ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5582.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5582/2017-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) Z. V. , nar. XY, b) V. V. , nar. XY, c) M. V. , nar. XY a d) S. V., nar. XY, všech bytem XY, všech zastoupených JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem v Uničově, Olomoucká 226, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3 a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 129/2012, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, č. j. 20 Co 91/2017-325, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
III. Žalované 1) se náhrada nákladů dovolacího řízení vůči žalobkyním c) a d) nepřiznává.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 8. 2016, č. j. 23 C 129/2012-292, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované 1) a 2) byly povinny zaplatit žalobci a) částku 2 000 000 Kč, žalobkyni b) částku 2 500 000 Kč, žalobkyni c) částku 2 000 000 Kč, žalobkyni d) částku 2 000 000 Kč, dále všem žalobcům částky 1 805 800 Kč a 19 200 Kč a žalobcům a) a b) částku 13 175 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II-IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 20 Co 91/2017-325, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení uvedených částek se žalobci domáhali coby náhrady škody a zadostiučinění nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství v Šumperku a Okresního soudu v Šumperku spočívajícím v tom, že uvedené státní orgány nezabránily vyklizení žalobců z bytu na adrese XY a přilehlých pozemků provedeného vlastníkem nemovitých věcí V. H. dne 25. 6. 2009 [v případě žalobců b)-d)], respektive o osm dní později v případě žalobce a), který odmítl byt opustit.
Konkrétně se žalobce a) domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč coby zadostiučinění nemajetkové újmy a částky 1 000 000 Kč coby náhrady škody na zdraví (100 000 Kč bolestné, 900 000 Kč ztížení společenského uplatnění), žalobkyně b) zaplacení částky 2 400 000 Kč coby zadostiučinění nemajetkové újmy a částky 100 000 Kč coby náhrady škody na zdraví, žalobkyně c) a d) zaplacení částky 2 000 000 Kč pro každou z nich coby náhrady nemajetkové újmy, všichni žalobci se dále domáhali zaplacení částky 1 805 800 Kč coby náhrady škody vzniklé při vyklizení zničením, popřípadě odnětím jejich movitých věcí a částky 19 200 Kč coby náhrady škody vzniklé „odnětím a nevydáním drobných šperků a zlatých předmětů“ a žalobci a) a b) se domáhali zaplacení částky 13 175 000 Kč coby náhrady škody vzniklé zničením „šlechtěných rostlin, stromků, keřů a cibulek rostlin“ na vyklizeném pozemku.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním směřujícím proti výroku I ve věci samé a proti výroku II o nákladech řízení, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o požadavku dovolatelů na náhradu škody ve výši 19 200 Kč a o povinnosti dovolatelů a) a b) zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč. V uvedeném rozsahu není dovolání přípustné, neboť ohledně těchto nároků bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím svou výší částku 50 000 Kč; z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám, které se k daným nárokům upínají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017).
Otázka, zda je dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu (jenž dovolatelé spatřují v tom, že policisté nezabránili vyklizení nemovitostí pronajímatelem) podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3013/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2262/2013), přičemž žalobci žádné takové porušení závazných pravidel neoznačili a neshledal je ani odvolací soud.
Ani otázka, zda je dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí (jenž dovolatelé spatřují v tom, že veškeré jejich návrhy a podání byly státním zastupitelstvím a soudem zamítnuty) podle §8 zákona OdpŠk, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že soud rozhodující o žalobě na náhradu újmy není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016).
Otázka, zda byly splněny podmínky pro svépomoc ve smyslu §6 zák. č. 60/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na vyřešení této otázky napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Odvolací soud nezaložil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na posouzení, zda byly u pronajímatele při provedeném vyklizení nemovitostí splněny podmínky pro svépomoc podle §6 obč. zák., nýbrž na tom, že není dán jeden z prvků nutných pro vznik odpovědnosti státu, a sice existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí.
Nadto odvolací soud ohledně nároku dovolatelů na náhradu škody týkající se věcí „vyklizovaných pronajímatelem bez soudního rozhodnutí“ dospěl k závěru, že dovolatelé se mají náhrady škody domáhat „vůči tomuto pronajímateli, případně osobám, které na tomto vyklizení participovaly“. Uvedený závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí této části žaloby, dovolateli zpochybněn nebyl, a proto ani žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v této části, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelů nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K namítaným vadám řízení spočívajícím zejména v postupu soudů při provádění důkazů by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by bylo dovolání posouzeno jako přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu