ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4736.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4736/2018-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. Ž., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Zajícem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 220/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, č. j. 15 Co 8/2017-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 6. 2016,
č. j. 23 C 220/2012-53, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 8 890,56 EUR (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 207/2007, jež nebylo ke dni napadeného rozsudku skončeno (dále též „posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení pak byl žalobcův nárok na odčinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 3 při vydávání opatření ze dne 8. 12. 2000, sp. zn. Nt 319/2000, ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. Nt 301/2001, ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. Nt 308/2001 a ze dne 5. 7. 2001, sp. zn. Nt 316/2001, které žalobce považoval za „simulované právní úkony“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl napadeným rozsudkem tak, že nepřipustil změnu žaloby o navýšení původně požadované částky o 9 989,04 EUR a 131 000 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka týkající se připuštění sankčního charakteru kompenzačního řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl ke skutečnosti, že tento charakter absentuje. Institut tzv. punitive nebo exemplary damages , nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se žalobce svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3515/2017, nebo ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2544/2017).
Otázka povinnosti dodatečné kompenzace za nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Již v minulosti dovolací soud konstatoval, že základní částku lze zvýšit za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2019/2014]. Z výslovného znění uvedeného závěru i z jeho systematického zařazení (v části VI Stanoviska „Stanovení výše zadostiučinění“) zcela zřetelně vyplývá, že k tomuto kroku lze přistoupit pouze tehdy, určuje-li již soud výši zadostiučinění. Jelikož v nyní souzené věci soudy dospěly k závěru, že posuzované řízení není nepřiměřeně dlouhé, nebylo žádného podkladu, aby mohly hodnotit či přihlédnout k délce jimi vedeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 736/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 221/2015, proti němuž byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 2711/15).
Ani při řešení otázky významu řízení pro žalobce se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že žalobce se z důvodu svého sudičského přístupu nachází ve zcela jiném postavení, než v jakém by se ocitala jiná osoba, čelící toliko jednomu soudnímu řízení, které případně nadto neiniciovala ona sama (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013).
Konečně žalobcovy námitky týkající se domněnky vzniku nemajetkové újmy na jeho straně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemohou. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě vychází ze závěru, že nepřiměřená délka řízení způsobuje zásadně nemajetkovou újmu účastníkům tohoto řízení spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku, přičemž takovou újmu postačuje toliko tvrdit, a není-li úspěšně popřena, náleží poškozeným zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2518/2017, nebo ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4493/2017). Z uvedeného je zřejmé, že pro uplatnění zmíněné domněnky je nutno, aby nalézací soud dospěl k závěru, že v řízení byl přítomen prvek nesprávného úředního postupu, jenž spočíval v nepřiměřené délce řízení. Uzavřely-li soudy nižších stupňů, že zde takový nesprávný úřední postup absentuje, nelze aplikovat domněnku vzniku nemajetkové újmy. Právní posouzení soudů nižších stupňů se v tomto směru tedy nikterak neodchyluje od závěrů dříve přijatých judikaturou soudu dovolacího.
Na dalších žalobcem vymezených otázkách (znalost judikatury Evropského soudu pro lidská práva, účinnost prostředku nápravy, posuzování relevantních skutečností pro rozhodnutí ve věci) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, kterým je absence nesprávného úředního postupu, jenž měl spočívat v nepřiměřené délce řízení, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K obsahu dovolání, které žalobce sepsal sám, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 o. s. ř., a v němž uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, se nepřihlíží (§241a odst. 5 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu