ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1385.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1385/2019-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Městské služby Písek s. r. o. , se sídlem v Písku, Pražská 372, identifikační číslo osoby 26016541, zastoupené JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem v Písku, třída Národní svobody 32/11, proti žalované PP-servis Plzeň s. r. o. , se sídlem v Plzni, U Velkého rybníka 688/35, identifikační číslo osoby 26322242, zastoupené Mgr. Zuzanou Valentovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 1157/32, o zaplacení částky 250 000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 180/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2018, č. j. 25 Co 284/2018-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 7. 6. 2018, č. j. 23 C 180/2016-251, kterým Okresní soud Plzeň-město uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 250 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (podle obsahu dovolací argumentace jen proti potvrzujícímu výroku ve věci samé), v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce přiměřené výše smluvní pokuty“. Uvádí, že strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč za každý den prodlení, což představuje 9,1 % z ceny díla za každý den prodlení, a tuto výši označuje za rozpornou s dobrými mravy. K tomu Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatelka dále zcela přehlíží, že žalobkyně se v projednávané věci nedomáhá celé sjednané smluvní pokuty, ale toliko smluvní pokuty v celkové výši 250 000 Kč, což odpovídá 1,2 % ceny díla za každý den prodlení.
Co se týče přiměřenosti smluvní pokuty, Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010, dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně sice je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, uvedené pravidlo však neplatí bezvýjimečně (bez dalšího), nýbrž „zpravidla“, tj. neexistují-li okolnosti odůvodňující mimořádnou výši pokuty, a poté s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu označil smluvní pokutu sjednanou ve výši 1 % z dlužné částky za každý den prodlení za přiměřenou. Obdobně v rozsudku ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud pochybil, posuzoval-li výši smluvní pokuty ve vztahu k jiným obchodním vztahům a neposoudil (ne)přiměřenost smluvní pokuty v závislosti na okolnostech konkrétního případu v posuzované věci. Rovněž v dovolatelkou citovaných rozhodnutích (od kterých se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil) Nejvyšší soud zdůrazňoval, že judikaturou formulovaná pravidla stanovící přiměřenou výši smluvní pokuty se uplatní „zpravidla“ a že při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty je třeba vždy přihlížet k okolnostem daného případu. V projednávané věci odvolací soud dostatečně zdůvodnil, že zajištěná povinnost měla pro objednatelku zásadní význam (což opakovaně zdůrazňovala už v průběhu kontraktačního procesu) a že požadovaná výše smluvní pokuty 250 000 Kč za 18 dní prodlení je vzhledem k okolnostem případu přiměřená. Odvolací soud se tímto závěrem od dovolatelkou citované judikatury neodchýlil.
Ve zbytku dovolací argumentace dovolatelka neuvádí, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje, a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace.
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že se dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K výhradě dovolatelky lze dodat, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, které je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalované zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu. Stejně tak nemůže založit přípustnost dovolání tvrzení, že soudy nižších stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu