ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.154.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 154/2019-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. M. , narozeného XY, bytem XY, dříve podnikajícího pod identifikačním číslem osoby XY, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalované ZAPPIS, s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Dolní Měcholupy, Kutnohorská 548, PSČ 111 01, identifikační číslo osoby 26716763, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, o zaplacení 313 565 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 101/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 1 Cmo 114/2017-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Davida Koury.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 Cm 101/2009-305, v rozsahu částky 33 528,25 Kč s příslušenstvím (první výrok), změnil ho ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 280 036,75 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), jakož i náklady za řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok), a dále rozhodl o povinnosti obou účastníků řízení nahradit náklady České republice (čtvrtý výrok).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ). Potvrdil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu částky 33 528,25 Kč s příslušenstvím, nemohla být tímto rozhodnutím žalované způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení příznivého rozhodnutí. Žádná újma na právech dovolatelky nemohla být způsobena rozhodnutím odvolacího soudu ani v té části čtvrtého výroku, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení České republice.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé, a v rozsahu části čtvrtého výroku, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení České republice, podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v obou uvedených částech podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, kterou dovolatelka směřovala proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého (měnícího) výroku ve věci samé, třetího výroku o nákladech řízení mezi účastníky a té části čtvrtého výroku, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit náklady řízení České republice.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, jestliže ji opírá o §236 a násl. o. s. ř. (a rovněž tak míní, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a nic dalšího k tvrzené přípustnosti dovolání nedodává. Dovolatelka tak žádný ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. nevymezuje a prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená v §237 o. s. ř.), neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se popsanými skutečnostmi nezabýval a že hodnocení provedených důkazů prováděl jednostranně, aniž by objektivně zhodnotil veškeré okolnosti případu (včetně toho, že jí žalobce nepředal bezvadné dílo), patrně přehlédla, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario a dále například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) a není jimi naplněn ani ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že podle judikovaného názoru Ústavního soudu jsou náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně, účastníku řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Pokud dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i třetí a čtvrtý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto i zbývající část dovolání, kterou dovolatelka směřovala proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku, třetího výroku a té části čtvrtého výroku, v níž bylo rozhodnuto o její povinnosti nahradit náklady řízení České republice, odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným. Nehledě k tomu dovolatelka neosvědčila předpoklady, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny kumulativně [srov. §243 písm. a ) o. s. ř.], a podle vyjádření žalobce bylo veškeré plnění přiznané mu pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu exekučně vymoženo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 1. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu