ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5039.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5039/2017-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně ATELIER RUBICON s.r.o. , se sídlem v České Lípě, Jiráskova 617/17, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, a 2) České republice – Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 31 875 366 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 98/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2017, č. j. 70 Co 398/2016-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení výše uvedené částky jako náhrady škody, která jí dle jejích tvrzení byla způsobena pochybením státních orgánů spadajících do působnosti obou žalovaných, a to jak ve formě nesprávného úředního postupu, tak ve formě nezákonného rozhodnutí, a to v řízení o umístění stavby „Logistický a průmyslový areál Cerhovice“, na pozemcích v katastrálním území Cerhovice. V části původně žalovaného nároku (co do částky 1 271 119 Kč s příslušenstvím) vzala žalobkyně žalobu zpět.
Podle žaloby se žalobkyně vůči společnosti CTP Invest s. r. o. (dále jen „CTP“) smluvně zavázala za úplatu ve výši 37 315 000 Kč zajistit územní rozhodnutí na „Logistický a průmyslový areál v Cerhovicích“. Žalobkyně ve sjednaném termínu splnila část smlouvy týkající se zajištění přípojek do areálu, za což obdržela od CTP část odměny ve výši 1 000 000 Kč. Následně v důsledku nepředvídatelného chování úředníků (státních orgánů) a přijímání rozhodnutí, které byly v rozporu s právními předpisy a schváleným územním plánem, vznikla žalobkyni škoda. Žalobkyně se zavázala zajistit výše uvedené územní rozhodnutí v termínu, který nebyla schopna, vinou postupu státních orgánů, dodržet. V období přerušení řízení za účelem doplnění podkladů měl CTP využít situace k odstoupení od smlouvy a vymanění se z povinnosti zaplatit žalobkyni smluvenou odměnu. Poté (dne 31. 3. 2010) žalobkyně uzavřela s CTP novou smlouvu, v níž však byla oproti původní smlouvě dohodnuta odměna o 10 000 000 Kč nižší.
Žalobkyně požadovala částku 10 000 000 Kč jako náhradu škody „z vynucené změny smluvního vztahu“, částku 8 508 098 Kč jako náhradu škody představující „vícenáklady na opakované získávání všech souhlasů a stanovisek nutných pro konečné získání územního rozhodnutí“ (sestávající z dílčích nákladů ve výši 1 680 000 Kč a 2 960 000 Kč na získání potřebných souhlasů a stanovisek prostřednictvím třetích firem, ve výši 2 919 850 Kč na udržení obchodního vztahu, ve výši 940 248 Kč na poradní služby advokátní kanceláře a ve výši 8 000 Kč na odborný posudek), částku 385 323 Kč jako náhradu škody související se zbytečným vypracováním posouzení vlivu stavby na životní prostředí (EIA) a konečně částku 12 981 947 Kč, představující úroky z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 10 000 000 Kč (ztráta z obchodního vztahu s CTP), z částky 16 315 000 Kč (doplatek odměny dle nové smlouvy s CTP) a z částky 36 315 000 Kč (původní odměna).
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 26 C 98/2014-139, rozhodl, že řízení se ohledně částky 1 271 119 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení zastavuje (výrok I), žaloba o zaplacení částky 30 604 247 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení se zamítá (výrok II), žalobkyně je povinna nahradit prvé žalované náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok III) a žalobkyně je povinna nahradit druhé žalované náklady řízení ve výši 1 800 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 70 Co 398/2016-173, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé (výrok II rozsudku soudu prvního stupně) potvrzuje, ve výrocích o nákladech řízení se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řad, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně požadavku na náhradu škody za vynaložené náklady na odborný posudek ve výši 8 000 Kč, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
V rozsahu potvrzení zamítavého rozhodnutí ve věci samé odvolací soud závěr o nedůvodnosti žalobního nároku z titulu nezákonného rozhodnutí (o zamítnutí žádosti o umístnění stavby), přičemž jiný možný odpovědnostní titul neshledal, postavil mj. na závěru, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (§7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Žalobkyně podle odvolacího soudu sice byla účastníkem dotyčného řízení (z titulu, že měla zástavní právo k pozemkům, na nichž měl být realizován dotyčný záměr), vznik škody však odvíjí nikoliv z titulu tohoto procesního postavení jako účastník řízení, ale z titulu, že jako zástupce zastupovala jiného účastníka řízení – žadatele. Tato skutečnost podle odvolacího soudu brání tomu, aby žalobkyně se svým nárokem mohla být úspěšná.
Tento důvod pro zamítnutí žaloby (stejně jako závěr odvolacího soudu o neexistenci jiného odpovědnostního titulu než nezákonného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o umístění stavby) přitom dovolatelka vůbec nenapadá. Jestliže ovšem dovolatelka svým dovoláním napadá pouze jeden z více důvodů, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
K tvrzeným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení navržených důkazů, hodnocení důkazů či porušení zásady volného hodnocení důkazů), může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž konkrétní dovolací důvod (způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka v této souvislosti nevymezila.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu