ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4720.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4720/2017-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V. , nar. –XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 7 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 218/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, č. j. 72 Co 455/2016-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 16. 8. 2011 proti žalované domáhal zaplacení finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 53/2006, resp. 21 T 232/2008, ve výši 2 000 000 Kč, nezákonným trestním stíháním ve výši 2 500 000 Kč, částečně vykonaným a poté pro nezákonnost zrušeným trestem zákazu činnosti ve výši 2 500 000 Kč, náhrady škody za náklady na obhajobu ve výši 53 995 Kč a náhrady ušlého zisku ve výši 3 149 130,81 Kč, to vše se zákonným úrokem.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 5. 2016, č. j. 12 C 218/2011-208, uložil žalované zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 480 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), uložil žalované zaplatit žalobci částku 53 750 Kč s příslušenstvím (výrok V), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 946 250 Kč s příslušenstvím (výrok VI), a rozhodl, že o nárocích žalobce na náhradu škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok VII).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 3. 2017, č. j. 72 Co 455/2016-242, změnil výrok V rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 5 375 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu tento výrok a zamítavý výrok VI potvrdil (výrok I), a ve výrocích I, II, III a IV zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I v tom rozsahu, kterým odvolací soud částečně změnil výrok V rozsudku soudu prvního stupně tak, že část přiznaného nároku ve výši 5 375 Kč s příslušenstvím zamítl a kterým potvrdil výrok VI rozsudku soudu prvního stupně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci proto dovolání není přípustné co do výroku I napadeného rozsudku v rozsahu, kterým odvolací soud změnil výrok V rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá co do částky 5 375 Kč s příslušenstvím, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci ohledně průtahů a toho, v jaké míře se podílely na celkové délce řízení, na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (viz §241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Otázka posouzení složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že řízení probíhalo na několika stupních a bylo i skutkově složité (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
Otázka posouzení podílu postupu orgánů veřejné moci na celkové délce řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když v řízení nebylo prokázáno, že by v posuzovaném řízení došlo k tzv. kvalifikované kasaci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009).
Tvrzení o tom, že soudy v původním řízení nerespektovaly závazný právní názor, bylo učiněno až v dovolání, tedy jde o nepřípustné (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.) uplatnění novot v dovolacím řízení, a proto k němu nelze přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 254/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1674/15).
Závěry v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nejsou v oblasti odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení použitelné, neboť v dané oblasti byl způsob stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zakotven v již výše uvedeném Stanovisku.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu