka státu má v řízení vystupovat ve vztahu k nároku vztahujícímu se k soudnímu řízení správnímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
37. Teprve po doplnění žaloby podle shora uvedených pokynů je možnost zvážit, zda je dána překážka věci zahájené ve vztahu k řízení vedenému před soudem prvního stupně pod sp. zn. 29 C 250/2013.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu