ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.783.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 783/2017-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 945 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 86/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, č. j. 17 Co 130/2016-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 13 C 86/2012-118, zamítl žalobu o zaplacení částky 945 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).
Částky 945 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení o jeho nároku na přiznání finančního vypořádání za nemovitosti zanechané právními předchůdci žalobce na území Podkarpatské Rusi. Řízení bylo podle žalobce zahájeno dne 5. 3. 1947 podáním přihlášky k soupisu majetku zanechaného na území Zakarpatské Ukrajiny paní F. M., a ukončeno bylo až rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011. Správní a navazující soudní řízení tak podle žalobce mělo trvat přes 64 let.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, týkajícím se rovněž posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o vypořádání náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, „rozhodná délka řízení podle judikatury Evropského soudu [pro lidská práva] a Nejvyššího soudu je vymezena svým počátkem a koncem. Rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Proto Nejvyšší soud např. ve vztahu k vykonávacímu řízení dovodil, že je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012), nebo ve vztahu k insolvenčnímu řízení dovodil, že z hlediska posouzení délky řízení je koncem řízení den, kdy insolvenční správce splnil vůči poškozenému (konkrétnímu oprávněnému v insolvenčním řízení) pravomocné rozvrhové usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 132/2012). Pokud tudíž v některém bodě řízení bylo účastníku řízení zřejmé, že mu nebude vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy, neboť v dalším průběhu řízení, již pouze formálně trvajícího, účastník nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Rovněž při určování rozhodného počátku řízení je nutno mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku. Proto např. v případě trestních řízení Evropský soud pro lidská práva stanoví rozhodný počátek řízení dnem, kdy se poškozený o trestním stíhání dozvěděl, přestože na základě procesních předpisů bylo trestní stíhání zahájeno dříve (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 3. 2003, ve věci Ipsilanti proti Řecku , stížnost č. 56599/00, odst. 31). Také u civilních řízení Nejvyšší soud dovodil, že žalovanému, jenž o zahájení řízení nevěděl, nemohla za dobu od zahájení řízení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013).“
Předkládá-li tedy žalobce ve svém dovolání otázku, „zda řízení o přiznání finančního vypořádání za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi zahájené podáním přihlášky k soupisu majetku v roce 1947 dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. bylo ukončeno v roce 1961 neformálním sdělením Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků, ačkoliv tento přípis nesplňoval požadavky kladené na správní rozhodnutí tehdejšími správními předpisy, nebo zda se jedná o jedno kontinuální řízení, které v tomto případě skončilo v roce 2011“, je třeba konstatovat, že tato jím formulovaná otázka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že přípisem Ministerstva financí ze dne 1. 3. 1961 bylo řízení neformálně ukončeno a právní předchůdkyně žalobce nemohla být v nejistotě ohledně výsledku řízení, a muselo jí tedy být zřejmé, že jí náhrada nebude poskytnuta (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2717/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4061/17).
Ani odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, není v dané věci přiléhavý, neboť se netýká odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud připomíná, že v tomto řízení se žalobce domáhal satisfakce za nepřiměřenou délku řízení, nikoli za křivdu, která mu měla být způsobena za fungování předchozího (totalitního) režimu. Na tomto místě dovolací soud považuje za nutné uvést na pravou míru, že uvedená křivda je svojí povahou diametrálně odlišná od pocitu nejistoty ohledně výsledku řízení, který je klíčový pro dovozování vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, a nesmí tak být za takový pocit zaměňována. Onen rozdíl pak spočívá zejména v tom, že zmíněný pocit křivdy je určitý psychický stav, kdy poškozený pociťuje újmu na některém svém právu, do kterého bylo dle názoru poškozeného neoprávněně zasaženo třetím subjektem. Takový stav však nikterak nesouvisí, a tím se právě odlišuje od újmy vzniklé v důsledku nejistoty ohledně výsledku řízení, s pocitem poškozeného, že je účastníkem nějakého řízení. Vztaženo na posuzovaný případ tak lze v této věci uzavřít, že ač právní předchůdkyně žalobce cítila ze strany státu křivdu způsobenou její rodině neposkytnutím určité kompenzace za majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi, tento pocit sám o sobě neznamená ani znamenat nemůže, že si byl vědom existence stále probíhajícího řízení, do kterého jakožto právní nástupce původně poškozené nastoupil, že očekával jeho skončení, a že tak byl v nejistotě ohledně jeho výsledku (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2833/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu