ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4351.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4351/2017-318
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyň a) J. T. , nar. XY, bytem v XY, b) E. F. , nar. XY, bytem ve XY, Švýcarsko, obou zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 33/2015, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 19 Co 88/2017-275, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 19 Co 88/2017-275, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se na žalované domáhají žalobou podanou dne 21. 4. 2015 zaplacení částky 3 358 334 Kč (každá z nich částky 1 679 167 Kč) s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 16. 3. 2015 do zaplacení coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení o odškodnění za majetek zanechaný dědečkem žalobkyň, panem B. Č., na území Zakarpatské Ukrajiny, když toto řízení mělo podle žalobních tvrzení probíhat od 15. 3. 1947 do 27. 5. 2014.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 26 C 33/2015-215, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) na žalované domáhala zaplacení částky 1 679 167 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i žalobu, kterou se žalobkyně b) na žalované domáhala zaplacení částky 1 679 617 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 16. 3. 1947 podal dědeček žalobkyň, pan B. Č., u Ministerstva vnitra přihlášku k soupisu majetku zanechaného na Zakarpatské Ukrajině. Dne 3. 1. 1960 bylo přípisem Ministerstva financí B. a A. Č. sděleno, že jim náhradu za tento majetek nelze poskytnout. Dne 11. 2. 1966 se otec žalobkyň, pan B. Č., dotazoval Ministerstva financí, zda má jeho matka nárok na náhradu za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi, načež mu bylo oznámeno, že již v roce 1960 byli jeho rodiče informováni, že náhradu poskytnout nelze. Dne 2. 5. 1990 žádal otec žalobkyň Správu pro věci majetkové a devizové o revizi rozhodnutí z roku 1960, opět mu bylo sděleno (obdobně jako na jeho další dotaz ze dne 5. 1. 1991), že ke změně právních předpisů nedošlo a že náhradu nelze poskytnout. Dne 27. 9. 2004 požádal otec žalobkyň Ministerstvo financí o poskytnutí náhrady za majetek zanechaný jeho rodiči na Podkarpatské Rusi, rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 18. 4. 2005, č. j. 44/42880/2005, mu nebyla náhrada přiznána, přičemž jeho rozkladu nebylo vyhověno rozhodnutím ministra financí ze dne 30. 5. 2005, č. j. 44/49829/2005. Proti tomuto rozhodnutí podal otec žalobkyň dne 21. 6. 2005 správní žalobu, která byla odmítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, č. j. 8 Ca 214/2005-40, kasační stížnost otce žalobkyň byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 As 4/2007-63. Dne 19. 10. 2006 podal otec žalobkyň proti rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 5. 2005 žalobu podle části páté občanského soudního řádu k Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, po postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 byla žaloba zamítnuta rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 13 C 365/2006. Otec žalobkyň podal proti rozsudku odvolání, v průběhu odvolacího řízení dne 11. 2. 2009 zemřel. Dne 30. 6. 2009 schválil Okresní soud v Uherském Hradišti dohodu o vypořádání dědictví mezi žalobkyní a) a žalobkyní b) jako dědičkami po jejich otci B. Č., avšak restituční nárok uplatněný v probíhajícím soudním řízení nebyl do dědictví zahrnut. Dne 25. 11. 2009 se Obvodní soud pro Prahu 1 obrátil na Okresní soud v Uherském Hradišti s podnětem k dodatečnému projednání dědictví ohledně tohoto nároku a dne 2. 1. 2012 mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 4. 2010, č. j. 21 D 382/2009-109, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví ohledně tohoto nároku tak, že jej žalobkyně nabyly rovným dílem. Po rozhodnutí o procesním nástupnictví, které nabylo právní moci dne 9. 11. 2012, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2008 v odvolacím řízení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2013, č. j. 14 Co 130/2009-190, řízení bylo zastaveno a věc byla postoupena k dalšímu projednání a rozhodnutí Ministerstvu vnitra; dovolání žalobkyň proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 2632/2013-144. Ministerstvo vnitra vydalo dne 27. 5. 2014 rozhodnutí, č. j. MV-61291-7/OSM-2014, podle něhož žalobkyním nepřísluší majetkové vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik; rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 6. 2014. Žalobkyně uplatnily dne 15. 9. 2014 u Ministerstva financí v rámci předběžného projednání svůj nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku shora popsaného řízení (které žalobkyně považovaly za trvající od roku 1947 do roku 2014), Ministerstvo financí však jejich žádosti nevyhovělo.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, popřípadě „zákon č. 82/1998 Sb.“. Dovodil, že řízení započaté dne 16. 3. 1947 podáním přihlášky k soupisu majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, bylo skončeno již evidencí této přihlášky. Zhodnotil dále, že řízení o náhradě (na podkladě této přihlášky k soupisu) vedené podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, bylo zahájeno okamžikem účinnosti této vyhlášky (dne 25. 8. 1959) a bylo skončeno za života dědečka žalobkyň doručením přípisu Ministerstva financí ze dne 3. 1. 1960 o tom, že přihláška nebude projednána. Z toho soud prvního stupně vyvodil (odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015), že dědeček žalobkyň nemohl být nadále v nejistotě ohledně trvání nebo výsledku řízení, neboť mu muselo být zřejmé, že řízení o náhradě bylo (byť neformálně) ukončeno a náhrada mu poskytnuta nebude. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010), že nárok na náhradu nemajetkové újmy je ryze osobní povahy a jako takový nemůže přecházet na dědice, což se týká i požadovaného zadostiučinění vztahujícího se k uvedeným skončeným správním řízením, v nichž žalobkyně nebyly účastnicemi. Vzal přitom v potaz, že přípisy otce žalobkyň „z roku 1966 a počátku devadesátých let“ představovaly snahu změnit stávající stav a nebyly tak projevem přesvědčení otce žalobkyň, že řízení o náhradovém nároku nadále probíhá, a jeho nejistoty o výsledku takového řízení.
6. Soud prvního stupně se dále zabýval žádostí otce žalobkyň ze dne 27. 9. 2004 „o odškodnění za majetek na bývalé Podkarpatské Rusi“ a měl za to, že tímto podáním otec žalobkyň zahájil před Ministerstvem financí nové správní řízení. Pokud toto řízení postupně probíhalo před správním orgánem (Ministerstvem financí), soudem v režimu správního soudnictví, soudem v režimu řízení podle části páté občanského soudního řádu a naposledy znovu před správním orgánem (Ministerstvem vnitra), pak se podle soudu prvního stupně jedná pro účely odškodnění o řízení jediné, neboť v něm byl projednáván restituční nárok, takže takové řízení spadá pod režim čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.), dále jen „Úmluva“, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované jako usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb.), dále jen „Listina“. Na základě toho soud prvního stupně (odkazuje na další judikaturu Nejvyššího soudu) dospěl k závěru o „jednotě řízení (správního a navazujícího soudního) a rovněž o jediném nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva účastníka řízení na projednání (jediné) věci v přiměřené lhůtě“, přičemž organizační složkou příslušnou jednat jménem státu určil Ministerstvo financí a s ohledem na časové okolnosti předběžného uplatnění nároku posoudil námitku promlčení vznesenou žalovanou jako nedůvodnou. Délku takto vymezeného jednotného řízení soud prvního stupně stanovil od 27. 9. 2004 do 12. 6. 2014 a hodnotil ji za pomoci kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvláštní pozornost věnoval kritériu složitosti (a v jeho rámci s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, též otázce počtu orgánů a instancí) a významu předmětu řízení pro poškozené, které s ohledem na konkrétní okolnosti věci detailně rozebíral. Vzal v úvahu, že v průběhu soudního řízení podle části páté občanského soudního řádu zemřel otec žalobkyň. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že „dědicům (procesním nástupcům) účastníka svědčí celková délka řízení, míru jimi utrpěné újmy [však] musí soud posuzovat individuálně, přičemž její odškodnění nemusí dosahovat výše, jaké by dosahovalo u původního účastníka.“ Po zhodnocení všech kritérií posoudil soud prvního stupně celkovou dobu řízení „jako přiměřenou a nezpůsobilou vyvolat nemajetkovou újmu na straně žalobkyň“ a z toho důvodu žalobu v plném rozsahu zamítl.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
8. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že „nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení, jako zákonný předpoklad pro vznik odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, není dán“, jeho právní posouzení věci však nebylo se soudem prvního stupně zcela totožné. Na rozdíl od něj totiž měl za to, že „počátek náhradového řízení“ se odvíjí od podání přihlášky v roce 1947, přičemž evidencí přihlášky řízení neskončilo, neboť jeho konec je třeba vázat na přípis Ministerstva financí z roku 1960. Ve shodě se soudem prvního stupně ale odvolací soud uzavřel, že (případný) nárok dědečka žalobkyň na náhradu nemajetkové újmy týkající se tohoto skončeného řízení „na žalobkyně nepřechází“, neboť se jedná o „ryze osobnostní nárok“. Odvolací soud dále souhlasil se soudem prvního stupně, že další řízení bylo zahájeno v roce 2004 tím, že otec žalobkyň podal dne 27. 9. 2004 k Ministerstvu financí „žádost o poskytnutí náhrady“ a že o žádosti bylo postupně rozhodováno ve správním řízení před Ministerstvem financí, v řízení před soudem podle soudního řádu správního, v řízení před soudem projednávajícím žalobu podle části páté občanského soudního řádu a znovu ve správním řízení před Ministerstvem vnitra. Odvolací soud měl za důležité, kdy žalobkyně vstoupily (jako dědičky a procesní nástupkyně svého otce) do probíhajícího řízení, a zdůraznil, že se tak stalo až v rámci řízení před civilním soudem projednávajícím žalobu otce žalobkyň ze dne 19. 10. 2006 podle části páté občanského soudního řádu. Závěr soudu prvního stupně, že na řízení o žádosti otce žalobkyň je třeba hledět jako „na jeden celek, neboť se jednalo o řízení dle restitučních předpisů“, by totiž bylo možno podle odvolacího soudu přijmout, „pokud by […] účastníkem všech dílčích řízení byla stále tatáž osoba“. Celkovou délku řízení tak odvolací soud vymezil odlišně než soud prvního stupně, a to od 19. 10. 2006 (začátku řízení podle části páté občanského soudního řízení, do něhož žalobkyně vstoupily) do 12. 6. 2014. Dále uvedl, že „co do délky řízení je rozhodné právě řízení podle páté části o. s. ř.“ a obdobně jako soud prvního stupně hodnotil jeho délku podle kritérií uvedených v §31 odst. 3 OdpŠk, přičemž uzavřel, že „řízení trvající od roku 2006 do roku 2014 nelze označit za krátké, nicméně nejde o řízení, v němž by došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který by mohl mít za následek odškodnění dle zák. č. 82/1998 Sb.“
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadly žalobkyně podaným dovoláním. V dovolání žalobkyně uplatnily následující dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a požadovaly, aby byly rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Dovolatelky kladou otázku, zda lze původní „náhradové řízení“ považovat za skončené neformálním přípisem z roku 1960, a v této souvislosti zmiňují, že „žalovaná dle požadavku veřejného ochránce práv v řízení pokračovala“ a že účastníci nevnímali řízení jako skončené. Dovolatelky dále kladou otázku, zda lze v takovém případě „vyloučit existenci nejistoty účastníků řízení ohledně výsledku tohoto řízení s odkazem na společensko-politické poměry v době nesvobody“ a žádají, aby byla věc posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, podle něhož může účastníkovi vzniknout nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení jen tehdy, pokud řízení trvá a účastník je takto vnímá. Podle dovolatelek není možné vycházet z toho, že „uložením spisu ad acta“ řízení skončilo a formálně neprobíhalo, i když probíhat mělo, nýbrž je třeba vycházet z toho, že oprávněné osoby měly „i v době minulého režimu“ očekávání, že jim bude poskytnuta náhrada za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi, jinak se jedná o „extrémní formalismus“ podrobený kritice Ústavního soudu např. v nálezu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14.
11. Dovolatelky dále odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení ohledně „průběhu a kontinuity řízení započatého přihláškou k soupisu majetku v roce 1947“, když mají za to, že řízení trvalo po celou dobu od roku 1947 do roku 2014. Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že přípisy otce žalobkyň po roce 1960 jsou projevem nespokojenosti s výsledkem řízení, nikoliv výrazem přetrvávající nejistoty o tom, jak bude o náhradě za zanechaný majetek rozhodnuto, a v tomto ohledu odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009.
12. Dovolatelky rovněž poukazují na skutečnost, že podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (dovolatelkami citované) zakládá porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě vyvratitelnou domněnku o vzniku nemajetkové újmy, za kterou náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a OdpŠk. Odvolací soud se tak dopustil nesprávného právního posouzení, jestliže „nikterak neodůvodnil, jakým způsobem žalovaná ve svých podáních tuto domněnku vyvrátila“.
13. Dovolatelky se konečně vymezují i proti závěru odvolacího soudu týkajícímu se „kontinuity zjištěného řízení po roce 2004“. Považují za správné právní posouzení, že na řízení o žádosti z roku 2004 má být nahlíženo „jako na jedno řízení“ bez ohledu na to, že probíhalo před různými správními a soudními orgány. V rozporu se Stanoviskem tak má být právní posouzení odvolacího soudu, který sice uvedené řízení považoval za „jeden celek“, avšak pro účely stanovení délky řízení přihlížel k tomu, které „jednotlivé části řízení formálně skončily“ za života otce dovolatelek.
14. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout. Obsáhle rozebírala jednotlivé dovolací důvody a přednášela k nim svou argumentaci. Detailně se tak vyjadřovala zejména k otázce skončení původního náhradového řízení přípisem z roku 1960 a neexistence kontinuity s řízením o nové žádosti z roku 2004, přičemž toto řízení o žádosti z roku 2004 nepovažovala za jediný celek, nýbrž rozlišovala, před jakým orgánem bylo řízení vedeno. Měla za to, že nejsou použitelné závěry Stanoviska týkající se celkové délky řízení a posouzení, zda lze při stanovení celkové délky řízení přihlížet k té části řízení, v níž vystupoval právní předchůdce dovolatelek. Vyjádřila přesvědčení, že „i kdyby bylo správní řízení započaté roku 2004 a návazné soudní řízení podle V. části o. s. ř. posuzováno jako celek“, pak by ani celková délka takového řízení nebyla nepřiměřená vzhledem k jeho „složitosti, počtu instancí i procesnímu chování žalobkyň a jejich otce“ a zdůraznila, že vůči nároku dovolatelek vznesla námitku promlčení, na níž nadále trvá.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Otázka, zda pro účely zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení lze původní náhradové řízení považovat za skončené neformálním přípisem z roku 1960, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jelikož odvolací soud se při jejím řešení nijak neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vzal v úvahu, že „počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se striktně neodvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů“, neboť se odškodňuje újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, a proto je pro stanovení konce řízení významné, zda účastník řízení jako trvající vnímá (srov. rozsudek ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Pokud dovolatelky žádají, aby Nejvyšší soud uvedenou právní otázku vyřešil jinak, pak ke změně předestřeného právního názoru dovolací soud neshledává důvod, neboť je projevem jeho dlouhodobě ustálené a ústavně konformní rozhodovací praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4061/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4728/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2836/2017).
20. Otázka, zda lze „vyloučit existenci nejistoty účastníků řízení ohledně výsledku tohoto řízení s odkazem na společensko-politické poměry v době nesvobody“ přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na takto formulované právní otázce napadený rozsudek odvolacího soudu založen není. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na úvaze, že právní předchůdce (dědeček) dovolatelek nemohl být ve stavu nejistoty ohledně výsledku náhradového řízení s ohledem na tehdejší společensko-politické poměry, nýbrž dovodil, že právní předchůdce dovolatelek nemohl být ve stavu takové nejistoty s ohledem na jednoznačné znění přípisu Ministerstva financí z roku 1960, podle něhož poskytnutí náhrady není možné. Řešení dovolatelkami předložené právní otázky se tak v jejich poměrech nemůže příznivě projevit, neboť postavení vůči druhé straně sporu by zůstalo nezměněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud odvolací soud k závěru o vyloučení stavu nejistoty ohledně dalšího trvání a výsledku náhradového řízení dospěl i na základě hodnocení obsahu pozdější korespondence právního předchůdce (otce) dovolatelek se státními orgány, pak takto učiněný závěr nemůže představovat extrémní formalismus (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, na nějž dovolatelky poukazovaly), nýbrž naopak o závěr přijatý na podkladě zhodnocení konkrétních skutkových okolností s přihlédnutím k účelu a smyslu právní úpravy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
21. Ani při řešení související otázky „průběhu a kontinuity řízení započatého přihláškou k soupisu majetku v roce 1947“ se odvolací soud neodchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jestliže přihlédl k tomu, že původní řízení skončilo v roce 1960, a proto se pro účely odškodnění vzniklé újmy nemůže jednat o jediné náhradové řízení trvající od roku 1947 do roku 2014 (srov. opětovně rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmiňovaná v odst. 19). Odkaz dovolatelek na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, není v této souvislosti přiléhavý, poněvadž tato rozhodnutí se právní otázky posouzení konce původního náhradového řízení netýkají a závěr, že toto řízení skončilo v roce 1960, tak zpochybněn být nemůže.
22. Rovněž otázka, zda porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakládá vyvratitelnou domněnku o vzniku nemajetkové újmy a zda žalovaná tuto domněnku vyvrátila, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ani na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Ohledně původního řízení skončeného v roce 1960 odvolací soud uzavřel, že se jedná o „ryze osobnostní nárok [právního předchůdce dovolatelek], který na žalobkyně nepřechází“, a ohledně řízení zahájeného v roce 2004 odvolací soud dovodil, že lze dovolatelkám přičíst délku řízení probíhajícího v době „od 19. 10. 2006 do 12. 6. 2014“ a že takto vymezená celková doba řízení není nepřiměřená. Napadený rozsudek tak nezávisí na řešení otázky, zda žalovaná vyvrátila domněnku vzniku nemajetkové újmy, takže ani řešení předkládané dovolatelkami by jejich právní postavení ve sporu nemohlo zlepšit (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky hmotného práva týkající se posouzení „kontinuity“ náhradového řízení zahájeného v roce 2004 včetně určení celkové délky řízení, která pro účely zadostiučinění svědčí dovolatelkám (srov. odst. 13). Jelikož odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání nejen přípustné, ale zároveň i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
25. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
26. Podle §5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
27. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
29. Nejvyšší soud již ve svém Stanovisku zdůraznil, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle příslušné zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).
30. Otázkou, za jakých okolností správní řízení a soudní řízení při posuzování délky řízení tvoří jeden celek, se Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal Nejvyšší soud závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, jde-li o takové řízení, jež podléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, Nejvyšší soud dále přijal a odůvodnil závěr, že v případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a správními soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ačkoliv odkazované rozhodnutí spojuje návaznost řízení před správními orgány výslovně s následným rozhodováním soudu v režimu správního soudnictví, skutečnost, zda řízení pokračuje v linii civilního nebo správního soudnictví není určující (srov. též SIMON Pavel. Nepřiměřená délka řízení a průtahy jako příčina vzniku újmy a její odškodnění – část 1. Bulletin Stavební právo, 2017, č. 1, s. 31). Odlišný závěr by znemožnil dostát požadavkům, jež na posuzování délky řízení plynou z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4728/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2836/2017).
31. V posuzované věci se dovolatelky domáhaly vydání náhrady za majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi jejich právními předchůdci. Nejvyšší soud již v minulosti postavil najisto, že takové řízení podléhá Úmluvě a potažmo i Stanovisku (k posuzování restitučních řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu zmiňovaná v odst. 30). Řízení o žádosti otce žalobkyň ze dne 27. 9. 2004 je tedy nutno brát z hlediska posuzování jeho délky za jeden celek až do jeho skončení dne 12. 6. 2014 bez ohledu na to, že postupně probíhalo před různými správními orgány a soudy v režimu správního i civilního soudnictví.
32. Nejvyšší soud dále již ve Stanovisku vysvětlil, že při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk. Míru odčinění této újmy je nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. Stanovisko a rozsudek senátu první sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66). Pokaždé je však nutno výslednou částku stanovit s ohledem na kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
33. Z uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou, pokud měl za to, že dovolatelkám nesvědčí z hlediska posuzování celkové délky řízení o žádosti jejich otce ze dne 27. 9. 2004 ta část řízení, ve které byl jejich otec před svou smrtí účastníkem. Jinými slovy, pokud odvolací soud správně dovodil, že posuzované řízení z hlediska své délky tvoří jeden celek, pak již neměl takto „jednotné“ řízení rozdělovat na jednotlivá „dílčí“ řízení před správními orgány a soudy a vyvozovat právní závěry z toho, že otec žalobkyň zemřel „až“ v průběhu řízení před soudem projednávajícím žalobu podle části páté občanského soudního řádu, takže délka předchozího „dílčího“ řízení před Ministerstvem vnitra (popřípadě před správním soudem) dovolatelkám nesvědčí. Takový právní závěr je s uvedenou povahou řízení o žádosti ze dne 27. 9. 2004 jako řízení jediného rozporný.
34. Dovolatelky ve svém dovolání napadají rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ohledně výroku II o nákladech odvolacího řízení (jakož i ohledně té části výroku I odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení). Vzhledem ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu jako celku včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] je nadbytečné se dovoláním žalobkyň v uvedeném rozsahu dále zabývat.
35. Jelikož je dovolání žalobkyň přípustné, Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že žádné takové vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
VI. Závěr
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně výroku o nákladech řízení (§242 odst.
37. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ohledně délky řízení o žádosti otce žalobkyň ze dne 27. 9. 2004, kterou lze žalobkyním přičítat. V dalším průběhu řízení odvolací soud znovu zhodnotí, zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu