ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5504.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5504/2017-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) P. K., nar. XY, b) M. V. K., nar. XY, oba bytem v XY, c) P. K., nar. XY, bytem v XY a d) Y. R., nar. XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 164/2015, o dovoláních žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 72 Co 32/2017-144, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobci a) a b) se žalobou domáhali zaplacení částky 168 459,10 Kč pro každého z nich jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem v rozkazním řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 121 EC 338/2010. Žalovaná částka se skládala z neuspokojené a nevymahatelné pohledávky za žalovanými 2KM Plus s. r. o. a A. K. (druhý žalovaný v postavení ručitele prvního žalovaného) ve výši 136 300 Kč a z nákladů v tomto řízení vynaložených ve výši 32 159,50 Kč. Dále se každý z žalobců a) až d) domáhal zaplacení částky 204 600 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce předmětného řízení, jež dle žalobců trvalo přes 6 let a stále není ukončeno. Nemajetková újma ve výši 204 600 Kč pro každého ze žalobců měla odpovídat částce 40 920 Kč za každý rok nepřiměřeně dlouhého řízení po dobu 5 let (od roku 2010 do roku 2014).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 22 C 164/2015-90, zamítl žalobu o zaplacení částky 168 459,50 Kč každému z žalobců a) a b) (výrok I), o zaplacení částky 204 600 Kč každému ze žalobců a) až d) (výrok II) a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud uzavřel, že za stavu, kdy posuzované řízení (sp. zn. 121 EC 338/2010) trvá 3 roky a 10 měsíců a konkurzní řízení (sp. zn. KSOS 37 INS 23270/2013) týkající se prvního žalovaného trvá necelé 3 roky, nejde o řízení, které by bylo s ohledem na všechny okolnosti případu nepřiměřeně dlouhé.
Podle odvolacího soudu měli žalobci podat elektronický platební rozkaz až v době, kdy by měli k předložení pravomocné rozhodnutí o souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby za nezletilé, a tudíž dobu, po kterou Okresní soud v Ostravě nemohl bez takového souhlasu pokračovat v řízení (10 měsíců), nelze klást k tíži žalované. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobci nezajistili schválení právního úkonu za svoje děti [žalobci a) a b)] ještě před podáním žaloby, lze v tom spatřovat jejich podíl na celkové délce předmětného řízení.
Dále odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že se v délce posuzovaného řízení projevilo projednávání množství žádostí a opravných prostředků podávaných ze strany žalovaných, kterými se soudy obou stupňů musely zabývat, což prodlužovalo celkovou délku zásadně (právě) o dobu řízení před další instancí. Odmítl jako nesprávný názor žalobců, že soud měl v rozkazním řízení zabránit žalovaným ve využívání procesních institutů, neboť soudy jsou povinny všechny procesní úkony posoudit a rozhodnout o nich, což způsobuje namítané prodloužení řízení.
Odvolací soud také posoudil konkurzní řízení a jeho délku kratší 3 let nepovažoval za stávající situace za nepřiměřenou ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk”). Dále nesouhlasil s námitkou žalobců, že stručnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zakládá nepřezkoumatelnost odvoláním napadeného rozhodnutí, protože z důvodů uvedených soudem prvního stupně lze ozřejmit, na podkladě jakých skutečností věc rozhodl a kterými úvahami se přitom řídil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci (dále také „dovolatelé“), zastoupení advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odstavec 6).
Dovolání žalobců a) a b) je především objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jejich požadavku na náhradu škody za tvrzené vynaložené náklady řízení ve výši 32 159,50 Kč, neboť v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Dovolání žalobců c) a d) je subjektivně nepřípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nároku uplatněnému výlučně žalobci a) a b) jako náhrady škody ve výši 136 300 Kč pro každého. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Žalobci c) a d) v projednávané věci žádný vlastní nárok na náhradu škody neuplatnili, a proto nejsou v tomu odpovídajícím rozsahu subjektivně legitimováni k podání dovolání.
Ani ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí ve věci samé není dovolání žalobců podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Otázku, „zda existuje povinnost soudu při přezkumu přiměřenosti délky soudního řízení zvážit a vyhodnotit význam řízení pro poškozené účastníky“, dovolatelé odůvodňují tím, že při použití kritéria významu předmětu řízení lze pro nezletilého účastníka dovodit právo na urychlené vyřízení věci, neboť jde o typový prioritní význam řízení s účastí nezletilých. Tato otázka ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť nevyšel-li odvolací soud při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení z případného zvýšeného významu předmětu řízení pro účastníky [§31a odst. 1 písm. e) OdpŠk] neodchýlil se od dále uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vztahu k významu řízení Nejvyšší soud uvedl ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jako „Stanovisko): „Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení“.
V případě nezletilců ze Stanoviska, ani z další judikatury Nejvyššího soudu, neplyne, že by nízký věk účastníka řízení obecně zakládal zvýšený význam daného řízení. Tato okolnost může mít význam pouze z hlediska konkrétního předmětu řízení, např. pokud jde o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé či o řízení o určení a popření rodičovství [krom Stanoviska dále srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci L. proti Itálii, stížnost č. 33158/96, ze dne 18. 2. 1999, či rozsudek ESLP ve věci E. a T. E. Ç. proti Turecku, stížnost č. 60176/00, ze dne 30. 5. 2006; judikatura ESLP je dostupná na hudoc.echr.coe.int]. Jiný závěr neplyne ani z dovolateli odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16. Významem řízení se Ústavní soud v uvedeném nálezu nezabýval, pouze podotkl, že v případě nezletilců může mít nepřiměřená délka řízení horší důsledky než v případě dospělých, z čehož však nelze dovodit obecný závěr ohledně zvýšeného významu všech řízení, jichž se účastní nezletilí účastníci.
Vzhledem k tomu, že se v případě použití kritéria významu předmětu řízení obecně nepředpokládá (nepresumuje) zvýšený význam pro nezletilého (přičemž dovolání obsahuje pouze námitku proti posouzení povahy původního sporu jako neprioritního) a v projednávané věci odvolací soud neučinil závěr o zvýšeném významu řízení pro poškozené z hlediska konkrétního předmětu řízení (v původní věci se jednalo o spor ohledně peněžitého dluhu plynoucího z poskytnutých plnění souvisejících s užíváním bytu nájemcem), odvolací soud se při posouzení tohoto kritéria neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené ve Stanovisku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018).
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro otázku, „zda existuje povinnost soudu při přezkumu přiměřenosti délky soudního řízení zvážit a vyhodnotit složitost přezkoumávaného řízení“, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe sjednocené dovolacím soudem ve Stanovisku, podle které soudy mají posuzovat přiměřenost délky řízení za použití kritéria složitosti řízení, pokud se zabýval plynulostí procesního postupu soudů v původním řízení a zjišťoval, zda jednotlivé úkony soudů na sebe bezprostředně navazují, a stejně tak, pokud se zabýval existencí řízení u opatrovnického soudu a posuzoval jeho okolnosti, přičemž i zkoumal vliv a četnost žádostí a opravných prostředků uplatněných žalovanými na přiměřenou délku řízení.
Dovolání není taktéž přípustné pro otázku, „zda lze délku řízení před opatrovnickým soudem přičítat k tíži nezletilých žalobců“. V rozsudku ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, Nejvyšší soud uvedl, že pokud byl v posuzované věci podán návrh na schválení podání žaloby opatrovnickým soudem spolu se žalobou, nelze soudu vyčítat, že vyčkal výsledku opatrovnického řízení, neboť tím žalobce ušetřil obtíží spojených s opětovným podáním žaloby v případě, že by hlavní řízení zastavil pro neodstraněnou vadu řízení a opatrovnický soud by následně podání této žaloby schválil. Přerušení řízení, směřující k odstranění daného nedostatku podmínky řízení, bylo činěno ve prospěch žalobců, tj. nelze je při úvaze o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení přičíst k tíži státu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011). Jde o okolnost zohlednitelnou v rámci kritéria složitosti věci podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Od uvedených závěrů se odvolací soud z hlediska hodnocení přiměřenosti celkové délky řízení neodchýlil, byť jej hodnotil v rámci kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, slovy: „lze v tom spatřovat jejich podíl na celkové délce předmětného řízení“ [§31a odst. 1 písm. c) OdpŠk].
Dovolání není přípustné ani pro otázku, „zda existuje povinnost soudu při určování celkové délky řízení vyjít rovněž z délky exekučního řízení“, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vychází napadené rozhodnutí, tedy že posuzované řízení do stádia exekuce nedospělo, nýbrž s ohledem na trvající konkurz nalézací řízení ještě neskončilo. Dovolatelé zde nepřípustné uplatňují nové skutečnosti, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně ani u odvolacího soudu (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). Pro doplnění dovolací soud uvádí, že neprovádí dokazování a vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, popřípadě soudem odvolacím, nikoliv tedy z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, s tam uvedenou judikaturou).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, „zda existuje povinnost soudu při určování celkové délky řízení vyjít rovněž z délky navazujícího konkursního řízení“, neboť jednak odvolací soud vyšel z toho, že posuzované řízení stále běží, jednak se neodchýlil od rozhodovací praxe sjednocené dovolacím soudem ve Stanovisku (oddíl III, bod 3), jestliže délku konkursního řízení ke dni svého rozhodování započetl do celkové délky posuzovaného řízení.
V případě otázky, „zda lze obstrukční aktivitu na straně žalovaných účastníků soudního řízení vedoucí k průtahům v řízení (resp. rezignaci soudu na dovolatelem tvrzené průtahy v řízení) přičítat k tíži žalobců“, je dovolání taktéž nepřípustné, neboť na posouzení jednání žalovaných odvolacím soudem jako průtahů a na jejich přičtení žalobcům k tíži rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud využívání opravných prostředků žalovanými hodnotil v kritériu složitosti řízení, čímž se neodchýlil od Stanoviska, podle kterého nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení. Argumentace dovolatelů rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, není přiléhavá, neboť jen pokud soud již dospěl k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, bude započteno v neprospěch státu (u stanovení výše přiměřeného zadostiučinění), pokud soud mohl na základě procesních předpisů obstrukčnímu chování jiného účastníka řízení zabránit a neučinil tak. K závěru o nepřiměřené délce řízení v posuzovaném případě ale odvolací soud nedospěl.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu