ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.744.2018.3
sp. zn. 30 Cdo 744/2018-1097
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. David Vláčil a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně S. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 1927/5, proti žalovaným 1) J. Z., narozenému XY, bytem XY, 2) J. Z. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, 3) D. K. , narozenému XY, bytem XY, 4) J. K. , narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnictví k nemovitostem a peněžité částce, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 136/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2017, č. j. 24 Co 172/2017-975, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2017, č. j. 24 Co 172/2017-975, se v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva k nemovitostem, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se jako dědička domáhala vůči žalovaným [původně 1) J. Z., nar. XY, zemřelé 15. 3. 2014, 2) D. K. /nyní třetí žalovaný/ a 3) J. K. /nyní čtvrtý žalovaný/] jako dalším dědicům (vůči první žalované J. Z. i coby závětní dědičce) po zůstaviteli M. K., zemřelému 20. 10. 2005, určení, že zůstavitel M. K., byl ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem ideálních 3/4 nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY jako p. č. XY, XY, XY, XY a XY a na listu vlastnictví č. XY jako p. č. XY pro tutéž obec a katastrální území (dále jen „předmětné nemovitosti“). Dále pak určení, že zůstavitel M. K. byl ke dni své smrti vlastníkem částky 653 000 Kč nacházející se v držení první žalované, eventuálně měl ke dni své smrti vůči první žalované pohledávku v téže výši. Žaloba směřovala vůči všem účastníkům dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 22 D 624/2005 s tím, že požadovaná určení potřebuje žalobkyně pro doložení vlastnického práva zůstavitele pro účely dědického řízení (tak, aby se žalobou dotčené nemovitosti a finanční prostředky, eventuálně pohledávka, mohly stát součástí dědictví).
2. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o určení, že M. K., narozený XY, zemřelý dne 20. 10. 2005, byl ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I), zamítl žalobu o určení, že M. K., narozený XY, zemřelý dne 20. 10. 2005, byl ke dni své smrti vlastníkem částky 653 000 Kč nacházející se v držení první žalované, eventuálně měl ke dni své smrti vůči první žalované pohledávku ve výši 653 000 Kč (výrok II), uložil žalobkyni povinnost nahradit první žalované na nákladech řízení částku 200 134 Kč (výrok III – částka byla následně opravena usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2013, č. j. 8 C 136/2009-811, částkou 103 334 Kč), rozhodl, že druhému a třetímu žalovanému se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IV), a konečně rozhodl, že České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok V).
3. Z darovací smlouvy ze dne 22. 8. 2005 uzavřené mezi M. K. jako dárcem a první žalovanou jako obdarovanou soud prvního stupně zjistil, že na jejím základě daroval zůstavitel první žalované ideální 3/4 předmětných nemovitostí (dříve evidovaných pod p. č. XY, XY, XY a XY, vše na listu vlastnictví č. XY). Z textu smlouvy dále vyplývá, že listinu sepsala JUDr. Ladislava Lebedová, advokátka, se sídlem v Ledči nad Sázavou. Součástí listiny je i potvrzení advokátky, že dárce i obdarovaná smlouvu před ní podepsali.
4. Z výpisů z katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, obec a katastrální území XY, datovaných dnem 7. 7. 2010 soud prvního stupně zjistil, že první žalovaná byla k tomuto datu zapsána jako výlučný vlastník p. č. XY (list vlastnictví č. XY) a podílový spoluvlastník 3/4 pozemků p. č. XY, XY, XY, XY a XY (list vlastnictví č. XY), když zbývajícím podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí byl stát. U p. č. XY byla jako nabývací titul uvedena darovací smlouva ze dne 22. 8. 2005 a kupní smlouva ze dne 2. 9. 2008. U výše uvedených pozemků pak byla jako nabývací titul u první žalované uvedena darovací smlouva ze dne 22. 8. 2005. Z identifikace parcel ze dne 8. 7. 2010 dále vyplývá, že parcely uvedené v darovací smlouvě jsou aktuálně v katastru nemovitostí označeny jako p. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY.
5. Z výpovědi svědkyně JUDr. Ladislavy Lebedové vzal soud za prokázané, že zůstaviteli poskytovala právní pomoc v různých případech. Nebylo výjimečné, že za něj jednala s první žalovanou, která po smrti syna zůstavitele (otce žalobkyně) pomáhala zůstaviteli v obhospodařování majetku a v administrativě. První žalovaná u něj bývala často. Prvotní informace o darování žalobou dotčených nemovitostí první žalované sdělil svědkyni zůstavitel sám s tím, že jsou pro ni určené. Pokyn ohledně darovací smlouvy jí pak dala první žalovaná. Svědkyně měla darovací smlouvu připravenou již delší dobu, o čemž svědčí datum na výpisu z katastru nemovitostí ze dne 7. 4. 2005, který si opatřila za účelem jejího sepisu. Několik dní před podpisem smlouvy se pak na svědkyni obrátila první žalovaná a požádala svědkyni, aby záležitost dokončila. Svědkyně jela za zůstavitelem do Havlíčkova Brodu do nemocnice se svým zaměstnancem panem L., který měl být a byl přítomen jako svědek podpisu závěti, která se podepisovala tentýž den. Zůstavitel ležel na standardním pokoji, byl vzhůru (bylo kolem 17. hodiny), byl srpen, bylo světlo, rozhodně nebyl ve špatném psychickém stavu; svědkyně se s ním normálně bavila, ptala se ho, jak se mu daří, probírali i majetek; poloseděl na posteli, nijak nevstával; úkony ohledně kterých za ním přišla, s ním probrala, ptala se, zda chce listiny upravit, vysvětlila mu, že darovací smlouvou i závětí zvýhodňuje první žalovanou. Zůstavitel říkal, že to tak chce. Obě listiny (závěť i darovací smlouvu) si přečetl, na tom svědkyně vždy trvá, pak mu svědkyně listiny postupně podávala a on je podepisoval. Použil tvrdou desku jako podklad pod podpis, listiny podepsal v posteli. Pak svědkyně odešla. Ještě tentýž den navštívila svědkyni první žalovaná a smlouvu podepsala i ona. Později se dostavila znovu, aby si listiny vyzvedla a vše finančně vyrovnala. Z výpovědi svědka J. L. soud zjistil, že byl přítomen jednání, při němž M. K. podepisoval darovací smlouvu a závěť. Listiny podepisoval v polosedě na posteli, podepisoval 8 až 9 listin a plnou moc. Při komunikaci s JUDr. Lebedovou zůstavitel věděl, co říká, mluvil srozumitelně, svědkovi se jevil ve stejné kondici jako jindy. Z účastnické výpovědi první žalované soud zjistil, že se obracela na JUDr. Lebedovou podle pokynu svého otce. Věděla, že jí otec chce darovat jako jedinému žijícímu dítěti „XY“. Když byl otec od května 2005 v Nemocnici v Havlíčkově Brodě, navštěvovala ho skoro každý den. V květnu, když zůstavitele odvezli do nemocnice, na tom nebyl dobře, měl závažné onemocnění, postupem času byl ale v dobrém stavu, dokonce ji učil, jak fakturovat na malou vodní elektrárnu. První žalovaná nosila zůstaviteli do nemocnice noviny. Když ho navštívila v nemocnici dne 21. 8., choval se normálně. Následující den volala první žalované advokátka, JUDr. Lebedová a sdělila jí, že byla za otcem a že je ještě v kanceláři, jestli by ji navštívila a podepsala darovací smlouvu, což také učinila. Darovací listinu dostala asi až při finančním vyrovnání.
6. Ze znaleckého posudku JUDr. Jiřího Straky vzal soud prvního stupně dále za prokázané, že v době sepsání závěti dne 22. 8. 2005, byly schopnosti zůstavitele zachovány do té míry, že byl schopen tento právní úkon zvládnout a posoudit jeho význam i následky. JUDr. Jiří Straka posuzoval i pravost podpisu zůstavitele na téže listině a uzavřel, že sporný podpis na této listině je pravděpodobně podpisem zůstavitele. V řízení před soudem prvního stupně byl dále podán znalecký posudek MUDr. Josefem Svatoněm, týkající se posouzení duševního stavu zůstavitele dne 22. 8. 2005, který dospěl k závěru, že zůstavitel byl schopen, vzhledem k obsahu listiny dne 22. 8. 2005, pochopit obsah darovací smlouvy. Šlo o jednorázový úkon, kterým majetek a řešení s tím souvisejících otázek přesouval na dceru, první žalovanou.
7. Ze Smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu v české měně uzavřené mezi Českou spořitelnou, a. s. a zůstavitelem ze dne 5. 8. 1996, soud zjistil, že si zůstavitel zřídil běžný účet. Ze Smlouvy o vydání a používání debetních karet ze dne 19. 4. 2005 bylo prokázáno, že Česká spořitelna vydala zůstaviteli kartu, jejíž držitelkou byla první žalovaná. Soud prvního stupně si dále ověřil správnost tvrzení žalobkyně o výběrech první žalované z účtu zůstavitele u České spořitelny, a. s., vedeného na jméno zůstavitele, že z tohoto účtu bylo vybráno v období od 8. 5. 2005 do 18. 10. 2005 celkem 563 000 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že dalších 90 000 Kč získala první žalovaná tím, že od nájemců po dobu 6 měsíců převzala nájemné z pronájmu nemovitostí zůstavitele po 15 000 Kč za měsíc. Celková částka, s níž první žalovaná disponovala, tak činila 653 000 Kč. Soud vzal za prokázané rovněž vynaložení dalších částek z peněz zůstavitele za období od března 2005 do srpna 2005. Z dalších důkazů byl zjišťován vztah mezi zůstavitelem a první žalovanou.
8. Soud prvního stupně posoudil podanou žalobu jako určovací dle §80 písm. c) o. s. ř., k jejíž úspěšnosti je mimo jiné třeba prokázání naléhavého právního zájmu na obojím požadovaném určení žalobkyní. To se dle soudu žalobkyni podařilo. Žalobkyně se nemohla v rámci dědického řízení dovolávat postupu soudu podle §175k odst. 2 o. s. ř., neboť v případě ani jednoho z nároků nešlo o spor o dědické právo. Požadavek na projednání žalobou dotčených nemovitostí i předmětné finanční částky coby součásti dědictví sice žalobkyně v dědickém řízení uplatnit mohla, s přihlédnutím minimálně ke stanovisku první žalované by ale vzhledem ke složitosti problematiky nepochybně následoval postup dle §175k odst. 3 o. s. ř. To by však žalobkyni dle soudu prvního stupně ničeho nepřineslo.
9. V případě darovací smlouvy ze dne 22. 8. 2005 soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by tento právní úkon zůstavitel učinil za podmínek stanovených v §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tedy ve stavu duševní poruchy činící ho k tomuto úkonu neschopným. To vyloučil znalecký posudek MUDr. Josefa Svatoně, který se věrohodným způsobem vypořádal i s obsahem výpovědí ošetřujícího lékaře zůstavitele.
10. Před soudem prvního stupně neobstála ani námitka popření pravosti podpisu zůstavitele na darovací smlouvě, neboť svědkyně, advokátka JUDr. Lebedová, která darovací smlouvu připravila, i svědek L. potvrdili, že zůstavitel podepisoval listinu před nimi. JUDr. Lebedová ji navíc vybavila prohlášením o pravosti zůstavitelova podpisu. V řízení pak dle soudu prvního stupně nevyšla najevo jediná skutečnost, která by obsah výpovědí obou svědků zpochybnila.
11. Ohledně námitky žalobkyně týkající se absence včasného přijetí návrhu darovací smlouvy zůstavitelem soud uvedl, že zůstavitel a první žalovaná jako obdarovaná postupovali dle §46 odst. 2 obč. zák. a i z tohoto hlediska shledal darovací smlouvu platnou.
12. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 653 000 Kč, eventuálně na určení pohledávky zůstavitele vůči žalobkyni v této výši, soud prvního stupně uvedl, že první žalovaná nepopírala, že uvedenými finančními prostředky zůstavitele skutečně disponovala. V řízení se jí navíc podařilo prokázat, že s nimi naložila, jak tvrdila, tedy v zájmu a v souladu s pokyny zůstavitele, když disponovala jím udělenou plnou mocí. Svědci potvrdili, že její vztahy se zůstavitelem byly takové, jak uváděla. V souvislosti s tím považoval soud prvního stupně jí uváděnou verzi za zcela věrohodnou. Z výpovědí svědků vyplynulo, že to byla ona, kdo se o zůstavitele do konce jeho života staral, pečoval o něj, zajišťoval jeho potřeby, včetně organizačních záležitostí týkajících se úpravy zůstavitelových nemovitostí i jeho podnikatelské činnosti. Zůstavitel jí dokonce umožnil, aby disponovala prostředky na jeho účtu. První žalovaná rovněž doložila vynaložení prostředků souvisejících s rekonstrukcí nemovitosti ve vlastnictví zůstavitele, o jejímž průběhu zůstavitel nepochybně věděl, když žádný ze svědků nepotvrdil, že by měl zůstavitel vůči realizaci těchto prací jakékoli výhrady. Dle soudu prvního stupně nelze klást k tíži první žalované, že nebyla schopna doložit doklady na vynaložení přesné částky odpovídající částce 653 000 Kč, neboť takovýto požadavek by s ohledem na výši částky i způsob jejího vynaložení byl nepřiměřený. Současně nebylo prokázáno, že by uvedené prostředky měla první žalovaná k dispozici ke dni smrti zůstavitele.
13. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 8 C 136/2009-938, bylo rozhodnuto, že se v odvolacím řízení pokračuje s J. Z., narozeným XY, bytem XY, a J. Z., narozeným XY, bytem XY, oběma jako nástupci první žalované J. Z., zemřelé dne 15. 3. 2014.
14. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a první žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
15. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, stejně jako s jeho právními závěry a v zájmu stručnosti odkázal na odůvodnění jeho rozsudku (ve znění opravného usnesení). Pokud žalobkyně namítla, že se soud prvního stupně nezabýval její námitkou, že darovací smlouva nevznikla s odkazem na §43c odst. 2 obč. zák. ve spojení s §44 odst. 1 obč. zák., odvolací soud uzavřel, že tato námitka byla uplatněna až poté, co nastala koncentrace řízení dle §118b odst. 1 o. s. ř. a navíc se nejednalo o námitku, která by spadala pod skutečnosti či důkazy, jimiž by měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny uvést včas. V posuzované věci se první jednání konalo dne 15. 2. 2011, účastníci k němu byli řádně předvoláni a z obsahu protokolu o jednání je dle odvolacího soudu patrno, že účastníci byli poučeni podle §118b odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. V závěru jednání jim byla poskytnuta lhůta 30 dnů k doplnění skutkových tvrzení a k navržení důkazů. Následné podání žalobkyně však ve vztahu k §43c odst. 2 a §44 odst. 1 obč. zák. žádné tvrzení ani důkazy neobsahovalo. Uvedená námitka byla vznesena až prakticky při posledním jednání ve věci, odročeném za účelem vyhlášení rozsudku. Protože tato námitka má skutkový základ a nejednalo se o případ, na který by se vztahovala výjimka z koncentrace řízení, soud prvního stupně se jí dle odvolacího soudu nejen nemusel, ale dokonce ani nesměl zabývat. K této námitce nebylo možné přihlédnout rovněž proto, že obě smluvní strany již nežijí a nebylo tedy možné mravně a tím ani účinně namítat, že nebylo-li prokázáno, že první žalovaná písemně neoznámila zůstaviteli, že dar přijímá, darovací smlouva s ohledem na §44 odst. 2 obč. zák. nevznikla. Odvolací soud dále dodal, že i kdyby bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že darovací smlouva s odkazem na výše uvedené nevznikla, žádné důsledky by to vyvolat nemohlo, neboť předmětné ustanovení má chránit dárce v případě, že je smlouva uzavírána v nepřítomnosti druhé smluvní strany a má být pro dárce jistotou, že obdarovaný dar přijal. V projednávané věci bylo mezi první žalovanou a zůstavitelem nepochybné, že zůstavitel se rozhodl darovat jí předmětné nemovitosti a z jednání první žalované nebylo ani v nejmenším patrno, že by snad mohla či hodlala dar odmítnout. Ba naopak, mezi oběma – dárcem a obdarovanou – bylo jasno v tom, že zůstavitel nemovitosti daruje a žalovaná dar přijme, což se také stalo. Proto by bylo třeba pokládat požadavek oznámení první žalované zůstaviteli, že dar přijímá, za přepjatý formalismus, když šlo navíc o vztahy mezi nejbližšími příbuznými, mezi otcem a jeho dcerou.
16. K výhradám žalobkyně ohledně určení vlastnického práva k částce 653 000 Kč odvolací soud doplnil, že pouze z toho, že první žalovaná nedoložila v celém rozsahu, na co použila veškeré peníze vybrané z bankovního účtu zůstavitele, případně nedoložila, jak naložila s penězi, které v hotovosti obdržela jako nájemné ze zůstavitelem pronajatých nemovitostí, nelze učinit žalobkyní tvrzené závěry, neboť žalovaná disponovala plnou mocí zůstavitele, na jejímž základě byla oprávněna prakticky ke všem právním úkonům. V dané věci nebylo dle odvolacího soudu třeba zjišťovat, v jakých částkách a na co peníze první žalovaná vynaložila, když to byla žalobkyně, která byla povinna tvrdit a dokazovat, zda a jaké peněžité částky vynaložila první žalovaná mimo rámec udělené plné moci. Dle odvolacího soudu nelze přehlédnout ani to, že zůstavitel téhož dne, kdy uzavíral darovací smlouvu, zůstavil o svém majetku pro případ své smrti a první žalované odkázal 3/4 svého majetku a zbývající 1/4 svým vnoučatům. I z toho dle odvolacího soudu vyplývá velmi úzký vztah důvěry mezi zůstavitelem a první žalovanou, zvláště pak, bylo-li v řízení prokázáno, že to byla právě první žalovaná, případně její rodina, kteří se starali nejen o podnikání zůstavitele v nejtěžší době jeho života, ale byla to první žalovaná, která o zůstavitele všestranně osobně pečovala.
17. Odvolací soud nesdílel ani názor žalobkyně, že by o nákladech řízení mělo být rozhodnuto podle §150 o. s. ř., když nemohl přehlédnout, že zejména o peněžité části žalobního žádání bylo vedeno řízení prakticky nadbytečně a ještě je žalobkyně vedla ve snaze přenést důkazní břemeno na první žalovanou.
18. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem první žalované ohledně nákladů řízení, když odkázal na závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 1894/11, v němž Ústavní soud uzavřel, že je-li předmětem řízení určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti, jde toliko o stanovení rozsahu majetku, který tvoří dědictví. V takové případě se tarifní hodnota věci stanoví jako penězi neocenitelné právo na žádané určení dle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
II. Dovolání a vyjádření k němu
19. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, v části, která se vztahuje k určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, napadla žalobkyně dovoláním.
20. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Dovolatelka vytýká oběma soudům nesprávné právní posouzení hmotněprávní otázky, zda předmětná darovací smlouva mezi první žalovanou a zůstavitelem vznikla či nikoliv, když ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že darovací smlouva byla odeslána Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálnímu pracovišti XY, aniž by zůstavitel byl jakkoliv vyrozuměn o tom, že jeho návrh byl druhou stranou přijat. Jako návrh přitom bylo dle dvolatelky možné ve smyslu §43c a §46 obč. zák. posoudit listinu až poté, co ji zůstavitel v Nemocnici v Havlíčkově Brodě podepsal.
22. Smluvní strany neuzavíraly smlouvu ve stejném čase a na stejném místě. V souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku má tedy dovolatelka za to, že úkon zůstavitele je třeba hodnotit jako ofertu, která byla v jiném čase a na jiném místě předložena JUDr. Ladislavou Lebedovou první žalované, která návrh smlouvy podepsala, avšak její akceptační projev vůle, kterým byl podpis na téže listině, nebyl nikdy zůstaviteli doručen. Darovací smlouva tedy nebyla uzavřena tak, jak to předpokládá §44 obč. zák., nevznikla a nemohla být ani předkládána katastrálnímu úřadu k provedení vkladu práva. Oba nižší soudy se tak dle dovolatelky odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, tj. rozsudků ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99, uveřejněného pod číslem 17/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2722/2009, ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3192/2012, z nichž vyplývá, že přijetí návrhu vůči nepřítomnému navrhovateli je účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy podepsaný adresátem návrhu.
23. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že námitka neuzavření darovací smlouvy s odkazem na §43c, §44 odst. 1 a §46 obč. zák. byla vznesena až v závěru řízení, při posledním jednání o věci, odročeném za účelem vyhlášení rozsudku, když takové řešení otázky procesního práva považuje za rozporné se zákonem a zasahující do jejího základního práva na spravedlivý proces.
24. Svědecké výpovědi JUDr. Lebedové a první žalované byly provedeny až při jednání dne 5. 4. 2012, tedy po koncentraci řízení, o níž soud rozhodl v roce 2011. Z provedených výslechů vyšla najevo nepravdivost údajů uvedených v darovací smlouvě, tj. že byla oběma podepsána v Ledči nad Sázavou, tedy v jednom místě a čase, což osvědčovala JUDr. Lebedová doložkou o ověření podpisů, ovšem z výpovědí uvedených osob vyšlo najevo, že postup uzavírání smlouvy byl takový, že oferent návrh podepsal v Nemocnici v Havlíčkově Brodě a oblát v Ledči nad Sázavou. V této souvislosti dovolatelka odkázala na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Nesprávné je dle dovolatelky rovněž posouzení otázky, zda smlouva byla či nebyla uzavřena, když nejde o otázku mající skutkový základ, jak se domníval odvolací soud, nýbrž se jedná o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka uvedla, že ani neměla jinou procesní možnost vznést uvedenou námitku dříve, neboť jak vyplývá z protokolu z jednání před soudem prvního stupně, poté, co navrhla provedení důkazů, tyto jí byly zamítnuty a byla vyzvána dle §119a odst. 1 o. s. ř. k vyjádření se k dokazování, aniž byla řádně soudem poučena dle příslušných ustanovení zákona, především §5 a §118a o. s. ř. Odvolací soud se tak v tomto případě odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014, a nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/09.
26. Dovolatelka má konečně za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda je soud povinen k nicotnosti právního úkonu, resp. k tomu, že vůbec nevznikl, přihlížet z moci úřední, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, když se domnívá, že soud tuto povinnost má a že důsledky plynoucí z koncentrace řízení nenastupují v případě, kdy je předmětem právního posouzení otázka, k níž musí soud přistoupit i bez návrhu účastníků, tedy ex officio. Vzhledem k tomu, že absolutní neplatnost právního úkonu je soud povinen zkoumat ex offo a ex lege, tím spíše je dle dovolatelky povinen přihlížet k nicotnosti právního úkonu.
27. Dovolání obsahovalo rovněž návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku, jemuž nebylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 744/2018-1078, vyhověno.
28. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a žalovaným uložil povinnost nahradit dovolatelce náklady dovolacího řízení.
29. Žalovaní 1) a 2) se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně aby jej jako zcela nedůvodné zamítl a současně každému ze žalovaných přiznal vůči dovolatelce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Formální náležitosti dovolání
30. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
31. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
32. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
33. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
34. Otázky, zda předmětná darovací smlouva mezi první žalovanou a zůstavitelem vznikla či nikoliv a zda je soud povinen k nicotnosti právního úkonu, resp. k tomu, že vůbec nevznikl, přihlížet z moci úřední, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemohou, když na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud uzavřel, že námitka žalobkyně, že se soud prvního stupně nezabýval tvrzením, že darovací smlouva nevznikla s odkazem na §43c odst. 2 obč. zák. ve spojení s §44 odst. 1 obč. zák., byla uplatněna až poté, co nastala koncentrace řízení dle §118b odst. 1 o. s. ř., a navíc se nejednalo o námitku, která by spadala pod skutečnosti či důkazy, jimiž by měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny uvést včas.
35. Dovolání je přípustné pro řešení otázky účinků koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř., která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
36. Dovolání je důvodné.
37. Otázce koncentrace řízení a poučovací povinnosti soudu ve vztahu k předpokladům, za nichž nastává, se Nejvyšší soud věnoval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dospěl k závěru, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř.
38. Z protokolu o jednání ze dne 11. 6. 2013 je zřejmé vyjádření žalobkyně, že darovací smlouva s ohledem na §43c odst. 2 a §44 odst. 1 obč. zák. vůbec nevznikla, což mělo vyplynout z provedeného dokazování (z podání první žalované, výslechů svědků, předložené darovací smlouvy a spisu Policie České republiky). Žalobkyně tímto výrokem neuvedla rozhodné skutečnosti o věci samé, ani neoznačila důkazy k jejich prokázání, když šlo o vyjádření právního názoru na provedené dokazování. Takové vyjádření však – jak vyplývá z výše uvedeného - nepodléhá tzv. koncentraci řízení a účastník je může učinit kdykoliv za řízení, a tedy rovněž až v tzv. závěrečném návrhu (srov. §119a odst. 2 o. s. ř.).
39. Pokud odvolací soud uzavřel, že námitka žalobkyně, že darovací smlouva nevznikla, byla uplatněna až poté, co nastala koncentrace řízení dle §118b odst. 1 o. s. ř., je jeho právní posouzení nesprávné.
40. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení (mimo rámec shora uvedeného řešení otázky procesního práva) neshledal.
VI. Závěr
41. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení otázky účinků koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. nesprávné, dovolací soud postupem podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
42. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí námitku žalobkyně, že darovací smlouva nevznikla, přičemž neopomene přihlédnout k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se uzavírání smluv, jež byla žalobkyní zmíněna v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
43. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu